Jsi jako slunce
Tรกล a Keleovรก - Vasilkovรก Jsi jako slunce
Táňa Keleová–Vasilková JSI JAKO SLUNCE Copyright © 2016 by Táňa Keleová–Vasilková Jacket design © 2016 by Emil Křižka Translation © 2018 by Draha Smutná Czech edition © 2018 by NOXI, s. r. o. ISBN 978-80-8111-459-5 www.noxi.cz
Věnuji svému tatínkovi Františku Kelemu Tati, stále na tebe myslím a každičký den mi hrozně chybíš. Chybí mi, že už nemám komu říkat tati…
KA P I T O L A
1
Zvedám sluchátko. Vím, že jsou to naši, dřív než na displeji naskočí mami a tati. „Tak jak se dnes má moje holčička?“ ozve se tátův hlas, nádherně hřejivý a podmanivý, prostě nezaměnitelný. Holčička, pomyslím si pobaveně, ale nic nenamítám. Jsem jeho holčička. Přestože je mi čtyřiačtyřicet a dávno jsem sama máma, pro něj zůstávám holčičkou. Miluju, když mi takhle říká, ale nikdy bych to nahlas nepřiznala. On to ale ví, cítím to. Zvláštní, ale v životě to funguje tak, že úplně všechno se nahlas říkat nemusí. Ne člověku, který je ti natolik blízký, že některá slova jsou opravdu zbytečná. Jiná naopak říct musíš. Je zdrcující, když se musíte trápit nevyřčenými slovy, která jste vyslovit měli. Zejména, když na to přijdete příliš pozdě, až když už se to nedá napravit. Pak to hodně bolí. „Docela fajn. Právě sedím nad svým letošním adventním seznamem.“ „Adventním seznamem?“ podiví se. „Přesně tak, jsou na něm věci, které musím do třiadvacátého každopádně stihnout.“ „Co například?“ pronese táta a já úplně vidím, jak se usazuje u telefonu i jak se přitom tváří. „Tak jo,“ zasměju se. „Je tam třeba uklízení a pečení cukJSI JAKO SLUNCE
7
roví, hned zítra začínám s perníčky, víš, že je vždycky peču prvního, dál tu mám vánoční nákupy, schůzky s kamarády… No, myslím, že toho zase bude víc než dost,“ povzdechnu si. „Jsi šikovná, zvládneš to levou zadní.“ „Jak to můžeš vědět?“ „Znám přece svou dceru,“ odpoví bez zaváhání. „A co děláte vy?“ „Máma začíná předvánočně šílet, neříká ti to něco?“ „No promiň,“ ohradím se, „já nešílím.“ „Já vím. A věřím ti. Ale máma šílí.“ „Dovedu si to představit,“ ušklíbnu se. Máma je na pořádek neuvěřitelný pedant. Podle mě je to až zdraví škodlivé, ale v sedmdesáti ji nepředělám. Měsíc před Vánocemi se máma rok co rok mění v tajfun a táta vyloženě trpí tím, jak to přehání. Musí se zapojit, i kdyby nechtěl… a on spíše nechce. Touží mít klid, prostor na čtení, setkávání s přáteli, prostě si užívat každého dne. Luxování mezi jeho oblíbené činnosti opravdu nepatří. „Musím končit, sluníčko. Máma na mě volá, že mám vynést smetí. Jako by to nemohlo počkat,“ zabručí nakvašeně. „Jasně že nemůže, když to říká máma,“ směju se. „No právě,“ významně si povzdechne. „Radši běžím, nebo mi nedá pokoj. Zítra se uvidíme.“ „Zítra slavíme,“ opravím ho. „Ve velkém stylu.“ Cítím jeho úsměv… a lásku. Pulzuje mezi námi v každém vysloveném slově. Spolu s radostí, že se slyšíme. Voláme si každý den. Naši mají svou specialitu. Táta 8
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
