I ta nejvzdálenější a nejexotičtější místa světa jsou dnes díky letecké dopravě poměrně snadno dosažitelná. Podobně máme díky internetu přehled o veškerém dění a možnost získat jakoukoli informaci nebo údaj je otázkou několika kliknutí. Před pětatřiceti lety, kdy jsem se začal zabývat záhadou stěhování tajemných soch moai a následně se připravoval na svoji první cestu na Velikonoční ostrov, tomu zdaleka tak nebylo. Už jenom sehnat kvalitní fotku sochy moai byl tenkrát velký problém. Podobně obtížné bylo získávání alespoň základních informací o tamních poměrech. Dnes je naštěstí všechno jednodušší. Zvídavý tazatel je naopak zasypáván takovou spoustou údajů z nejrůznějších zdrojů, až má problém se v nich vůbec orientovat. Využil jsem proto příležitosti blížícího se třístého výročí objevení ostrova a populární formou popsal své vlastní poznatky, a také historii i současnost nejizolovanějšího místa světa, v domorodém jazyce zvaného Rapa Nui. Současně jsem si vědom, že i když jsem se poctivě snažil podat zcela vyčerpávající zprávu, určitě toho tento tichomořský ostrov ke zkoumání a objevování skýtá pro zapálené badatele ještě dost a dost. Prostě, jak kdysi prohlásil Thor Heyerdahl: Na světě jsou tisíce ostrovů. Jen jeden je však Velikonoční. Pavel Pavel 4
po třiceti letech
OBSAH: Otevírák .................................................. 6
Pukao .................................................... 90
Plavba Hotu Matui .............................. 19
Tapati Rapa Nui .................................. 97
Rytíři jižních moří ................................ 23
Slepičárny ........................................... 103
Přistání Hotu Matui ........................... 29
Tesání soch ......................................... 108
Objevování ostrova .............................. 33
Takže si ty obrázky mohu strčit někam ........................................... 118
První dny na novém ostrově ............... 44 Jak jsem potkal sochy ......................... 48 Příprava na hlavní pokus .................... 56 Přistání Too Ko Ihu ............................. 61 Hlavní pokus ........................................ 64 Thor Heyerdahl .................................... 76 Po návratu domů ................................. 84
Pukao II .............................................. 122 Rongo rongo ........................................ 127 Je to šok pro celý svět ........................ 134 Rumpály ............................................. 139 Kolaps a kdy nastal ........................... 151 Současnost ostrova ............................ 156
5
OTEVÍRÁK „Pavle, co to máš na tričku? To snad nemyslíš vážně?“, vystartoval domorodec z Velikonočního ostrova na můj oděv. Hruď mi zdobil znak, který jsem osobně navrhl a nechal natisknout. Vpravo dominoval ručně psaný letopočet 1722 a vlevo rok 2022 v tištěném provedení. Středu vévodil tradiční rapanuiský motiv dvouhlavé plastiky obkroužený textem o blížícím se výročí. „Ale vždyť je to až za šest let“, rychle vypočetl vedle stojící kolega archeolog. „Je to už za šest let a není proto moc času“, Můj návrh loga výročí se ostrovanům moc nelíbil. Jejich oblíbený designer ze opravil jsem jej. „Jde přece o významnou mě asi nebude. událost. A také je to jedinečná příležitost pro ostrovany. Spoustu času si vyžádá připravení scénáře oslav. Měly by vzniknout i doprovodné projekty, jako je například kongres, a to vše bude něco stát. Někdo to musí zaplatit.