Cesarovo srdce
9
Cesarovo srdce
9
Recepční měl černé vlasy přilepené pomádou a pěšinku přesně
městě salon, už dvacet osm let! Jediný salon, který tu je, mohl bych
upros třed hlavy jako Rudolf Valentino. Ten chlap vypadá jako z těch
dělat exkluzivní věcičky... Ale znáte to, my jsme tu horský kraj, žádný
italských filmů, napadlo mě, a začal jsem se v duchu smát. Aby ne,
průmysl, nejsou tu peníze. Lidi kupujou konfekci... Takhle v Římě
chlapče, aby ne! Jsi přece v Itálii!
nebo v Miláně... to bych byl boháč! Ale tady? Nebudeme o tom mluvit,
Vzpomněl jsem si na jednu scénu z Felliniho filmu Roma. Restaurace, před níž je spousta stolů. U stolů sedí lidé, popíjejí a jedí. A najed-
pane, vy byste mi nevěřil. Já zašívám díry v kalhotách! Prošoupaný zadky! Látám a entluju!“
nou přijíždí tramvaj, jejíž koleje vedou přímo mezi stoly. Tramvaj
Nebyl jsem v Itálii poprvé a byl jsem zvyklý na příval, lavinu
projíždí středem restaurace. Nikdo si jí nevšímá. Vždycky, když přijedu
slov a vět, jimiž mne každý domorodec zahrne, jakmile se mi stačí
do Itálie, mám ten pocit. Jako bych seděl v tramvaji, která projíždí
představit. Byl jsem na to zvyklý, ale nechápal jsem, proč vlastně
tryskem mezi plně obsazenými stoly.
tento mužíček s císařským jménem za mnou přišel, a proč tedy ta
„Máte tu návštěvu, pane,“ řekl recepční. Ukázal na skleněné dveře, za nimiž tlumeně blikala světýlka denního baru.
sáhodlouhá předmluva. Odhadoval jsem ho. Na fotbalového bosse nevypadal. Spíše pokladník nebo tak něco. Ovšem zdejší klub je malý,
„Ten pán v černých šatech.“
nehraje calcio, motá se někde uprostřed druhé ligy. Do finále poháru
Skutečně – u barového pultu seděl mužíček, jehož stáří se dalo
se probojoval dílem se štěstím a zčásti proto, že jeho hráči, oděni do
přečíst z hlubokých vrásek ve zmačkaném obličeji (vypadal trošku
modro-bílých dresů, oplývali až fanatickou bojovností, s níž vyřídili
jako šimpanz) a jehož oblek byl opravdu ryze italsky černý. Byla to
daleko slavnější zahraniční týmy.
dobrá předválečná látka. Umím to ocenit, jsem krejčí.
Celé město žilo nadcházejícím bojem, všude vlály modrobílé vlajk y,
Mužíček kinklal nohama na vysoké židličce a dychtivě se na
zdi kamenných domů byly popsány bojovými hesly, po ulicích chodily
mne díval. Věděl jsem naprosto určitě, že toho člověka vidím poprvé
trupy zpívajících tifosi, rozvášnění mladíci se vykláněli z otevřených
v životě.
střech fiatek, těch maličkých pětistovek, jezdících tryskem okolo
„Dovolte, abych se představil,“ řekl a seskočil ze židličky. „Jmenuji se Cesare Arbielli. Mluvíte italsky?“
náměstí – a vykřikovali hystericky jméno svého milovaného klubu. Stadion byl dlouho dopředu beznadějně vyprodán, přestože počet oby-
Přikývl jsem.
vatel tohoto města byl jen o málo vyšší než kapacita hlediště. Byl to
„Četl jsem v novinách, že jste krejčí,“ pokračoval mužíček vemlou-
prostě svátek. Všichni věřili ve vítězství modro-bílých, i když každý,
vavým tónem a křivil obličej do úsměvu, který se mi nelíbil. Znáte to,
kdo se trošku vyzná ve fotbalu, by na místní chasníky nevsadil ani
když na vás začne někdo neznámý mluvit a příliš sladce se přitom na
pětník. Proti zkušeným a tvrdým Angličanům neměli ti snaživí hoši
vás usmívá. Nevěříte mu od prvního okamžiku.
nejmenší šanci.
