KAPITOLA 2
„Pojď dovnitř,“ řekla Simoně. „Piškot už bude.“ Babička pustila rádio a daly se do svačiny. Ve zprávách hlásili, že se znovu ochladí a vrátí se zima. „Jako vždycky,“ zamračila se babička. Když bylo teplejší počasí, cítila se líp. Staré lidi očividně bolí paže a nohy, když je chladno. „Možná se spletli,“ napadlo Simonu. „Za chvilku budou Velikonoce. A to přece bývá teplo.“ Druhý den se však udělala taková zima, že byl trávník celý pokrytý jinovatkou. Silnice zledovatěly. Simona pozorovala sochy kuchyňským oknem. Také byly ojíněné. Ale aspoň s nimi v noci nikdo nehýbal. „Tak už na ty chudáky nemysli,“ domlouvala jí babička a odehnala Simonu od okna. „Něco pro tebe mám.“ Potutelně se usmála. Simona se rázem přestala o sochy zajímat. „A co?“ vyhrkla. „Dostaneš to, až se vrátíme z nákupu,“ řekla babička. Simona však nedostala nic. Protože tehdy se to stalo.
Když babička uviděla sochy, překvapilo ji to a rozčílilo. „Někdo tu určitě byl a přemístil je, když jsme hrály šachy,“ řekla Simona. „Těsně předtím jsem se na ně dívala. A to stály ještě normálně. Zády k sobě.“ „To je tedy zvláštní,“ prohlásila babička. „Ale možná si jen někdo dělá legraci.“ Narovnala se a vypadala náhle zase tak hrozně unaveně. Simona však nebyla unavená ani trošičku. Dychtivě babičce začala vykládat, že v altánku někoho zahlédla. Babička jen vrtěla hlavou. „Kdo to mohl být?“ divila se. „Možná ten, co otočil sochy,“ odpověděla Simona. Babička o tom však nechtěla ani slyšet. Chovala se vůbec jinak než obvykle. Jako by měla hlavu plnou jiných věcí a musela o nich přemýšlet.
Kdyby si tak babička dávala víc pozor, myslela si Simona. Byla to totiž úplně zbytečná nehoda. Když babička vystupovala před domem z auta, náhodou stoupla na kus ledu, uklouzla a upadla. Rychle a prudce. Simona by přísahala, že slyšela, jak se zachvěla země. Přestože byla babička tak droboučká.
12
13
KAPITOLA 2
„Pojď dovnitř,“ řekla Simoně. „Piškot už bude.“ Babička pustila rádio a daly se do svačiny. Ve zprávách hlásili, že se znovu ochladí a vrátí se zima. „Jako vždycky,“ zamračila se babička. Když bylo teplejší počasí, cítila se líp. Staré lidi očividně bolí paže a nohy, když je chladno. „Možná se spletli,“ napadlo Simonu. „Za chvilku budou Velikonoce. A to přece bývá teplo.“ Druhý den se však udělala taková zima, že byl trávník celý pokrytý jinovatkou. Silnice zledovatěly. Simona pozorovala sochy kuchyňským oknem. Také byly ojíněné. Ale aspoň s nimi v noci nikdo nehýbal. „Tak už na ty chudáky nemysli,“ domlouvala jí babička a odehnala Simonu od okna. „Něco pro tebe mám.“ Potutelně se usmála. Simona se rázem přestala o sochy zajímat. „A co?“ vyhrkla. „Dostaneš to, až se vrátíme z nákupu,“ řekla babička. Simona však nedostala nic. Protože tehdy se to stalo.
Když babička uviděla sochy, překvapilo ji to a rozčílilo. „Někdo tu určitě byl a přemístil je, když jsme hrály šachy,“ řekla Simona. „Těsně předtím jsem se na ně dívala. A to stály ještě normálně. Zády k sobě.“ „To je tedy zvláštní,“ prohlásila babička. „Ale možná si jen někdo dělá legraci.“ Narovnala se a vypadala náhle zase tak hrozně unaveně. Simona však nebyla unavená ani trošičku. Dychtivě babičce začala vykládat, že v altánku někoho zahlédla. Babička jen vrtěla hlavou. „Kdo to mohl být?“ divila se. „Možná ten, co otočil sochy,“ odpověděla Simona. Babička o tom však nechtěla ani slyšet. Chovala se vůbec jinak než obvykle. Jako by měla hlavu plnou jiných věcí a musela o nich přemýšlet.
Kdyby si tak babička dávala víc pozor, myslela si Simona. Byla to totiž úplně zbytečná nehoda. Když babička vystupovala před domem z auta, náhodou stoupla na kus ledu, uklouzla a upadla. Rychle a prudce. Simona by přísahala, že slyšela, jak se zachvěla země. Přestože byla babička tak droboučká.
