0310314 by Knižní klub

Přeložila Dina Podzimková

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Foster, Jeff [Deepest acceptance. Česky] Nejhlubší přijetí/Jeff Foster; z anglického originálu The deepest acceptance ... přeložila Dina Podzimková. -- První vydání v českém jazyce. -- Praha: Maitrea, 2017 ISBN 978-80-7500-307-2 159.923.2 * 165.242.1 * 165.322 * 316.728 * 2-185.2 * 13 * 17.02 * (049) – sebepoznání – sebeuvědomování – sebepřijímání – duchovní poznání – každodenní život -- duchovní pojetí – utrpení -- duchovní pojetí – životní harmonie – pojednání 13 - Filozofie ducha [5]

Jeff Foster

Přál bych si, abych ti mohl v tvé hodině temnoty či osamění ukázat úžasné světlo tvého Bytí. Háfiz, „My Brilliant Image“

Milí čtenáři, snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v knize nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme. Děkujeme, Váš nakladatel.

Obsah Poděkování ........................................................................... ix Poznámka autora .................................................................. xi Část první

PROBUZENÍ K HLUBOKÉMU PŘIJETÍ Celistvost života . .............................................................. 3 Proč se trápíme? ............................................................. 17 Oceán přijetí . ................................................................. 45 Zkoumání vědomí v přítomném okamžiku ..................... 59 Část druhá

HLUBOKÉ PŘIJETÍ V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ Bolest a nemoc ............................................................. 111 Láska, vztahy a radikální upřímnost . ............................ 141 Závislosti ....................................................................... 213 Hledání duchovního osvícení ....................................... 241 O autorovi ......................................................................... 253

Poděkování S láskou a hlubokou vděčností děkuji Amy Rostové Tami Simonové Mattu Licatovi Julianovi a Catherine Noyceovým z Non-Duality Press (Velká Británie) Mennovi van der Meerovi a Jeanine de Klerkové Sherie Davisové a Amy O’Neilové Lyndě a Sidovi Fosterovým Mauriziovi a Zaye Benazzovým Miku Larcombovi, Nicu Highamovi a Scottovi Kilobymu Arlene Eastlandové … a všem ostatním nádherným bytostem, které jsem potkal na téhle neskutečné cestě.

Poznámka autora Mám pocit, že všechny naše problémy, všechno naše utrpení a spory na osobní i globální úrovni vyrůstají z jednoho základního problému: z neznalosti toho, kým skutečně jsme. Zapomněli jsme na to, že jsme od života neodluční, a proto jsme se ho začali bát a ze strachu jsme s ním začali nejrůznějšími způsoby bojovat. Vytáhli jsme do války proti svým myšlenkám, pocitům, emocím, proti svým tělům a proti samotnému přítomnému okamžiku. Ve snaze ochránit se před bolestí, před strachem, smutkem, nepohodlím a neúspěchem, před těmi součástmi života, které jsme si navykli označovat za špatné, negativní, temné nebo nebezpečné, jsme přestali skutečně žít. Pancíř, který oblékáme v obraně proti plnému prožívání života, se nazývá oddělené já. Ve skutečnosti nás však ochránit nemůže – jen nás udržuje ve stavu příjemného znecitlivění. Odpovědí na ústřední problém lidstva je duchovní probuzení – tedy pochopení, že nejste tím, kým si myslíte, že jste. V poslední době je k dispozici celá řada knih na toto téma a zdá se, že starobylá učení, která kdysi bývala přístupná jen několika vyvoleným, dnes objevuje víc lidí než kdy dřív. V tom ale spočívá ta past. I duchovno se může snadno stát jen jednou z mnoha vrstev našeho pancíře. Místo aby nám umožnilo otevřít se životu, může nás od něj dokonce ještě více odříznout. Duchovní představy a klišé jako „Žádné já neexistuje“, „Toto není mé tělo“ nebo „Dualita je pouhá iluze“ mohou být prostě jen nová přesvědčení, kterých se budeme držet, nové způsoby, jak se vyhýbat životu a odstrkovat od sebe svět, což vede k dalšímu utrpení pro nás i pro naše milované.

