Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Strรกnka1
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Strรกnka3
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka4
Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu. Tato kniha ani žádná její část, nesmí být kopírována, zálohována ani šířena v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.
Copyright © Corrie Jackson, 2016 Translation © Monika Pavlisová, 2018 Cover © Book Makers, 2018 Czech Edition © Mystery Press, Praha 2018 ISBN 978-80-7588-034-5 (pdf)
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Strรกnka5
Jamesovi T. C. B.
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Strรกnka6
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka7
Ta učí, jak má pochodeň se skvíti. Visíc na tvářích noci skvostněj svítí než démant v uchu mouřenína plá; spanilost světu příliš nádherná! – William Shakespeare: Romeo a Julie
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Strรกnka8
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka9
Její pleť je dokonalá. Růžová a hedvábná. Když se dívám na pupínky husí kůže, které na ní ve studeném nočním vzduchu naskákaly, projede mnou vlna horka. Rozhoří se ve mě dychtivost, touha a vztek. Doběla rozžhavený vztek, který pálí. Leží na matraci, ruce má roztažené, oči zavřené a mokré pramínky tmavých vlasů jí padají do čela. Potáhnu z cigarety a skrz kouř ji sleduji. Odvrátí hlavu. To je jedno. Nepotřebuji vidět její tvář. Znám ji jako svou vlastní. I se zavřenýma očima můžu malovat temnou křivku jejího očního víčka nebo její sladké rty. V dálce zaštěká liška. Nakloním hlavu na stranu a cigaretu chytím mezi palec a ukazováček. Vánek, který profukuje oknem přístřešku, mi cuchá vlasy jako nějaké nezvedené batole. Natáhnu se a přitisknu cigaretu do prohlubně na jejím krku. Pálící se kůže syčí a je horká a rudá. Moje tělo s tím rezonuje. Vedle mě se někdo posune a kouzlo je pryč. „Můžem?“ Má drsný hlas. Jako když táhnete samet po štěrku. „V klidu, ona nikam neodejde.“ Oči mi sjedou k poutům kolem jejích zápěstí; přes ústa má nalepenou pásku. Ze zdi se dívají další stíny, čekají, až přijdou na řadu. Blíží se konec, to vím jistě. Tyhle purpurové, bolestí naplněné noci už nestačí. Ona už nestačí. Vidím, jak rychle jim zvadne úsměv, jak se jim zakalí oči, když je po všem. 9
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka10
Protáhne se kolem mě. Zachytím zápach potu a hruškového želé. Slyším, jak se olizuje. Mlaská, když mu cukroví klouže po jazyku. Klekne si vedle ní. Rozepne si pásek. Nedokážu se podívat jinam. Ona ke mně otočí hlavu. Ve tmě mě tiše prosí. Její zorničky jsou černé a lesklé jako kmínka. Kmínku měl můj táta nejradši. Vždycky mi dal loknout, když skončil s osaháváním. Pozoruju, jak jí rána na krku mokvá. Teď je její pleť dokonalá.
10
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka11
1
Únor 2014 Třpytivý mráz nabílil trávu, která mi křupala pod nohama, když jsem obcházela policejní pásku, abych se dostala blíž. Odštípnutý kus sekery se leskl v namodralém zimním světle. Zbytek byl zaseknutý v hlavě toho chlapce. Na dřevěném topůrku byla vyražená značka, ale nemohla jsem to slovo přečíst. Vytáhnu ho později z fotek. Je to detail, který ráda použiju. Zhluboka jsem se nadechla a zamrkala jsem, když mi arkticky chladný vzduch vnikl do plic. Bylo děsivé ticho. Zrovna jsme s fotografem číhali ve vedlejší ulici před domem, ve kterém bydlel svědek jedné loupeže, když vtom se rozječely sirény. Běželi jsme za modrými světly, takže jsme k činžáku na Milton Way dorazili jen o pár vteřin později než policie. Takový náskok znamenal, že kriminalisté teprve začínali s ohledáváním těla. Tedy ne že by příčina smrti byla nejasná. „Kristepane.“ Hlas Neda Masona zněl tiše a jakoby z dálky, i když u mě stál tak blízko, že jsem cítila jeho poslední cigaretu. „To je sekera?“ Nečekal na odpověď. Zběsilé cvakání jeho fotoaparátu mi jasně prozradilo, že se Ned dal dohromady. Bylo zásadní, aby zachytil detaily. Vyhrnutá nohavice odhalující hubené černé lýtko. Okopaná 11
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka12
bota ležící vedle něj. Chomáč vlasů uprostřed rozsekané rudé kaše. Zabloudila jsem očima k tmavě modré parce. V hlavě mi naskočila vzpomínka, ale zahnala jsem ji a soustředila se na rozpřažené chlapecké ruce. Konečky prstů se pořád zarývaly do bělavé trávy, po které se snažil odplazit pryč. Ned se vedle mě pohnul a zašeptal: „Blíží se kavalerie.“ Policista ze zásahové jednotky, kterého jsem nepoznávala, se k nám kolébavou chůzí a s plachtou v podpaží blížil. „Můžete mi o tom dítěti něco říct?“ Vrhl na mě podezřívavý pohled. „A vy jste?“ Zvedla jsem novinářskou průkazku a napřáhla ruku v rukavici. „Sophie Kentová, London Herald.“ „Dobře, Sophie Kentová, jestli najdete něco, co by připomínalo tvář a umožňovalo identifikaci, řeknu o tom šéfovi.“ Vytáhla jsem poznámkový blok, i když mi jeho výraz dával jasně najevo, že je to ztráta času. „Víte, kdo ho našel? Nebo jak je tu dlouho?