Jitka Ludvíková
ZAKÁZANÉ UVOLNĚNÍ Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 4, 101 00 Praha 10, jako svou 1148. publikaci Obálku navrhla Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Nicole Škorpilová Technická redakce Vlasta Machová Sazba Lucie Vávrová Tisk EUROPRINT a.s. Stran 192 Vydání první Praha 2018 info@brana-knihy.cz www.brana-knihy.cz Připojte se k nám na Facebooku Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením
Informovaný souhlas
Věnováno všem, kteří prošli mým životem...
© Jitka Ludvíková, 2018 © Nakladatelství BRÁNA, 2018 ISBN 978-80-7584-037-0
Jmenuji se Eva a za dva měsíce mi bude čtyřicet. Je-li průměrný věk žen kolem osmdesátky, znamená to, že mám za pár dní půlku života za sebou. Mládí odtikává a já si neužila víc než dvanáct průměrných let v jednom obyčejném manželství. Nebyly to špatné roky: sex pravidelně dvakrát týdně, třikrát do roka dovolená, malý útulný hotýlek v horách určený k oslavě výročí. Ale bylo to jako den co den nastupovat do stejného vlaku a z ušmudlaného okénka sledovat známou krajinu podél kolejí. Každý den beze změny. I rychlost, kterou se vlak ubíral vpřed, byla monotónní a bez odchylek. Tak pomalá a nudná jako pohřebák vezoucí náklad na poslední cestu. A pak se objevil Marek. Horská dráha! Vtipný, úspěšný, a navíc s figurou italského fotbalisty! Když se mi prvně podíval do očí, vyplavilo mé tělo kvantum téměř zapomenutých hormonů. Srdce se mi sevřelo a krev se rozproudila mnohem rychleji. Najednou mi nestačil vlak. Chtěla jsem se do cíle dostat rychleji. Vyskočila jsem z vlaku, aniž bych čekala, až zastaví na jedné z řady omšelých zastávek, a rozeběhla se do lunaparku vystát frontu na horskou dráhu. Frontu na Marka. Horská dráha: rychlost, změna, nebezpečí. Od dětství bojuji s chutí a strachem ji vyzkoušet. Můj strach vždycky vítězil. Jsem ukňouraná holka, která se bojí vybočit, zastavit, anebo to vzít oklikou. Ale Marek 5
Informovaný souhlas
Věnováno všem, kteří prošli mým životem...
© Jitka Ludvíková, 2018 © Nakladatelství BRÁNA, 2018 ISBN 978-80-7584-037-0
Jmenuji se Eva a za dva měsíce mi bude čtyřicet. Je-li průměrný věk žen kolem osmdesátky, znamená to, že mám za pár dní půlku života za sebou. Mládí odtikává a já si neužila víc než dvanáct průměrných let v jednom obyčejném manželství. Nebyly to špatné roky: sex pravidelně dvakrát týdně, třikrát do roka dovolená, malý útulný hotýlek v horách určený k oslavě výročí. Ale bylo to jako den co den nastupovat do stejného vlaku a z ušmudlaného okénka sledovat známou krajinu podél kolejí. Každý den beze změny. I rychlost, kterou se vlak ubíral vpřed, byla monotónní a bez odchylek. Tak pomalá a nudná jako pohřebák vezoucí náklad na poslední cestu. A pak se objevil Marek. Horská dráha! Vtipný, úspěšný, a navíc s figurou italského fotbalisty! Když se mi prvně podíval do očí, vyplavilo mé tělo kvantum téměř zapomenutých hormonů. Srdce se mi sevřelo a krev se rozproudila mnohem rychleji. Najednou mi nestačil vlak. Chtěla jsem se do cíle dostat rychleji. Vyskočila jsem z vlaku, aniž bych čekala, až zastaví na jedné z řady omšelých zastávek, a rozeběhla se do lunaparku vystát frontu na horskou dráhu. Frontu na Marka. Horská dráha: rychlost, změna, nebezpečí. Od dětství bojuji s chutí a strachem ji vyzkoušet. Můj strach vždycky vítězil. Jsem ukňouraná holka, která se bojí vybočit, zastavit, anebo to vzít oklikou. Ale Marek 5
podnítil mou chuť. To množství dopaminu, které zatemňovalo v Markově blízkosti můj mozek, mě donutilo polehoučku a nenápadně trhat permanentku na můj osobák. S Markem se známe pět let. Tehdy se přihlásil na pozici v bance, kde jsem pracovala na personálním. V životopise měl napsáno, že začínal jako pojišťovák, ale teď sedí na krajské pobočce na ředitelské židli a má našlápnuto ještě výš. Nikoho by nenapadlo, že je v něm tolik. Jen já jsem to cítila od prvního okamžiku. A nešlo jen o špičkovou kariéru. Marek je jako malá nenápadná chilli paprička, kterou si snadno spletete s nedozrálým špatně vyvinutým plodem. Ale stačí jen letmý dotek a okusíte, jaká je v něm síla a oheň. Jak pálí. Když se mi narodily děti, odešla jsem z práce a do banky se už nevrátila. Začala jsem fotografovat. Nejdřív děti, jak rostou, pak přibyly snímky z rodinných oslav a fotky přírody. Pár momentek jsem ze srandy zaslala do soutěže fotografických amatérů, kterou vyhlásil Syndikát fotografů. Můj snímek vyhrál hlavní cenu. Marek mi donesl květiny a láhev archivního vína. Když jsme láhev dopili, políbil mě. Udělalo se mi špatně. Ten polibek pálil, až to bolelo. Malá ostrá bolest, která se od rtů roznese do celého těla. Malá ostrá bolest, na kterou už nikdy nezapomenu. Od té doby jsem ho nemohla dostat z hlavy. Ne že by to nešlo, ale nechtěla jsem. Mučednicky jsem si užívala tu svíravou touhu s pachutí chilli papričky, která bolí do morku kostí.