mi volá zvlášť a máma taky. Každý z nich chce se mnou probrat jiné věci. Někdy ale volají oba najednou, to se pak přetahují o sluchátko, překřikují se a já z nich mám nervy. „To si piš! Pětasedmdesát je člověku jen jednou za život.“ „Nemůžu než s tebou souhlasit. Tak pa zítra.“ „Pa,“ rozloučím se a zavěsím. Pohlédnu na prázdný list papíru před sebou a začnu psát. Rozhodla jsem se vytvořit si přehlednou tabulku a podle data do ní zaznamenat, co mám kdy udělat. Lukáš mi navrhoval, abych si to napsala do počítače, ale já to mám radši na papíře. Pověsím si seznam úkolů na lednici a pěkně popořadě, den za dnem, si budu odškrtávat věci, které jsem splnila. Koneckonců to takhle dělám už roky a vyhovuje mi to. Při našich desetiletých dvojčatech musím mít na všechno systém, jinak bych nic nestíhala… případně se zbláznila. A to fakt nechci. Pohledem zabloudím nad stůl, celou stěnu pokrývají rodinné fotografie. Mít něco takového v kuchyni je dosti neobvyklé, ale pro mě celkem logické. V kuchyni se zdržuju nejčastěji, vařím tu, peču, dělám s děvčaty domácí úkoly… a telefonuju. Kuchyně je srdcem našeho domova, v ní se scházíme, stolujeme, debatujeme… skoro všechno se u nás odehrává právě v téhle místnosti. Je to nejen mé působiště, ale i oáza nás všech. Koukám na fotky. Hanka a Danka při oslavách prvního roku… tady udělaly první krok, a já s nimi… šťastná, přešťastná. Dostala jsem nádherný dar. Moje holčičky. Naše, opravím se v duchu rychle. Jsou moje a Lukášovy. A taky mojí mámy a táty. Role babičky a dědy se ujali od prvního okamžiku s naJSI JAKO SLUNCE
9
sazením a láskou. Jak holky rostou, jejich vzájemný vztah se prohlubuje a je čím dál hezčí. Jsme silná šestka a nikdo na tom nic nezmění, pomyslím si s uspokojením a skloním se nad svou tabulku. Takže – zítra perníčky, dvě várky. Začnu dopoledne, protože večer slavíme tátovy narozeniny. Zamluvila jsem stůl v restauraci, musím tam brnknout a ujistit se, že je všechno v pořádku. Potom udělám kokosové cukroví, to potřebuje delší dobu na změknutí. Tradiční linecké pečivo spojované džemem a pracny upeču na Mikuláše. Při slovu Mikuláš si připomenu, že budu muset nakoupit ovoce a oříšky do mikulášských balíčků. Šesti. V tátově nesmějí chybět sušené datle a fíky, v mámině švestky a pistácie. Tohle si zaznamenám do svého imaginárního bloku v hlavě a dál se věnuju seznamu. Nejprve upeču vanilkové rohlíčky, naše nejoblíbenější. Dělám je z kila mouky a stejně zmizí z dózy jako první. Sedmý druh cukroví bude nový. Každý rok zkouším něco nového, pro změnu. Jenomže ani jedna novinka nám nezachutnala natolik, abych ji zařadila do tradičního vánočního cukroví. Ale sedm druhů být musí. Sedmička je šťastné číslo. Sedmého jsem se narodila já i holky. Pokračuju v seznamu… Den před Vánocemi upeču dort. Rychle si to napíšu. Jaký? To ještě netuším, budu se průběžně inspirovat recepty z časopisů, jak se znám, a nechám se snadno nalákat. Na vánoční nákupy se vydám pozítří a s uklízením začnu patnáctého. Dříve to nemá smysl… svým způsobem to nemá smysl nikdy. Uklízení je nekonečná práce a vidět je vždycky akorát tak hodinu. Respektive do té doby, než se holky a Lukáš vrátí domů. Zavrtím 10
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