“ Policista přehodil přes tělo plachtu a sklonil se, aby ji vyrovnal. Maličko zaváhal na konci, kde byla sekera. Když se znovu narovnal, byl jeho poďobaný obličej o odstín bělejší. „Pardon, zlato, máme přísné rozkazy nebratříčkovat se s vaší partou. Což je ovšem škoda. Nevadilo by mi bratříčkovat se zrovna s váma.“ Jeho tenké rty se protáhly do úšklebku, který ale neskryl pevně stisknuté čelisti. Jeho poznámku jsem ignorovala. Napětí se tu dalo krájet a byl k tomu dobrý důvod. Tohle bylo něco, čemu můj šéf říkal „kurva důležitá vražda“. Byl to už dvacátý teenager, kterého zabili ode dne, kdy policejní komisař veřejně vyhlásil politiku tvrdého potírání pouliční zločinnosti v Londýně. To bylo před devíti měsíci. Tenhle kluk se stane synonymem jejich neschopnosti. Není divu, že nechtějí mluvit. Policista oddusal zpátky k řadě policejních aut a jeho boty zanechávaly na zmrzlé zemi pás smaragdových otisků. 12
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka13
Ned vedle mě prohlížel displej fotoaparátu a pak zavrčel: „Mám párkrát tělo, párkrát sekeru. Co ještě potřebujeme?“ Podívala jsem se na klukovu parku, na zlatý kroužek, který zdobil rukáv. Pevně jsem zavřela oči, když mi v mysli probleskla ta samá parka – ale tahle byla oblečená na hubeném bílém chlapci se stříbřitě blond vlasy. Zhluboka jsem se nadechla a donutila svůj hlas znít klidně. „Sežeň pár záběrů davu. Truchlících. Za chvíli začnou nosit květiny. Pár detailů osobních vzkazů. Cokoli, co bude vyprávět jeho příběh.“ Tenhle kluk se klidně může stát symbolem ochabující moci metropolitní policie, ale ať se propadnu, jestli se stane pouhým číslem ve statistice. Ned předstíral, že si mého vnitřního boje nevšímá. Posuzoval scénu mazanýma šedýma očima. „Asi sotva vaše běžná pouliční vražda, co?“ Odkašlala jsem si, párkrát jsem přešlápla, abych se zahřála, a podívala jsem se na zelenou plátěnou aktovku, která byla pohozená vedle těla a jejíž obsah se vysypal. Plastová krabička na oběd ležela hned vedle zohýbaného výtisku Romea a Julie. Obálka učebnice biologie povlávala ve větru. „Byl malý. Šel domů ze školy, chudák.“ Hlas se mi zlomil. Tentokrát se na mě Ned podíval. „Jste v pohodě?“ Upřela jsem pohled na tmavnoucí oblohu. „Dobrý.“ Ned se zastavil a přehodil si popruh od fotoaparátu kolem krku. „Přijdu za vámi, až skončím.“ Sledovala jsem ho, jak se prodírá davem jako boxer uprostřed dlouhé řady prohraných mačů. Ve čtyřiašedesáti byl Ned výrazně starší než průměrný fotograf kriminální rubriky, ale co mu chybělo v technických detailech, doháněl zkušenostmi. Možná už se chystal do salonku „Čekárny na nebe“, jak tomu říkal, ovšem já jsem ani na jedinou vteřinu nepochybovala o tom, že přinese fotku za milion liber. 13
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka14
V dálce se ve vzduchu ozvalo monotónní hučení zpravodajské helikoptéry. S bušícím srdcem jsem sledovala chaos, který vznikl. Svědkové se shlukovali do skupin, tiskli se jeden k druhému a oči jim tančily v blikajícím světle. Reportéři a zpravodajské týmy pobíhali kolem nich jako rozrušené veverky. Jestli se k nim přidám, dostanu jen to samé co oni. Musím na to jinak. Rozhlédla jsem se po věžácích kolem. K vraždě došlo za řadou zaparkovaných aut na travnaté pustině před domem. Nejlepší výhled musel být ze třetího patra napravo. Doběhla jsem ke schodišti a brala schody po dvou. Cestou jsem se vyhýbala použitým kondomům a prázdným krabicím z Burger Kingu. Nahoře jsem se zastavila, abych popadla dech. Do nosu mi pronikl kyselý pach moči. Zaklepala jsem na první dveře. Objevila se starší dáma. Byla malá asi jako já a kulatá jako soudek. Kolem krku jí visel řetízek se svatým Kryštofem. „Dobrý den, jsem reportérka z London Heraldu. Můžete mi říct něco o tom, co se tu stalo?“ „Nic jsem neviděla.“ Její hlas byl vysoký a mečivý. Postrčila si silné brýle a na nose jí zůstaly hluboké rudé otisky. „Ale je to jasné, ne? Drogy. Žiju tady přes čtyřicet let. Tahle čtvrť bývala slušná. Víte, kolik mladých tu za poslední dobu zabili?“ Věděla jsem, o čem mluví. O většině z nich jsem psala. Všimla jsem si, že na konci chodby spěchá vysoká bruneta do svého bytu. „Počkejte!“ Ohlédla se a její rozrušení bylo natolik ryzí, že mě to na chvilku spletlo. Skrz pramen tmavých vlasů jsem letmo zahlédla její tvář. Měla drobné skřítkovské rysy a plné rty, které si vtáhla do mezery mezi předními zuby. Zírala na podlahu, jako by se snažila přestat plakat, až se jí tím úsilím nakrabatila brada. „Poslyšte, jste v pořádku?“ 14
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka15