„Četl jsem, že jste krejčí – a já jsem taky krejčí! To mě přivedlo
Mohl bych se na to všechno dívat jako na zajímavé a pestré divad-
na myšlenku, abych za vámi zašel. Jsme přece kolegové! Mám tu ve
lo, mohl bych dýchat tu atmosféru jako turista, který je nadšen vším
10
11
Recepční měl černé vlasy přilepené pomádou a pěšinku přesně
městě salon, už dvacet osm let! Jediný salon, který tu je, mohl bych
upros třed hlavy jako Rudolf Valentino. Ten chlap vypadá jako z těch
dělat exkluzivní věcičky... Ale znáte to, my jsme tu horský kraj, žádný
italských filmů, napadlo mě, a začal jsem se v duchu smát. Aby ne,
průmysl, nejsou tu peníze. Lidi kupujou konfekci... Takhle v Římě
chlapče, aby ne! Jsi přece v Itálii!
nebo v Miláně... to bych byl boháč! Ale tady? Nebudeme o tom mluvit,
Vzpomněl jsem si na jednu scénu z Felliniho filmu Roma. Restaurace, před níž je spousta stolů. U stolů sedí lidé, popíjejí a jedí. A najed-
pane, vy byste mi nevěřil. Já zašívám díry v kalhotách! Prošoupaný zadky! Látám a entluju!“
nou přijíždí tramvaj, jejíž koleje vedou přímo mezi stoly. Tramvaj
Nebyl jsem v Itálii poprvé a byl jsem zvyklý na příval, lavinu
projíždí středem restaurace. Nikdo si jí nevšímá. Vždycky, když přijedu
slov a vět, jimiž mne každý domorodec zahrne, jakmile se mi stačí
do Itálie, mám ten pocit. Jako bych seděl v tramvaji, která projíždí
představit. Byl jsem na to zvyklý, ale nechápal jsem, proč vlastně
tryskem mezi plně obsazenými stoly.
tento mužíček s císařským jménem za mnou přišel, a proč tedy ta
„Máte tu návštěvu, pane,“ řekl recepční. Ukázal na skleněné dveře, za nimiž tlumeně blikala světýlka denního baru.
sáhodlouhá předmluva. Odhadoval jsem ho. Na fotbalového bosse nevypadal. Spíše pokladník nebo tak něco. Ovšem zdejší klub je malý,
„Ten pán v černých šatech.“
nehraje calcio, motá se někde uprostřed druhé ligy. Do finále poháru
Skutečně – u barového pultu seděl mužíček, jehož stáří se dalo
se probojoval dílem se štěstím a zčásti proto, že jeho hráči, oděni do
přečíst z hlubokých vrásek ve zmačkaném obličeji (vypadal trošku
modro-bílých dresů, oplývali až fanatickou bojovností, s níž vyřídili
jako šimpanz) a jehož oblek byl opravdu ryze italsky černý. Byla to
daleko slavnější zahraniční týmy.
dobrá předválečná látka. Umím to ocenit, jsem krejčí.
Celé město žilo nadcházejícím bojem, všude vlály modrobílé vlajk y,
Mužíček kinklal nohama na vysoké židličce a dychtivě se na
zdi kamenných domů byly popsány bojovými hesly, po ulicích chodily
mne díval. Věděl jsem naprosto určitě, že toho člověka vidím poprvé
trupy zpívajících tifosi, rozvášnění mladíci se vykláněli z otevřených
v životě.
střech fiatek, těch maličkých pětistovek, jezdících tryskem okolo
„Dovolte, abych se představil,“ řekl a seskočil ze židličky. „Jmenuji se Cesare Arbielli. Mluvíte italsky?“
náměstí – a vykřikovali hystericky jméno svého milovaného klubu. Stadion byl dlouho dopředu beznadějně vyprodán, přestože počet oby-
Přikývl jsem.
vatel tohoto města byl jen o málo vyšší než kapacita hlediště. Byl to
„Četl jsem v novinách, že jste krejčí,“ pokračoval mužíček vemlou-
prostě svátek. Všichni věřili ve vítězství modro-bílých, i když každý,
vavým tónem a křivil obličej do úsměvu, který se mi nelíbil. Znáte to,
kdo se trošku vyzná ve fotbalu, by na místní chasníky nevsadil ani
když na vás začne někdo neznámý mluvit a příliš sladce se přitom na
pětník. Proti zkušeným a tvrdým Angličanům neměli ti snaživí hoši
vás usmívá. Nevěříte mu od prvního okamžiku.
nejmenší šanci.
