STRAŠIDÝLKO, KTERÉ NEUMĚLO STRAŠIT a jiné pohádky
Mamince, tatínkovi a Honzíčkovi. Mým třem strážným andělům. Děkuji Vám za to, že při mně stojíte v dobrém i zlém. To díky Vám je můj svět jako z pohádky. S láskou, Vaše Zuzka
© Zuzana Švarcová, 2018 © Ilustrace Petra Šolcová, 2018 ISBN 978-80-88104-33-9
STRAŠIDÝLKO, KTERÉ NEUMĚLO STRAŠIT a jiné pohádky Zuzana Švarcová
Ilustrace Petra Šolcová
OBSAH
Dárek od velikonočního zajíčka. . . . Popletená pomlázka . . . . . . . . . . . . Velikonoční beránek. . . . . . . . . . . . Květiny pro maminku. . . . . . . . . . . Kapka deště. . . . . . . . . . . . . . . . . . Obchůdek Na Růžku. . . . . . . . . . . . Princezna se špinavými šaty. . . . . . Kouzelník se zlomenou hůlkou. . . . Obrázek, který mluvil. . . . . . . . . . . Strašidýlko, které neumělo strašit. . Prstýnek z pouti. . . . . . . . . . . . . . . Rozbitá televize. . . . . . . . . . . . . . . . Dostihový kůň . . . . . . . . . . . . . . . . Soutěž pro malé tanečníky . . . . . . . První hodina tělocviku . . . . . . . . . . Princezna, která se ráda parádila . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . .
7 11 14 18 20 22 24 26 29 31 35 37 40 43 46 48
Víla Modřenka . . . . . . . . . . . . . . . Otík a harfa . . . . . . . . . . . . . . . . . Baletka Lili. . . . . . . . . . . . . . . . . . Pár šedých holubů . . . . . . . . . . . . Tři indiáni . . . . . . . . . . . . . . . . . . Holčička, která se ráda chlubila . . Svatební dar. . . . . . . . . . . . . . . . . Andělská křídla. . . . . . . . . . . . . . Duchové beze jména. . . . . . . . . . . Tlouštík Bruno. . . . . . . . . . . . . . . Chodit v cizích botách. . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . .
.
54 61 67 72 75 79 88 92 98 108 113
DÁREK OD VELIKONOČNÍHO ZAJÍČKA Malý Tomášek dostal v pátek před Velikonočním pondělím ve školce úkol. Má namalovat nejkrásnější velikonoční obrázek. Paní učitelka slíbila, že komu se podaří namalovat ten nejhezčí, dostane za odměnu dva plyšové velikonoční zajíčky. Tomášek si moc přál, aby se mu obrázek povedl. Hned jak přišel domů, začal malovat. Maloval a maloval, ale obrázek, který si přál, se mu nedařil. Přiběhla za ním jeho o něco starší sestra Jitka: „Copak to děláš?“ „Maluju,“ odpověděl Tomášek odhodlaně. „Cože? Ty maluješ? Co se stalo? Malování tě přece nikdy nebavilo.“ „No jo, já vím, ale tohle je jiné. Můj obrázek musí být ten nejlepší z celé třídy. Jedině tak můžu vyhrát.“ „Ty můžeš něco vyhrát? A co to je?“ začala být Jitka zvědavá, protože soutěžení ji od malička bavilo. „Dva velké plyšáky! Zajíčky! Velikonoční! Kdybys je jen mohla vidět. Jsou jako živí. Jeden má modré vlasy, kalhoty a motýlka. Druhý červené copy, sukni a mašličku. Oba mají dlouhatánské chlupaté uši a oči jako dva korálky. Tolik bych si je přál.“ 7