Dívka si otřela oteklé oči dlaní. Ruka se jí přitom třásla. Na dolním článku prostředníčku měla vytetovaného modrého motýla. Chystala se zavřít dveře, ale já natáhla ruku, abych jí v tom zabránila. „Prosím, můžu vám pomoct.“ Dívka nepromluvila. Místo toho nechala dveře pootevřené. Šla jsem za ní do maličkého pokoje, v němž se převaloval cigaretový kouř. Na zdech byl popraskaný žlutý nátěr, který překrýval vlhké skvrny. Připomínalo to akné. V bytě nebylo o moc tepleji než venku. Zachumlala jsem se do kabátu a čekala, až dívka promluví, ale ona se zhroutila na šedý gauč, propletla své hubené dlouhé nohy a připálila si napůl vykouřenou cigaretu. Kouř stoupal vzhůru ke stropu. „Znala jste oběť?“ Podívala se na mě prázdným pohledem. Všimla jsem si, že na polici leží ruský slovník. „Jste z Ruska?“ Při zmínce o Rusku se jí rozzářily oči. „Jak se jmenujete?“ Zhluboka se nadechla a vyfoukla dlouhý bílý oblak kouře. „Natalija.“ Hlas měla hlubší, než jsem čekala. I když bylo chladno, měla na sobě tričko a krátkou květovanou sukni, která se vlnila, jak škubala bosýma nohama. „Kolik je vám let?“ Na chvilku přestala. „Osmnáct.“ „Jak dlouho jste v Londýně?“ Natalija típla cigaretu v přeplněném popelníku. „Tři měsíce.“ Nerozváděla to a já na ni netlačila. Všimla jsem si, že pod gaučem leží zastrčené černé desky se zlatě vyraženým nápisem: Models International. Tím se vysvětlovala její kostnatá vizáž a štíhlá figura. „Bydlí tu s vámi ještě někdo?“ Natalija si zapálila další cigaretu. Ruce se jí pořád třásly. „Eva. Ona na konkurze.“ 15
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka16
Blížil se mi termín uzávěrky, a tak jsem se přesunula k oknu. Síťovaná záclona byla na dotek vlhká. Policisté na místě činu stavěli nad chlapcovým tělem bílý stan. Ta modrá parka. Potřásla jsem hlavou. „Pláčete kvůli tomu? Vy jste něco viděla?“ Natalija se zvedla a došla ke mně. V mdlém denním světle, které oknem pronikalo dovnitř, jsem si ji mohla lépe prohlédnout. Byla bledá jako stěna a na tváři se jí vybarvila ošklivá fialová modřina. Podívala se z okna a ruka jí vyletěla k ústům. Zápěstí měla kolem dokola poseté modřinami. Třásla hlavou tak prudce, až se jí z culíku uvolnily vlasy a spadly jí na ramena. Jemně jsem ji odvedla zpátky na gauč. „Natalije, co se vám stalo s obličejem?“ Schoulila se na sedačce a sukni stáhla přes mléčně bílá stehna. Ale ani tak nezakryla mateřské znaménko, které bylo kulaté a hnědé jako stará pence. „To nehoda. Já uklouzla.“ Zoufale se na mě dívala. „Prosím, vy jít pryč.“ „Nikam nepůjdu, dokud vám nepomůžu.“ Natalija se kousla do rtu. „Tady nemůžu mluvit. Jinde.“ „Kde?“ Pokrčila rameny, oči měla plné strachu. Vzala jsem její telefon a namačkala tam své číslo. Telefon zazvonil v kabelce. „Poslouchejte, mám vaše číslo. Pošlu vám zprávu s adresou hospody, která je tady nedaleko. Sejdeme se tam dnes večer?“ Natalija zavrtěla hlavou. „Zítra?“ Nepatrně kývla. Vyšla jsem z bytu a ztěžka se opřela o starý beton. Silou vůle jsem nutila chodidla, aby se pohybovala. Věděla jsem, co se stane, když se nebudou hýbat. Než jsem došla ke třetím dveřím, věděla jsem, že obětí je čtrnáctiletý Jason Danby. Snaživý kluk a horlivý fanda fotbalového klubu Millwall, kterého vychovávala teta Mary, jež bydlela ve 16
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka17
věžáku naproti. Jeho starší bratr Jermaine byl členem místního nechvalně proslulého gangu známého pod jménem Red-Skilled Boys a často se poflakoval po okolí v bundě, která byla jeho poznávacím znamením: v modré parce. Muž se smutnýma očima a prošedivělými vlasy mi řekl, že slyšel křik, podíval se z okna a uviděl krev, která z chlapcovy lebky vytékala na zem. Myslel si, že je to Jermaine, dokud si nevšiml aktovky. Ten muž si vzal mou vizitku, a když za mnou zavíral dveře, nevěřícně vrtěl hlavou. Osmnáct metrů pode mnou se ke stanu blížil soudní lékař. Běž dál. Zavřela jsem oči a za víčky si přehrávala celou scénu. Zakrvácená tvář a sněhově bílé ponožky. Zmrzlé prsty, lepkavá sekera. Běž dál. Ruku jsem položila na malé stříbrné T na řetízku, který jsem nosila na krku. Vtiskla jsem si jeho známý tvar mezi prsty. Potom se mi zničehonic v žaludku rozlil děs – byl těžký jako mokré bahno. Pevně jsem zavřela oči a připravila se na srážku. Srdce mi bušilo, dech jsem měla přerývavý a chladná železná pěst svírala mé srdce. Zaryla jsem si nehty do dlaní a čekala, až to přejde. Nevolnost ustoupila bolesti. Zaskučela jsem do větru a tvrdě nakopla zeď. Klopýtala jsem kupředu a zabušila na další dveře. Levná překližka mi rezonovala pod rukou. Ve dveřích se objevila malá škvíra a z ní vykoukl svalnatý chlap v modré mikině s kapucí. Oči měl plné nedůvěry. „Jo?“ „Jsem reportérka z London –“ Dveře se mi před nosem zabouchly. Znovu jsem zaklepala. Ozval se tlumený hlas plný vzteku. „Vypadněte odsud, kurva.“ Běž dál. Opřela jsem se o dveře. „Řekněte mi, co jste viděl. Přestaňte se schovávat jako kluk. Snažím se pomoct –“ „Sophie!“ Ned mi rukou stiskl rameno. „Co to děláte?“ Vyškubla jsem se mu, stáhla se zpátky a zavrávorala na betonu. „Mám jméno. Jason Danby.“ Oči se mi zalévaly slzami tak rychle, 17
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka18
že jsem skoro nic neviděla. „Čtrnáct, Nede. Čtrnáct. Jeho teta bydlí v bloku C. Musím s ní mluvit.“ „Jeho tetu bude chránit spousta lidí. Navíc,“ Ned se odmlčel a povytáhl obočí, „neměla byste se vyptávat členů rodiny. Ne takhle.“ „Co má tohle, k čertu, znamenat?“ Ned si pohrával s popruhem fotoaparátu. „Podívejte, jste zpátky první den a místo činu je –“ „Nede, leží tam kluk se sekerou v hlavě. Mohli bychom toho teď nechat?“ Ned potřásl hlavou a chystal se něco říct, ale já už nečekala. Otočila jsem se na podpatku a utíkala ze schodů dolů. K bloku C. K Mary Danbyové. K příběhu. Ledový vzduch mi drtil vnitřnosti. Zůstaň, kurva, v pohybu.