Nejhlubší přijetí Duchovní probuzení, o kterém mluvím v této knize, nespočívá v lepší ochraně sebe sama. Spočívá v pochopení, že to, co skutečně jste, nepotřebuje ochranu, že to, co skutečně jste, je natolik otevřené, svobodné, milující a hluboce přijímající, že to do svého nitra vpouští život v jeho úplnosti. Život vám nemůže ublížit, protože vy jste život. Přítomný okamžik tak není nepřítelem, jehož bychom se měli obávat, ale drahým přítelem, kterého musíme přijmout. Ano, skutečná duchovnost váš ochranný pancíř proti životu neposiluje – ale ničí ho. Duchovní probuzení je v podstatě velice jednoduché. Je to věčně platné pochopení toho, kým skutečně jste, vědomí, které předchází formu. Ovšem opravdu se takového poznání držet v každodenním životě, nezapomínat na to, nepouštět to z mysli a nenechat toto poznání, aby vám stouplo do hlavy – právě u toho začíná skutečné dobrodružství života. A zdá se, že zrovna v tomhle místě se většina lidí setkává s potížemi, což platí pro hledající, stejně jako pro duchovní učitele. Vědět, kým skutečně jste, když je život snadný a všechno se vám daří, je jedna věc. Něco úplně jiného je pamatovat si to v horkých chvilkách, když se vám svět bortí pod rukama, život se komplikuje a vaše sny se obracejí v prach. Uprostřed fyzické a emocionální bolesti, závislostí, vztahových problémů a selhání v rovině světské i duchovní se mnohdy cítíme méně probuzeni a více odloučeni od života, jeden od druhého i od toho, kým skutečně jsme, více než kdy jindy. Naše šťastné sny o vlastní osvícenosti mohou rychle zmizet jako pára nad hrncem a přijetí se zdá být miliony kilometrů daleko. Komplikovanost a krásu každodenní lidské existence můžeme vnímat jako něco, čemu bychom se měli vyhnout, překonat to, či to dokonce vymazat ze světa. Nebo je můžeme vidět právě takové, xii

Poznámka autora jaké skutečně jsou: jako utajenou a trvalou výzvu, abychom se probudili právě teď, dokonce i pokud věříme, že jsme se probudili již včera. Život nás ve svém nezměrném soucitu nenechá usnout na vavřínech. Pakliže moje předchozí knihy byly popisy duchovního probuzení, tato se věnuje daleko zásadnějším otázkám: Jak můžeme toto probuzení prožívat na každodenní bázi? Jak máme přijmout přítomný okamžik, i když nám tento přítomný okamžik připadá pro nás naprosto nepřijatelný? A je toto „Jak máme přijmout přítomný okamžik?“ vůbec správná otázka? A především, jsme od něj vůbec odděleni? Učím jednu jedinou věc a nic jiného: hluboké a neohrožené přijetí čehokoliv, co vás potká. Nejde o pasivní poddání se, nebo chladnou odtažitost, ale o inteligentní a tvůrčí proniknutí do mystéria přítomného okamžiku. Tato kniha vychází po mnoha letech, kdy jsem naslouchal tisícům lidí na duchovní cestě a rozmlouval s nimi – slýchal jsem jejich obavy, odpovídal na jejich nelehké otázky, setkával jsem se s nimi v jejich bolesti a žalu a každodenních zápasech a obavách a jemně jsem je směroval nikoliv k budoucímu osvícení, ale k hlubokému a bezpodmínečnému přijetí v rámci jejich zkušenosti v přítomném okamžiku, k hlubokému přijetí, že jsou ve vlastní podstatě. Vítej do obyčejného života, drahý objeviteli – na nejzazší hranici duchovního probuzení. Nechť se odvážně vydáš tam, kam před tebou ještě nikdo nevkročil. S láskou od tebe sama, Jeff Foster

xiii

Část první

PROBUZENÍ K HLUBOKÉMU PŘIJETÍ

Celistvost života Skutečně objevitelská cesta není zaměřena na hledání nových zemí, ale na získání nových pohledů. Marcel Proust