Můj osobák, kterým jsem dennodenně jezdívala, vykolejil. A mně ani neukápla slza! Karty byly rozdány. Bylo šest ráno a na mém nočním stolku zavrněl mobil. Rychle jsem zmáčkla tlačítko rušící vibrování a zašeptala do sluchátka: „Počkej chviličku,“ a pak jsem mobil přimáčkla na noční košili, jako bych doufala, že volající uslyší můj zrychlený srdeční rytmus. Svěsila jsem nohy z postele a popaměti vklouzla do chlupatých pantoflí. Když jsem otevírala dveře ložnice, na manželskou postel pronikl tenký proužek světla. Stačil, abych se ujistila, že můj manžel poklidně pravidelně oddechuje. „Marku, jsi tam ještě?“ stále jsem šeptala. Hřejivý smích mi připomněl chuť chilli v celém mém těle. „Co se děje?“ zeptala jsem se rozrušeně. „Mám pro tebe návrh,“ zněl dvojsmyslně. „Jaký návrh?“ zeptala jsem se sametovým hlasem, jaký používají holky na telefonu. „Obleč se a sejdeme se před domem.“ „O co jde?“ Zněla jsem neklidně. Jednak byla neděle šest hodin ráno, a pak jsem cítila, že ve vzduchu visí nebezpečí. Mnohem víc nebezpečí, než je zvykem pro všední květnovou neděli. „Bude ti stačit dvacet minut?“ „Asi jo.“ „Fajn, nezapomeň si foťák.“ „A kam jdeme?“
6
7
podnítil mou chuť. To množství dopaminu, které zatemňovalo v Markově blízkosti můj mozek, mě donutilo polehoučku a nenápadně trhat permanentku na můj osobák. S Markem se známe pět let. Tehdy se přihlásil na pozici v bance, kde jsem pracovala na personálním. V životopise měl napsáno, že začínal jako pojišťovák, ale teď sedí na krajské pobočce na ředitelské židli a má našlápnuto ještě výš. Nikoho by nenapadlo, že je v něm tolik. Jen já jsem to cítila od prvního okamžiku. A nešlo jen o špičkovou kariéru. Marek je jako malá nenápadná chilli paprička, kterou si snadno spletete s nedozrálým špatně vyvinutým plodem. Ale stačí jen letmý dotek a okusíte, jaká je v něm síla a oheň. Jak pálí. Když se mi narodily děti, odešla jsem z práce a do banky se už nevrátila. Začala jsem fotografovat. Nejdřív děti, jak rostou, pak přibyly snímky z rodinných oslav a fotky přírody. Pár momentek jsem ze srandy zaslala do soutěže fotografických amatérů, kterou vyhlásil Syndikát fotografů. Můj snímek vyhrál hlavní cenu. Marek mi donesl květiny a láhev archivního vína. Když jsme láhev dopili, políbil mě. Udělalo se mi špatně. Ten polibek pálil, až to bolelo. Malá ostrá bolest, která se od rtů roznese do celého těla. Malá ostrá bolest, na kterou už nikdy nezapomenu. Od té doby jsem ho nemohla dostat z hlavy. Ne že by to nešlo, ale nechtěla jsem. Mučednicky jsem si užívala tu svíravou touhu s pachutí chilli papričky, která bolí do morku kostí.