18
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka19
2
O týden později „Prokristapána, Sophie, co jste si myslela?“ Protáhlý obličej Philipa Rowleyho vykukoval zpoza hor papíru na jeho stole. Vypadal jako krtek, co se právě vyhrabal z hlíny, aby se nadechl. „Neříká všechno. Zazvonila jsem na ni a ona se mnou nechtěla mluvit...“ „Tak jste na ni řvala?“ Naježila jsem se. „Neřvala jsem.“ Unavený hlas Mary Danbyové mi zněl v mozku. „Věděla jsem, že když mě vyslechne, promluví.“ Rowley měl v očích kamenný výraz. „Kecy, Sophie. Nejen že je to absolutně neefektivní způsob, jak někoho přimět, aby se rozpovídal, ale navíc je to ještě obtěžování. Před týdnem jsem vám řekl, abyste tu ženu nechala na pokoji. A teď se dozvím, že jste se vrátila na Milton a znovu ji vyslýchala.“ Rowleyho vysoko posazený hlas mu vysloužil ironickou přezdívku Bručoun, ale já ho znala dost na to, abych nezpochybňovala jeho autoritu. Byl to výkonný editor, který dohlížel na přerod listu London Herald z běžného plátku na třetí nejprodávanější noviny v zemi. Byl to drsňák z Yorkshiru a od chvíle, kdy jsme se potkali, jsem věděla, že si jeho přízeň musím zasloužit daleko víc, než bylo obvyklé. Rowley nenáviděl rodinné peníze a soukromé školy, což se 19
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka20
mě v obou případech týkalo. Ve značné míře. Věděla jsem, že ho moje vypilovaná výslovnost přivádí k šílenství, ale chtěla jsem věřit, že jsem si jeho respekt zasloužila. Přinesla jsem pořádně dlouhou řadu exkluzivních příběhů a taky pomohlo, že jsem věděla, jak na něj: krátce, stručně a nikdy neříkat ne. „Mary Danbyová od té doby s novináři normálně mluvila. Citovali ji, jak říká, že policie se stahuje z vyšetřování. Jen jsem od ní chtěla vyjádření.“ Rowleyho kožená židle pod jeho vahou zaskřípala, jak se opřel, a jeho hlas přetékal sarkasmem. „A jaké vyjádření jste dostala, když pominu jděte do prdele a nechte mě na pokoji?“ Povzdychla jsem si. „Fajn. Možná jsem to trochu přepískla.“ „Trochu?“ Kulatá pleš na Rowleyho hlavě znachověla. Nasadil si brýle s obroučkami z želvoviny a podíval se na kus papíru, který ležel před ním. „Tady se píše, že jste jí vyhrožovala, že rozbijete dveře.“ Odfrkla jsem: „Rozbiju dveře? Vidíte, jak vypadám?“ Otevřela jsem pusu a chtěla ještě něco dodat, ale výraz na Rowleyho tváři mě přinutil znovu ji zavřít. Namísto toho jsem se zadívala z okna. Na nebi nad Hyde Parkem se převalovaly těžké mraky, evidentně se chystal další liják. Z Rowleyho rohové kanceláře byl výhled na Kensingtonský palác, což byl skutečný výsměch jeho socialistickému jemnocitu. „Jeden z důvodů, proč jsem vás najal, byl talent, s jakým dokážete lidi přimět, aby se vám otevřeli. Jste zpátky chvilku a tohle je už druhá stížnost na vaše chování.“ Rowley ztlumil hlas do tichého vemlouvání. „Tady nejde o Mary Danbyovou, že je to tak?“ Nechtěla jsem vidět lítost v jeho očích, a tak jsem si prohlížela zarámované fotky za jeho stolem. Rowley v Downing Street s Davidem Cameronem, na summitu NATO s Angelou Merkelovou, 20
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka21
na červeném koberci za Georgem Clooneym. Přes veškerou snahu působit jako muž z lidu Rowley miloval bohaté a slavné osobnosti. „Musím jít. Za čtyřicet minut mám domluvený rozhovor v Brixtonu.“ Rowley si povzdychl. „Sophie, co jsem vám řekl jako první, když jste nastoupila do London Heraldu?“ Podívala jsem se mu do očí. „Vždycky musíte mít titulek.“ „Přesně. Titulek je pravda. Titulek prodává příběh. Je jedno, jestli píšete padesát slov nebo pět tisíc. Jestli je nedokážete shrnout do jediného řádku, nemáte příběh.“ Přes Rowleyho tvář přeběhl stín. „Mít titulek neplatí jen pro reportéry. Platí to i pro život. A když se na vás teď dívám, Sophie, žádný nevidím.“ „Philipe –“ „Ještě jsem neskončil. Vím, že za sebou máte těžké období, ale tady to není žádná charita. Tady se vede krvavý boj o peníze.