hlavou. Kdybych byla stejný pedant jako moje máma, tak se fakt zblázním. Naučila jsem se nepořádek prostě nevidět. Velmi účelné, doporučuju každému, kdo má malé děti… a malý byt, ve kterém žijí čtyři osobnosti. Každý z nás má jiné zájmy, každý se zahnízdil v jiném koutě a nikdo po sobě nic neuklidí. Od toho mají přece mě. Zvykla jsem si, i když občas pochybuju, jestli dělám dobře, jestli bych je neměla víc cepovat. Možná ale na výchovu prostě nejsem, pomyslím si pobaveně. Když zazvoní telefon, zvednu ho a s úsměvem se ozvu: „Tak na co jsi zapomněl?“ „Táta!“ vyjekne máma a v hlase má něco šíleného. Neznámého. Okamžitě se mi rozbuší srdce, ale vzápětí se uklidňuju. Přece mi před deseti minutami volal. „Nerozumím. Co je s tátou?“ „Spadnul!“ „Mami, klid,“ snažím se ji uklidnit, i když bych to už sama potřebovala. „Jak spadnul? Co ho bolí?“ „Leží a nereaguje,“ kvílí máma. „Cože?!“ vykřiknu a letím do předsíně. Vklouznu do bot, na oblékání kašlu, přestože venku mrzne, a hledám klíče od auta. Kde sakra jsou? Proč nikdy nic není na svém místě? „Sousedka zavolala sanitku,“ vnímám mámin hlas, telefon pořád ještě držím u ucha. „Hned jsem u vás,“ vyhrknu, klíče už mám v ruce, byly na svém místě, a vyběhnu z bytu. Přivoláváním výtahu se nezdržuju, potřebuju se co nejdřív dostat k našim. Potřebuju se teleportovat… JSI JAKO SLUNCE
11
Za tři minuty už parkuju před domem rodičů. Bydlí jen na skok od nás, v malém rodinném domku na okraji našeho sídliště. V domečku, kde jsem vyrůstala hýčkaná láskou a bezpečím, obklopeného květinami a jejž před pohledy z chodníku chrání řada krásných tújí. Vyřítím se z auta a málem sebou seknu na chodník pokrytý vrstvou ledu. Tátu nevidím, jen hlouček zvědavců, kteří se srotili na ulici a tvoří neprostupnou zeď. „Jděte pryč!“ křiknu, když si mezi nimi razím cestu, a samotnou mě zaskočí intenzita vlastního hlasu. I jeho zvuk. Zní absolutně cize. Ustoupí… A já zalapám po dechu. Táta leží nehybně na obrubníku u kontejneru. Hrozně zvláštně… nepřirozeně. Mámu nikde nevidím. Částí mysli mi to dochází a přemýšlím, proč není u táty, další část je pohlcená výjevem přede mnou. Cítím, jak se mi mění pohled, jak tlukot srdce zpomaluje a zároveň zrychluje, jak vnímám všechno a zároveň nic… Kleknu si k tátovi a vezmu ho za ruku. Navzdory mrazivému dni je teplá. Tak jako vždycky. Dost trpím na studené dlaně a táta mi je dokáže zahřát jediným krátkým dotekem. Je jako kamínka. „Sanitka už jede, tati,“ šeptám mu a strachem se mi chvěje hlas. Kde vězí tak dlouho?! „To bude dobrý. Jen co tě odvezou do nemocnice.“ Zaslechnu známou sirénu a vydechnu úlevou. „Už jsou tady… Pomůžou ti.“ Mate mě, že neotvírá oči ani mi nestiskne ruku. Proč aspoň nějak nereaguje? Začíná se mě zmocňovat panika, rychle ji zaháním. To bude v pohodě. Musí. Přece jenom upadl… Možná ztratil vědomí. Nevím, zda mě to má uklidnit, nebo ne. 12
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
Doktor vyběhne z auta, ve vteřině je u nás a skloní se nad tátou. „Upadl,“ vydechnu. Cosi ve mně tuší, že něco je špatně… hodně špatně. Nechci tomu věřit, a tak si toho nevšímám. Hlavně že přišla pomoc a tátu zachrání. Nic jiného není d ůležité. „Vy jste?“ „Dcera,“ odvětím a vtom uvidím mámu. Běží s dekou v náruči, drží ji jako dítě. „Je hrozná zima,“ vysvětluje a tátu přikryje. „Mohl by se nastydnout.“ „Už ji nepotřebuje,“ řekne tiše doktor. „Jak nepotřebuje?“ Máma je připravená se s ním hádat, vidím jí to na očích. Vždycky byla bojovnice. Doktor se podívá na mě a zavrtí hlavou. „Co?!