„Četl jsem, že jste krejčí – a já jsem taky krejčí! To mě přivedlo
Mohl bych se na to všechno dívat jako na zajímavé a pestré divad-
na myšlenku, abych za vámi zašel. Jsme přece kolegové! Mám tu ve
lo, mohl bych dýchat tu atmosféru jako turista, který je nadšen vším
10
11
novým a neznámým, včetně atraktivního italského koloritu, kdyby
šimpanzí tváře. Vytáhl velikánský kapesník a tiše slzy stíral. Byl to
nebylo jedné maličkosti: já totiž budu stát dnes v podvečer na bílé
fascinující pohled.
čáře uprostřed hřiště, uprostřed toho vřícího kotle, budu mít v ruce
„Dvakrát mě odvezli přímo z tribuny. Vždycky se mi to stalo při
píšťalku a mým úkolem bude, aby pravidlům té krásné staré hry bylo
zápase, víte? Moje srdce neuneslo porážku. Můžu za to, že mě hra příliš
učiněno zadost.
vzrušuje? Chtěl bych mít velké a silné srdce, které by bilo jako zvon,
„Ech, che mondo cane...,“ posteskl si Cesare. „Jistě mě chápete, pane.“
protože celé mé srdce patří mému klubu!“
Rozohnil se.
Zase ta vznešenost a patos: „Tutto il mio cuore...“
„Víte, dávno bych odtud odešel. Znáte to sám, krejčí musí šít.
„A dnes,“ pravil Cesare hlasem, který gradoval jako orchestr ve
Dostávám z Říma katalogy, ale myslíte si, že si tu dá někdo ušít něco
finále velké symfonie, „dnes je nejslavnější den mého života! Dostali
opravdu tip top? Je to chudý kraj!“
jsme se do finále poháru! Přišel den, na který jsem se těšil celý život!
„Proč jste neodešel?“ zeptal jsem se, aniž jsem pořád věděl, o čem je řeč. „No právě!“ vykřikl Cesare Arbielli. „Proč jsem neodešel! I vy říkáte, že jsem hlupák!“ Bránil jsem se: „Já přece...“
A já tam nebudu!“ Oba jsme mlčeli. Srkal jsem minerálku a nevěděl, co říct. Cesare pečlivě poskládal kapesník, zasunul ho do náprsní kapsy a podíval se na mne pohledem, ve kterém bylo víc než jen prosba: byl to pohled tonoucího, jemuž berete i to stéblo.
„Nic neříkejte!“ přerušil mě rezolutně. „Já vás chápu. Jsem hlupák.
„Proto jsem přišel za vámi,“ řekl. „Vy jste krejčí jako já. Vy budete
Ale pochopte vy mě! Už jako chlapec jsem lezl přes plot na hřiště,
řídit ten zápas. A já, kdybych věděl, že modro-bílí zvítězí, mohl bych
když hráli modro-bílí! Vždyť jsem se tu narodil! Nemohl jsem přece
tam jít. Už mám lístek. Chtěl jsem stejně jít, vykašlat se na doktora...
opustit své chlapce! Copak to jde, jen tak převléknout kabát a fandit
ale bojím se smrti. Každý člověk se bojí smrti, že?“
třeba Laziu nebo Juventusu? Pane, moje krev má mod robílou barvu!“ Řekl to vznešeně: „Anche mio sangue è biancoblu!“ A potom jeho oči zesmutněly. „A vidíte, už tři roky nesmím na hřiště! Nechyběl jsem předtím na
Tak je to tedy. „Když jsem četl v novinách, že jste krejčí jako já,“ rychle pokračoval, „řekl jsem si Cesare, zajdi za ním. Ten člověk tě pochopí.“ Čekal jsem všechno, ale ne tohle.