Můj osobák, kterým jsem dennodenně jezdívala, vykolejil. A mně ani neukápla slza! Karty byly rozdány. Bylo šest ráno a na mém nočním stolku zavrněl mobil. Rychle jsem zmáčkla tlačítko rušící vibrování a zašeptala do sluchátka: „Počkej chviličku,“ a pak jsem mobil přimáčkla na noční košili, jako bych doufala, že volající uslyší můj zrychlený srdeční rytmus. Svěsila jsem nohy z postele a popaměti vklouzla do chlupatých pantoflí. Když jsem otevírala dveře ložnice, na manželskou postel pronikl tenký proužek světla. Stačil, abych se ujistila, že můj manžel poklidně pravidelně oddechuje. „Marku, jsi tam ještě?“ stále jsem šeptala. Hřejivý smích mi připomněl chuť chilli v celém mém těle. „Co se děje?“ zeptala jsem se rozrušeně. „Mám pro tebe návrh,“ zněl dvojsmyslně. „Jaký návrh?“ zeptala jsem se sametovým hlasem, jaký používají holky na telefonu. „Obleč se a sejdeme se před domem.“ „O co jde?“ Zněla jsem neklidně. Jednak byla neděle šest hodin ráno, a pak jsem cítila, že ve vzduchu visí nebezpečí. Mnohem víc nebezpečí, než je zvykem pro všední květnovou neděli. „Bude ti stačit dvacet minut?“ „Asi jo.“ „Fajn, nezapomeň si foťák.“ „A kam jdeme?“
6
7
Odpovědí mi bylo jen pravidelné pískání v telefonu. Zavěsil. Je naprosto nemožné, aby ženě stačilo na přípravu dvacet minut. S jednou jedinou výjimkou: fouká-li vám na krk nebezpečí, v těle pálí chilli a hlava se roztočí z představy jízdy na horské dráze. Rychle jsem na sebe natáhla džíny a upnutý svetr. Vlasy svázala do culíku. Několikrát jsem propleskla obličej, aby moje tváře získaly svěžejší barvu a já vypadala mladší. Nakonec jsem nanesla make-up; když je vám čtyřicet, zázraky se už nedějí. Před domem zatroubilo auto. Byl to on. Seděl ve svém novém žlutém Mustangu a troubil na klakson zběsile, jako kdyby byly tři odpoledne, ne neděle půl sedmé ráno. „Jsi jak malý kluk,“ řekla jsem namísto pozdravu a významně se podívala na klakson. Provokativně zatroubil ještě jednou: „Malí kluci si hrají s angličáky, ale já,“ položil ruku na mé koleno a jemně jej stiskl, „ale já si radši hraji s…“ Nenechala jsem ho domluvit: „Kam jedeme?“ „Máš foťák?“ zeptal se, jako by mou otázku přeslechl. „Mám,“ poklepala jsem na velkou kabelu, kterou jsem měla složenou v klíně. „Výborně!“ sešlápl plyn a rozjel se. Jízda na horské dráze začala, napadlo mě. Nevěděla jsem, kam jedu, co se tam bude dít, ale věděla jsem, jak to skončí. Ta chuť chilli čpěla všude
kolem mě a naprosto bez skrupulí prosakovala mým tělem. Tak moc tě chci! Snažila jsem se tu myšlenku zahnat, ale nešlo to, vpíjela se mi do tváří, krku i dekoltu a malovala na kůži červené skvrny touhy. Nasadila jsem si sluneční brýle, ačkoli slunce nijak zvlášť nesvítilo, abych měla alespoň malý pocit soukromí. Předstírala jsem zájem o okolní krajinu. Marek pustil rádio. Zesílila jsem ho. Neměla jsem sílu mluvit. Jeli jsme téměř hodinu mlčky, občas jsem si všimla, že se na mě pokradmu dívá. Ale to i já na něj! „Dohodil jsem ti kšeft,“ řekl, když zastavil před golfovým resortem. „Kšeft?“ Podívala jsem se na golfový areál. Slunce bylo ideální. „Snad nebudu sekat trávník?!“ „Vyfotíš turnaj,“ zavadil dlaní o můj zadek. Spíš omylem než schválně. Ale dotek jeho prstů mě pálil. „Golfový turnaj?“ zeptala jsem se přihlouple. Ale vzhledem k tomu, jak mi jeho otisk dlaně přesunul veškerou krev z mozku do rozkroku, bylo s podivem, že jsem vůbec byla schopna promluvit. „Pospěš si, za chvilku to začne,“ vyndal z kufru své golfové vybavení a zamkl auto. To se pleteš, už to začalo, napadlo mě a s fotoaparátem v ruce jsem klusala vlhkou trávou za ním. Tráva nebyla jediná, která byla orosená. Dvanáct let vdaná. Celkem šťastně. Pohrávala jsem si se snubním prstýnkem, když turnaj skončil a Marek mi donesl sklenici vína. Usmála jsem se, prohrábla si
8
9
