Staré rčení praví, že kůň je produktem hroudy.
V západních úživných oblastech přímořského klimatu se naopak vyvíjela skupina plemen okcidentálních,jejichž typickými zastupiteli jsou belgická, francouzská a anglic ká chladnokrevná plemena koní vyznačující se mohutnos tí, velkým tělesným rámcem a klidnou povahou.
V případě norika je však situace jiná. Přestože patří do stejné skupiny plemen, formoval se ve skromných podmínkách rakouských a bavorských Alp. Dělení plemen na teplokrevná a chladnokrevná vychází z mylného úsudku, že temperament koně je ovlivněn tělesnou teplotou zvířete. Pravda je taková, že na temperament koně má vliv podíl krve anglického, případně arabského plnokrevníka. Čím je tento podíl vyšší, tím je pochopitelně kůň temperamentnější.
Je-li u teplokrevných koní konstatováno, že ocho ta pracovat a komunikovat s člověkem je rovnocen ným požadavkem k temperamentu a výkonnosti, pak u chladnokrevných koní by tyto dva požadavky mohly být považovány za zásadní. Po chladnokrevníkovi totiž není požadován špičkový výkon jeden den v týdnu, ale pravidelná a poctivá každodenní práci.
HISTORJE CHOVU SLEZSKÉHO NORICKÉHO KONĚ Ve všech oborech lidské činnosti najdeme odborní ky, kteří dokáží svým jednáním ovlivnit vývoj na desít ky let dopředu. V historii chovu slezského norika jsou to dva významní chovatelé.
Jedním z nich byl pan Quido Riedel, statkář z No vého Dvora u Opavy, který zdokumentoval historii a vývoj chovu před první světovou válkou a výrazně se zasadil o jeho udržení v období první republiky. Druhým je pan Jan Petrtýl, dlouholetý vedoucí hřebčína Klokočov, jenž navázal na chovatelskou práci a zachránil slezského norika pro budoucí generace.