žádném zápase, pane. Prožil jsem se svým mužstvem všechno dobré
„Věřte mi,“ drmolil, „vždycky jsem byl a budu pro fair play. Vyhrát
i zlé. Jezdil jsem i na zápasy venku... chodil jsem se dívat na tréninky,
má ten, kdo je lepší. Ale vždyť bude ještě odveta, bude ještě jeden zápas
znám každého hráče už od malička, když poprvé oblékl dres za žáčky...
v Anglii... Nakonec vždycky vyhraje ten lepší! Já nechci, abyste dělal
A teď tam nesmím. Mám slabé srdce, víte? Už dvakrát jsem měl infarkt.
něco, co by nebylo správné... já vás jenom prosím, abyste modro-bílé
A doktor mi řekl: ‚Cesare, potřetí to nepřežiješ!‘“
nenechal prohrát! To bych nevydržel. Už teď mi srdce slábne, když
Ten člověk plakal. Veliké slzy mu stékaly po záhybech vrásčité
12
na to pomyslím!“
13
novým a neznámým, včetně atraktivního italského koloritu, kdyby
šimpanzí tváře. Vytáhl velikánský kapesník a tiše slzy stíral. Byl to
nebylo jedné maličkosti: já totiž budu stát dnes v podvečer na bílé
fascinující pohled.
čáře uprostřed hřiště, uprostřed toho vřícího kotle, budu mít v ruce
„Dvakrát mě odvezli přímo z tribuny. Vždycky se mi to stalo při
píšťalku a mým úkolem bude, aby pravidlům té krásné staré hry bylo
zápase, víte? Moje srdce neuneslo porážku. Můžu za to, že mě hra příliš
učiněno zadost.
vzrušuje? Chtěl bych mít velké a silné srdce, které by bilo jako zvon,
„Ech, che mondo cane...,“ posteskl si Cesare. „Jistě mě chápete, pane.“
protože celé mé srdce patří mému klubu!“
Rozohnil se.
Zase ta vznešenost a patos: „Tutto il mio cuore...“
„Víte, dávno bych odtud odešel. Znáte to sám, krejčí musí šít.
„A dnes,“ pravil Cesare hlasem, který gradoval jako orchestr ve
Dostávám z Říma katalogy, ale myslíte si, že si tu dá někdo ušít něco
finále velké symfonie, „dnes je nejslavnější den mého života! Dostali
opravdu tip top? Je to chudý kraj!“
jsme se do finále poháru! Přišel den, na který jsem se těšil celý život!
„Proč jste neodešel?“ zeptal jsem se, aniž jsem pořád věděl, o čem je řeč. „No právě!“ vykřikl Cesare Arbielli. „Proč jsem neodešel! I vy říkáte, že jsem hlupák!“ Bránil jsem se: „Já přece...“
A já tam nebudu!“ Oba jsme mlčeli. Srkal jsem minerálku a nevěděl, co říct. Cesare pečlivě poskládal kapesník, zasunul ho do náprsní kapsy a podíval se na mne pohledem, ve kterém bylo víc než jen prosba: byl to pohled tonoucího, jemuž berete i to stéblo.
„Nic neříkejte!“ přerušil mě rezolutně. „Já vás chápu. Jsem hlupák.
„Proto jsem přišel za vámi,“ řekl. „Vy jste krejčí jako já. Vy budete
Ale pochopte vy mě! Už jako chlapec jsem lezl přes plot na hřiště,
řídit ten zápas. A já, kdybych věděl, že modro-bílí zvítězí, mohl bych
když hráli modro-bílí! Vždyť jsem se tu narodil! Nemohl jsem přece
tam jít. Už mám lístek. Chtěl jsem stejně jít, vykašlat se na doktora...
opustit své chlapce! Copak to jde, jen tak převléknout kabát a fandit
ale bojím se smrti. Každý člověk se bojí smrti, že?“
třeba Laziu nebo Juventusu? Pane, moje krev má mod robílou barvu!“ Řekl to vznešeně: „Anche mio sangue è biancoblu!“ A potom jeho oči zesmutněly. „A vidíte, už tři roky nesmím na hřiště! Nechyběl jsem předtím na
Tak je to tedy. „Když jsem četl v novinách, že jste krejčí jako já,“ rychle pokračoval, „řekl jsem si Cesare, zajdi za ním. Ten člověk tě pochopí.“ Čekal jsem všechno, ale ne tohle.