“ Sundal si brýle a protřel oči. „Nejsme to jen my. Taky Mail, Times, Telegraph, všichni. Postavili nás ke zdi a zastřelili. A teď se jen čeká, který z nás vykrvácí jako první. Rozpočty se osekávají, čtenářů je zoufale málo a nás nutí, abychom se přes noc proměnili v digitální kouzelníky. Věnuju teď víc času zkoumání počtu kliknutí na webu než obsahu titulní stránky. Ale taková je výzva: víc kreativity za míň peněz. Je před námi nejistá budoucnost, musíme přinášet špičkovou novinářskou práci v miliardě forem a čtenáři, kteří s námi zůstali, si zaslouží náš nejlepší výkon. A kde je váš nejlepší výkon, Sophie? Kde je váš titulek?“ Předklonil se a jeho pohled byl tvrdý jako nalakované dřevo. „Sophie Kentová, kterou znám, by nikdy nevyhrožovala zdroji. Taky by věděla, že přijít do práce s kocovinou je blbost. Máte talent. Jste jedna z nejlepších, s jakými jsem kdy pracoval. Ale nevíte, co se sebou, Sophie. Mrháte slovy a nafukujete texty, přelétáváte z jedné věty na druhou bez jakékoli struktury, bez titulku.“ 21
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka22
Soustředila jsem se na své ruce – nedůvěřovala jsem svému hlasu natolik, abych promluvila. Zírala jsem do sudu se zármutkem syrovým tak moc, až se mi zdálo, jako by se mi vpil do krevního oběhu. Někdy jsem dokonce cítila jeho pachuť a jediný způsob, jak se jí zbavit, bylo napít se něčeho hořlavého. Jindy to fungovalo jako anestetikum, které proudilo mými žilami a znehybňovalo mě zevnitř. Ale nemohla jsem Rowleymu vykládat, jak se cítím. Žurnalistika je ve válce. On potřebuje, aby jeho vojáci stříleli na všech frontách. „Mrzí mě, že jsem vás zklamala. Nemusíte si o mě dělat starosti. Jsem v pohodě.“ Hlas jsem dokázala udržet v klidu, ale zněl prázdně, dokonce i mně. Rowley si založil ruce na prsou. „Víte, co si myslím? Měla jste si vzít volno – tehdy, když se to stalo. Nemusel bych vás teď nutit vzít si ho dodatečně, ze soucitu.“ Povzdychl si. „Myslím, že týden byl málo.“ Projela mnou vzpomínka na nekonečné minuty, které byly ostré jako sklo a řezaly mě. „Věřte mi, tady je mi líp.“ „Ale ne když ohrožujete noviny. To poslední, co potřebuju, jsou stížnosti naštvaných občanů. Máte štěstí, že Mary Danbyová nebude vznášet obvinění.“ Židle se mi zaryla do zad a já se naklonila dopředu. „Věděla jen, že jsem reportérka z London Heraldu. Jak zjistila moje jméno?“ Rowley se malýma, upravenýma rukama probíral svými papíry. „Netuším. Hovor vyřizoval Mack. A jen pro vaši informaci, taky zklidnil ten největší nával vzteku.“ Obrátila jsem oči v sloup, čímž jsem si od Rowleyho vysloužila další tvrdý pohled. „Má o vás strach. Myslí si, že okolnosti té vraždy nesvědčí vašemu zotavování. Navrhuje, abych vás stáhl z první linie a pověřil vás něčím jednodušším. Třeba v rubrice životní styl nebo móda.“ Rowleymu zacukaly koutky, když uviděl můj výraz. „Jestli neuvidím žádnou změnu, nebudu mít jinou možnost.“ 22
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka23
Rychle jsem přikývla, ale myšlenkami jsem byla pořád u Macka. „Každopádně,“ najednou zněl podrážděně, „to je vedlejší. Chci, abyste Mary Danbyové poslala rukou psanou omluvu. Ne na hlavičkovém papíře Heraldu, kdyby to náhodou chtěla zpeněžit jinde.“ Rowley se otočil k monitoru počítače, čímž naznačil, že náš rozhovor skončil. Byla jsem už skoro u dveří, když znovu promluvil. „Nehrajte si na mučedníka, Sophie. Jestli potřebujete víc času, řekněte mi to. Ani tři měsíce nejsou dost dlouho, když se vyrovnáváte s úmrtím v rodině.“ Před Rowleyho kanceláří jsem se svezla ke zdi a nad hlavou mi bzučela zářivka. Redakce žila nesourodými zvuky vyzvánějících telefonů a cvakajících klávesnic. Nalevo ode mě byla jeden a půl metru vysoká ocelová písmena hrdě sestavená do nápisu THE LONDON HERALD. Napravo blikala zeď z televizních obrazovek, které neustále přehrávaly non-stop zprávy. Počítače, dva až tři na osobu, vyčnívaly z přeplněných stolů jako hradba. Všude se válely stohy papíru na důkaz toho, že i v digitálním věku se reportéři spoléhají na hmatatelné věci. S očima pevně zabodnutýma do koberce jsem se propletla redakcí a klesla na svou židli. Myšlenky mi přerušila textová zpráva, která mi rozezvučela telefon. Zajdem po práci na skleničku a proberem to? Zírala jsem na displej a zvažovala možné odpovědi, ale na co si to hraju? Fajn. Někde stranou. Odpověděl názvem baru v Soho, který jsem nikdy neslyšela. Hodila jsem telefon na stůl. Potom jsem popadla kabát. Rowley, Mary Danbyová i Mack můžou počkat. Musela jsem někde být.