“ Rozprava probíhala v roce 2016 během večerní párty kongresu o Pacifiku a Velikonočním ostrově. Šlo v historii již o deváté setkání badatelů, pracovníků muzeí a světových universit. Hostitelským městem byl Berlín a sjelo se nás z celého světa bezmála dvě stě účastníků. Mezi pozvané patřilo i početné zastoupení samotných ostrovanů. Někteří již léta žijí v západní Evropě. Působí v cestovním ruchu nebo tvoří a prodávají rapanuiské suvenýry. A když se vyskytne příležitost, vystupují společně jako členové hudebních a tanečních skupin s ostrovním folklórem. Řada z nich má dnes vysokoškolské vzdělání a mimo místní muzeum působí i na nejrůznějších univerzitách. Osobně jsou zapojeni do výzkumu nejen Rapa Nui, ale vůbec celé oblasti Pacifiku. A přitom nejde jen o dávnou historii, postup osidlování či život starých Polynésanů. Žhavými tématy jsou i dnešek a dokonce i budoucnost života obyvatel největšího území zeměkoule. „No, to Rapanuici asi moc nadšeně slavit nebudou“, chytl se nastoleného tématu a emblému na mém triku další účastník. „Oni do nás stříleli. Znesvěcovali naše svatyně a odváželi naše předky do otroctví“, vychrlil drsnou žalobu hned na místě naslouchající domorodec. To byla pravda. „Objevení ostrova znamenalo hrubý zásah do života ostrovanů. Přinesli jsme násilí a neznámé, často smrtelné nemoci. Nevím, jak se k tomu budou místní stavět“, zapochyboval další kolega. 6
po třiceti letech „Pánové, do mých předků také stříleli Němci, Italové, Rusové, Francouzi a já ani nevím, kdo všechno ještě. A přesto spolu dnes jednáme, žijeme a zasedáme například v Evropské unii. Jde o nepoměrně novější křivdy. Nemělo by se na ně zapomínat, ale život jde dál. Je pravda, že my Češi také neslavíme například bitvu na Bílé Hoře. Rakousko je dnes náš soused a důležitý obchodní partner“. Shrnul jsem krátce problém a obrátil se na vedle stojícího Holanďana. „Tak to slyšíš. Máte teď jedinečnou příležitost napravit historické křivdy. Jak se postavíte k třístému výročí vašeho objevení Velikonočního ostrova?“ Mezitím začaly lákavě vonět dopékané steaky a obsluhující zvali na občerstvení. Ochotně jsme rozpustili debatní kroužek a šli mezi ostatní účastníky kongresu. Ostatně, nejlepší je v nejlepším přestat.
Jak se tam vůbec ti ostrované dostali? Tohle mozek prostě nebere. Kam kouknu, tam pustina. Občas zahlédnu ostrůvek stromů, vodní plochy ve dvou z mnoha sopečných kráterů a jinak nic než tráva a děsivé pobřežní útesy všude kolem dokola. Díky moderní technice jsem překonal tři a půl tisíce kilometrů nekonečné hladiny Tichého oceánu. A za tu dobu jsme minuli jen jediný ostrůvek. Nese jméno San Fernandes a proslavil jej příběh námořníka Alexandra Sertika. Ten tu prožil nějaký čas v osamění a byl vzorem pro slavný příběh Robinsona Grusoe.
7
Mám za sebou přes pět dlouhých hodin letu z nejbližšího letiště v Santiagu, hlavního města Chile. Přes dokonalou obsluhu pozorných letušek, pohodlné sedadlo a příjemnou zahálku nuceného nicnedělání jsem unaven. Na vině je brzké vstávání, lehce nervózní balení zavazadel v hotelu a následná spěšná snídaně. K dobrému rozpoložení nepřispěl ani, byť perfektně zorganizovaný, přesun na letiště. Pozorovat i jen z pozice cestujícího dopravní vřavu dynamicky žijícího Santiaga je pro Evropana vysilující už samo o sobě. Svým dílem přispěla i plná letištní hala, shon a zmatek kolem odbavení a hodinka čekání na vytoužený odlet. Prostě mám za sebou pouhých devět hodin cesty na nejizolovanější místo světa. Čekají mě ještě formality po přistání, starost o zavazadla a přesun do zamluveného hotýlku. Moc se to vleče. Naštěstí má cesta za pár okamžiků skončí. Mezi pasažéry nastává rozruch a tlačí se o překot k okénkům. Už je vidět! Koukejte! Támhle! Překřikují se a snaží se nacpat objektivy svých kamer a fotoaparátů co nejtěsněji ke sklu, aby získali ten nejlepší záběr. Naštěstí jsem zvolil ranní let. Ostrov si tak vychutnáme pěkně z nadhledu. Letadlo ho přeletí zhruba ve výšce jednoho kilometru a bude ještě chvíli pokračovat dál, aby otáčkou zamířilo