“ vydechnu, od pusy mi stoupají obláčky páry. „Jak to myslíte?“ Přesně vím, jak to myslí, ale odmítám to přijmout. Určitě se mýlí! Můj táta je zdravý jako řípa. Vždycky byl. Nikdy nemarodil ani neměl operaci… má tuhý kořínek. Je na to patřičně hrdý a plánuje se dožít stovky. Věřím mu. „Odešel,“ odpoví doktor co nejohleduplněji, což je mi ale srdečně jedno. „Dělejte něco!“ zařvu na něj. „Pomozte mu přece! Je to vaše povinnost!“ Doktor zavrtí hlavou. „Je mi líto, ale je pozdě. Zemřel rychle.“ Ne! Ne! Ne! „Vy jste se asi zbláznil!“ Rozhořčením mi až přeskakuje hlas. „Táta je úplně zdravý! A ve výborné kondici!“ JSI JAKO SLUNCE
13
„Je mi to líto,“ zopakuje a vyndá z kufříku nějaké tiskopisy. „Můžete mi nadiktovat jeho údaje?“ „Odvezte ho do nemocnice!“ ozve se máma, na okamžik jsem zapomněla, že je tu taky. V obličeji je mrtvolně bledá a oči připomínají šílence. „Potřebuje do nemocnice!“ „Bohužel, váš manžel je mrtev.“ Zvědavci se stáhli těsně kolem nás, skoro cítím jejich dech na zádech. „Taková tragédie! Takové neštěstí!“ slyším, ale nemám sílu je okřiknout. Nemám sílu na nic. Jako bych právě umřela, i když dýchám a srdce mi bije. V puse mám divnou pachuť a pokoušejí se o mne mdloby. Tohle celé je špatně… musí se to nějak napravit… vyřešit… Takhle to ne můžu n echat. Popadnu doktora za loket. „Prosím vás, udělejte něco. Cokoliv. Jenom mu pomozte.“ Naléhavost v mém hlase se mísí s hlasem holčičky, kterou jsem kdysi bývala. Chci svého tátu! Chci být zase to děvčátko, které věřilo, že věci se nemění… „Je mi to líto,“ zopakuje doktor, v rukou pořád drží formulář. „Potřebuju jméno, datum narození, rodné číslo…“ Ignoruju ho. Skláním se nad tátou, mé slzy zkrápějí jeho tvář. „Tati, tati… prober se! Prober se, prosím tě! Tohle mi nedělej… prosím tohle mi nedělej…“ Moje vzlyky se mění ve kvílení, které se nese celou ulicí. „Prosím… prosím…“ Zavírám dveře. Musím se o ně opřít, protože hrozí, že spadnu. Nohy mám jako z rosolu, celé tělo pohltila podivná slabost. Podívám se na mámu. Motá se u sporáku. 14
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
„Chceš kávu, nebo čaj?“ zeptá se mě bezbarvým hlasem. „Chci tátu,“ vydechnu a rozpláču se. Slzy se mi kutálejí po tvářích a zahřívají zkřehlé líce. Jsem promrzlá na kost. Určitě onemocním. Vzápětí se sama sobě vysměju. Onemoc ním? Co je to proti tomu, že je táta mrtvý? Mrtvý! Nechápu… Vždyť ještě před chvílí jsme si telefonovali. Říkal mi holčičko… moje holčičko. Nemůže být mrtvý. Nemá to žádnou lo giku… žádný smysl… „Měly bychom zavolat Lukášovi,“ zašeptá máma. „A taky ostatním,“ dodá bezradně. Přikývnu a dál stojím bez pohnutí. Jsem mrtvá. Žijí jen moje slzy. Šok mi proklál srdce, celou mě zlomil, nemůžu dýchat, nemůžu žít. To přece nemůže být doopravdy! vyhrkne jakýsi hlas ve mně a zarezonuje nadějí. Musí to být omyl. Vždyť jsme spolu před chvílí mluvili… a byl zdravý! Táta! Můj táta! Máma ke mně přistoupí a já se o ni opřu. Cítím, jak se chvěje, jak její tělo žhne jakousi nezdravou horkostí, a zároveň jsem od ní na míle vzdálená. Je to jen sen. Hloupý zlý sen. Lidi přece takhle neumírají. Ne zdraví a plní síly. Ne během okamžiku… „Ani jsem se s ním nerozloučila,“ vydechnu. „Nerozloučila jsem se s ním!“ zakřičím, protože něco ve mně věří, že to celé zvrátím. Že se to nestane, že můj život bude pokračovat tam, kde byl ještě před půlhodinou, kdy bylo všechno v pořádku. Tak krásně v pořádku. Chci to vrátit! Chci to zpátky! Chci svého tátu! „Nerozloučila jsem se s ním!“ Můj zoufalý nářek rezonuje v tichém domě a vrací se mi zpět do hlavy. JSI JAKO SLUNCE
