Issuu

Aleš Pitzmos

ISBN 978-80-7456-373-7

Aleš Pitzmos

Jas kvasaru Vesmírná asociace kniha třetí

Nakladatelství BROKILON PRAHA 2017

Edice „Evropská space opera“ v nakladatelství Brokilon Vendula Brunhoferová: Čas oblevy Karolina Francová: Konstantynův efekt Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor 1. Mráz a hry 2. Tenký led 3. Pomníky zimy 4. Chlad Chiméry *

Julie Nováková: Blíženci 1. Prstenec prozření 2. Elysium 3. Hvězdoměnci

Pavel Obluk: Kra Robert Pilch (ed.): Capricorn 70 Aleš Pitzmos: Vesmírná asociace 1. Světlo pulsaru 2. Záře supernovy 3. Jas kvasaru 4. Svit magnetaru * 5. Třpyt strangeletu *

Jaga Rydzewska: Atalaya 1. Válečníci 2. Hvězdný oceán * 3. Ušlechtilé příměří *

Richard Šusta: Válka memů 1. Šedá zóna *

* připravujeme http://spisovatel-ales-pitzmos.webnode.cz/ http://www.brokilon.cz https://www.facebook.com/brokilon

„Jsem dvojnásobným držitelem Nobelovy ceny za fyziku – a přesto nemám strach přiznat, že ve vesmíru existují věci, jimž nerozumím. Jednou z nich je i kvazistelární objekt Fénix. V případě kvazistelárního objektu, anebo kvasaru, jak zní jeho akronym, se v podstatě jedná o extrémně energetická jádra mladých galaxií z raných dob vesmíru. Nejbližší nám známý kvasar se do doby vzplanutí Fénixe nacházel přes jeden a půl miliardy světelných let daleko, a následující mnohem a mnohem dál, což je plně slučitelné s postulátem teorie velkého třesku, jež dosud nepozbyla platnosti. Jenže Fénix je velice blízko – pouhých pět set tisíc světelných let od Mléčné dráhy, od naší galaxie. Mnohem blíž, než leží galaxie v Andromedě. Jeho polární výtrysky emitují desetkrát více záření než černá díra uvnitř středu naší galaxie, rádiový zdroj Sagittarius A*. Kdyby byly namířeny k nám, spekly by polovinu našeho hvězdného ostrova na uhel. Nejzajímavější na Fénixu však je, že jsme jej detekovali až v roce 2093. U kvasarů je zcela normální, že náhle zaplanou, dosáhnou obrovské zářivosti a pak zase pohasnou – děje se to i periodicky. Nicméně když je Fénix tak blízko, museli bychom ho zachytit i v období jeho minima. Jenže to se nikdy nestalo. V žádné vlnové délce elektromagnetického spektra. Téměř to vypadá, jako kdyby vznikl teprve před pěti sty tisíci lety, tedy v době, kdy 5

k nám začalo poprvé letět vesmírem jeho záření, které v současné intenzitě pozorujeme, ačkoliv to je nemožné…“ Dr. Casper Van Dyke předseda Komise pro vědecký výzkum Vesmírné asociace Astrofyzika pro 22. století, kapitola X. – Kvazistelární objekt Fénix vydalo nakladatelství Brokilon Megacorporation roku 2107

„Když za jasné noci vzhlédnete ke hvězdám a spatříte blyštivou nádheru tam nahoře, pocítíte nezměrnou bázeň nad nekonečností a neuchopitelností vesmíru. A položíte si otázku, stejně jako miliony lidí před vámi a miliony po vás: je tam někde místo pro Boha? Bylo nám tvrzeno, že nikoli, že vesmír je pouze a jen dílem náhody. Přitom všichni, co toto tvrdí, popírají fakt, že je tak skvěle vyladěný pro vznik pozorovatelů – nás. Jak si jinak vysvětlit jemné nastavení všech fundamentálních sil ve vesmíru – gravitace, elektromagnetismu a silné i slabé jaderné interakce – než přítomností nějaké mocné, nás přesahující inteligence? Boha, inteligentního designéra či architekta vesmíru. Vždyť kdyby byla gravitační síla jen o něco málo větší, hvězdy by velice brzy vyhořely a nebyl by tu prostor pro vznik života. A naopak, kdyby byla příliš slabá, vůbec by nezářily. A to je pouze začátek. Proč je naše planeta, Země, tak skvělé místo pro život? Proč má náš Měsíc tu správnou hmotnost a velikost, aby stabilizoval její rotační osu a zabránil tak jejím katastrofálním výkyvům, které by de facto znemožnily vznik vyššího života? Proč se ve Sluneční soustavě nachází Jupiter, který je schopný 6