přesně na přistávací plochu. To už stačím vyfotit jen strmé útesy sopky Rano Kao, domky vesnice a pak s námi pilot plácne o ranvej. Jsem konečně na místě. Dorazil jsem do vytouženého cíle své cesty. Ke svému údivu jsem utahaný a ze všeho nejvíc toužím především po odpočinku. Jsem prostě rozmazlené dítě třetího tisíciletí. A tak si zvlášť vnímavě uvědomuji palčivost té základní otázky. Dosáhl jsem nejizolovanějšího místa světa, kde už přes tisíc let žijí lidé. Ostatně s tím je spojené i další nej. Velikonoční ostrov byl obydlen jako jedno z posledních míst naší planety. První lidská noha sem vstoupila někdy kolem roku šest set našeho letopočtu. Titul šťastných objevitelů a kolonizátorů získali dávní Polynésané. To, že byli skvělými mořeplavci, je známo. Jak ale dokázali překonat vzdálenost z Tahiti či souostroví Markézy až sem jen na primitivních plavidlech? Vždyť to představuje vzdálenost přes tři tisíce kilometrů. A také jak ho vůbec dokázali objevit a pak se zase vrátit s radostnou zprávou domů? Vysvětlení, že šlo o rybáře zbloudilce, které tak daleko zanesla bouře, je asi liché. Plavci navíc vlivem mořských proudů a různě vanoucích větrů museli zdolat trasu násobně delší. To je neuvěřitelný výkon a záhada současně. Ta další šokovala svět hned při objevení ostrova a trvá dodnes. Na maličkém bezlesém ostrově obývaném primitivními domorodci kdosi zanechal fascinující dílo. Ostrov byl posetý stovkami obřích kamenných soch. Některé stály na jakýchsi podezdívkách ostrovany nazývaných ahu. Což znamená obřadní místo. Jiné byly už povalené a další lemovaly prastaré trasy vedoucí do různých částí ostrova z kamenolomu, kde kolosy vznikaly. Tam jich jsou dodnes ke spatření stovky. Část jich vykukuje ze svahu a jsou jakoby připravené na cestu ostrovem. Další naopak ještě spočívají nahoře v lomech. Některé dávní kameníci ani nestačili odlomit od mateřské skály. A všude kolem leží poházené nářadí. 8
po třiceti letech
Tolik soch na tak malém území, a navíc tak tajemného vzhledu, je víc než mimozemsky podezřelé, že?
Jako by práce skončily rázem, náhle a nečekaně. Jde o příhodné úlomky čediče, které po zašpičatění sloužily jako pěstní klíny a kladiva. Co, nebo kdo způsobil osudové ukončení tak kolosálního a neuvěřitelně ambiciózního projektu? Ostrované na to mají jednoduchou a naprosto odzbrojující odpověď v prastarých legendách.
Vyhubení dlouhouchých Legenda o vyvraždění Hanau Eepe čili dlouhouchých patří mezi nejsilnější legendy, na které zájemce o Velikonoční ostrov narazí. Samotný příběh je podle pověsti prostý. Hanau Momoko, v překladu krátkouší, pracovali a dlouhouší je kontrolovali a nutili ke stále vyšším výkonům. To se přirozeně časem krátkouchým přestalo líbit. Údajně je dlouhouší zcela nesmyslně nutili stále tesat další a další sochy moai, dřít se s nimi napříč ostrovem a vztyčovat je na svatyně ahu. A přitom ostrovanům začaly docházet zdroje potravin. Navíc stále rostoucí spotřeba stavebního dříví postupně způsobila odlesnění a celkovou devastaci ostrova. Jednoho dne krátkouší odhodili kamenické náčiní a vrhli se na méně početné dlouhouché. Ti se však stačili stáhnout a opevnit na severovýchodním konci ostrova, na sopce Poike. Na obranu vykopali na úpatí sopky dlouhý a hluboký příkop a ten naplnili suchým roštím a větvemi. Ty hodlali v případě nenadálého útoku krátkouchých zapálit. Mezi dlouhouchými však žila žena původem z krátkouchých. A ta lest vyzradila. Krátkouší past tajně obešli a vpadli dlouhouchým do 9
Základ domu vymezovaly podlouhlé kamenné dlaždice naplocho zapuštěné do země. Otvory na jejich horní straně sloužily k zakotvení konců ohnutých větví. Ty tvořily spolu s vodorovnými pruty kostru domu. Tu ostrované pokryli silnou vrstvou travin a dům byl hotov.