15
Nerozloučila jsem se s ním! Nestačila jsem mu říct, jak ho mám ráda! Jak moc ho mám ráda! „Měli bychom začít zařizovat pohřeb,“ pokračuje máma tónem, který děsí. Postrádá emoce… jako by mluvil robot. Snažím se přes slzy zaostřit na její tvář. Tvář vybělenou šokem. Je na tom stejně jako já, možná hůř, akorát reaguje jinak. S tátou žila čtyřicet osm let. Den za dnem… rok za rokem… skoro půlstoletí. Usínala a probouzela se vedle něj. Celá se otřesu a oči mi znovu zalijí slzy. Pohřeb? Jaký pohřeb? Stojím uprostřed kuchyně jako solný sloup a nic nevnímám. Ani její typickou vůni, která mě pokaždé příjemně zašimrá v nose, prostě nic. Jako bych úplně přestala vnímat, i když opak je pravdou. Cítím bolest, která mi svírá srdce, je jako železná kazajka. „Jdu domů,“ hlesnu, ale dál stojím bez hnutí. „Nejdřív zavolej Anně.“ Máma začne posmrkávat. „Chudinka, zlomí ji to.“ Koukám na mámu, jako by mluvila španělsky. Vůbec jí nerozumím. Zlomí ji to? Ji?! K mému překvapení mě chytá zlost, ale jsem tomu ráda. „Zavolej jí ty. Já jdu domů.“ „Tak dobře,“ přikývne máma, myšlenkami už někde jinde. Nevím, kde, ale radši to vědět nechci. Působí bezradně a cize. A mně je nás nesmírně líto. Odemknu a v předsíni se znovu rozpláču. Srdceryvně, kvílivě. Pláču a pláču. „Ne táta! Ne můj táta!“ vyrážím mezi vzlyky 16
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
pořád dokola a věřím, že to můžu změnit. Musím to změnit. Vždycky jsem dokázala všechno nějak vyřešit, i tohle musím. Nemůžu to přece takhle nechat… Minuty se protáhly na hodiny, než jsem schopná zvednout sluchátko a zavolat Lukášovi. „Ano?“ Jeho hlas prozrazuje, že je zaneprázdněný, poslouchá mě na půl ucha. Do práce mu moc nevolám, vím, že to nemá rád, a on zas ví, že mu netelefonuju pro nic za nic. „Jsi tam?“ ozve se, když mlčím. Nadechnu se. „Táta… zemřel,“ vydechnu a rozpláču se. „Ale prosím tě, nepovídej! Ráno jsem byl u nich, zanesl jsem jim ty pytle na brambory, a to byl jako rybička.“ „No… už není,“ zamumlám a nemůžu uvěřit vlastním slovům. „Upadl a… umřel. Je mrtvý. Lukáši, můj táta je mrtvý!“ „Jedu domů,“ řekne a zavěsí. Schoulím se do sebe a nadále stojím uprostřed pokoje. Když bezmyšlenkovitě přejdu do kuchyně a uvidím na stole rozepsaný seznam adventních povinností, rozeřvu se. Nedá se to unést… nedá se to přežít. Jako první bod je na seznamu první prosinec. Oslava tátových narozenin. Nedožil se jich… nedožil se své pětasedmdesátky, přestože byl zdravý a plný plánů. Den před narozeninami uklouzl na zledovatělém chodníku, spadl na hlavu a… umřel. Neuvěřitelné… nemožné. Nepřijatelné! Jak bych to mohla přijmout? Jak bych se s tím mohla smířit?! Když vejde Lukáš, ještě pořád sedím u stolu a pláču. Vzlykám nahlas a netuším, kolik mezitím uběhlo času, kolik je JSI JAKO SLUNCE
17
