Píseň lásky i starostí
Určitě nesčíslněkrát vzpomínala na 9. leden 1939, na poslední den, kdy bratra viděla. Ježek plný pochyb, zda se dobře rozhodl k odchodu do exilu, se do rána loučil s kamarády. Jarmila ho s matkou vyprovázela na ruzyňské letiště. Nemohl toho s sebou brát mnoho. Přesto teprve tam zjistil, že zapomněl na partituru Smetanových „Českých tanců“. Bez nich odletět nemohl! Obětavá Jarmila mu je zajela taxíkem koupit dolů „do města“. Kolikrát ho pak asi v Americe napadlo, že měl mít v kufru spíš vlastní písňovou či hudební tvorbu? Daleko víc desek, notového materiálu. „Jak vám máme věřit, že jste skladatel?“ Kolikrát tuto větu jeden z tehdy nejmodernějších československých skladatelů spojující ve svém díle tvorbu „vážnou“ i „lehkou“, písňovou, včetně divadelní a scénické hudby asi slyšel? Podle svědectví dirigenta a hudebníka Zoltána Lišky, který v letech 1982–1990 působil jako šéf Nového orchestru Jaroslava Ježka, Francis z USA přivezla notně ohrané tři předválečné desky, které měl Ježek dozajista s sebou. Bugatti step, Full hand, Dance of Marionettes a Happy go Lucky, na druhé straně bylo Spring of Broadway. To měla být ona skladba, kterou podle Werichových slov ocenil Benny Goodman, když si ji V+W hráli jen tak pro radost v radiovém studiu v New Yorku. S Janem Werichem odletěli odpoledne do Curychu a vlakem se přepravili do Paříže, kde na ně už čekal Jiří Voskovec. Po nedlouhém pobytu ve svobodném ještě centru Francie se 14. ledna vydali s lodí Aquitania směrem New York. Dorazili tam 20. ledna. Podle Werichova podání první Ježkova otázka hostitelům zněla: „Nevíš, kde hraje Benny Goodman?“ Hned v ten den poslal Ježek do Prahy pohlednici s obrázkem lodě, na které se „tři strážníci“ plavili. Adresátem byl synovec „Mirek Strnad, Praha Žižkov, Palackého 24, Tcheco-Slovaquie, Europe“. „Mirečku, tady Ti posílá strejček obrázek parníku, kterým přijíždí do Ameriky. Když budeš hodnej a budeš papat, tak takovým možná taky jednou pojedeš. Tvůj strejček Jára.“ Ježkova maminka Františka nezapřela, že si vzala krejčího
— 24 —
Kontakt s rodinou mu v Americe chyběl podobně jako možnost profesionálně působit. S maminkou i se sestrou si nepřetržitě psal, ale jak ukazuje
— 25 —
Píseň lásky i starostí
Určitě nesčíslněkrát vzpomínala na 9. leden 1939, na poslední den, kdy bratra viděla. Ježek plný pochyb, zda se dobře rozhodl k odchodu do exilu, se do rána loučil s kamarády. Jarmila ho s matkou vyprovázela na ruzyňské letiště. Nemohl toho s sebou brát mnoho. Přesto teprve tam zjistil, že zapomněl na partituru Smetanových „Českých tanců“. Bez nich odletět nemohl! Obětavá Jarmila mu je zajela taxíkem koupit dolů „do města“. Kolikrát ho pak asi v Americe napadlo, že měl mít v kufru spíš vlastní písňovou či hudební tvorbu? Daleko víc desek, notového materiálu. „Jak vám máme věřit, že jste skladatel?“ Kolikrát tuto větu jeden z tehdy nejmodernějších československých skladatelů spojující ve svém díle tvorbu „vážnou“ i „lehkou“, písňovou, včetně divadelní a scénické hudby asi slyšel? Podle svědectví dirigenta a hudebníka Zoltána Lišky, který v letech 1982–1990 působil jako šéf Nového orchestru Jaroslava Ježka, Francis z USA přivezla notně ohrané tři předválečné desky, které měl Ježek dozajista s sebou. Bugatti step, Full hand, Dance of Marionettes a Happy go Lucky, na druhé straně bylo Spring of Broadway. To měla být ona skladba, kterou podle Werichových slov ocenil Benny Goodman, když si ji V+W hráli jen tak pro radost v radiovém studiu v New Yorku. S Janem Werichem odletěli odpoledne do Curychu a vlakem se přepravili do Paříže, kde na ně už čekal Jiří Voskovec. Po nedlouhém pobytu ve svobodném ještě centru Francie se 14. ledna vydali s lodí Aquitania směrem New York. Dorazili tam 20. ledna. Podle Werichova podání první Ježkova otázka hostitelům zněla: „Nevíš, kde hraje Benny Goodman?“ Hned v ten den poslal Ježek do Prahy pohlednici s obrázkem lodě, na které se „tři strážníci“ plavili. Adresátem byl synovec „Mirek Strnad, Praha Žižkov, Palackého 24, Tcheco-Slovaquie, Europe“. „Mirečku, tady Ti posílá strejček obrázek parníku, kterým přijíždí do Ameriky. Když budeš hodnej a budeš papat, tak takovým možná taky jednou pojedeš. Tvůj strejček Jára.“ Ježkova maminka Františka nezapřela, že si vzala krejčího