23
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Strรกnka24
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka25
3
Seděla u našeho obvyklého stolu a byla zkroucená jako paragraf. Rázovala jsem přes tmavou hospodu a hodila svou tašku na židli naproti ní. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“ Natalija Kotovová zírala do prostoru před svýma očima. Položila jsem jí ruku na rameno a ona vyletěla a rozlila si pití. „Á, to ty.“ Špinavé zelené okno propouštělo dovnitř ranní světlo a bělmo v jejích očích tím získávalo nemocný nádech. Modřiny na obličeji a na zápěstích už zmizely, ale můj pohled pořád přitahovaly neviditelné stopy, které zanechaly. Posunula sklenici na ulepeném stole. „Pomerančový džus. Dobré?“ Hospoda byla prázdná až na dva muže v malířských kombinézách, kteří seděli na barových židlích. Skláněli hlavu nad malým přenosným rádiem, které mečivě komentovalo koňské závody. Ruce měli potřísněné barvou a drželi v nich sklenice s pivem, i když bylo teprve jedenáct dopoledne. Opřela jsem se o plstěné čalounění. Páchlo tabákem a starým potem. „Tak co, připravená na Týden módy v Londýně?“ „V sobotu jdu první přehlídku. Bennet Turner. Zítra mám zkoušku.“ Lhostejně pokrčila rameny, ale z lehkosti v jejím hlase jsem poznala, že se těší. „To je skvělé. Před pár dny jsi žádné zakázky neměla.“ 25
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka26
„Věci se mění rychle.“ Natalija kroutila límcem svého černého svetru a houpala kolenem nahoru a dolů. Byla jsem už na její trhavé pohyby zvyklá, vždycky vypadala, že se právě chystá utéct. Dnes to ale bylo ještě zřetelnější. „Mluvila jsi dnes s mámou?“ Natalija se natáhla pro sklenici a dlouho pila. „Máma se bojí. Pjotr je nemocný. Má infekci, tady.“ Ukázala na hrudník. Lehké ťukání nás přimělo vzhlédnout k oknu, kde se na okně rozmazával déšť. „Natalije, ještě k tomu včerejšku... Odešlas, než jsme si mohly pořádně promluvit.“ Její ruka popadla porcelánovou cukřenku. Obrátila ji vzhůru nohama a začala srovnávat balíčky cukru do řad, rozdělovala je podle barvy a pečlivě dbala na to, aby se okraje nedotýkaly. Chvilku jsem ji sledovala a vzpomínala, jak jsme tu seděly poprvé den po vraždě Jasona Danbyho. Natalija přišla a vypadala křehce jako porcelánová panenka. Prakticky nezvedla oči od stolu. Srovnávala párátka do dlouhých úhledných řad. Když jsem to komentovala, pokrčila rameny. „Mám ráda pořádek.“ Vyprávěla mi, jak ještě v Rusku vždycky uhlazovala rohy prostěradla na matraci, kterou sdílela s bratry, dokud nebyly dokonalé. Matka si z ní dělávala legraci, že prý je Natalija jako malý duch. „Když ty odejdeš z pokoje, milaja moja, je to, jako by tam nikdo nikdy nebyl.“ Dohodly jsme se, že se sejdeme druhý den a od té doby jsme se scházely pořád. Měla jsem tušení, že naše setkání někam povedou – k odhalení, přiznání, možná zpovědi. Natalija byla rozvážná, působila starší, než kolik jí ve skutečnosti bylo, přesto však v sobě měla jistou zranitelnost, jako by dítě uvnitř ní mělo stále ještě dospět. Zlehka se dotýkala minulosti. Oči jí jihly, když mluvila o čtyřech mladších bratrech doma v Ivanovu („To není místo, kde se plní 26
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka27
sny.“) a matce, která měla tři zaměstnání, aby vůbec mohla za něco nakoupit jídlo. Když se jí stýskalo, což bylo často, halila se do matčina zeleného vlněného přehozu a vdechovala lesní vůni jedlí a borovicového jehličí. Když se soustředila, slyšela tiché pobrukování jejího hlasu. Ten hlas ale s každým dnem slábl. Natalijin utrápený pohled svědčil o složitém životě, ale nebylo těžké ji rozesmát. Vždycky se rozveselila, když mluvila o své agentce Cat Ramseyové, kterou považovala za druhou matku, nebo o spolubydlící, také modelce Evě Kaminské. Občas jsem se zeptala na modřiny, které schovávala tenkrát, když jsme se poprvé potkaly, ale Natalija vždycky uhnula pohledem. „Musíme si promluvit o tom, cos mi řekla posledně.“ „Proč?“ Pod Natalijinýma očima se rozpil korektor a odhalil pleť v barvě červeného vína. Zvedla bradu a vzdorně se na mě dívala. Jeden ze štamgastů prošel kolem a před sebou tlačil octový zápach bělidla. Ztlumila jsem hlas. „Protože s tím můžeme něco udělat.“ Natalija vyprázdnila sklenici. „Chci ještě. Ty?“ Postavila jsem se. „Zaplatím další ru–“ „Ne!“ Nataliji se rozšířily oči. „Platím já.“ Zmateně jsem se za ní dívala, jak spěchá kolem rozbitého automatu a naklání se přes bar. Nohy v těsných džínách byly tenké jako dvě linky, které nakreslíte tužkou. Povzdychla jsem si a otevřela blok na stránce ze včerejška. Uprostřed bylo jediné slovo, načmárané modrým perem a podtržené. Znásilněná. Natalija se vrátila s další sklenicí džusu a balíčkem chipsů. Roztrhla obal, čímž uvolnila nakyslou cibulovou vůni, a nabídla mi. Zavrtěla jsem hlavou. „Udělala jsi velký krok, když ses mi svěřila se svým tajemstvím.“ Natalija hlasitě chroupala chipsy a nedívala se mi do očí. „Znáš toho muže, který tě napadl?“ 27