„Tak víš co? Já ti s tím obrázkem pomůžu,“ řekla Jitka a vysypala na stůl celý penál svých dokonale ořezaných pastelek. „Jupííí!!!“ zaradoval se Tomášek a s chutí se pustili do práce. Malovali celou sobotu, malovali i v neděli. Společnými silami namalovali mnoho krásných obrázků. Na některých byla barevná vajíčka, na některých pomlázky různých velikostí a na dalších zase velikonoční beránci. Tomášek byl ale stále nespokojený. V neděli, když už byly pastelky úplně vymalované, Jitka si se zalíbením prohlížela jeden obrázek za druhým, ale Tomášek si hlasitě povzdechl, odhodil svoji pastelku na stůl a zamračil se. „Co je to s tebou? Tobě se to nelíbí?“ „Ale jo, líbí. Ale víš, nechci, aby ses na mě zlobila. Jsem moc rád, že jsi mi pomohla, ale…,“ koktal Tomášek. „Ale pořád to není ono, viď?“ pochopila Jitka. „Myslím, že s tímhle ty zajíčky nevyhrajeme. Na další obrázky už nám nezbývá dost času a zítra už je Velikonoční pondělí,“ posteskl si Tomášek. „Ničeho se neboj. Však ono to nějak dopadne. I kdybys nevyhrál, jen si vzpomeň, co nám vždycky říkává mamka: ,Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.‘ “ „Že to říkáš zrovna ty, která vždycky bulíš, když náhodou nejsi v něčem první,“ obořil se na sestru Tomášek, ale hned se polekal, jestli se Jitka neurazí, když byl na ni tak ošklivý. Jitka se nadechla, otevřela pusu a už už chtěla Tomáškovi odseknout, ale na poslední chvíli si to rozmyslela, posbírala všechny pastelky, vrátila je spořádaně do penálu a hrdě řekla: „Ráno moudřejší večera. Pořádně se vyspi, zítra nás čeká hledání vajíček.“ Malý Tomášek jen sklopil oči a šel smutný spát. Zatímco se Jitka s Tomáškem hašteřili, opravdový velikonoční zajíc právě schovával svá vajíčka na zahradě u domu, ve kterém sourozenci bydleli, a všiml si jich. Zajíc byl zvědavý, a tak nastražil své dlouhé uši jako antény a pootevřeným oknem tajně poslouchal, co si povídají. 8
„Ahááá, tak proto je ten chlapec tak smutný,“ řekl si zajíc, když vše vyslechl a rozhodl se, že mu pomůže. Schoval na zahradě jedno zvláštní vajíčko, které se od ostatních velice lišilo. Bylo celé strakatě zelené a dvakrát tak velké než obyčejná vajíčka. „Ať se ti tvůj obrázek povede,“ zašeptal za Tomáškovým oknem zajíc, zastříhal ušima a odhopkal k dalším zahradám. Konečně přišlo Velikonoční pondělí. Jitka s Tomáškem už se nemohli dočkat. Kolik asi najdou vajíček letos? Určitě víc než minulý rok. Tomášek už nebyl tak smutný a řekl Jitce: „Dnes se mi zdál krásný sen o opravdovém velikonočním zajícovi.“ Jitka se jen usmála a odpověděla: „Vezmi si košík a jdeme hledat.“ Oba si užili při hledání vajíček velkou legraci. Nasbírali každý celý košík vajíček různých barev. Některá byla červená, jiná zelená, žlutá, modrá, fialová a některá i dvoubarevná. Ale Tomášek měl na vrchu své hromádky jedno vajíčko, které bylo úplně jiné než ostatní. Bylo větší a takové strakatě zelené. „Jituško, Jituško, podívej, co jsem našel,“ volal na svoji sestru. Jitka k němu hned přiběhla a oba si podivné vajíčko dlouho prohlíželi. Najednou se na jeho povrchu začaly objevovat malé prasklinky. Jitka s Tomáškem napjatě čekali, co se bude dít. Skořápka vajíčka na povrchu začínala pomalu praskat a malou skulinkou se tlačilo cosi ven. Za chvilku oba sourozenci uviděli hlavičku, která vydala roz9