10
po třiceti letech zad. Zaskočení dlouhouší prchali přes svůj nachystaný příkop. Ten však krátkouší pohotově zapálili. Ti šťastnější padli v boji, ti méně šťastní uhořeli. A to byl konec dlouhouchých. Podle pověsti se vítězové ustrnuli jen nad jediným dlouhouchým. Musel to ale být pěkný čipera. Když v roce 1955 dával Thor Heyerdahl dohromady tým na ukázková vytesání nové sochy, přihlásilo se mu hned dvanáct dobrovolníků, kteří o sobě tvrdili, že jsou potomci dlouhouchých. Kdo to ale byli ti krátko a dlouhouší? Legenda říká, že krátkouché přivedl na ostrov náčelník Hotu Matua. Byl to takový náš praotec Čech. V čele svého lidu kdysi dávno připlul k ostrovu a osídlil ho. Dlouhouší dorazili až o několik generací později. Vedl je mocný náčelník Too Ko Ihu. Toho bych přirovnal k našemu Karlu IV. blahé paměti. Také on se nezapomenutelně zapsal do historie ostrova. Ovšem na místo univerzity a Karlova mostu založil právě tradici tesání a vztyčování soch moai. Ale to, že na něj ostrované nevzpomínají s takovou láskou a úctou, si zavinil sám. Na ostrov přinesl také kanibalismus. Legenda dále vypráví, že dlouhouší připluli bez žen. Ovšem nějak si to zorganizovali a obě rasy začaly žít pospolu. Krátkouší poskytli ženy, pracovali do úmoru a dlouhouší je řídili. Idylka vydržela několik století a vedla ke vzniku jedinečné galerie soch moai pod širým nebem. Jejím zlatým hřebem je největší socha o výšce dvaadvacet metrů a odhadované hmotnosti sto třicet tun. Tu už kameníci ani nestačili úplně oddělit od mateřské skály, kde zůstala do dnešní doby. Údajně poslední stěhovaná socha doputovala na své místo Hanga Kioe někdy v roce 1650. Staletí trvající posedlost po nových a stále větších sochách měla tragické dopady. Nakonec vedla k úplné devastaci ostrova, hladovění a skončila tragicky právě oním vyhubením dlouhouchých. Úžasná je i další z dávných legend: „Za krále Rokoroko he Tana spadlo nebe. Spadlo shora na zem. Lidé křičeli: Spadlo nebe za časů krále Rokoroko he Tana. Nějaký čas se dívalo – počkalo – odešlo a zůstalo nahoře.“ To už skoro běhá mráz po zádech z tajemného tušení čehosi mimozemského. Zdravý rozum nenachází logiku ani v dalších věcech. Tvůrci obřích kolosů, ale i ostrovní honorace, žili v prostých chýších z ohnutých větví pokrytých vrstvou listí a trávy. Původní rapanuiský dům zvaný hare připomínal podlouhlou kupku sena nebo obrácenou kánoi. Vstupovalo, vlastně plazilo, se do něj úzkým otvorem ve středu stavby. A přitom dokázali stavět úžasné kamenné stavby. Už samotné podstavce pod vztyčené sochy, nazývané plošiny ahu, jsou hotová veledíla. Domorodci při jejich stavbě přemístili a navršili tři sta a mnohdy až pět set tun balvanů a kamení. A na nejpůsobivější ahu Tahai přivlekli těžko představitelné dva tisíce tun. Navíc se blýskli i různými stavebními slohy. Ten nejpůsobivější ohromuje návštěvníky na ahu Vinapu. To je obloženo obřími kamennými deskami slícovanými podobně jako stavby Inků tak, že do štěrbin mezi nimi nelze vsunout ani špičku nože. Že by ostrované čerpali inspiraci až v dalekém Peru? 11
Těžko. Inkové tuto jedinečnou stavební techniku vynalezli až o dobrých pět set let později. Je to prostě záhada. Ovšem ta nejmonumentálnější stavba ostrova zvaná Orongo dodnes dominuje okraji kráteru sopky Rano Kao.