vyčistit prostor od komet, jež by mohly způsobit zánik života na Zemi? Lze vůbec nějak popřít existenci něčeho nás přesahujícího, existenci Boha? Pokud si uvědomíme to, že jsme děti Boží, možná nám to pomůže vzdorovat současné krizi – bojovat s přelidněním, hladomorem, nemocemi i klimatickými změnami.“ Pierluigi di Venetto ředitel Vatikánské astronomické observatoře konference Člověk a vesmír, Řím, Itálie, 10. října 2034

Prolog Explorer Explorer I, místo neznámé listopad 2093

Žiju. Jedině to jsem věděl jistě. Vše ostatní totiž bylo skryto za oponou zapomnění, kterou jsem se marně pokoušel proniknout. „Vstaň!“ Nevím, kdo to vykřikl, ale přinutilo mě to, abych začal něco dělat a neplácal se na podlaze. Pokud to tedy podlaha byla… Překulil jsem se na břicho, zapřel rukama a vytáhl se vzhůru. Páteří mi vzápětí projela intenzivní bolest, která mě zkroutila. Zalapal jsem po dechu a znovu se složil na zem. A ucítil jsem pronikavý zápach, který mi připomněl den, kdy babička spálila pekáč buchet. Takže si přece jen něco pamatuju… 9

Otevřel jsem oči. A s hrůzou jsem zjistil, že jsem oslepl, protože jsem před nimi měl jen tmu! Zachvátila mě panika. Vydrápal jsem se na nohy a rozběhl se, o něco jsem přitom zakopl a zase jsem spadl na zem. Před očima se mi objevily hvězdičky a přepadla mě prudká nevolnost. Kšá! Snažil jsem se ji odehnat, ale nepomáhalo to. Vzpamatuj se! Mysli! Tak fajn, nejsem slepý, jen je tady prostě tma tmoucí. Soustřeď se! Poslechl jsem svůj vnitřní hlas. Bylo dobré, když člověka může něco vést. I když mě to zároveň děsilo… Zašátral jsem kolem sebe. Něco se mi postavilo do cesty. Bylo to podivně vazké a teplé. Zabořil jsem do toho ruku. Co to je? Popadl jsem to a nadzdvihl. Ucítil jsem nějaký odpor. Zatáhl jsem. Vzápětí se kousek ode mě ozval agonický jekot. Rychle jsem ucukl, o něco se praštil do hlavy a na chvíli jsem přišel o vědomí. Když jsem se znovu probral, ten strašlivý řev, který jako by vycházel z útrob samotného pekla, ustal. Vlastně se mi dost ulevilo. „Jeremy!“ Hlas jsem poznával. Byl to můj otec! „Tati!“ zakrákal jsem. Hlas mi přeskakoval, jako bych byl nějaký zatracený puberťák. A to mi už bylo třiadvacet! To jsem si pamatoval dobře. „Tati!“ zopakoval jsem, tentokrát o poznání jistěji. Nikdo mi ale neodpověděl. Pak jsem však zaslechl zvláštní zvuk – připomínal bušení. Co to je? 10

Záhy ustal. A já byl zmatenější než předtím. Mysli! Zapátral jsem rukou po svém oblečení. Měl jsem na sobě nějakou podivnou kombinézu, tak trochu mi připomínala tu, kterou jsem nosil, když jsem jezdil na motorce. Že bych se snad na ní vymáz? Ale potom kde? Tohle mohl být leda podzemní Okruh Tenochtitlán pod Mexiko City. Párkrát jsem tam už byl, poprvé v době, kdy mi bylo sotva deset. A od té doby jsem si nepřál nic jiného než být závodníkem. Měl jsem motorku. Jezdil jsem ve Státech. Pak v bývalé Francouzské Guyaně – v deštném lese poblíž Kourou, hlavního asociačního kosmodromu. Kourou. To jméno hodně znamenalo. Ale ne pro mě. Pro otce. Pro Caspera van Dyka, člena představenstva Star Express Aerospace, megakorporace, která před několika desetiletími dala podnět pro vznik Vesmírné asociace, vůdčí síly našeho korporátního a konzumního světonároda. Můj otec byl významný muž. Takový, jemuž se já sám nikdy nemůžu vyrovnat. Nejenže byl dvojnásobným laureátem Nobelovy ceny za fyziku, ale předsedal i Komisi pro vědecký výzkum Vesmírné asociace. Byl legenda. A já byl jeho syn. Syn legendy. Ten syn, který měl být na Exploreru… Panebože! Ne, ne, ne, ne, ne! Tohle není pravda! Já jsem na Zemi. Jsem na Zemi. Musím tam být! Jenže to, co jsem měl na sobě, se nedalo jen tak snadno ignorovat. Až příliš se to podobalo kombinéze, která se měla testovat pro misi Exploreru, misi, která měla zas o kus dál posunout náš korporátní světonárod a učinit něco z toho, co předpověděl 11