— 24 —
Kontakt s rodinou mu v Americe chyběl podobně jako možnost profesionálně působit. S maminkou i se sestrou si nepřetržitě psal, ale jak ukazuje
— 25 —
ŠŤASTNÉ BLUES
Píseň lásky i starostí
dochovaná pozůstalost, bohatou korespondenci vedl nejen s Voskovcem a hlavně se Zdenkou Werichovou, ale rovněž s dosud netušeně velkým okruhem lidí v USA, Kanadě, Mexiku i doma v Praze a na Moravě. „Můj drahý a jediný Jaroušku,“ oslovovala ho maminka v dopisech solených slzami. On oběma nejdražším oplácel zájmem, kterým je nepochybně chtěl také uklidnit. Byly mu protivné opakované zvěsti pouštěné kýmsi do okupovaného zbytku republiky, že umřel. Svěřoval se jim i je trochu chlácholil, jak už to u „dětí“ mluvících s rodiči či starostlivými sourozenci bývá. Pražský archiv chrání celkem pět telegramů, zelených tiskopisů s nalepenými páskami z telegrafu, které dobře znají starší a střední generace. Nastříhané vzkazy bez čárek a háčků, většinou s velkými písmeny, které se složily do útlého balíčku a roznášely okamžitě na udanou adresu. Jaroslav je posílal z USA a nikdy nezapomněl na Vánoce a potom na dny kolem 9. března. Lámal jsem si hlavu proč, až jsem našel záznam v jeho kalendáři z roku 1929. „Máti narozeniny 1. ledna, jmeniny 9. března. Sestra narozeniny 1. listopadu, jmeniny 13. ledna (na sv. rodinu).“ Oficiálně Jarmila patřila 4. únoru. Proč se ujal zvyk blahopřát jí v lednu, už nejspíš nikdo nezjistí. Tak nikdy nezapomněl ozvat se na Vánoce a mamince k svátku.
Svědectví z 9. ledna 1939, Ježek s Werichem na ruzyňském letišti před odletem do exilu
V prvním roce exilu se Ježek dostal k telegrafu „až“ 8. dubna. Švagr Jan Strnad dostal vzkaz: „ZDRAV DOSTAL CASTO PISU PRIJEMNE SVATKY JAROSLAV +.“ Nikdy nezapomněl na podpis: „JAROSLAV +.“ V+W k němu patřili a jak se ukáže, byli spolu svázáni víc, než připouští verze, kterou po straně rozšiřovali jak Francis Ježková tak Holzknecht. (Sestra Jarmila ji prý opakovávala po nich. Nebylo tím však třeba zastřít „aktivitu“ kohosi jiného?) Dochovaná korespondence dokazuje, že si V+W nešli sobecky „za svým“; první vystoupení byla po řadu měsíců společná a když se ukázalo, že tak dál pokračovat nemohou, podporovali se dál. Vzájemně se zvali na premiéry jak v Clevelandu v Ohiu, kam se vydali V+W, tak na Ježkova sbormistrovská vystoupení v Československém dělnickém domě, 347 East 72th Street v New Yorku, kde on zůstal a věnoval se s mužským a později ženským kolektivem sborovému zpěvu.
„Moji drazí! Předevčírem jsem od vás dostal konečně alespoň lístek. Jsem rád, že je u vás všechno v pořádku. U nás se také nic nezměnilo. Jsme stále zde na venkově a nyní jezdíme téměř pravidelně do N. Yorku. Všichni jsme úplně zdrávi a celkem nám nic nechybí, jen mně všechno, ale to nic. Tím jsem chtěl říci, že se mně stýská. Jinak si nemohu na nic naříkati. O mě si ale starost nedělejte. Píšu vám stále a pravidelně. Snad se to jen brzy zlepší. Mějte se mně tam dobře a buďte hlavně zdrávi. Jarouš.“ Vzkaz napsaný na korespondenčním lístku z 9. listopadu 1939 poslaný Ježkem do Prahy. To už v parném létě celá velká rodina, Werich s manželkou Zdenou a dcerou Janou i Voskovec se ženou Madlou, odjela do Bucks County v Pensylvánii, na břeh řeky Delaware do chaty, kterou pojmenovali Point Pleasant (Příjemné, sympatické místo). Do New Yorku dle amerických zvyklostí coby kamenem dohodil, 80 mil (zhruba 140 km). Všichni se učili anglicky, zkoušeli, co kde společně předvedou.