vlastně hodin. Vím jen, že je mi hrozně zle. Třeští mi hlava, chce se mi zvracet a srdce mi buší jako splašené. Jako by mi chtělo vyskočit z hrudi. Lukáš je okamžitě u mě a obejme mě. „Já tomu nerozumím,“ zavrtí hlavou, a když se mu přes slzy podívám do očí, vidím v nich hluboký smutek. Tátu měl rád, rozuměli si. Zpočátku to chvíli trvalo, než si táta na něj zvykl a přijal ho, ale pak si ho oblíbil. Lukáš si cenil tátova neutuchajícího entuziasmu, který rozdával jako vzácný dar, obdivoval jeho postoj k životu, radost a spokojenost, které z něj vyzařovaly. Táta nechtěl od života nic velkolepého, nic takového nepotřeboval. Měl nás, svoji rodinu a vnoučata, svou zahrádku a malý vinohrad, o který s láskou pečoval a na podzim dělal z hroznů domácí víno. Radoval se z něj jako malý kluk. Rád sedával na zápraží, koukal na západ slunce a popíjel skleničku vína… Minulý čas. To všechno už je minulost. To přece není m ožné! „Ani já,“ hlesnu a znovu se rozpláču. „Táta tu už není. Už ho nikdy neuvidím, nikdy mě neobejme… neusměje se na mě.“ I když to vyslovuju, neuvědomuju si to naplno. Nevím, o čem mluvím, nemůžu to vědět. Zatím… Ale i tak je to všechno šílené a rve mě to vejpůl. Táta tu ještě před chvílí byl… a kousek z holčičky, který ve mně zůstal, věřil, že to takhle bude navždycky. Anebo aspoň ještě na pár krásných let. Přece byl zdravý jako řípa! Pohlédnu na Lukáše. „Jak to mám přežít?“ „Máš mě,“ řekne něžně a utírá mi slzy z tváří. „A holky… a mámu. Jak to zvládá? Myslel jsem, že budeš s ní.“ 18
TÁŇA KELEOVÁ-VASILKOVÁ
„Nemůžu… aspoň teď ne. Potřebuju být sama.“ „Chápu. Ale měli bychom za ní zajít co nejdřív.“ „Já vím,“ přikývnu a utírám si slzy. Takhle to už bude napořád. Budu chodit za mámou, ne za našima. Jeden člen rodiny bude chybět. Už navždycky. Hrozná představa. Chci svého tátu!!! „Jenomže každou chvíli přijdou holky.“ „To už jsem zařídil. Vyzvedne je Nataša a přivede je až večer.“ „Tak jo.“ Dobře to vymyslel. Natašu, mou kamarádku z dětství, mají naše dcery moc rády a nechci, aby mě viděly takhle. Sesypanou a uplakanou. Rozhodilo by je to. Já jsem přece ta, co dokáže vždycky všechno vyřešit, ke všemu zaujmout postoj… jenže teď selhávám. Totálně. Protože tohle nevyřeším. A přestože si to uvědomuju, nevěřím tomu. V koutku duše doufám, že se dá všechno ještě napravit. Akorát musím zjistit, kde se stala chyba… Všechno se dá přece řešit, ne? Trpce se sama sobě vysměju. Potvrdila se moje teorie, kdy jsem celá léta všem říkávala, že pokud nejde o neléčitelnou nemoc nebo smrt, je zbytečné se trápit a donekonečna to řešit, ničit si život naříkáním. Jenomže teď se mě osobně dotkla smrt. „Ale říct jim o dědovi musíme my.“ „Na tom jsme se s Natašou shodli,“ ujistí mě Lukáš a mrkne na hodinky. „Opravdu bychom měli jít za mámou.“ „Jsme tady, mami!“ zvolám, když otevírám dveře, a ticho, které nás vítá, mě omráčí. Vždycky, když jsem sem vešla, ozývaly se v domě zvuky života. Máma s tátou spolu mluvili JSI JAKO SLUNCE
19
Táňa Keleová–Vasilková JSI JAKO SLUNCE Ze slovenského originálu Si ako slnko (Vydavateľstvo Ikar, a. s., Bratislava 2016) přeložila Draha Smutná Redigovala Marie Sluková Obálku navrhl Emil Křižka Vydalo vydavateľstvo NOXI, s. r. o., v Bratislavě v roce 2018 jako svou 376. publikaci Vydání první Počet stran 216 Sazbu zhotovil Jakub kubů Vytiskly TBB, a. s., Banská Bystrica ISBN 978-80-8111-459-5 www.noxi.cz