žádném zápase, pane. Prožil jsem se svým mužstvem všechno dobré
„Věřte mi,“ drmolil, „vždycky jsem byl a budu pro fair play. Vyhrát
i zlé. Jezdil jsem i na zápasy venku... chodil jsem se dívat na tréninky,
má ten, kdo je lepší. Ale vždyť bude ještě odveta, bude ještě jeden zápas
znám každého hráče už od malička, když poprvé oblékl dres za žáčky...
v Anglii... Nakonec vždycky vyhraje ten lepší! Já nechci, abyste dělal
A teď tam nesmím. Mám slabé srdce, víte? Už dvakrát jsem měl infarkt.
něco, co by nebylo správné... já vás jenom prosím, abyste modro-bílé
A doktor mi řekl: ‚Cesare, potřetí to nepřežiješ!‘“
nenechal prohrát! To bych nevydržel. Už teď mi srdce slábne, když
Ten člověk plakal. Veliké slzy mu stékaly po záhybech vrásčité
12
na to pomyslím!“
13
Za těch dvacet let, co řídím fotbalové zápasy, jsem zažil všelicos.
Večer po zápase jsem seděl na slavnostní večeři s prezidentem
Poslyšte, říká se, že spravedlnost je prý slepá. Jestli je to pravda, je
domácího klubu. Dívali jsme se spolu na veselé zrzavé anglické pořízky
spravedlnost ve výhodě oproti fotbalovému rozhodčímu. Ten totiž
a vyprávěli jsme si o Meazzovi, Piolovi, Orsim, Bonipertim... Doktor
musí rozhodovat spravedlivě, a přitom mít oči otevřené! A věřte mi,
Garro mi vyprávěl o svém klubu, který žije skromně, vychovává talen-
že je to pastva pro oči! To už vůbec nemluvím o scénách na hřišti.
tované fotbalisty a prodává je pod cenou bohatším klubům. A ti odcho-
I v šatně se musí rozhodčí dobře dívat, aby si náhodou neodnesl obálku,
vanci potom ve slavnějších barvách dobývají svět. A já jsem vyprávěl
kterou mu kdosi tajně strčil do kapsy. Musí číst výhrůžné dopisy. Musí
o vesničce v podhůří, kde jsem jako chlapec poprvé poznal kouzlo té
se naučit rozeznávat pravdomluvné od lhářů. Znám tisíce triků, jež
krásné hry. O plátěných baťovkách, v nichž jsme za války hráli župní
se snažily převážit misky vah v mé ruce. A to byste řekli: vždyť je to
přebor, o škvárovém hřišti, na němž nebylo radno upadnout...
jenom hra! Nesmíte se mi divit, že jsem v první chvíli považoval to všechno,
„Fotbal bez diváků je jako krásná žena bez milence,“ řekl ten nonšalantní bělovlasý Ital.
co mi Cesare napovídal, za nový, mně zatím neznámý, ale každopádně
„Co myslíte, u nás berou lidé hru strašně vážně. Já jsem právník
dobře vymyšlený a rafinovaný trik, jak jít na rozhodčího z Čech, který
a od té doby, co povolili rozvody, jsem měl už několik případů, kdy
požívá pověsti neúplatného muže. Je prý to citlivka. Vždycky přeruší
byl jádrem sporu fotbal. A mimochodem – dnes se na hřišti dokonce
hru, když některý z hráčů zůstane ležet na trávníku. Ano, to je pravda.