— 26 —
— 27 —
ŠŤASTNÉ BLUES
Píseň lásky i starostí
dochovaná pozůstalost, bohatou korespondenci vedl nejen s Voskovcem a hlavně se Zdenkou Werichovou, ale rovněž s dosud netušeně velkým okruhem lidí v USA, Kanadě, Mexiku i doma v Praze a na Moravě. „Můj drahý a jediný Jaroušku,“ oslovovala ho maminka v dopisech solených slzami. On oběma nejdražším oplácel zájmem, kterým je nepochybně chtěl také uklidnit. Byly mu protivné opakované zvěsti pouštěné kýmsi do okupovaného zbytku republiky, že umřel. Svěřoval se jim i je trochu chlácholil, jak už to u „dětí“ mluvících s rodiči či starostlivými sourozenci bývá. Pražský archiv chrání celkem pět telegramů, zelených tiskopisů s nalepenými páskami z telegrafu, které dobře znají starší a střední generace. Nastříhané vzkazy bez čárek a háčků, většinou s velkými písmeny, které se složily do útlého balíčku a roznášely okamžitě na udanou adresu. Jaroslav je posílal z USA a nikdy nezapomněl na Vánoce a potom na dny kolem 9. března. Lámal jsem si hlavu proč, až jsem našel záznam v jeho kalendáři z roku 1929. „Máti narozeniny 1. ledna, jmeniny 9. března. Sestra narozeniny 1. listopadu, jmeniny 13. ledna (na sv. rodinu).“ Oficiálně Jarmila patřila 4. únoru. Proč se ujal zvyk blahopřát jí v lednu, už nejspíš nikdo nezjistí. Tak nikdy nezapomněl ozvat se na Vánoce a mamince k svátku.
Svědectví z 9. ledna 1939, Ježek s Werichem na ruzyňském letišti před odletem do exilu
V prvním roce exilu se Ježek dostal k telegrafu „až“ 8. dubna. Švagr Jan Strnad dostal vzkaz: „ZDRAV DOSTAL CASTO PISU PRIJEMNE SVATKY JAROSLAV +.“ Nikdy nezapomněl na podpis: „JAROSLAV +.“ V+W k němu patřili a jak se ukáže, byli spolu svázáni víc, než připouští verze, kterou po straně rozšiřovali jak Francis Ježková tak Holzknecht. (Sestra Jarmila ji prý opakovávala po nich. Nebylo tím však třeba zastřít „aktivitu“ kohosi jiného?) Dochovaná korespondence dokazuje, že si V+W nešli sobecky „za svým“; první vystoupení byla po řadu měsíců společná a když se ukázalo, že tak dál pokračovat nemohou, podporovali se dál. Vzájemně se zvali na premiéry jak v Clevelandu v Ohiu, kam se vydali V+W, tak na Ježkova sbormistrovská vystoupení v Československém dělnickém domě, 347 East 72th Street v New Yorku, kde on zůstal a věnoval se s mužským a později ženským kolektivem sborovému zpěvu.
„Moji drazí! Předevčírem jsem od vás dostal konečně alespoň lístek. Jsem rád, že je u vás všechno v pořádku. U nás se také nic nezměnilo. Jsme stále zde na venkově a nyní jezdíme téměř pravidelně do N. Yorku. Všichni jsme úplně zdrávi a celkem nám nic nechybí, jen mně všechno, ale to nic. Tím jsem chtěl říci, že se mně stýská. Jinak si nemohu na nic naříkati. O mě si ale starost nedělejte. Píšu vám stále a pravidelně. Snad se to jen brzy zlepší. Mějte se mně tam dobře a buďte hlavně zdrávi. Jarouš.“ Vzkaz napsaný na korespondenčním lístku z 9. listopadu 1939 poslaný Ježkem do Prahy. To už v parném létě celá velká rodina, Werich s manželkou Zdenou a dcerou Janou i Voskovec se ženou Madlou, odjela do Bucks County v Pensylvánii, na břeh řeky Delaware do chaty, kterou pojmenovali Point Pleasant (Příjemné, sympatické místo). Do New Yorku dle amerických zvyklostí coby kamenem dohodil, 80 mil (zhruba 140 km). Všichni se učili anglicky, zkoušeli, co kde společně předvedou.
— 26 —
— 27 —