belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 20
sešiT i
Vlak za spásou „Popravdě se vzhledem k tomu, jak se ke mně v životě chovali takzvaní ‚civilizovaní‘ lidé, na pobyt mezi divochy docela těším.“ (z deníků May Doddové)
(PoZNÁMkA: Následující zápis bez datace je uveden na první straně
prvního sešitu deníků May Doddové.) Tyto zápisky píši pro své drahé děti Hortenzii a Williama pro případ, že by již svou milující matku nikdy více nespatřily, a také aby se jednoho dne mohly dozvědět pravdu o mém nespravedlivém uvěznění, o tom, jak jsem uprchla z pekla, a kam až mě tato cesta zavedla... 23. března 1875 Dnes mám narozeniny a obdržela jsem ten největší dar ze všech – svobodu! Tyto první uboze naškrábané řádky píši na palubě vlaku společnosti Union Pacific, který v 6:35 dnes ráno opustil Union station v chicagu a míří na západ, do teritoria Nebraska. cesta, jež má mít spoustu zastávek, bude prý trvat čtrnáct dní a v omaze budeme muset přesednout do jiného vlaku. Ačkoli nám měl náš cíl zůstat utajen, z odposlechnutých rozhovorů vojenského doprovodu (poněkud podceňují sílu ženského sluchu) jsem zjistila, že nás vlak nejprve zaveze do Fort sidney a odtud budeme kolonou koňských povozů převezeny do Fort laramie v teritoriu Wyoming a dále do camp Robinson v Nebrasce. Život je tak zvláštní. Nikdy by mě nenapadlo, že se kdy vydám na tuhle dlouhou cestu a z vlaku budu pozorovat vzdalující se chicago. sedím pozpátku, abych ho ještě naposledy viděla. Vrstva hustého černého uhelného kouře připomínající ohromný slunečník halí jako každý den pláž jezera Michigan a poslední záblesky onoho kalného, uspěchaného města mi mizí před očima. Ach jak mi to halasné, ukři20
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 21
čené město chybělo, zatímco jsem byla uvězněná v tichu a temnotě. Teď si připadám jako postava z divadelní hry, kterou vytrhli z opravdového světa, aby ztvárnila jakousi strašlivou, dosud nenapsanou roli. Tolik těm lidem za okny vlaku závidím. spěchají do bezpečí své každodenní lopoty, zatímco my, vězeňkyně osudu, jsme unášeny do ohromné, neznámé prázdnoty. Zrovna míjíme chatrče v nových chudinských čtvrtích, jež raší od onoho velkého požáru v sedmdesátém prvním všude kolem města. Jsou to jen pouhopouhé boudy stlučené ze zbytků prken, ve větru se kymácejí jako domečky z karet a připomínají jakýsi vratký plot. chicago je jím obehnané, jako by se snad kdosi pokoušel zabránit postupně se rozrůstající metropoli v dalším rozpínání. Na zablácených dvorcích si tu hrají umouněné polonahé děti a s prázdnými výrazy na nás zírají, jako bychom buď my, nebo možná ony, byli stvoření z jiného světa. Ach jak toužím spatřit své vlastní děti! co bych za to dala, abych je mohla ještě jednou naposledy vidět a pochovat v náručí... Tisknu ruku na okno a mávám jednomu drobnému chlapci, jenž mi z nějakého důvodu připomíná mého sladkého Williama – tohle nebohé dítě má však zablácený obličej lemovaný špinavými prstýnky světlých, mastných vlasů. Hledí na mě pronikavě modrýma očima a pozdrav mi oplácí nesmělým zdvihnutím drobounké ruky... Měla bych se rozloučit... sleduji, jak se mi před očima neustále zmenšuje, a vzápětí necháme tyto poslední chudé výspy za sebou. Vycházející slunce zatím osvětluje vzdalující se město a celá tato scenérie se postupně ztrácí z dohledu. Dívám se tak dlouho, jak jen můžu, a teprve poté seberu konečně odvahu a přesednu si – svou temnou, neklidnou minulost nechám za sebou a vyrazím vstříc nejisté, děsivé budoucnosti. když tak učiním, nemůžu z toho, co vidím, popadnout dech. Před námi se rozprostírá nepopsatelně rozlehlá, opuštěná krajina prérií. Z toho pohledu na mě jdou mdloby a točí se mi hlava – je mi, jako by mi z plic vysáli všechen vzduch, jako bych přepadla přes okraj světa a po hlavě se řítila prázdným prostorem. A třeba to tak opravdu je... třeba se řítím střemhlav dolů... Avšak odpusť, dobrý bože. Z úst mi již nikdy nezazní stížnost a nepřestanu si připomínat, jak úžasné je být svobodná, jak jsem se za tento 21