Odpovědí mi bylo jen pravidelné pískání v telefonu. Zavěsil. Je naprosto nemožné, aby ženě stačilo na přípravu dvacet minut. S jednou jedinou výjimkou: fouká-li vám na krk nebezpečí, v těle pálí chilli a hlava se roztočí z představy jízdy na horské dráze. Rychle jsem na sebe natáhla džíny a upnutý svetr. Vlasy svázala do culíku. Několikrát jsem propleskla obličej, aby moje tváře získaly svěžejší barvu a já vypadala mladší. Nakonec jsem nanesla make-up; když je vám čtyřicet, zázraky se už nedějí. Před domem zatroubilo auto. Byl to on. Seděl ve svém novém žlutém Mustangu a troubil na klakson zběsile, jako kdyby byly tři odpoledne, ne neděle půl sedmé ráno. „Jsi jak malý kluk,“ řekla jsem namísto pozdravu a významně se podívala na klakson. Provokativně zatroubil ještě jednou: „Malí kluci si hrají s angličáky, ale já,“ položil ruku na mé koleno a jemně jej stiskl, „ale já si radši hraji s…“ Nenechala jsem ho domluvit: „Kam jedeme?“ „Máš foťák?“ zeptal se, jako by mou otázku přeslechl. „Mám,“ poklepala jsem na velkou kabelu, kterou jsem měla složenou v klíně. „Výborně!“ sešlápl plyn a rozjel se. Jízda na horské dráze začala, napadlo mě. Nevěděla jsem, kam jedu, co se tam bude dít, ale věděla jsem, jak to skončí. Ta chuť chilli čpěla všude
kolem mě a naprosto bez skrupulí prosakovala mým tělem. Tak moc tě chci! Snažila jsem se tu myšlenku zahnat, ale nešlo to, vpíjela se mi do tváří, krku i dekoltu a malovala na kůži červené skvrny touhy. Nasadila jsem si sluneční brýle, ačkoli slunce nijak zvlášť nesvítilo, abych měla alespoň malý pocit soukromí. Předstírala jsem zájem o okolní krajinu. Marek pustil rádio. Zesílila jsem ho. Neměla jsem sílu mluvit. Jeli jsme téměř hodinu mlčky, občas jsem si všimla, že se na mě pokradmu dívá. Ale to i já na něj! „Dohodil jsem ti kšeft,“ řekl, když zastavil před golfovým resortem. „Kšeft?“ Podívala jsem se na golfový areál. Slunce bylo ideální. „Snad nebudu sekat trávník?!“ „Vyfotíš turnaj,“ zavadil dlaní o můj zadek. Spíš omylem než schválně. Ale dotek jeho prstů mě pálil. „Golfový turnaj?“ zeptala jsem se přihlouple. Ale vzhledem k tomu, jak mi jeho otisk dlaně přesunul veškerou krev z mozku do rozkroku, bylo s podivem, že jsem vůbec byla schopna promluvit. „Pospěš si, za chvilku to začne,“ vyndal z kufru své golfové vybavení a zamkl auto. To se pleteš, už to začalo, napadlo mě a s fotoaparátem v ruce jsem klusala vlhkou trávou za ním. Tráva nebyla jediná, která byla orosená. Dvanáct let vdaná. Celkem šťastně. Pohrávala jsem si se snubním prstýnkem, když turnaj skončil a Marek mi donesl sklenici vína. Usmála jsem se, prohrábla si
8
9
vlasy, vypnula hruď. Řeč mého těla byla jednoznačná. Byla jsem ráda, že je u mě. Konečně se dočkám. „Tak co, pojedeme domů?“ zeptal se stroze. Takové zakončení jsem nečekala. S rozpaky jsem přikývla a začala si balit foťák. Koneckonců, to že se vrátím v klidu domů, je to nejlepší, co se může stát. Rychle jsem dopila víno. Trpělivě jsem čekala, než si uloží do kufru své golfové vybavení a pomalu se smiřovala s myšlenkou pokračování jízdy osobákem. Kdyby aspoň neměl tak pěkný zadek! Sakra! Od vysoké jsem nikoho tak nechtěla. Za pár dnů je mi čtyřicet a on mohl být moje poslední šance. V padesáti už se na horské dráze nejezdí. I když se to nikde nedočtete, je na ni uvalena horní věková hranice: 40 let. (Povadlá prsa a celulitida jsou absolutní tabu.) Sedla jsem si do auta a mlčela. Výhled ze zabarvených oken Mustanga byl lepší než z ušmudlaného vlaku. Chtělo se mi brečet. Miluji manžela, ale ty doteky, narážky, posunky, kterými mě Marek v posledních měsících zahrnoval, ty přece musely znamenat něco víc, než: Tak co, pojedeme domů? Nebuď blbá, opakovala jsem si, stejně jsi to nechtěla! Otřásla jsem se. Bylo mi ze sebe špatně. „Je ti zima?“ položil ruku na mé stehno. „Trošku,“ pípla jsem a nespouštěla oči z jeho ruky. Proč pořád leží na mé noze? Proč nezapne regulaci topení.