stalo, že během zápasu odvezli jednoho diváka s infarktem. To tu
Říkají mi Dobráček. Ale když nastavím minutu času a domácí vedou,
máme často.“
publikum píská a nenávidí mne. Ano, bylo mi toho starého mužíčka líto. Bylo mi ho líto, protože se uvolil sehrát tuhle truchlivou komedii. „Vy mi nevěříte,“ koktal překotně, když viděl, že vstávám ze židle. „Můžu vám ukázat léky, průkaz z pojišťovny...“ „Nezlobte se,“ řekl jsem (a snad trochu podrážděněji, než bylo tře-
Zastavil se mi dech. Otřel jsem si čelo. Kapesník byl mokrý. „Nevíte náhodou, do které nemocnice toho diváka odvezli?“ „Proč se ptáte?“ „Jen tak, zajímá mě to.“ „Ach tak,“ usmál se doktor Garro. „Slyšel jsem, že jste citlivý člověk.“
ba), „ale i kdyby to byla pravda, co říkáte, nemohu vám pomoci. Fotbal je hra, a každá hra má svoje pravidla. Jinak by neměla smysl. Přeji vám, aby vaše mužstvo neprohrálo. Na shledanou.“ Seděl na barové židličce zplihle jako zmoklý havran, který nemá
Odpoledne druhého dne jsem konečně zjistil, kde Cesare leží. Žil. A pustili mě k němu. „Ale jen deset minut!“ řekl sestřička.
sílu odletět. Jenom mlčky pokyvoval hlavou a hledal po kapsách tubu
Když mě spatřil, zdálo se mi, že se usmál.
s nitroglycerinem.
„Sono vivo!“ vydechl šťastně. „Přežil jsem to!“ Posadil jsem se k jeho posteli a stiskl jsem mu ruku.
14
15
Za těch dvacet let, co řídím fotbalové zápasy, jsem zažil všelicos.
Večer po zápase jsem seděl na slavnostní večeři s prezidentem
Poslyšte, říká se, že spravedlnost je prý slepá. Jestli je to pravda, je
domácího klubu. Dívali jsme se spolu na veselé zrzavé anglické pořízky
spravedlnost ve výhodě oproti fotbalovému rozhodčímu. Ten totiž
a vyprávěli jsme si o Meazzovi, Piolovi, Orsim, Bonipertim... Doktor
musí rozhodovat spravedlivě, a přitom mít oči otevřené! A věřte mi,
Garro mi vyprávěl o svém klubu, který žije skromně, vychovává talen-
že je to pastva pro oči! To už vůbec nemluvím o scénách na hřišti.
tované fotbalisty a prodává je pod cenou bohatším klubům. A ti odcho-
I v šatně se musí rozhodčí dobře dívat, aby si náhodou neodnesl obálku,
vanci potom ve slavnějších barvách dobývají svět. A já jsem vyprávěl
kterou mu kdosi tajně strčil do kapsy. Musí číst výhrůžné dopisy. Musí
o vesničce v podhůří, kde jsem jako chlapec poprvé poznal kouzlo té
se naučit rozeznávat pravdomluvné od lhářů. Znám tisíce triků, jež
krásné hry. O plátěných baťovkách, v nichž jsme za války hráli župní
se snažily převážit misky vah v mé ruce. A to byste řekli: vždyť je to
přebor, o škvárovém hřišti, na němž nebylo radno upadnout...
jenom hra! Nesmíte se mi divit, že jsem v první chvíli považoval to všechno,
„Fotbal bez diváků je jako krásná žena bez milence,“ řekl ten nonšalantní bělovlasý Ital.
co mi Cesare napovídal, za nový, mně zatím neznámý, ale každopádně
„Co myslíte, u nás berou lidé hru strašně vážně. Já jsem právník
dobře vymyšlený a rafinovaný trik, jak jít na rozhodčího z Čech, který
a od té doby, co povolili rozvody, jsem měl už několik případů, kdy
požívá pověsti neúplatného muže. Je prý to citlivka. Vždycky přeruší
byl jádrem sporu fotbal. A mimochodem – dnes se na hřišti dokonce
hru, když některý z hráčů zůstane ležet na trávníku. Ano, to je pravda.