Vrásky na rukou vašeho starého otce. Křik novorozeného dítěte. Socha v galerii. Určitá kombinace tónů v hudební skladbě. Kapka rosy na stéblu trávy. Chvilkový výraz na tváři cizího člověka, po kterém vaše srdce neočekávaně a náhle zjihne. Celistvost, která nenadále prorazí skrz odloučenost. Život oplývá mnoha tajemstvími. Nedávno jsem mluvil s jednou svou kamarádkou, které se krátce předtím narodilo dítě. Moje přítelkyně je „racionálně uvažující“ vědkyně a ateistka, která se ani v nejmenším nezajímá o duchovno či náboženství či o cokoliv, co nelze dokázat prostřednictvím toho, čemu říká „odborně recenzovaný výzkum“. Věří, že jediným smyslem života je tvrdě pracovat, zajistit svou rodinu, našetřit si peníze na stáří a časem odejít do důchodu a až do smrti si užívat „dobrého života“. Když však mluvila o prožitku z narození své dcery, její slova nebyla slovy ateistky. Byla to nábožná slova, duchovní slova, slova obtěžkaná posvátnou úctou a úžasem a nesmírným zázrakem stvoření. Mluvila o zázraku života samotného – o mystériu zrození a smrti, o vesmírné hádance, která prostupuje vším. Řekla mi, že když poprvé držela v náručí svou novorozenou dcerku, všechny sebestředné myšlenky ji opustily, minulost i budoucnost se vytratily a náhle bylo jen tohle – jen život sám o sobě, přítomný, živoucí a záhadný. Byl jen tenhle vzácný okamžik, teď a tady, a nic víc.

Nejhlubší přijetí Řekla mi, že když poprvé spatřila drobounké prsty své dcerky, jejich útlost a křehkost, rozplakala se vděčností. Vyprávěla mi, jak ji naplňovalo úžasem, že se z ní zrodilo něco tak tajemného a živoucího, že něco mohlo vzniknout z ničeho, že život může sám ze sebe tvořit život, že ten život, který byl přítomný při Velkém třesku, je tak nějak také tady, v podobě toho drobounkého růžového stvoření. Náhle ji zaplavila nepodmíněná láska – k její dceři, ke všem miminkům a jejich matkám po celém světě, k celé existenci. Byla to láska, kterou nedokázala vyjádřit slovy. Veškerý odborně recenzovaný výzkum se zhroutil tváří v tvář nepochopitelné ohromnosti zážitku přítomného okamžiku. Moje racionálně uvažující a skeptická kamarádka, která se zabývala vědou, se dočasně stala neduálním mystikem – a ani si toho nebyla vědoma. Na chviličku se dotkla celistvosti života, tajemství, pro které neexistují slova a které proniká vším stvořením. Na chviličku se zamilovala do existence a odloučenost mezi ní a životem zmizela a odhalila bezejmennou lásku. V průběhu let jsem se setkal se spoustou lidí, kteří se začali zajímat o duchovno na základě zvláštních, nevysvětlitelných a nepochopitelných prožitků či poznání, které jako by do nich udeřily jako blesk z čistého nebe – prožitků, pro které později jen obtížně hledali slova a ještě obtížněji se snažili o ně podělit se svými přáteli a rodinami. Výtvarníci mluví o chvílích, kdy se nechají pohltit malováním a kdy se vytrácí jejich já. Hudebníci vyprávějí o tom, jak je hudba pohlcuje, až zůstane jedině hudba, zatímco oni sami jako oddělené entity se v ní ztrácejí, jako by byli pohlceni samotným životem. Nehrají hudbu – jsou tou hudbou, která hraje sebe sama. Atleti zase hovoří o vstupu do „zóny“, místa, kde se běh, jízda či skoky dějí zcela bez jakéhokoliv úsilí a tělo funguje dokonale, přestože už 4