Posunul ruku výš k mému klínu a podíval se na mě. Usmála jsem se. Beze slova strhl volant na polňačku, kterou jsme právě míjeli. „Chceš mě?“ zeptal se. Pořád se na mě díval. Ten Mustang snad řídí sám! napadlo mě. Rozhodnutí bylo na mně. Dvě vteřiny na zvážení pro a proti a vyslovení verdiktu, který může zamávat s celým mým životem. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Trocha něžnosti mi neuškodí. Rukou jsem ho hladila po tváři a krku. Jízda na horské dráze právě začíná! Rozepnul mi zip a strhl kalhoty. Ruku, co se dotýkala mé nohy, vrazil do mého klína a hrubě mě dobýval. Druhou rukou mi vyhrnul svetr a zakousl se do mých ňader. Tak tahle milují golfisti?! Hra egoistického hráče, který je na hřišti sám a co nejrychleji odpaluje přímo na jamku? Čas i počet úderů hrají roli. Je ve mně. Naráží tvrdě a hrubě, jako by mu jeden odpal na jamku nestačil. Bolí to. Připomíná mi to znásilnění před dvaceti lety. Chtěla bych utéct, ale nemůžu. Chtěla bych křičet, ale nikdo mi nepomůže. Proč taky, vždyť jsem k tomu znásilnění dala informovaný souhlas.
10
11
vlasy, vypnula hruď. Řeč mého těla byla jednoznačná. Byla jsem ráda, že je u mě. Konečně se dočkám. „Tak co, pojedeme domů?“ zeptal se stroze. Takové zakončení jsem nečekala. S rozpaky jsem přikývla a začala si balit foťák. Koneckonců, to že se vrátím v klidu domů, je to nejlepší, co se může stát. Rychle jsem dopila víno. Trpělivě jsem čekala, než si uloží do kufru své golfové vybavení a pomalu se smiřovala s myšlenkou pokračování jízdy osobákem. Kdyby aspoň neměl tak pěkný zadek! Sakra! Od vysoké jsem nikoho tak nechtěla. Za pár dnů je mi čtyřicet a on mohl být moje poslední šance. V padesáti už se na horské dráze nejezdí. I když se to nikde nedočtete, je na ni uvalena horní věková hranice: 40 let. (Povadlá prsa a celulitida jsou absolutní tabu.) Sedla jsem si do auta a mlčela. Výhled ze zabarvených oken Mustanga byl lepší než z ušmudlaného vlaku. Chtělo se mi brečet. Miluji manžela, ale ty doteky, narážky, posunky, kterými mě Marek v posledních měsících zahrnoval, ty přece musely znamenat něco víc, než: Tak co, pojedeme domů? Nebuď blbá, opakovala jsem si, stejně jsi to nechtěla! Otřásla jsem se. Bylo mi ze sebe špatně. „Je ti zima?“ položil ruku na mé stehno. „Trošku,“ pípla jsem a nespouštěla oči z jeho ruky. Proč pořád leží na mé noze? Proč nezapne regulaci topení.
Posunul ruku výš k mému klínu a podíval se na mě. Usmála jsem se. Beze slova strhl volant na polňačku, kterou jsme právě míjeli. „Chceš mě?“ zeptal se. Pořád se na mě díval. Ten Mustang snad řídí sám! napadlo mě. Rozhodnutí bylo na mně. Dvě vteřiny na zvážení pro a proti a vyslovení verdiktu, který může zamávat s celým mým životem. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Trocha něžnosti mi neuškodí. Rukou jsem ho hladila po tváři a krku. Jízda na horské dráze právě začíná! Rozepnul mi zip a strhl kalhoty. Ruku, co se dotýkala mé nohy, vrazil do mého klína a hrubě mě dobýval. Druhou rukou mi vyhrnul svetr a zakousl se do mých ňader. Tak tahle milují golfisti?! Hra egoistického hráče, který je na hřišti sám a co nejrychleji odpaluje přímo na jamku? Čas i počet úderů hrají roli. Je ve mně. Naráží tvrdě a hrubě, jako by mu jeden odpal na jamku nestačil. Bolí to. Připomíná mi to znásilnění před dvaceti lety. Chtěla bych utéct, ale nemůžu. Chtěla bych křičet, ale nikdo mi nepomůže. Proč taky, vždyť jsem k tomu znásilnění dala informovaný souhlas.