velký Marcus Greer, duchovní otec Asociace, ve své Vizi, korporátní Bibli nového věku. Můj otec se svého děťátka, své milované mise, účastnit nemohl. Ne že by byl příliš starý anebo fyzicky neschopný, ale musel velet podpoře na Zemi. Přál si však, aby alespoň někdo z van Dyků na Exploreru byl. A jelikož jsem byl jeho jediný syn, zbyl Černý Petr na mě. Prošel jsem výcvikem, který trval dva roky. Měl jsem na lodi působit jako údržbář – vzhledem ke své lásce k technice. Jenže já jsem nechtěl letět. Miloval jsem Zemi a všechno, co mi mohla přinést. Nechtěl jsem být otcovou loutkou, loutkou Asociace. A to se přitom všichni o místo na lodi rvali. Byla to mise století. První loď s pokročilým iontovým pohonem, která se dostane až na samotný okraj Sluneční soustavy, do Oortova oblaku. Její výstavba trvala více než deset let a spolykala miliardy Asociačních jednotek. Explorer byl unikát – nejenže to byla první loď, která nesla systém umělé gravitace, ale byla i největší, na délku měřila více než osm set metrů. A také disponovala dvěma motorovými sekcemi. Navíc měla mít vůbec nejpočetnější posádku, dvě stě padesát lidí, aby se při letu simulovalo lidské chování daleko od Země a to, zda může tak velká lidská populace ve vesmíru přežít a být relativně soběstačná. Na to ostatně dohlížel tým psychologů. Nechtěl jsem být pokusnou ovcí. A měl jsem plán. Na poslední chvíli jsem se chtěl vykouřit z kosmodromu a vypadnout, možná se nějaký čas skrývat v Brazílii. Tedy do doby, než ten zatracený sen naší korporátní společnosti nezmizí z oběžné dráhy Země. Takže jsem tam nemohl být. Ne, stalo se něco jiného. V Kourou jsme měli dokonalou maketu Exploreru. Takže jsem zřejmě v ní. 12

Sjel jsem rukou k opasku – a nahmatal tam baterku. Fajn. Konečně se věci začínají obracet k lepšímu. Se zatajeným dechem jsem ji rozsvítil – a málem jsem vykřikl hrůzou. Kužel bílého světla dopadl na muže ležícího vedle mě. Tvář měl staženou agonií. Posunul jsem baterku o kus níž – v ten moment jsem litoval, že jsem to udělal. Toho muže od rozkroku k bránici rozpáral ultraželezný nosník a kvůli tomu mu vyhřezla střeva. To bylo to mazlavé a kluzké, čeho jsem se předtím dotýkal a za co jsem tahal. Vyzvracel jsem se. A když už jsem neměl co, jen jsem naprázdno dávil. Pak jsem se přinutil k tomu, abych mu zkontroloval puls. Byl mrtvý – samozřejmě. Podíval jsem se na jmenovku na jeho kombinéze, která byla překvapivě bez stříkanců krve. Sergej Glukhovsky. To jméno mi nic neříkalo – zřejmě jsem si ještě na všechno nevzpomněl. Nechápal jsem, proč už tu dávno nejsou záchranáři. Vstal jsem a prozkoumal místo, kde jsem se probral. Byla to zřejmě část nějakého koridoru. Z jedné strany byla zatarasená nosníky a kusy plastu a superskla z přepážek, v té vzdálenější byly velké hydraulické dveře. Na stěně byl jediný dotykový terminál, ale nefungoval. Přišel jsem ke dveřím a chvíli si je měřil pohledem. Stálo na nich: SEKCE GAMA – byla to má jediná propustka odsud. Manuální otevírání, napovídal mi hlas v hlavě. Odklopil jsem blízký panel. Byla tam velká páka. Sklopil jsem ji. Ozvalo se zahučení a mezi dveřmi se objevila škvíra. Zahákl jsem do ní ruce. A zjistil jsem, že mi někdo pomáhá 13

