NAKLADATELSTVÍ BRÁNA
© Jaromír Jindra, 2018 © Nakladatelství BRÁNA, 2018 ISBN 978-80-7584-054-7
Sny umírají s králi
Když pak král Václav přitáhl do města Olomouce a bydlel v domě děkana hlavního chrámu, zabránil mu politováníhodný osud a žalostná sudba pokračovati, bohužel, v započatém pochodě. Neboť tento král, ozdoba vlasti, jediná útěcha národu zůstavená, světlo a kořen Čech, protkán smrtelnými ranami zahynul a zhasl. Divíme se však všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk, jak vyskočil z paláce, drže v ruce zkrvavený nůž a utíkal; a ti, kteří byli venku, ho chytili a jako vraha králova zabili, dříve, než mohl promluvit nějaká slova. Zda byl on nebo jiný vinen, nevím. Petr Žitavský, autor Zbraslavské kroniky.
5
Jaromír Jindra
KAPITOLA ČTVRTÁ PŘIVEDE KRÁLE JANA LUCEMBURSKÉHO DO DOMU OLOMOUCKÉHO DĚKANA, KDE BYL ZAVRAŽDĚN POSLEDNÍ PŘEMYSLOVEC
„TADY MI ZABILI BRATRA. Spolu s ním zabili mnohem víc. Dynastii.“ Jak smutně zazněla slova mladé královny Elišky; tak smutně, že Jan Lucemburský zpomalil krok svého koně. Pozorněji se zadíval na hradby a věže města, které se rozkládalo kousek cesty před nimi. Tak to je Olomouc. O tomhle městě v posledním roce slyšel mnohokrát, ale nikdy si nedokázal představit, jak může vypadat místo, kde čekal Osud v podobě vraha na českého krále. Neměl v úmyslu sem jezdit. Byl to Eliščin nápad. Když jedou do Brna, mohou se prý nejdříve zastavit v Olomouci, vždyť není proč spěchat. A ona že by chtěla navštívit bratrův hrob v chrámu sv. Václava. Jaká ironie! Stejné jméno panovníka na začátku i na konci přemyslovského rodu. A stejný osud – smrt z rukou vraha. Divná země jsou ty Čechy. Nechtěl sem, ale otec tak rozhodl. Prý je to jedinečná možnost, jak rozšířit rodovou državu. České království je bohaté… Trpce se usmál. Kdysi snad bývalo, ale teď ani král nemá vlastní střechu nad hlavou a nuzuje se v měšťanském domě v podhradí. Hrad nad řekou Vltavou je vypálený a nese mnoho stop po bojích nedávných let. Teď mají na dohled Olomouc, místo přemyslovské tragédie. Jan si uvědomuje zvláštní hru života a smrti; nebýt vraha, který ukončil život bezdětného Přemyslovce, nestal by se on sám králem. Přesto… divná země jsou ty Čechy. Zabíjejí tady své vládce. 60
Sny umírají s králi
„Jaký byl?“ zeptal se. „Můj bratr Václav?“ jen na okamžik zaváhala. „Moc si na něho nepamatuji, bylo mi devět, když ho otec odvezl do Uher, kde ho prohlásili za svého krále.“ „To jsem nevěděl. Jak to, že mi po něm nezůstala také uherská koruna?“ pokusil se o žert. „Měl si vzít uherskou dědičku, dceru posledního krále Ondřeje,“ přešla jeho otázku. „Ale oba byli moc mladí, tak je zatím pouze zasnoubili. K svatbě už nedošlo. Čas se stal nepřítelem nejen uherské dědičky a mého bratra, ale také otcových plánů. Chtěl získat dědictví po Arpádovcích natrvalo pro náš rod a tak posílal do Uher stále více stříbra z kutnohorských dolů.“ „Tomu nerozumím…“ „Moc dobře rozumíš,“ usmála se Eliška. „Však i tebe otec vyměnil za kutnohorské stříbro. Byly to poctivé pražské groše, které z tebe udělaly českého krále, stejně jako měly z mého bratra udělat krále v Uhrách. Stříbro ale mizelo v kapsách šlechticů a zdálo se, že jsou bezedné. Pak ale otec poslal do Uher své úředníky a páni poznali, že skončil čas, kdy si každý mohl dělat, co chtěl, že teď přijde na řadu tvrdá ruka. Vzbouřili se. Tenkrát se musel bratr narychlo vrátit do Prahy.“ „Skoro bych řekl, že se pokusil uniknout osudu,“ zamyslel se Jan. „Svatoštěpánskou korunu si ale Václav přivezl s sebou. To Uhři považovali za urážku. Ponechal si ji jen krátce. Když náš otec nečekaně zemřel, bratr pochopil, že Uhry jsou ztracené. Uzavřel tedy dohodu s Otou Braniborským, kterému je přenechal. Vedle dědičného českého království si chtěl ještě podržet Polsko, na to měl nárok díky maceše. Proč se ale nakonec rozhodl pro válku, když si ji nepřál?! Nerozumím tomu…“ „A tahle cesta se mu stala osudnou,“ dopověděl. 61
Jaromír Jindra