10
11
Květen nosí smůlu Jana byla vždy moje nejlepší kamarádka, takže když jsem potkala Marka, bylo pochopitelné, že byla první, které jsem zavolala a vylíčila jí, jak dobře šuká. Vzájemně se informovat o velikosti bimbasů nadržených kravaťáků z baru, byla tradice, která se táhla od doby, kdy Jana nastoupila do naší firmy a vyfasovala stůl naproti mně. I když jsme od pohledu jak sůl a pepř, Jana drobná modrooká blondýnka a já prsatá brunetka s plnými boky, v nitru jsme stejně zkažené a padly jsme si okamžitě do oka. Nebyl to jen zájem o dobře oblékané prachaté manažery, co nás drželo do ranních hodin nad koktejly Margarita, ale i stejný názor na módu, hudbu, kolegy a šéfovou, kterou jsme nemohly vystát. Jak říkám, byly jsme kamarádky a stejná krevní skupina. Jedna bez druhé jsme nedaly ránu. Proto, když Marek po dvou měsících úžasného sexu navrhl, abych se k němu nastěhovala, musela jsem to nejprve probrat s Janou. Ačkoli za sebe jsem měla jasno: Marek byl víc než dobrá šoustačka, kterou si ráda zopakuji. Marek byl muž, který mě okouzlil. Totálně mě odrovnal a skolil na kolena. Měl mě přesně tam, kde chtěl. Moje hormony lítaly jak na horské dráze a já se do něj zbláznila. Bylo to poprvé, kdy jsem čekala od muže něco víc než zaplacenou večeři a obstojný sex. Poprvé, kdy
jsem se těšila, až se večer zachumlám do stejné pevné náruče, která mě svírala už tolikrát. Nevadilo mi, že na mě v posteli nečeká překvapení v podobě miniaturního bimbáska tetovaného beruškami či kyj, o kterém bych žvanila na dámských záchodcích celou polední pauzu. Už jsem netoužila po adrenalinu, ale stabilitě a klidu. Marek byl zábavný a nudný zároveň. Jeho stereotyp měl neobvyklé kouzlo, které mě přitahovalo. „Myslím, že jsem se zamilovala,“ zašeptala jsem přes pracovní stůl a významně povytáhla obočí. Za těch pět let, co se známe, to bylo vůbec poprvé, co jsem takovou větu před Janou vyslovila. Vlastně úplně poprvé, co jsem něco takového přiznala nahlas. „Zamilovala?“ řekla s přídechem opovržení a cucla si kafe. Lehce se zašklebila, ale to dělala pokaždé, když měla obsah hrnku studený. Přikývla jsem. „Do koho?“ vložila do úst tenkou cigaretu a rychlým pohybem palce přinutila zapalovač, aby vyšlehl oranžový plamínek. „Do Marka!“ vyštěkla jsem dotčeně. Jak se může tak hloupě ptát?! „Do Marka?“ Opovržení v hlase bylo ještě větší. „S tím, co tě chce furt šukat zezadu?“ Protože jsme z baru znaly spoustu chlápků se stejným křestním jménem, běžně jsme je blíže identifikovaly podle oblíbeného čísla. Ale teď, u Marka, u mého Marka, který nejradši šuká zezadu, to znělo trochu divně. Bezděčně jsem svraštila obočí a protáhla koutky dolů.