stalo, že během zápasu odvezli jednoho diváka s infarktem. To tu
Říkají mi Dobráček. Ale když nastavím minutu času a domácí vedou,
máme často.“
publikum píská a nenávidí mne. Ano, bylo mi toho starého mužíčka líto. Bylo mi ho líto, protože se uvolil sehrát tuhle truchlivou komedii. „Vy mi nevěříte,“ koktal překotně, když viděl, že vstávám ze židle. „Můžu vám ukázat léky, průkaz z pojišťovny...“ „Nezlobte se,“ řekl jsem (a snad trochu podrážděněji, než bylo tře-
Zastavil se mi dech. Otřel jsem si čelo. Kapesník byl mokrý. „Nevíte náhodou, do které nemocnice toho diváka odvezli?“ „Proč se ptáte?“ „Jen tak, zajímá mě to.“ „Ach tak,“ usmál se doktor Garro. „Slyšel jsem, že jste citlivý člověk.“
ba), „ale i kdyby to byla pravda, co říkáte, nemohu vám pomoci. Fotbal je hra, a každá hra má svoje pravidla. Jinak by neměla smysl. Přeji vám, aby vaše mužstvo neprohrálo. Na shledanou.“ Seděl na barové židličce zplihle jako zmoklý havran, který nemá
Odpoledne druhého dne jsem konečně zjistil, kde Cesare leží. Žil. A pustili mě k němu. „Ale jen deset minut!“ řekl sestřička.
sílu odletět. Jenom mlčky pokyvoval hlavou a hledal po kapsách tubu
Když mě spatřil, zdálo se mi, že se usmál.
s nitroglycerinem.
„Sono vivo!“ vydechl šťastně. „Přežil jsem to!“ Posadil jsem se k jeho posteli a stiskl jsem mu ruku.
14
15
„To jsem rád. Neměl jste tam chodit.“
„Už budu muset jít,“ řekl jsem.
„Nelituju toho,“ řekl. „Stálo to za to. Viděl jsem ten krásnej Gia
„Ještě chvíli,“ zaprosil. „Víte, odvezli mě ve dvacáté minutě. Nikdo
nniho gól. Viděl jsem ho, jak se chystá k ráně... už předem jsem věděl,
mi nechce říct, jak to dopadlo.“
že bude střílet do pravého rohu brány, vždycky to tak dělá, a viděl
Viděl moje rozpaky. Ale myslím, že už dávno sám velmi dobře
jsem brankáře, jak vybíhá, protože čeká přihrávku. Ale to je Gianni-
věděl, že jeho modro-bílí chlapci odešli z hřiště poraženi. Vedli do
ho finta, on vždycky předstírá, že bude přihrávat – a přitom už si to
začátku druhého poločasu, potom dostali rychle za sebou dva góly.
šteluje na pravačku a pak se opře do rány vší silou! Už když se dotkl
„Prohráli jsme, že?“ pokýval hlavou.
míče, věděl jsem, že to bude gól. Zaplavilo mě štěstí. A najednou jsem
Mlčky jsem přisvědčil.
cítil, jak se mi zastavuje srdce! Ještě chvíli vydrž, prosil jsem ho, ještě
„Ale ne mojí vinou,“ řekl jsem.
chvíli, dokud míč nebude v síti! Byla to nepředstavitelně dlouhá doba!
„Nechtěli mi to říct,“ zašeptal. „Mysleli si, že bych... báli se, že...
Člověku se prý v poslední vteřině života promítne před očima všech-
Ale to se nemusejí bát. Teď už vím, že se moje srdce naučilo snášet
no, co prožil. Ale mně se promítly v té vteřině, než balón napnul síť,
porážky. Ale neuneslo radost. Bylo to příliš mnoho štěstí najednou.“
všechny góly modro-bílých, které jsem viděl za celý život! A potom,
Podali jsme si ruce.
když jsem ztrácel vědomí, blesklo mi hlavou: můžeš klidně umřít.
„Cuore,“ vzdychl. Krásné slovo. To znamená italsky srdce.