z druhé strany, že odtahuje levé křídlo dveří. Štěrbina byla brzy dost velká na to, abych se jí protáhl. Někdo se mi vrhl kolem krku. Nějaká žena. „Proboha, Jeremy!“ Věk kolem pětadvaceti, tmavovláska asijského vzezření, docela kus. Jenže já ji teď ignoroval. Můj pohled totiž upoutal několik palců silný superskleněný průzor. A za ním hvězdy… Málem jsem se zhroutil. Byl jsem ve vesmíru. Byl jsem na Exploreru. Takže jsem nakonec skutečně odletěl. Teď se mi všechno vybavovalo úplně jasně. Zamířil jsem na stanici Athéna, v jejímž doku Explorer kotvil. Nakonec ve mně zvítězila loajalita k otci. Nechal jsem se od něj obejmout ve vstupním modulu do Exploreru, společně s dvěma sty padesáti lidmi na jeho palubě jsem se připoutal do speciálních křesel, která nás měla alespoň trochu ochránit od následků úvodního přetížení, které způsobil iontový pohon – a vydal se do dálav Sluneční soustavy. Dospěli jsme k Jupiteru, u nějž jsme se gravitačně urychlili pomocí prakového manévru, po dvou stech padesáti dnech jsme minuli oběžnou dráhu Neptunu a ocitli se tak mnohem dál než jakákoli loď s posádkou před námi. Psali jsme dějiny… „Jeremy!“ vytrhl mě z myšlenek hlas té ženy. „Jeremy, tloukli jsme na tebe.“ „A… ano.“ Pohlédl jsem na ni – a konečně ji poznal. „Mako…“ Během letu jsme se sblížili… intimně. I když jsme neměli… Sakra, já byl vždycky rebel – takže jsem si s tím nedělal starosti. I když už se na lodi o nás dvou šuškalo ledacos. Na 14

druhou stranu – psychologové nás měli studovat. Tak ať si studují… Vlastně by mi měli gratulovat. „Panebože,“ zaslechl jsem hluboký melodický hlas. Vzhlédl jsem a spatřil velitele Exploreru, kapitána Paou. Byl to tělnatý Polynésan, kterému táhlo na padesát. Právě se protáhl pootevřenými dveřmi a zíral na spoušť za nimi. „Sergej,“ vydechl. „Sergej,“ zopakoval jsem po něm. Konečně se mi vybavilo, co se stalo, ta zatracená mlžná opona v mé mysli definitivně zmizela. Kráčeli jsme se Sergejem do ubikace, kterou jsme měli přidělenou, když se nám náhle otřásla podlaha pod nohama. Připravili jsme se na výpadek umělé gravitace – inovativní systém stále nefungoval, jak by měl –, ale ten nepřišel. Vyměnili jsme si se Sergejem pohled – a pak následoval výbuch, několikanásobná exploze. Podíval jsem se na Paou. „Co se stalo, kapitáne?“ „To kdybych jen věděl, pane van Dyku. Byl jsem ve své kajutě, když došlo k explozím. Slyšel jsem jen polovinu hlášení. Podle všeho jsme krátce předtím zaznamenali zvláštní hodnoty ve fúzním reaktoru tři. Zdálo se, že se zbláznil. Pokoušeli jsme se ho odstavit. Nereagoval. Přikázal jsem, aby odhodili motorovou sekci alfa…“ Věděl jsem, co by to znamenalo – že by mise selhala a my se museli vrátit se staženým ocasem domů. „A pak…“ vykoktal Paoa. „Pak došlo k výbuchu. Musíme do centrály. Zjistit, co přesně se stalo.“ Nechtělo se mi tam. Nebyl jsem žádný hrdina. A tušil jsem, co uvidím. Těla. Možná v horším stavu než to Sergejovo. Jenže jsem nedostal na vybranou. Jako nikdy v životě. Vždycky za mě rozhodovali jiní, ti moudřejší a lepší než já. Takže jsem následoval Mako a Paou do centrály. Byla to pochmurná cesta. 15