tomilý pípavý zvuk, až vajíčko celé povolilo a před očima se jim objevil malý dráček. „Ale vždyť je to dráček,“ volal užasle Tomášek a Jitka se radovala s ním. Dráček náhle vylétl do vzduchu, přiletěl k Tomáškovi a dal mu pusu na tvář. Pak přiletěl k Jitce a ona také dostala jednu. Dráček zapípal, zakroužil kolem nich a odletěl do přírody za svými kamarády. „Už víš, co budeš malovat?“ šibalsky mrkla Jitka na brášku. „Vím,“ zaradoval se Tomášek a věděl, že tentokrát to bude ono. Namaloval spoustu krásných barevných vajíček a na jejich vrchu jedno zvláštní, ze kterého vykukoval malý, neposedný dráček. Další den, když šel Tomášek znovu do školky, paní učitelka vybrala všechny namalované obrázky a pečlivě si je prohlížela. Jeden obrázek si však prohlížela déle než ostatní, nemohla z něj spustit oči. Byl to ten Tomáškův. Paní učitelka se zvedla ze židle, z poličky přinesla dva krásné plyšové velikonoční zajíčky a slavnostně je předala Tomáškovi. „Takový obrázek jsem ještě nikdy neviděla,“ nadšeně potřásala Tomáškovi rukou, „a pro vás ostatní, děti, protože se vám obrázky také moc povedly, mám čokoládová zvířátka.“ Děti se zaradovaly a Tomášek měl takovou radost, až si z toho povyskočil. Když se vrátil domů, ještě než si stihl zout botičky, už volal na sestru: „Jituško, já jsem ty zajíčky vyhrál. Vlastně my dva jsme je vyhráli! A protože jsi mi tolik pomáhala, jeden zajíček je pro tebe.“ „Hurááá!!!“ já to věděla. Výskala Jitka v předsíni a oba už se těšili na další Velikonoční pondělí.
10
POPLETENÁ POMLÁZKA Péťa s Lucinkou byli pořád spolu. Každý den si hráli. Lucinka bydlela v sousedním domě a chodili spolu do stejné školy. Házeli si s míčem, hráli na schovávanou, chodívali chytat motýly nebo se jen tak procházeli, někdy si prohlíželi obrázkové knížky. Péťa měl Lucinku tajně rád a Lucinka měla tajně ráda Péťu. Ani jeden se to ale neodvážil druhému říci. Ten týden se pomalu blížily Velikonoce a paní učitelka jim vyprávěla, jak se chodí koledovat o Velikonočním pondělí. Řekla: „Děti, mám pro vás dobrou zprávu. V pondělí je svátek, takže se nejde do školy.“ „Hurááá!!!“ rozlehlo se sborově třídou. „Kluci, vlastní pomlázku z čerstvého vrbového proutí si musíte uplést sami. My holky to máme daleko horší, protože nás v pondělí ráno přijdou kluci pořádně vyšlehat.“ „To je nespravedlivý!“ stěžovaly si holky. „Co když nás to bude bolet?“ „To teda určitě bude!“ vykřikovali kluci jeden přes druhého. „Takový je zvyk, děvčata, odměnou vám bude krása a svěžest po celý rok. Pozor, když se kluci nepochlapí, můžete je za trest polít vodou, aby se víc snažili. Dívky potom na konec pomlázky přiváží barevnou stuhu. Každá barva znamená něco jiného. Zelená značí sympatie, modrá naději, červená lásku a žlutá je barva odmítnutí.“ 11
Péťa si v tu chvíli moc přál, aby od Lucinky dostal stuhu té nejkrásnější barvy – červenou. Hned by věděl, že ho má Lucinka taky ráda. V neděli se Péťa rozeběhl k nedalekému rybníku, kde rostla stará, veliká vrba, aby si připravil osm proutků a mohl se tak pustit do pletení. Sedl si tam na lavičku a začal plést, ale proutky byly neposedné. Kdyby se Péťa snažil sebevíc, nedařilo se mu pomlázku uplést. Seděl nešťastný na lavičce a představoval si, jak ho Lucinka polévá vodou, když vtom si k němu přisedl stařičký pán s dlouhými vousy až k pasu: „Copak tě trápí?“ „Ále, chtěl bych uplést pěknou pomlázku a nedaří se mi to. Místo abych pletl proutky já, pletou proutky spíše mě. Jsem z toho celý úplně popletený.“ „To je pro nějakou dívku, že?“ zeptal se stařík. „Ano, pro Lucinku, chtěl bych od ní dostat stuhu, tu červenou, ale takhle mě spíše čeká studená voda.“ „Neboj se, poradím ti,“ odpověděl přívětivě stařík. „Ale já musím pomlázku uplést sám, jinak to neplatí,“ ohradil se Péťa. „Rozhodně za tebe pomlázku plést nebudu. Jen ti poradím, jak překládat jednotlivé proutky jeden přes druhý. Pomlázku tak upleteš úplně sám.“ „Takže mě Lucinka nepoleje vodou? A myslíte si, že od ní dostanu tu červenou stuhu?“ „Když budeš mít svou vlastní pomlázku, tak tě určitě nepoleje, ale jak to dopadne s barevnou stuhou, to nevím.“ 12
Péťa se tedy pustil s vervou do práce a za chvíli měl upletenou takovou pomlázku, kterou mu mohl nejeden kluk ze sousedství závidět. „Moc vám děkuji,“ jásal Péťa, když si své dílo prohlížel. Ale stařík s dlouhými vousy už byl pryč. Péťa se ještě chvíli rozhlížel kolem, ale nikoho neviděl. Brzy ráno o Velikonočním pondělí stál tuze nervózní Péťa přede dveřmi domu Lucinky. „Co když od Lucinky dostanu stuhu žluté barvy,“ přemýšlel Péťa, „to by znamenalo, že mě nemá ráda.“ „Ale nevadí. Já ji mám rád a chci, aby to věděla.“ Lucinka zatím doma pomáhala mamince připravovat krásně obarvená vajíčka. Moc se snažila, aby se jí povedla. Tajně doufala, když je barvila, že Péťa za ní přijde koledovat s upletenou pomlázkou a ona mu pak dá za odměnu červenou stuhu. Péťa se konečně odvážil a zazvonil na zvonek. Lucinka otevřela. Když uviděla Péťu, její oči se smály. Jak Péťa zjistil, že se na něj Lucinka pěkně směje, vrátila se mu odvaha a začal koledovat: „Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.“ Jakmile skončil, jaksepatří Lucinku vyšlehal. „Ty máš ale krásnou pomlázku,“ pochválila Péťovi jeho výtvor a podala mu ta nejkrásnější vajíčka, která kdy viděl. Chvíli se na sebe dívali. Péťa už se začínal bát, že žádnou stuhu nedostane. Lucinka se ale pak trochu začervenala a z košíku vytáhla ještě něco. Byla to ona, jasně červená stuha darovaná z lásky. Pro Péťu to byly zatím ty nejkrásnější Velikonoce. Oba byli šťastní, že to, co bylo kdysi tajným přáním každého z nich, se jim vyplnilo. 13
STRAŠIDÝLKO, KTERÉ NEUMĚLO STRAŠIT a jiné pohádky
Zuzana Švarcová Ilustrace: Petra Šolcová Odborný poradce: Jiří Halberštát Jazyková korektura: Jana Valentová Vydala Agentura KRIGL, Praha Pod Strašnickou vinicí 15, Praha 10 v roce 2018 www.krigl.cz e-mail: vladimir@krigl.cz 1. vydání ISBN 978-80-88104-33-9