12
13
Simona našla v autě deku a babičku přikryla. Pak zavolala sanitku. „Neumřeš?“ zeptala se vyděšeně. Posadila se na studenou zem a držela babičku za ruku. „Ty jsi ale popleta,“ uklidňovala ji babička. „Když člověk spadne a uhodí se, neznamená to ještě, že umře. Už aby tady byla ta sanitka. Je mi trochu zima.“ Simona ji rychle zabalila do deky ještě pečlivěji. „To je ale smůla,“ povzdechla babička. „Rodiče si pro tebe mají přijet až zítra večer.“ „Já to tu zvládnu,“ prohlásila Simona a narovnala se. „Nakoupeno máme. Budu jíst vločky a vařit si těstoviny, dokud se maminka a tatínek nevrátí.“ Babičce to ale vůbec nepřipadalo jako dobrý nápad. „A nemohla bys zavolat té svojí kamarádce?“ zeptala se. „Jak se jmenuje? Té, co taky bydlí tady v Åhusu?“ „Billie,“ řekla Simona. „Ano, zavolám jí. Nebo Aladinovi. Ten tu žije taky.“ Zvedl se vítr. Znělo to, jako by šeptal v korunách vysokých jedlí. Po nebi křížem krážem létali černí ptáci. Jako by byli stejně neklidní jako Simona. Jen aby se babička uzdravila, myslela si. Jen aby se uzdravila. V tu chvíli přijela sanitka. Simona byla zklamaná. Záchranka neměla modré světlo ani puštěnou sirénu.
Jako by vůbec neměla naspěch. Z předních sedadel vyskočil nějaký mladík a slečna. Dřepli si vedle babičky. „Co se stalo?“ zeptala se slečna. „To přece vidíte,“ odsekla Simona vztekle. „Zlomila si nohu. Možná obě.“ Poslední větu řekla, aby pochopili, jak je to hrozné. „Moc toho vidět není, když má na sobě tu deku,“ namítl mladík. Pak na Simonu mrkl. Opatrně sundali deku a jemně babičce nohu ohmatali. Babičce se zkřivila tvář bolestí a Simona zaťala pěsti. Jestli toho hned nenechají, jednu jim vrazí. Ale nebylo to zapotřebí. „To bude v pořádku,“ prohlásil mladík. Dívka přinesla nosítka a babičku na ně zvedli. „Pojedeš s námi do nemocnice?“ zeptal se mladík Simony. Simona se dívala, jak babičku strkají do sanitky. „Jasně že pojedu,“ odpověděla. „Ale předtím musím ještě něco zařídit.“ Rychle vyskočila. Vyndala z auta všechny tašky s jídlem, utíkala s nimi do kuchyně a nastrkala je do ledničky. Vybalí je až později. Pak se znovu rozběhla k sanitce. „Zamkla jsi auto a dům?“ vyptávala se babička neklidně.
14
15
Simona našla v autě deku a babičku přikryla. Pak zavolala sanitku. „Neumřeš?“ zeptala se vyděšeně. Posadila se na studenou zem a držela babičku za ruku. „Ty jsi ale popleta,“ uklidňovala ji babička. „Když člověk spadne a uhodí se, neznamená to ještě, že umře. Už aby tady byla ta sanitka. Je mi trochu zima.“ Simona ji rychle zabalila do deky ještě pečlivěji. „To je ale smůla,“ povzdechla babička. „Rodiče si pro tebe mají přijet až zítra večer.“ „Já to tu zvládnu,“ prohlásila Simona a narovnala se. „Nakoupeno máme. Budu jíst vločky a vařit si těstoviny, dokud se maminka a tatínek nevrátí.“ Babičce to ale vůbec nepřipadalo jako dobrý nápad. „A nemohla bys zavolat té svojí kamarádce?“ zeptala se. „Jak se jmenuje? Té, co taky bydlí tady v Åhusu?“ „Billie,“ řekla Simona. „Ano, zavolám jí. Nebo Aladinovi. Ten tu žije taky.“ Zvedl se vítr. Znělo to, jako by šeptal v korunách vysokých jedlí. Po nebi křížem krážem létali černí ptáci. Jako by byli stejně neklidní jako Simona. Jen aby se babička uzdravila, myslela si. Jen aby se uzdravila. V tu chvíli přijela sanitka. Simona byla zklamaná. Záchranka neměla modré světlo ani puštěnou sirénu.
Jako by vůbec neměla naspěch. Z předních sedadel vyskočil nějaký mladík a slečna. Dřepli si vedle babičky. „Co se stalo?“ zeptala se slečna. „To přece vidíte,“ odsekla Simona vztekle. „Zlomila si nohu. Možná obě.“ Poslední větu řekla, aby pochopili, jak je to hrozné. „Moc toho vidět není, když má na sobě tu deku,“ namítl mladík. Pak na Simonu mrkl. Opatrně sundali deku a jemně babičce nohu ohmatali. Babičce se zkřivila tvář bolestí a Simona zaťala pěsti. Jestli toho hned nenechají, jednu jim vrazí. Ale nebylo to zapotřebí. „To bude v pořádku,“ prohlásil mladík. Dívka přinesla nosítka a babičku na ně zvedli. „Pojedeš s námi do nemocnice?“ zeptal se mladík Simony. Simona se dívala, jak babičku strkají do sanitky. „Jasně že pojedu,“ odpověděla. „Ale předtím musím ještě něco zařídit.“ Rychle vyskočila. Vyndala z auta všechny tašky s jídlem, utíkala s nimi do kuchyně a nastrkala je do ledničky. Vybalí je až později. Pak se znovu rozběhla k sanitce. „Zamkla jsi auto a dům?“ vyptávala se babička neklidně.
14
15