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka28
Natáhla se po sklenici a žíznivě ji zpola vyprázdnila. Potom se podívala na hodinky. „Hloupá věc. Rozbité. Víš, kolik hodin?“ Povzdychla jsem si. Natalija byla jako hvězda na obloze zalité měsíčním světlem. Abych ji viděla zřetelně, musela jsem se dívat jinam, což mi poslední dobou moc nešlo. Podívala jsem se na zápěstí. „Je půl dvanácté. Proč?“ Natalija otřela mokrý kroužek, který zůstal po její sklenici na stole. „Je všechno v pořádku? Zdáš se rozrušená.“ „Sophie, nemůžu ti říct víc.“ Zavřela jsem blok. „Podívej se, už ani nespočítám, o kolika soudních řízeních kvůli znásilnění jsem pro Herald psala. A víš, co má většina usvědčených násilníků společného?“ Natalija zmáčkla prázdný sáček od chipsů, až jí zbělely klouby. „Jsou to recidivisté.“ Zachytila jsem její zmatený výraz. „To znamená, že znásilnili spoustu žen. Nikdo je nezastavil. Nechci na tebe tlačit. Nikomu nic nedlužíš. Máš právo nechat si to pro sebe. Ale,“ naklonila jsem se přes stůl a položila svou ruku na její, „máš taky možnost volby. Můžeš proti tomu muži vystoupit. A chci, abys věděla, že když to uděláš, budu stát hned vedle tebe.“ Natalija odtáhla ruku a palcem si třela prostředníček s motýlím tetováním. Nehty měla okousané až do masa. Nezvedla oči. „Moje kariéra... Bude konec.“ „Protože je z módního průmyslu?“ Znovu se mohutně napila a podívala se na mě skleněným pohledem. „Proč musím já něco říkat? Proč ne –,“ prudce se zastavila a do pusy si strčila nehet na palci. „Minulý týden, když jsme se poznaly, jak jsi měla ty modřiny. To udělal on?“ Natalija začala sáčky s cukrem rovnat na sebe do chatrné věže. „Když tě znásilnil?“ Cvrnkla bledým prstem do rohu jednoho sáčku s cukrem a celá věž se zbořila. 28
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka29
Položila jsem lokty na stůl a upřela oči na její obličej. „Něco ti řeknu, Natalije. Myslím, že si ten útočník vybral nesprávnou dívku.“ Stiskla jsem jí ruku. „Jsi tady, udělalas ten nejtěžší krok. Myslím, že tě jeho jméno pálí na jazyku. A teď už stačí jen promluvit.“ Natalijina ruka sebou pod mou trhla. Když promluvila, její hlas byl ještě slabší než kdy dřív. „Po Londýnu to bude Milán, potom Paříž. Musí to zůstat tajemství.“ „Máš moje slovo. Řekni mi to jméno, a než něco podnikneme, počkáme, až bude po přehlídce.“ Natalija dopila sklenici a uvázala si kolem krku červený šátek. Popadla cigarety a smutně se na mě usmála. „Vydrž minutku.“ „Mám jít s tebou?“ Natalija zavrtěla hlavou. „Nekouříš. Budu hned zpátky. Potom promluvíme.“ Když Natalija otevřela dveře, hospodou se prohnal studený vítr. Opřela jsem si hlavu o opěradlo židle a zavřela oči. Vstřebávala jsem zvuky kolem sebe. Posouvání sklenic po dřevě; cinkání prázdných lahví; vlhký kašel barmana. Když jsem teď byla zase sama, vrátila jsem se v myšlenkách k Rowleymu a ke zklamání v jeho očích. Měl pravdu. Přehnala jsem to. Nesoustředila jsem se. Visela jsem na vlásku. A Rowley do mě dokonale viděl. Dveře se rozletěly. Natalija vtrhla dovnitř a oči měla rozšířené. „Hej, co se –“ „Musím jít.“ Podívala jsem se za ni ke dveřím. „Stalo se něco?“ Natalijina kabelka se zachytila pod stolem a ona ji s trhnutím uvolnila, čímž ztratila rovnováhu. „Počkej!“ Po zádech se mi rozlévala frustrace a já chytila Natalijinu ruku mnohem pevněji, než jsem původně chtěla. „Přemýšlej, Natalije. Když utečeš, on vyhraje. To chceš?“ 29
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka30
„Myslíš, že to takhle chci?“ Natalijiny oči se blýskaly jako střepy na slunci. „Nemám jinou možnost.“ „Můžu ti pomoct.“ „Mně nikdo nemůže pomoct.“ Třemi dlouhými kroky přeletěla Natalija přes hospodu a byla pryč. Napůl jsem se zvedla ze židle, ale pak jsem si zase sedla. K čemu by to bylo? „Kámošce už se nelíbíte?“ probral mě ze zamyšlení drsný hlas barmana. „Škoda. Už jsme si tu na ty vaše holčičí dostaveníčka zvykli.“ Přešlapovala jsem ve dveřích baru, bojovala s páskou u deštníku a mžourala do tmy. Kde, sakra, je? Stolní lampičky se stínítky z barevného skla zářily krvavě rudou barvou. Vzduch voněl sladkými koktejly a podlaha byla ulepená. Hlasitá hudba z reproduktorů pulzovala ve stejném rytmu jako bolest v mé hlavě. „Můžu vám nějak pomoct?“ Servírka měla brýle s kostěnými obroučkami a tvářila se znuděně. „S někým se tu mám potkat.“ Nechtěla jsem říct jeho jméno nahlas. Protáhla jsem se kolem partičky fousatých hipsterů, kteří pili koktejly ze zavařovacích sklenic. Seděl v rohovém boxu, opíral se o vinylovou tapetu v barvě sekaných jater. Bourbon, blackberry, oblek v námořnické modré barvě („z Milána, šitý na míru“), terakotově opálená pleť. Svezla jsem se na lavici proti němu a viděla, jak uvolnil zaťaté čelisti. „Skvělá volba, Macku.“ „Sklapni, Kentová. Nechtělas, aby nás někdo viděl, ne?“ Na stole vedle sebe stály dva panáky. Mack mi jeden přisunul. Bez zaváhání jsem ho do sebe kopla. Díval se na mě a dlouhým kostnatým prstem přejížděl po okraji své skleničky. Asi si myslel, 30