Tohle byl ten nejkrásnější gól, jaký jsi kdy viděl!“ Chtělo se mi brečet. „Doktor mi řekl, že budete v pořádku. Jinak by mě k vám nepustili.“ „Na tom už nezáleží. Teď už můžu umřít.“ „Nemáte nikoho?“ „Mám tři syny a dvě dcery. Jeden syn má hotýlek v Portofinu, druhý dělá u Fiata. A ten třetí, pane, je il architecto! Dcery se vdaly, už mám i vnoučata...“ „Viděl jsem dnes ráno váš salon. Dovolte, abych vám složil poklonu. Děláte poctivou práci.“ „Děkuju,“ slabě se usmál. „Uznání od kolegy těší dvojnásob.“ „Myslím, že máte být na co pyšný,“ řekl jsem. „Ale fotbal je jen hra. Už si s ním nedělejte starosti.“ S námahou zavrtěl hlavou. „Člověk musí být věrný svým barvám. V dobrých i ve zlých časech.“
16
17
„To jsem rád. Neměl jste tam chodit.“
„Už budu muset jít,“ řekl jsem.
„Nelituju toho,“ řekl. „Stálo to za to. Viděl jsem ten krásnej Gia
„Ještě chvíli,“ zaprosil. „Víte, odvezli mě ve dvacáté minutě. Nikdo
nniho gól. Viděl jsem ho, jak se chystá k ráně... už předem jsem věděl,
mi nechce říct, jak to dopadlo.“
že bude střílet do pravého rohu brány, vždycky to tak dělá, a viděl
Viděl moje rozpaky. Ale myslím, že už dávno sám velmi dobře
jsem brankáře, jak vybíhá, protože čeká přihrávku. Ale to je Gianni-
věděl, že jeho modro-bílí chlapci odešli z hřiště poraženi. Vedli do
ho finta, on vždycky předstírá, že bude přihrávat – a přitom už si to
začátku druhého poločasu, potom dostali rychle za sebou dva góly.
šteluje na pravačku a pak se opře do rány vší silou! Už když se dotkl
„Prohráli jsme, že?“ pokýval hlavou.
míče, věděl jsem, že to bude gól. Zaplavilo mě štěstí. A najednou jsem
Mlčky jsem přisvědčil.
cítil, jak se mi zastavuje srdce! Ještě chvíli vydrž, prosil jsem ho, ještě
„Ale ne mojí vinou,“ řekl jsem.
chvíli, dokud míč nebude v síti! Byla to nepředstavitelně dlouhá doba!
„Nechtěli mi to říct,“ zašeptal. „Mysleli si, že bych... báli se, že...
Člověku se prý v poslední vteřině života promítne před očima všech-
Ale to se nemusejí bát. Teď už vím, že se moje srdce naučilo snášet
no, co prožil. Ale mně se promítly v té vteřině, než balón napnul síť,
porážky. Ale neuneslo radost. Bylo to příliš mnoho štěstí najednou.“
všechny góly modro-bílých, které jsem viděl za celý život! A potom,
Podali jsme si ruce.
když jsem ztrácel vědomí, blesklo mi hlavou: můžeš klidně umřít.
„Cuore,“ vzdychl. Krásné slovo. To znamená italsky srdce.
Tohle byl ten nejkrásnější gól, jaký jsi kdy viděl!“ Chtělo se mi brečet. „Doktor mi řekl, že budete v pořádku. Jinak by mě k vám nepustili.“ „Na tom už nezáleží. Teď už můžu umřít.“ „Nemáte nikoho?“ „Mám tři syny a dvě dcery. Jeden syn má hotýlek v Portofinu, druhý dělá u Fiata. A ten třetí, pane, je il architecto! Dcery se vdaly, už mám i vnoučata...“ „Viděl jsem dnes ráno váš salon. Dovolte, abych vám složil poklonu. Děláte poctivou práci.“ „Děkuju,“ slabě se usmál. „Uznání od kolegy těší dvojnásob.“ „Myslím, že máte být na co pyšný,“ řekl jsem. „Ale fotbal je jen hra. Už si s ním nedělejte starosti.“ S námahou zavrtěl hlavou. „Člověk musí být věrný svým barvám. V dobrých i ve zlých časech.“
16
17