12
13
Květen nosí smůlu Jana byla vždy moje nejlepší kamarádka, takže když jsem potkala Marka, bylo pochopitelné, že byla první, které jsem zavolala a vylíčila jí, jak dobře šuká. Vzájemně se informovat o velikosti bimbasů nadržených kravaťáků z baru, byla tradice, která se táhla od doby, kdy Jana nastoupila do naší firmy a vyfasovala stůl naproti mně. I když jsme od pohledu jak sůl a pepř, Jana drobná modrooká blondýnka a já prsatá brunetka s plnými boky, v nitru jsme stejně zkažené a padly jsme si okamžitě do oka. Nebyl to jen zájem o dobře oblékané prachaté manažery, co nás drželo do ranních hodin nad koktejly Margarita, ale i stejný názor na módu, hudbu, kolegy a šéfovou, kterou jsme nemohly vystát. Jak říkám, byly jsme kamarádky a stejná krevní skupina. Jedna bez druhé jsme nedaly ránu. Proto, když Marek po dvou měsících úžasného sexu navrhl, abych se k němu nastěhovala, musela jsem to nejprve probrat s Janou. Ačkoli za sebe jsem měla jasno: Marek byl víc než dobrá šoustačka, kterou si ráda zopakuji. Marek byl muž, který mě okouzlil. Totálně mě odrovnal a skolil na kolena. Měl mě přesně tam, kde chtěl. Moje hormony lítaly jak na horské dráze a já se do něj zbláznila. Bylo to poprvé, kdy jsem čekala od muže něco víc než zaplacenou večeři a obstojný sex. Poprvé, kdy
jsem se těšila, až se večer zachumlám do stejné pevné náruče, která mě svírala už tolikrát. Nevadilo mi, že na mě v posteli nečeká překvapení v podobě miniaturního bimbáska tetovaného beruškami či kyj, o kterém bych žvanila na dámských záchodcích celou polední pauzu. Už jsem netoužila po adrenalinu, ale stabilitě a klidu. Marek byl zábavný a nudný zároveň. Jeho stereotyp měl neobvyklé kouzlo, které mě přitahovalo. „Myslím, že jsem se zamilovala,“ zašeptala jsem přes pracovní stůl a významně povytáhla obočí. Za těch pět let, co se známe, to bylo vůbec poprvé, co jsem takovou větu před Janou vyslovila. Vlastně úplně poprvé, co jsem něco takového přiznala nahlas. „Zamilovala?“ řekla s přídechem opovržení a cucla si kafe. Lehce se zašklebila, ale to dělala pokaždé, když měla obsah hrnku studený. Přikývla jsem. „Do koho?“ vložila do úst tenkou cigaretu a rychlým pohybem palce přinutila zapalovač, aby vyšlehl oranžový plamínek. „Do Marka!“ vyštěkla jsem dotčeně. Jak se může tak hloupě ptát?! „Do Marka?“ Opovržení v hlase bylo ještě větší. „S tím, co tě chce furt šukat zezadu?“ Protože jsme z baru znaly spoustu chlápků se stejným křestním jménem, běžně jsme je blíže identifikovaly podle oblíbeného čísla. Ale teď, u Marka, u mého Marka, který nejradši šuká zezadu, to znělo trochu divně. Bezděčně jsem svraštila obočí a protáhla koutky dolů.
12
13
Jana si všimla mého zaražení a dodala: „Dyť se ti to líbí, ne?“ Usmála jsem se. Jo, sakramentsky se mi líbí, když klečím na čtyřech a on mi tam vráží to svoje velký péro. „Tak proč se k němu chceš stěhovat?“ Sklepla popel z cigarety do kelímku od jogurtu, který snědla k svačině. Proč? Možná proto, že jako jediný ze všech kravaťáků, kteří mi to kdy dělali zezadu, mi něco takového navrhl. „Tak proč?“ chtěla slyšet mou odpověď, aniž by mi dala šanci si ji rozmyslet. „Hm?!“ „Asi jsem se zabouchla,“ červeň se mi nahrnula do tváře, jak kdybych měla jít ke zpovědi a popisovat, kolika kravaťákům jsem ho narychlo vykouřila v jejich bavoráku, než se vytasili s hláškou, že spěchají domů za manželkou s dvěma dětmi. „To nebude tak horký,“ natáhla kouř z cigarety a típla ji o podpatek na botě, ačkoli vykouřila slabou polovinu. „To tě přejde.“ „Ale já s ním chci bydlet!“ „Tak jo.“ Její tón byl ostrý, jako by vyhlašovala válku. „Mám ho fakt ráda,“ natáhla jsem ruku přes stůl a nabídla jí další cigaretu, třebaže přestávala kouřit. Přijala mátovou slimku, natáhla se po zapalovači a s hlasem vyhlašujícím příměří zamňoukala: „Ale pak mi neřvi do telefonu.“ Tak jsme se s Markem k sobě nastěhovali.