Celistvost života toto tělo nevnímají jako své vlastní. Herci popisují, jak se rozplývají v hrané postavě, v roli, mluví o tom, že když skutečně hrají, není tu nikdo, kdo hraje. Když později přijímají gratulace ke svému výkonu a odpovídají na otázky, jak se jim to podařilo, musejí připustit, že ve skutečnosti vůbec nemají tušení. Nebo se třeba procházíte parkem a najednou není žádné vy, které se prochází – je jen vítr na vaší tváři, šustění listů, dětský smích a štěkání psů. Ztrácíte se a stáváte se vším – anebo se ztrácí všechno a vy se stáváte ničím. Slova to jednoduše nemohou postihnout. Někdy bývají tyto historky méně vzrušující. Umýváte nádobí a najednou se blyštivé mýdlové bubliny stanou tou nejúchvatnější věcí ve vesmíru – a vskutku, v té chvíli se mýdlové bubliny stávají vesmírem. A veškeré vaše problémy, strachy, obavy, vaše zoufalé hledání lepšího života, slávy, úspěchu, lásky a osvícení se vytrácejí. Všechno je znovu hluboce v pořádku – vesmírně v pořádku. Vaše životní situace se nezměnila – stále jsou tu účty, které musíte platit, děti, které je třeba živit, práce, již je nutné udělat, a bolest, kterou musíte pocítit – ale váš vztah k tomu všemu se znenadání změnil. V jediném okamžiku už nejste odděleným jedincem, který se snaží nalézt jednotu. Jednota je to jediné, co existuje. Jste zpět v lůně života – v lůně, které jste nikdy doopravdy neopustili. A přesto je tu pořád i obyčejný život a vy fungujete ve světě nadále bez úsilí. Věda dokáže tyto prožity – či neprožitky, nebo jakkoliv jim chcete říkat – jen obtížně vysvětlit, protože nás zavádějí mimo svět příčiny a důsledku, subjektu a objektu, pozorovatele a pozorovaného, absolutního a relativního, vnitřního a vnějšího, a dokonce i času a prostoru. Je složité je logicky, vědecky a filozoficky dokázat či názorně předvést. Ovšem pro ty, kdo je zakoušejí, jsou skutečnější než cokoliv jiného. Můžete tomu říkat prožitek probuzení či hraniční zkušenost nebo jednoduše nefalšované setkání se životem, 5

Nejhlubší přijetí jaký je. Na pojmenování v zásadě nezáleží, protože slova nakonec vždycky přicházejí až posléze. Existence je bohatá na tajemství a divy a někdy se stává, že skulinami v odděleném já bez varování pronikne paprsek světla. Na pár krátkých chvil se objeví vesmírný náznak, že toho v sobě život tají nekonečně víc, než se nám zdá. Nejobyčejnější věci se mohou snadno změnit ve zcela mimořádné, takže začneme přemítat, zda se náhodou to mimořádné v obyčejném neskrývá vždy a nečeká na své objevení. Ano, je možné, že obyčejné věci v životě – staré rozbité židle, pneumatiky bicyklů, sluneční záře, která se odráží od roztříštěného skla, úsměv milovaného člověka, pláč novorozeněte – ve skutečnosti vůbec nejsou obyčejné. Možná se v jejich všednosti skrývá něco podivuhodného. Třeba jsou všechny tyto věci, které chápeme jako zcela samozřejmé, ve skutečnosti zázračné, posvátné a nekonečně cenné projevy celistvosti, Jednoty, kterou nelze vyjádřit myšlenkou ani slovem. A možná tato celistvost není „tam někde“ jinde nebo v budoucnosti, kde čeká na své objevení. Možná se při jejím hledání ani nemusíme vypravit do nejvzdálenějších koutů vesmíru. Možná není na nebesích, ani ukrytá v nejhlubších hlubinách našich duší. Možná je celistvost právě tady, kde se zrovna nacházíme – v tomto světě, v tomto životě – a možná jsme ve své posedlosti jejím hledáním sami sobě znemožnili ji vidět. Fakt, na který odjakživa poukazují duchovní nauky všech dějinných etap, tedy že vše je vzájemně propojené a nic neexistuje odděleně od čehokoliv dalšího, dnes potvrzuje i moderní fyzika. V průběhu let jsme si vymysleli spoustu slov, která mají tuto vesmírnou celistvost označovat. Jsou to slova jako duch, podstata, Jednota, Advaita, nedualita, vědomí, uvědomění, živost, Bytí, Zdroj, 6