Orongo Návštěvníku se tají dech. Nejprve se musí vyškrábat až na samotný vrchol obřího vulkánu. Ti pragmatičtější cestovatelé tam vyjedou zapůjčeným autem po nové asfaltce nebo na zapůjčeném koni. Tam se před nimi náhle otevře jako obří chřtán kilometrový jícen sopky Rano Kao. Dno leží o sto padesát metrů níž a tvoří ho kouzelné kráterové jezero. Jeho hladinu z části pokrývá porost plovoucích ostrůvků rákosu totora, zatímco okolní strmé stěny jsou na mnoha místech porostlé pomerančovníky, grepy, stromy avokáda a manga. Jde o obrovský přírodní skleník s dostatkem vláhy. Hluboký kotel kráteru chrání vnitřek před ostrými větry a spolu se slunečním zářením vytváří speciální teplejší mikroklima. Prvním přistěhovalcům připomínal příhodné podmínky jejich staré vlasti, a proto dno kráteru vybrali k osídlení jako jedno z prvních míst ostrova. Ještě větší zážitek přivodí pohled na druhou stranu. Tam se do všech směrů rozprostírá nekonečný oceán. Z výšky tři sta metrů je nádherný rozhled, ale oko vidí jen ničím nepřerušené vodní pláně. Vlastně ne tak úplně. Se špičkami chodidel nad třistametrovým srázem jsou dole ve vlnách vidět tři osamělá skaliska. Je to úchvatný pohled a jedinečné místo. Úžasná scenérie inspirovala ostrovany k pořádání šíleného sportovního podniku. Vybraní bojovníci vyrazili a o závod slézali po zvětralých srázech sopky dolů do divokého vlnobití. Pak museli překonat dva kilometry zpěněných vln. Ti pomalejší byli lákavou návnadou pro žraloky přilákané krví z četných odřenin utržených při slézání srázu. Ti šťastnější doplavali. Vytáhli na skalisko rákosový plovák se zásobou potravin a ukryli se v některé z tamních jeskyní. Úkol soutěžících spočíval v trpělivém setrvávání a čekání na přílet tažných ptáků. Ten kdo objevil první, toho roku snesené, vejce mořské vlaštovky zvané Manu tara, byl vítěz. Ostatní jej obklopili a doprovodili při plavbě zpět. Tam už „jen“ vyšplhal tři sta metrů vzhůru a vložil cenné vejce do rukou svého náčelníka. Vítěz tím okamžikem získával titul ptačího muže –Tangata Manu. Pověření kněží mu následně oholili hlavu i obočí, potřeli tělo červenou barvou a následovaly oslavy. Ovšem po nich, jen ve společnosti vyčleněného sluhy, zamířil vítěz do sídla ptačích mužů Orohie v kráteru Rano Raraku. Tam jako svatý muž setrval v odloučení a modlitbách. Po nějakém čase rozjímání se ale ptačí muži ujímali vlády nad celým ostrovem. Podle vyprávění si svou získanou moc náležitě vychutnávali a zneužívali k plenění území ostatních klanů. Ovšem jen na dobu jednoho roku. To se slavnost opakovala. Takové velkolepé představení si přirozeně vyžadovalo odpovídající tribunu a nezbytné zázemí na delší pobyt. Pro urozené publikum tu ve výšinách vznikl 12
po třiceti letech
Stavby na Orongo seskládané z plochých kamenů vytvářejí působivý val. Domů bylo kolem padesáti a vstup dovnitř byl možný jen plazením.
Kráter sopky Rano Kao.
13
monumentální kamenný komplex Orongo. Tvořily ho desítky do svahu zapuštěných kobek, vystavěných z naplocho naskládaných kamenů. Střechy kryla hlína porostlá drnem a dovnitř se vsoukávalo uzounkým otvorem vynechaným těsně u země. Vnitřní výzdobu zajišťovaly tenké kamenné dlaždice zasazené podél stěn a ozdobené motivy ptačího muže a mořských ptáků.
ko mari
Make Make
Rytiny a kresby zachycují boha Make Make, želvy, rybářské háčky, ptačí muže, ryby, chobotnice, ženské pohlavní orgány ko mari a elegantně vykroužené křivky dávných kánoí.
14
Domy navazovaly jeden na druhý a dohromady vytvářely dokonalý pevnostní val. Jeden dům dokonce ukrýval krásně provedenou sochu moai. Stála zády ke vchodu a díky tomu, že pocházela z dřívější doby, vězela do úrovně lopatek v hlíně podlahy. Ostatně vrcholek Rano Raraku byl obýván hlídkou od samého objevení ostrova. Svědčí o tom nálezy pozůstatků kamenných základů původních typických oválných chýší a malého ceremoniálního prostranství. Strohost Oronga odlehčovala výzdoba přilehlých skalisek. Jedno domorodci dotvořili do půvabného balkónku se sedmi okny s výhledem na ptačí ostrůvky. Okolní balvany pokryli 470 rytinami ptačích mužů, stovkami zobrazení ženských vagin, zvaných ko mari, jako symbolů plodnosti a desítkami hrozivých tváří boha Make Make. Ten ovšem zdobí i spoustu dalších míst ostrova, včetně vnitřků četných jeskyní domorodci nazývaných ana. Výzkumníci postupně popsali přes tisíc lokalit s více než čtyřmi tisíci nej různějšími petroglify. Některé zdobí svislé stěny skal a kamenů a jiné vodorovné skalní plochy. Kupodivu jsou dodnes mimořádně zachovalé navzdory postupující erozi.