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka31
že je to sexy. Všechno, co Mack Winterson dělal, působilo promyšleným dojmem. Blackberry mu zavibroval na stole. „Na tohle musím odpovědět.“ Koutkem oka jsem zaznamenala dívku v přiléhavé čapce a sexy kraťasech, která seděla na klíně chlápkovi s mastnými blond vlasy. Šeptal jí něco do ucha a ona přikývla. Potom mu slezla z klína a odtáhla ho do temného kouta. Jak Mack zuřivě ťukal do tlačítek, zachytila jsem záblesk zlata na jeho prstu. Hodila jsem do sebe dalšího panáka a vychutnávala si pálivou chuť. „Brzdi, ať tě odsud nemusím vynášet.“ Nic jsem neříkala. Lidé mě podceňují celý život. Je mi to fuk. Beru to jako svou výhodu. „Tak tě zjebal Rowley, to je toho. Nebylo to poprvé ani naposled.“ To měla být hrozba? Nedokázala jsem myslet jasně; okrajové části mozku se mi už začínaly rozpíjet. „Nevím, co se to se mnou děje.“ Řekla jsem to moc potichu, než aby to Mack slyšel, ale malá část ve mně doufala, že to uslyší. Odstrčila jsem od sebe prázdnou skleničku. „Potřebuju dalšího panáka. Nefunguje to.“ „Neprožívej to tak dramaticky, Kentová.“ Mack ukázal servírce, že chceme další rundu. „Rowley dá občas kartáč každýmu reportérovi. Prostě přišla řada na tebe.“ Ta neupřímnost mě dostala. Chtěla jsem podotknout, že Rowley by se o Mary Danbyové nikdy nedozvěděl, kdyby nebylo jeho, ale Mack to věděl. Předstíral, že mě podporuje, ale oba jsme věděli, jak je to ve skutečnosti. Nikdy mi neodpustil, že jsem z něj před Rowleym udělala druhořadého novináře. Byla jsem v London Heraldu jen krátce, když se muž jménem Steve Wright alias Suffolkský škrtič vydal na brutální tažení proti prostitutkám. Mack ten příběh dostal na starost, ale nedokázal ho dotáhnout do konce, 31
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka32
a tak Rowley vyslal mě. Já získala exkluzivní rozhovor s jednou z obětí a dostala se na titulní stranu. Za odměnu jsem obdržela památeční kovovou plaketu, kterou v Heraldu dostávali všichni reportéři za první publikovanou reportáž na titulce. Když jsem se radostně vracela ke svému stolu, zachytila jsem Mackův zamračený výraz. Od té doby byly naše pracovní vztahy přinejlepším napjaté. V poslední době ale nastal určitý posun. Vysoukala jsem se od stolu, zamumlala něco o toaletě a vyrazila do temné změti chodeb. Záchod byl, díkybohu, prázdný. Otřela jsem z prkénka tenkou vrstvu bílého prášku, sedla si a hlavu dala do dlaní. Co to dělám? Jako editor zpravodajství byl Mack pod nesmírným tlakem Rowleyho, který chtěl navyšovat náklad. Uměl dokonale chodit v korporátních hrátkách, ve kterých šlo o to, aby přesvědčil ty nahoře, že je pro tu práci ten pravý. Jenže Mack nebyl přirozený zpravodajský ohař. Pracoval šestnáct hodin denně, ale nebylo to nikde moc vidět a stres ho spaloval. Cítil se zahnaný do kouta, a proto jednal. Vybíjel si to na lidech kolem sebe. Většina zaměstnanců si myslela, že je to kretén, ale já mu rozuměla. Můj život teď rozhodně nepřipomínal procházku růžovým sadem a dokázala jsem poznat spřízněnou zoufalou duši. Abychom jeden druhého použili jako únik, jsme se nemuseli mít rádi. Aspoň jsem si to myslela, když jsem mu v prázdné kanceláři poprvé rozepnula kalhoty. A o dva měsíce později jsme byli tady. Stejný sračky, jiná hospoda. Ostrá, bodavá konverzace. Oba jsme věděli, jak večer skončí, a ani jeden z nás z toho neměl radost. Do přítomnosti mě nakonec vrátilo prudké bušení na dveře. „Co tam, kurva, děláš? Jsou tady lidi, co se potřebujou vysrat.“ Přešla jsem k zrcadlu, uhladila si stříbrné blond vlasy, zhluboka se nadechla a narovnala se, jako by mi neviditelná síla zapnula stahující zip. 32
Jackson-zlom.qxd7.2.201819:38Stránka33
„Už jsem chtěl nechat vyhlásit pátrání.“ Mack se na mě tázavě podíval a přitom neustále otvíral a zavíral stříbrné víčko zapalovače. Po stole mi přisunul dalšího panáka. „Hlavu vzhůru. Určitě zvládnem ubránit pevnost, dokud se dokonalá Sophie Kentová nevyhrabe zpátky na piedestal.“ Chtěl být žoviální, ale křečovitý úsměv ho prozradil. Polkla jsem poslední pálivý lok a otřela si pusu hřbetem ruky. „Jdeme.“ Jak jsem na ulici vrávorala mezi stíny, položil mi Mack svou kostnatou ruku na zadek. Ucukla jsem. Ještě pět minut a ty panáky začnou zabírat. Pak se mě může dotýkat, kdekoli bude chtít.
33