Celistvost života Existence, Tao, buddhovská mysl a přítomnost. Mohli bychom sedět a celých sto let vést spor o tom, co to ve skutečnosti je celistvost života. Říkám si ale, jestli bychom tak neskončili u pouhého slovíčkaření, zatímco by nám unikalo to, k čemu ona slova odkazují. Je tedy na vás zvolit si pro celistvost slovo, které se vám líbí, protože to celé nakonec není o slovech. Vy tomu říkáte Tao, já tomu říkám život. Ona to nazývá Bohem. On to označuje jako vědomí. Někdo další používá slovo nic a jiný člověk zase výraz veškerenstvo. Jiný o tom raději mlčí. Výtvarník to zachytí na obrazu, muzikant tomu věnuje své hudební skladby. Fyzik se toho pokouší dotknout skrze složité výpočty a teorie, nad kterými zůstává rozum stát. Básník či filozof ve snaze k tomu proniknout žongluje se slovy. Šaman vám předloží podivné substance, abyste to mohli spatřit sami. Duchovní učitel vás k tomu vede slovem i mlčením. Jde o to, že ať je to cokoliv, nikdy to nebude definitivně vyjádřeno slovy. Myšlenky a slova celistvost tříští. Rozbíjejí jednotnou realitu do jednotlivých věcí: těl, židlí, stolů, stromů, slunce, nebes, mě a vás. Svět myšlenek je světem duality, světem věcí. Samozřejmě, že v této knize použiji spoustu slov. Pro psaní a čtení knih jsou slova velice užitečná! Stále je však třeba mít na paměti to nejdůležitější: to, o co jde, nejsou slova. Jde o celistvost života samého – a ta předchází všechna slova, dokonce i slovo celistvost. Všechna tato slova prostupuje ohromné ticho a klid a já promlouvám právě z tohoto mlčení. Celá tato kniha je milostný dopis psaný mlčením a adresovaný mlčení – od toho, kým skutečně jsem já, tomu, kdo skutečně jste vy. Kdysi jsem jako dobrovolník pomáhal v hospicu a trávil jsem čas s lidmi, kterým zbývaly poslední týdny, dny, či dokonce hodiny života. Často se stávalo, že se mi pacienti svěřovali, že teprve v této 7

Nejhlubší přijetí chvíli, kdy už už padá opona, začínají skutečně vnímat představení. Teprve v té chvíli začínali chápat, jak moc vzácný život je – a vždycky byl. Řada z nich mluvila o lítosti. Litovali, že nežili život naplno. Litovali, že nemilovali dost silně, že zadržovali své pocity kvůli strachu z odmítnutí. Litovali, že si ve vztazích nepočínali upřímněji a otevřeněji. Litovali, že v honbě za budoucností, která nepřišla a už nikdy přijít neměla, pracovali tak tvrdě, až z toho onemocněli. Kdyby bývali věděli, co pro ně život chystá, možná by jim šupiny z očí spadly dříve. Někteří z nich začínali skutečně objevovat život teprve ve chvíli, když už se jim nedostávalo času. Neměli čas žít v nadějích a snech – jediné, na co jim zbýval čas, bylo prostě žít. Někteří z nich se pustili do malování, někteří se začali poprvé v životě učit hrát na hudební nástroj nebo zpívat nebo tančit. Jedna žena, se kterou jsem se setkal, se konečně odhodlala natočit debutové album. Celý život se skrývala, zpívala si v osamění ve sprše, chránila sama sebe před posměchem a odmítnutím. Ale teď, v posledních týdnech života, když už neměla co ztratit, zpívala z plného srdce, jako by jí nikdo nenaslouchal, jako by již byla mrtvá a už nezbývalo nic, čeho by se měla bát. Posměch a odmítnutí už nebyly jejími nepřáteli. Jednoho dne jsem hrál s jednou pacientkou šachy. Během hry jsme spolu prakticky vůbec nemluvili. Měla oholenou hlavu a po měsících chemoterapie byla očividně dost slabá. Ale celou tu hodinu, kterou jsme spolu strávili, mi byla skutečně přítomna. Byla tak moc tady a teď, tak pohlcená životem, tak fascinovaná vším okolo sebe jako novorozené dítě. „Šachmat,“ řekla mi s úsměvem, když se jí podařilo zahnat mého krále do kouta. Toho večera zemřela, ale během té hry byla víc naživu, víc otevřená prožívání a víc zamilovaná do přítomného okamžiku než většina lidí, kteří před sebou mají dalších padesát let života. Být přítomen totiž nemá nic společného s časem. 8