První dva týdny to bylo fajn. Nemyslím mezi ním a mnou. Ale mezi mnou a Janou. Jana jen občas prohodila, zda jsem už dostala rozum, nebo mi už jeho péro definitivně rozdrtilo mozek. Jindy se kysele ušklíbla, když jsem očima uvízla na rámečku s jeho fotkou, který jsem postavila na svůj pracovní stůl, zhruba do míst, kde končilo mé teritorium a začínala Jany sbírka suvenýrů koktejlových skleniček. „Stejně tě nechá,“ vycedila skrz zuby, když jsem jednoho odpoledne vplula do kanclu s prstenem na ruce. Nebyl to žádný zázrak, sotva půl karátu a o nějaké čistotě taky nemohla být řeč, ale byl to závazek, který doplnil oficiální slovní nabídkou. Měla jsem sto chutí na ni zařvat: „Ty jsi taková kráva! Proč by mě nechal! Miluje mě!“ Ale místo toho jsem ji smířlivě pozvala na oslavu zasnoubení. Přišla. Byla milá, okouzlující, neodolatelná, přesně taková, jakou byla na večírcích v baru. Roztoužená kočka na lovu. V černé kožené minisukni a upnutém červeném topu by převrátila i rabína na křesťanskou víru. Ale to jí nestačilo, ona se rozhodla rozpoutat válku. Ale o tom jsem tenkrát ještě nic nevěděla. „Už máš zamluvený obřad?“ zeptala se mě týden na to. „Červen i červenec jsou plné, volné termíny jsou jen v květnu.“ Nechtěla jsem mít svatbu v zimě, ani jsem nechtěla čekat tak dlouho. Jediný přijatelný termín je na konci srpna.
14
15
Jana si všimla mého zaražení a dodala: „Dyť se ti to líbí, ne?“ Usmála jsem se. Jo, sakramentsky se mi líbí, když klečím na čtyřech a on mi tam vráží to svoje velký péro. „Tak proč se k němu chceš stěhovat?“ Sklepla popel z cigarety do kelímku od jogurtu, který snědla k svačině. Proč? Možná proto, že jako jediný ze všech kravaťáků, kteří mi to kdy dělali zezadu, mi něco takového navrhl. „Tak proč?“ chtěla slyšet mou odpověď, aniž by mi dala šanci si ji rozmyslet. „Hm?!“ „Asi jsem se zabouchla,“ červeň se mi nahrnula do tváře, jak kdybych měla jít ke zpovědi a popisovat, kolika kravaťákům jsem ho narychlo vykouřila v jejich bavoráku, než se vytasili s hláškou, že spěchají domů za manželkou s dvěma dětmi. „To nebude tak horký,“ natáhla kouř z cigarety a típla ji o podpatek na botě, ačkoli vykouřila slabou polovinu. „To tě přejde.“ „Ale já s ním chci bydlet!“ „Tak jo.“ Její tón byl ostrý, jako by vyhlašovala válku. „Mám ho fakt ráda,“ natáhla jsem ruku přes stůl a nabídla jí další cigaretu, třebaže přestávala kouřit. Přijala mátovou slimku, natáhla se po zapalovači a s hlasem vyhlašujícím příměří zamňoukala: „Ale pak mi neřvi do telefonu.“ Tak jsme se s Markem k sobě nastěhovali.
První dva týdny to bylo fajn. Nemyslím mezi ním a mnou. Ale mezi mnou a Janou. Jana jen občas prohodila, zda jsem už dostala rozum, nebo mi už jeho péro definitivně rozdrtilo mozek. Jindy se kysele ušklíbla, když jsem očima uvízla na rámečku s jeho fotkou, který jsem postavila na svůj pracovní stůl, zhruba do míst, kde končilo mé teritorium a začínala Jany sbírka suvenýrů koktejlových skleniček. „Stejně tě nechá,“ vycedila skrz zuby, když jsem jednoho odpoledne vplula do kanclu s prstenem na ruce. Nebyl to žádný zázrak, sotva půl karátu a o nějaké čistotě taky nemohla být řeč, ale byl to závazek, který doplnil oficiální slovní nabídkou. Měla jsem sto chutí na ni zařvat: „Ty jsi taková kráva! Proč by mě nechal! Miluje mě!“ Ale místo toho jsem ji smířlivě pozvala na oslavu zasnoubení. Přišla. Byla milá, okouzlující, neodolatelná, přesně taková, jakou byla na večírcích v baru. Roztoužená kočka na lovu. V černé kožené minisukni a upnutém červeném topu by převrátila i rabína na křesťanskou víru. Ale to jí nestačilo, ona se rozhodla rozpoutat válku. Ale o tom jsem tenkrát ještě nic nevěděla. „Už máš zamluvený obřad?“ zeptala se mě týden na to. „Červen i červenec jsou plné, volné termíny jsou jen v květnu.“ Nechtěla jsem mít svatbu v zimě, ani jsem nechtěla čekat tak dlouho. Jediný přijatelný termín je na konci srpna.
14
15