Celou dobu nás provázel zápach spáleniny, koridory i průlezy lemovala těla mrtvých. Částečně jsme museli cestu podstoupit v lehkých skafandrech, protože se Explorer potýkal s prudkou dekompresí v několika sekcích. Přestal jsem je počítat. Všechna ta těla, všechny ty zmařené životy. Jen kvůli nabubřelosti Asociace a mého otce, který dvě stě padesát lidí narval do téhle plechovky s polovinou systémů, které ještě nebyly pořádně odzkoušené. Našli jsme jen málo živých, sotva čtyřicet lidí. Když jsme konečně dorazili do centrály, zjistili jsme, že je uprostřed ní velká trhlina – do vakua během vteřiny unikla veškerá atmosféra a všichni uvnitř zahynuli. Ani tam nefungovala gravitace. Konzole však dál běžely. Do nich stejně jako do dalších systémů stále proudila energie z fúzních reaktorů v motorové sekci beta. Připlachtil jsem ke konzole, která zobrazovala průřez lodí. Bylo mi jasné, co na ní uvidím. Už jsem si po cestě udělal představu. Dokonalou. Jenže to, co jsem spatřil, bylo mnohem, mnohem horší. Tahle loď už nikdy nikam nepoletí. Ani nemůže odeslat žádnou zprávu, protože přišla o všechny antény. Mělo to však být ještě horší. „S energií problém nebude,“ konstatoval Paoa pochmurně. „Ale přišli jsme o většinu zásob kyslíku. Vydrží nám tak sto dní. Pak bude konec.“ „Za jak dlouho pro nás můžou přiletět?“ zeptal jsem se. Pokrčil rameny. „Pokud vím, jedna průzkumná loď se nachází u Uranu. Čínská.“ S tou jsme moc počítat nemohli. Číňani by nás rádi nechali vykrvácet. Bylo to sotva dvacet let, co skončily marsovské války, první vesmírný konflikt lidstva, a Číňani v něm dostali pěkně na prdel. Vlastně i Asociace – pamatuji si, že mi otec vyprávěl, že 16

na palubě asociační bitevní lodi zemřel můj dědeček. Nicméně Čína pak musela asociačním megakorporacím podstoupit více než dvě třetiny Marsu a dodnes to brala jako obrovskou křivdu. Sečteno a podtrženo, odtud pomoc nepřijde. „Pak tu jsou těžební lodě v Pásmu planetek.“ „Příliš daleko,“ namítl jsem. Paoa se na mě divně podíval. Nejdřív jsem nechápal proč, ale potom mi to došlo. Vlastně už jsme byli mrtví. Všichni. Lidé, co zemřeli při tom výbuchu, byli ti šťastnější z nás. „Panebože!“ vykřikla náhle Mako. Hlas se jí zlomil. Připlachtil jsem k ní a sevřel ji v náručí. Abych jí dodal sílu. Bylo mi jedno, že se Paoa dívá. Odstrčila mě, takže jsem začal rotovat ke stěně. Překvapilo mě to. Dál pracovala s konzolí. Byla to navigace. „Co se děje, Mako?“ zeptal se jí Paoa. „Hvězdy,“ zašeptala. „Nejsou tam, kde mají být.“ „Jak?“ „To nechápu. Vím jedno: už nejsme ve Sluneční soustavě.“ Několik chvil jsem tu informaci zpracovával. To bylo šílené. „Nemožné!“ zavrtěl hlavou Paoa. „Je to tak,“ stála si za svým. „Podívejte se na ty údaje sám, kapitáne.“ Připlachtil jsem k ní. I Paoa. Měla pravdu. Bylo to zvláštní, ale vzrušení odehnalo veškerý strach. „Kde tedy jsme?“ položil kapitán otázku, která zajímala i mě. „Provedu srovnání,“ řekla. „Bude to trvat několik minut.“ „Jak jsme se mohli ocitnout někde jinde?“ zeptal jsem se. „A může to mít něco společného s tím, co se nám stalo – s výbuchem reaktoru?“ 17

Paoa nic neříkal, jen civěl na navigační konzole. Po chvíli zavrtěl hlavou. „Možná nás ze Sluneční soustavy něco vycuclo.“ To slovo znělo zvláštně. Vycuclo. „A co nás vycuclo?“ „Nějaká anomálie?“ Ten termín ve mně evokoval nějaké sci-fi pro pamětníky, na něž jsem se díval s otcem, když jsem byl malý. Ne realitu. Mako náhle zalapala po dechu. A řekla něco, co mě naprosto šokovalo: „Jsme deset tisíc světelných let od Sluneční soustavy.“ Nevím, jestli jsem měl brečet, anebo se smát. Byli jsme průkopníci. Ale průkopníci odsouzení k smrti… V té době jsem ještě nevěděl, že přesně ve stejném okamžiku, kdy to Explorer „vycuclo“ ze Sluneční soustavy, na Zemi poprvé zachytili záření z kvazistelárního objektu Fénix…