po třiceti letech Ostrov proslul také jedinečnými malbami. Ty se zachovaly uvnitř jeskyní, jichž tu je přes tisícovku. Představují ostrovní fenomén. Nejproslulejší a nejtajemnější jsou ty tajné rodové. V těch ostrované nalézali úkryt a bezpečí v dobách vleklých mezikmenových válek. Měli tam zásoby a cenné kultovní předměty. Bohužel pro nás jsou vchody do mnohých z nich utajené dodnes. Dojemnou historii nabízí jeskyně bílých panen ve vnější stěně sopky Poike vysoko nad oceánem. Ta leží na opačném konci ostrova. Svébytný ostrovní kult vytvořil šílený mechanismus bělení snědé dívčí pleti dlouhodobým pobytem v chladné temnotě obtížně přístupné utajené jeskyně. Při nájezdu lovců otroků však byli chyceni a odvlečeni i pečovatelé a zásobovači izolovaných dívek. Nebohá děvčata tak v temnotě jeskyně čekala na své živitele marně. Novodobý průzkum objevil a vynesl na denní světlo jen jejich vybělené kostry. Osobně jsem ji jednou navštívil a není to útulné místo. Navíc vstup do ní vede strmým srázem dvěstěmetrového útesu. V obavě ze zřícení dolů si obezřetní průvodci předávají jednotlivé turisty z ruky do ruky. To lepší zážitek poskytuje jeskynní komplex Roiho na severním pobřeží ostrova. Pokud máte odvahu, svítilnu nebo alespoň mobil, můžete absolvovat napínavou procházku několika sty metry jeho podzemí.
Výhled z jeskyně lidojedů. Strop jeskyně lidojedů poblíž letiště zdobí kresby mořských vlaštovek.
15
Vstup do jeskyně.
První výlez. Pokud minete první schůdný výlez, narazíte na malé jezírko plněné vodou kapající ze stromu. Výstup vám umožní fíkovník.
Průchod jeskyní je bez baterky nemožný. Světlo je jen v místech propadlých stropů. To díky naváté prsti vytváří příhodné podmínky pro růst banánovníků nebo fíkovníků. Druhý výlez.
16
po třiceti letech Velice pohnutou a působivou historii má jeskyně lidojedů. Jaké obřady tam probíhaly, není potřeba více rozepisovat. Ještě v třicátých letech minulého století se badatelům domorodci úzkostlivě dušovali, že opravdu nejedí lidské maso. Z kradmých poznámek ovšem vyznělo, že nejlépe chutná pěkně prorostlé ženské ňadro. Recepty na úpravu odvál čas, podobně jako spoustu dalších znalostí předků. Je proto pochopitelné, že velký poprask, a to hned dvojí, vzbudilo šokující zjištění. Domněle primitivní domorodci na Velikonočním ostrově už kdysi dávno ovládali čtení a používali vlastní písmo. Jak je to možné, že malá komunita v izolaci ostrova objevila takový vynález? Písmo neslo název rongo rongo a od jeho rozluštění si badatelé slibovali odpovědi na spousty otázek. Literární poklad měl vzhled dřevěné tabulky se značně zaoblenými okraji nebo hole pokryté velice pečlivě vyrytými znaky.
Tak ožehavé téma, jakým je kanibalismus, je potřeba posuzovat a soudit velice obezřetně. A to s ohledem na dobu, konkrétní podmínky a situaci. Zvláště pak po posouzení důvěryhodnosti údajů.
Z původního údajně nepřeberného množství tabulek rongo rongo jich dnes všechna muzea světa schraňují dohromady pouhých jedenadvacet.
Bohužel jej zatím nikdo uspokojivě nerozluštil, a tak nevíme, co na nich stojí. Ostrovu přibyla další záhada. Tajemné rongo rongo je údajně podezřele podobné písmu slavného Mohenženáda z oblasti řeky Indu. Jeho kultura však vzkvétala o nějaký ten tisíc let dříve. Jak kdysi prohlásil Thor Heyerdahl: „Ostrovů jsou na světě tisíce, ale jen jeden je Velikonoční.“
Obě místa dělí vzdálenost půl Zeměkoule a v čase přes tisíc let. Přesto je podobnost obou písem více než zřejmá. Nicméně kvůli pochybám o pravosti této tabulky jsem dlouho váhal se zařazením této ukázky do knihy. Do mozaiky záhad ostrova však tato také patří.
17