Sklopila hlavu a přikývla. Ještě malou chvilku a královská družina vjela na padací most. Pod průjezdem hradební věže zaduněla kopyta koní a pak se český král se svojí ženou, četným služebnictvem a ozbrojeným doprovodem ubíral k olomouckému hradu. Tam je chrám sv. Václava. Tam je také děkanství, kde byl zabit poslední Přemyslovec. Jak a proč se tak stalo? Kdo byl Konrád z Botenštejna? Byl to vrah z vlastního rozhodnutí, nebo plnil něčí příkazy? Jaké důvody vedly jeho ruku k osudné ráně? Jsou tady lidé, kteří si pamatují onu nešťastnou událost, starou necelé čtyři roky? Král nepokojně poposedl v sedle. Teď teprve pochopil, že cesta do Olomouce, cesta, kterou si nepřál, má pro něho smysl. Měl by znát odpovědi na všechny svoje otázky. Až poodhalí roušku tajemství, zakrývající královraždu, pozná, čeho se sám má vyvarovat. Nesmí opakovat Václavovy chyby. Má proti němu výhodu – není Přemyslovec. Proto nevěří Čechům. Teď se na ně usmívá, rozdává dvorské úřady, stvrzuje majetky… Řídí se otcovým doporučením a sleduje souhlasné přikyvování mohučského arcibiskupa. Ale jednou přijde jeho čas! Shon a ruch zůstal kdesi za mladým královským párem, když Jana s Eliškou pohltilo šero kostela. Chlad, přítmí, slabý svit svící a podivné ticho vzbuzovalo v jejich srdcích pokoru. Eliška poklekla u kamenného náhrobku. Jan tiše stál za ní. Říkají, že sny umírají s králi. Zemřel snad spolu s Václavem i jeho sen? Jaký byl? Znal ho ještě někdo kromě krále? Sklonil se k Elišce a opatrně ji pohladil po vlasech. Vzhlédla uslzenýma očima a přitiskla si Janovu ruku na tvář. Chvíli tak zůstali v očekávání zázraku. Tu se ozvaly spěšné kroky. Jan rozpačitě vymanil ruku z Eliščiny dlaně a ohlédl se. Ke královskému páru přicházel muž v kněžské sutaně, lehkých sandálech a sotva se přiblížil na několik kroků, řekl udýchaně: „Jsem děkan Budislav… 62
Sny umírají s králi
Teprve před chvílí jsem se dozvěděl o příjezdu tak vzácných hostí… Kéž Bůh ochraňuje všechny vaše kroky a požehná každému vašemu počínání,“ a přežehnal oba znamením kříže. „Děkan Budislav,“ opakovala Eliška. „Tedy se to stalo ve tvém domě…“ a pozorně si prohlížela muže menší zavalité postavy a neustále těkajících neklidných očí, zasazených do kulaté tváře. Rozhodil ruce v němé beznaději. „Bůh tak rozhodl.“ Chtělo se jí křičet. „Byl-li to Boží úmysl, pak byl vskutku zvláštní. Vražda se stala v tvém domě. V domě Božím. Proč?!“ Budislav sklonil hlavu a okamžik přemítal. „Kdo ví?“ Pak oba pohybem ruky vyzval, aby ho následovali. „Asi to místo budete chtít vidět na vlastní oči,“ dodal. Když vyšli z chrámu do poledního žáru červnového slunce, zůstali na chvíli oslněni stát. Jan pohlédl na svou ženu a věděl, že teď potřebuje jeho oporu. Kráčeli tedy velmi pomalu k děkanství. Tak pomalu, že Budislav musel několikrát zastavit a počkat na královský pár. Konečně vešli do domu, ještě přejít klenutou chodbou, otevřít dveře a vstoupit do jednoho z pokojů. V rohu stálo lůžko s baldachýnem, vedle něho okovaná truhla, uprostřed vyřezávané křeslo, na zdi visel prostý dřevěný kříž. Místo, kde se naplnil osud Přemyslova rodu. Mladá královna usedla do křesla a pevně objala prsty dřevěnou opěrku. Byla si jista, že se jí dotýkal i její bratr a ona teď z tohoto dávného doteku čerpala sílu. Znovu tady byl s ní. Jan Lucemburský se postavil za ni a pravou ruku nechal volně spočinout na rameni své ženy. „Vím jen, co všichni ostatní,“ řekl ztichlým hlasem Budislav. „Král Václav tady pobýval právě třetím dnem, a když jsem ho před polednem opouštěl, zdál se mi být netrpělivý. Přecházel rychlými kroky po pokoji a než jsem ho opustil, zaslechl jsem ještě několik zašeptaných slov, z nichž jsem 63
Jaromír Jindra SNY UMÍRAJÍ S KRÁLI Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 4, 101 00 Praha 10, jako svou 1165. publikaci Obálku navrhla Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Nicole Škorpilová Technická redakce Vlasta Machová Sazba Patricie Císlerová EUROPRINT a.s.
Stran 208 Vydání druhé Praha 2018
info@brana-knihy.cz www.brana-knihy.cz Připojte se k nám na Facebooku Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením