STEPHANIE LAURENSOVร
c
Dobrรก partie pro Cynstera
Český název: Dobrá partie pro Cynstera Název anglického originálu: A Match for Marcus Cynster Autorka: Stephanie Laurensová Překlad: Dana Chodilová První vydání: MIRA Books, 2015 Grafika obálky: Madgrafik Odpovědný redaktor: Ivana Čejková Jazyková korektura: Dana Wotřelová
© 2015 by Savdek Management Proprietary Limited © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2018 Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena.
Sazba: Studio EDITIO, Pruszków Tisk: Opolgraf
ISBN: 978-83-276-2655-4
c PROLOG
Duben 1849 Panství Carricků, oblast Dumfries a Galloway, Skotsko
„S
lečno Niniver? Jste tam?“ Niniver Carricková vzhlédla od sametově hladké hlavy loveckého chrta, kterého právě hladila. Poznala ten hlas a v duchu si povzdechla. Dřepěla v kotci ve stodole starého Egana, schovaná před Fergusonovým pohledem. Na okamžik pocítila pokušení zůstat na místě, v bezpečí úkrytu, obklopená svými psy, ale brzy se jako obvykle chopila vlády povinnost. Přiměla ji vstát a napřímit se, oprášit si ze sukně jezdeckého úboru kousky sena. Natáhla krk a zahleděla se přes jednu z vyvýšených stěn kotce ke vratům. „Tady jsem. Copak se děje?“ Ferguson, správce sídla Carricků, ji uviděl a vykročil dál do stodoly. Byl to muž středního věku, poctivý a rozvážný člověk, jeden ze staršinů klanu. „Jde o pana Nolana.“ Po smrti jejího otce, Manachana Carricka, k níž došlo před nějakými deseti měsíci, zdědil titul lairda její starší bratr Nolan. Lidé si však ještě nezvykli 5
nazývat ho hlavou klanu – což podle Niniver svědčilo o mnohém. Ferguson se zastavil před kotcem, v němž stála, a zahleděl se jí do očí. „Sean vzkázal, že pan Nolan je na tom hůř než dřív. Pokřikuje a třeští jako posedlý. Bradshaw, Forrester, Phelps a Canning jsou u toho. Všichni si myslí, že byste měla taky přijít.“ Niniver hleděla na Fergusona, vstřebávala jeho slova a v duchu si rozebírala, co doopravdy znamenají. Krátce po otcově smrti se Nolan vypravil k úzké skalní římse na západní straně Coran of Portmark, jednoho z menších vrcholů pohoří ležícího na západ od území Carricků. Protože šlo o neobydlenou oblast, sledoval ho z dálky Sean, hlavní štolba. Nahlásil pak, že se Nolan usadil na skalní římsu a zíral před sebe. Rozkládal se odtamtud široký výhled na Loch Doon a Rhinns of Kells, a tak si všichni mysleli, že tam Nolan zajel načerpat klid a popřemýšlet si. Zpočátku nejezdíval k té římse často, ale když se tím směrem začal vydávat každý týden, a brzy už dvakrát týdně, sledoval ho Sean znova. Úbočí hřebene bylo zvlněné, snadno se dalo proniknout blízko a potají Nolana pozorovat – a poslouchat, co říká. To už se jeho návštěvy staly každodenní záležitostí a začínal blábolit. A později rozkřikovat. Nakonec zuřit a blouznit. Terčem jeho vzteku byl nejstarší bratr Nigel, v nepřítomnosti usvědčený z toho, že otrávil otce, a podezřelý z vraždy dvou žen z klanu. Kolem těch událostí se rozpoutal veliký rozruch a Nigel zmizel beze 6
stopy. Všeobecně se předpokládalo, že nastoupil na loď, odplul do kolonií a unikl tak z dosahu. „Dobře.“ Niniver otevřela petlici branky. Opatrně zadržela psy, vyklouzla ven a branku zajistila. Tušila, proč ji povolávají. Stejně jako ostatní jmenovaní se už dřív k té římse vydala a slyšela Nolanovo drmolení. Mluvil s Nigelem, jako by bratr seděl vedle něj, a zjevně mu vyčítal všechny současné potíže klanu – potíže, které nyní padaly na hlavu Nolana coby lairda. Měl je odstranit a dát vše do pořádku. Nolan to břemeno převzal ochotně. Niniver se dokonce zdálo, že toužil ukázat, že na ten úkol stačí. Ale jak týdny a měsíce míjely… Kdyby měla popsat Nolanovo rozpoložení, řekla by, že ho ta váha drtí. Ona a Norris, nejmladší ze tří bratrů, si s Nigelem a Nolanem, staršími o víc než pět let, nikdy nebyli moc blízcí. A za posledních zhruba osm měsíců se jim Nolan vzdálil ještě víc, jako když se šnek stahuje hlouběji do ulity. Vzdálenost mezi nimi a Nolanem teď připomínala zející propast, která se nedá překlenout. Už se o to přestala pokoušet. Vyšla ze stodoly a podívala se na Fergusona. Hlavy čtyř rodin klanu, Bradshaw, Forrester, Phelps a Canning, už čekaly u římsy, Ferguson byl další ze staršinů. Pět hlasů v radě klanu znamenalo většinu. Niniver měla silné podezření, proč ji tam chtějí mít. Vytáhla z kapsy jezdecké rukavice. „Vracíte se do domu, nebo jedete taky?“ „Ostatní mě požádali, abych přišel,“ odpověděl Ferguson, „takže pojedu s vámi.“ Tím se to potvrzuje, pomyslela si. Nepřekvapovalo ji, že klan začíná pochybovat o Nolanově schopnosti 7
řídit a vést. Staršinové se chystají na střet s ním a chtějí mít ji – jeho sestru a zároveň i nejstarší členku hlavní rodové linie Carricků – u toho coby svědka. Zastavila se, zvedla tvář k jarnímu slunci, zavřela oči, nabrala do plic vzduch a zase ho vydechla. Cítila nevyhnutelnost osudu, ocitla se na cestě, z níž se nedá uhnout. V duchu si povzdechla a otevřela oči. Sevřela rty a vykročila ke svému hnědočervenému valachu Oswaldovi, který trpělivě čekal u ohrady. „V tom případě pojeďme.“ Nechala Oswalda uvázaného s ostatními koňmi o kousek dál a přidala se k mužům z klanu jižně od úzké římsy, po níž přecházel Nolan. Bradshaw, Phelps, Canning a Forrester ji zdvořile přivítali, Phelps a Bradshaw s sebou vzali i syny. Vyměnili si tiché pozdravy, pokývla Seanovi a mladému pacholkovi, kterého si přivedl s sebou, a spolu s ostatními se zahleděla na Nolana. Skalní římsa ležela kousek pod vrcholem, o něco níž pod jejich pozicí. Popocházel rozčileně sem tam, půlku doby odvrácený. Do tváře mu viděli, jedině když se obrátil, ale duchem byl bůhvíkde, nepohlédl na ně ani jednou. Ze severozápadu vál silný vítr, v němž by je zřejmě neslyšel, ani kdyby na něj volali, ale jeho slova se k nim po větru nesla jasně. Celý minulý týden ho neviděla, zvykl si jídat v knihovně a vyhýbat se všem kontaktům, nejenom s ní a Norrisem, ale i s celou domácností. Když se teď dívala přes úbočí útesu mezi nimi, šokovalo ji, co vidí. Posledních pár měsíců se Nolan choval čím dál tajnůstkářštěji, tvář měl utrápenější a uštvanější. 8
Vypadal jako karikatura šílence, oči divoké a vykulené, vlasy – kdysi jemné jako ty její, teď ale zplihlé a matné – mu trčely jako vrabčí hnízdo. Pleť, obvykle bledou podobně jako ona, měl začervenalou a skvrnitou. Dříve se vždycky oblékal hezky, nejen úhledně, ale i draze. Teď jeho svršky vypadaly, jako by v nich celé dny spal. Ještě znepokojivější bylo, jak chodil: trhaně jako loutka, kterou vodí nezkušený loutkář, neovládal už vlastní tělo. A ta slova, která se mu linula ze rtů… „Ty grázle zatracený! Jak jsem měl tušit, že to takhle dopadne? Ale tys to věděl, co? Tys to věděl, a ani jsi necekl! A já se tu s tím teď snažím vypořádat a všichni se dívají a čekají, že budu jako papá a všechno spravím – a je to beznadějné! Nic nepomůže!“ Nolan si zajel rukama do vlasů, sevřel je a tahal, tvář zkroucenou námahou a bolestí. „Pff fff!“ Uvolnil sevření a Niniver si všimla, že mu z prstů odpadlo pár světlých pramenů. Nolan nasadil hlubší, temnější a chraplavý hlas. „Já to nezvládnu. Tohle jsem neplánoval. Nemůžu dál předstírat, a jsem uvězněný! Uvězněný v pasti, říkám ti!“ Zaťal zuby a procedil skrz ně slova: „Takhle to být nemělo.“ Ten tón děsil. Nikdo z diváků nemohl být na pochybách, že sledují úpadek směřující k šílenství. Niniver si chytila sukně a vydala se ke stezce vedoucí na římsu o necelých deset metrů dál. Ferguson zpozorněl. „Kam jdete?“ Pohlédla na Nolana. „Promluvím si s ním.“ 9
„To nemůžete.“ Canning se zatvářil zděšeně. „Už s ním není rozumná řeč.“ „Já vím, ale zkusit to musím.“ Střetla se s Canningovým pohledem. „Všichni víme, kam to vede, ale je to můj bratr. Jestli ho uklidním, budeme moci všichni odejít a vrátit se domů bez boje.“ Žádnému z mužů se to nelíbilo, ale nikdo z nich neměl právo jí to zakázat. Popošla o další krok. Sean vykročil za ní. „Půjdu s vámi.“ Zadržela ho pohledem. „Ne. Jestli vás uvidí, vybuchne. Víte, jak je vznětlivý. Stačí, že je v tomhle stavu. Nepotřebujeme to zhoršovat.“ Sean na ni hleděl s kamennou tváří, tvrdohlavý naprosto stejně jako ona. „Nenecháme vás, abyste mu čelila sama. Budu se držet zpátky, pokud slíbíte, že od něj zůstanete dál.“ Ušklíbla se, ale přikývla. „Dobře. Zůstanu z jeho dosahu.“ Obrátila se ke stezce a všichni se soustředili zase na Nolana. Ten si najednou sevřel hlavu oběma rukama. Pořádně ji stiskl, šlachy na rukou a zápěstích mu ostře vystoupily, jak se napínal, tvář zkroucenou. Pak se sehnul, schoulil se do sebe, jako by ho přepadla nesnesitelná bolest – Pustil si hlavu a narovnal se. Rozhodil rukama doširoka a zaječel: „Ty blázne zatracený! Měl jsi místo toho zabít mě!“ Udělal krok kupředu a zřítil se z římsy. Pod ní se táhla hluboká úzká žulová rozsedlina, jedna z puklin, které jako šrámy ve skalách brázdily tento kraj. 10
Zavládlo ticho. Všichni instinktivně ztuhli, pak se k nim po větru doneslo tlumené žuchnutí. Byl to ten nejmrazivější zvuk, jaký kdy Niniver slyšela. Ohromením oněměli. Až Sean zamumlal: „Sakra. Ten blázen se zabil.“ Phelps na své farmě choval ovce. On a jeho syn Matt vozili u sedel vždycky lana a Sean jakbysmet. Všichni pohromadě došli na římsu. Nahlédli do propasti, ale přes keříky a trávu vyrážející ze skalních stěn neviděli, co leží v tmavých hloubkách. Protější okraj trhliny byl níž než římsa, ale lemovala ho suť, obejít se to tam nedalo. Ale puklina byla velice úzká, připomínala zející ránu v úbočí kopce, lemovanou skalami, jak daleko dolů jen dohlédli. Nedalo se tudy sejít a žádná stezka tam nevedla. Phelps, Matt a Sean rozložili lana. Ostatní muži se rozdělili do skupin a chystali se spustit Seana a Matta do trhliny. Niniver s křečovitě sevřenýma rukama a s vymetenou hlavou sledovala, jak ti dva slézají přes okraj římsy, každý na svém laně, třetí volně viselo mezi nimi. Zatímco sestupovali do šera dole, došla k okraji. Shlédla, dívala se, ale keře jí brzy zaclonily výhled. Soustředila se na provazy. Muži je zvolna povolovali víc a víc. Puklina byla hlubší, než by si kdo z nich pomyslel. Konečně lana povolila, jak se nejprve Sean a po něm Matt dostali na dno a postavili se. Za okamžik se z hloubky ozvalo vyjeknutí, překvapením zvýšené hlasy Seana i Matta. Niniver hleděla dolů a mračila se. Oba věděli, co můžou čekat, proč tedy to překvapení? 11
„Co říkali?“ zavolal Ferguson. Spolu s ostatními muži se chystal ty dva vytáhnout zase nahoru. Pořád zamračená zavrtěla hlavou. „Já nevím. Ty skály jim komolí hlasy. Teď mluví, ale nerozumím jim.“ Třetí provaz – ten, na který chtěli Sean a Matt uvázat Nolanovo tělo – se pohnul. Phelps došel k Niniver a postavil se vedle ní, ale ani on z mumlání hluboko dole ničemu nerozuměl. Pak Sean zatáhl za svůj provaz a Matt zase za svůj. Phelps se vrátil k mužům a začali vytahovat ty dva nahoru. Sean se dostal k římse první. Ošlehanou, obvykle zarudlou tvář měl teď bílou jako stěnu. „Copak?“ ptala se Niniver, zatímco se soukal na římsu. Sean se vyškrábal na nohy. „Našli jsme Nolanovo tělo. Je mrtvý, srazil si vaz, přesně jak jsme čekali.“ Podíval se na Matta, který se hrabal na římsu vedle něj. I on vypadal hluboce otřesený. Sean se obrátil k Niniver. Okamžik zaváhal, pak vyhrkl: „Nolan ležel na jiném těle. Je to Nigelova mrtvola – Nolan se vrhl dolů na stejném místě.“ Niniver zamrkala. V hlavě jí vířily myšlenky. „Nigel taky skočil dolů?“ Nedovedla si představit, že by Nigel něco takového udělal, na druhé straně to nečekala ani od Nolana. Sean se tvářil čím dál zasmušileji. Zavrtěl hlavou. „Nigel ležel na zádech a mezi žebry měl zaražený Nolanův lovecký nůž, ten, co ho prý loni ztratil.“ Cítila, jak jí poklesla čelist. Pak jí v hlavě znovu zavířilo a všechny dílky zapadly na místo jako v kaleidoskopu. „Ach.“ 12