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 22
moment každičký den svého života modlila a mé modlitby byly nyní vyslyšeny! Hrůza, kterou mám v srdci z toho, co mě čeká, není nic ve srovnání s vidinou života stráveného jako „vězeňkyně“ v onom odporném „vězení“ – neboť to mnohem spíše než nemocnice bylo právě vězení a my spíše vězni než pacienti. Ve jménu „léčby“ nás jako zvířata v zoo zavírali za železné mříže, lhostejní doktoři nám nevěnovali pozornost a sadističtí zřízenci nás mučili, provokovali a napadali. ÚsTAV PRo cHoRoMYslNÉ je podle mé vlastní definice místo, kde choromyslné vytvářejí. „Proč jsem tady?“ zeptala jsem se doktora kaisera, když se na mě celých čtrnáct dní po mém „příjmu“ přišel poprvé podívat. „Přeci kvůli vašemu promiskuitnímu chování,“ odvětil způsobem, jako by ho upřímně překvapilo, že se vůbec opovažuji takový dotaz klást. „Ale já jsem zamilovaná!“ protestovala jsem a obratem mu pověděla o Harry Amesovi. „Má rodina mě sem umístila, protože jsem odešla z domu, abych žila neoddaná s mužem, který byl podle nich pod mou úroveň. Z tohoto prostého důvodu. když se jim nepodařilo přinutit mě ho opustit, rozhodli se mě od něj a od mých dětí odtrhnout. copak, pane doktore, nevidíte, že nejsem o nic bláznivější než vy sám?“ Vzápětí pozvedl obočí a s nesnesitelným, morálně povýšeneckým přikyvováním si cosi naškrábal do zápisníku. „Á,“ pravil, „už tomu rozumím – vy si myslíte, že jste se sem dostala, protože se proti vám spikla vaše rodina.“ Potom vstal a odešel a téměř šest měsíců se neukázal. V tomto počátečním období jsem byla podrobena ukrutně bolestivé „kúře“, kterou mi onen dobrotivý doktor předepsal, aby mě vyléčil z mé „nemoci“. spočívala v každodenních injekcích vroucí vody do vagíny – jež měly zřejmě utišit mou neukojitelnou sexuální touhu. Přitom jsem byla dlouhé týdny upoutána na lůžko a měla jsem zakázáno přátelit se s ostatními pacienty, číst knihy, psát dopisy nebo se jakkoli jinak rozptylovat. sestry ani ošetřovatelé se mnou nemluvili – jako bych ani neexistovala. Další ponížení, jež jsem musela přetrpět, bylo chození na podložní mísu, do kterého mě nutili, třebaže se mnou fyzicky bylo všechno v naprostém pořádku. kdykoli jsem protestovala nebo mě přistihli, že neležím, připoutali mě k posteli po zbytek dne a noci řemeny. 22
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 23
A právě tehdy jsem skutečně přišla o rozum. Pokud na to bylo krátké každodenní týrání, bez pochyb se o to postarala má naprostá izolace a nečinnost – bylo to k nesnesení. Dychtila jsem po čerstvém vzduchu a fyzické aktivitě. Toužila jsem protáhnout si nohy procházkou podél jezera Michigan jako kdysi... Před úsvitem jsem se s ohromným rizikem obvykle vyplížila z postele, postavila se na židli a natáhla krk, abych viděla přes železné mříže, jež zakrývaly malinké, zastíněné okno z mého pokoje – abych zachytila alespoň záblesk denního světla a kousíček zelené trávy venku. Hořce jsem nad svým osudem ronila slzy, ale bojovala jsem s nimi a vždy je přemohla. Věděla jsem totiž, že pláč si před personálem nemůžu dovolit, nebo by ještě řekli, že kromě promiskuity, jak zcela absurdně prohlásil onen doktor, trpím ještě hysterií a melancholií... a to by mi přineslo jen další muka. Dovolte, abych teď uvedla na pravou míru skutečné okolnosti mého uvěznění. Před čtyřmi lety jsem se zamilovala do muže jménem Harry Ames. Harry byl o několik let starší než já a pracoval jako předák na sýpce mého otce. seznámili jsme se v domě mých rodičů, kam Harry pravidelně docházel a s otcem probíral obchodní záležitosti. Harry je trochu obhroublý, avšak velice pohledný muž se svalnatými pažemi a sebevědomím člověka, jenž se živí rukama. Absolutně ho nelze srovnávat s těmi nemastnými neslanými privilegovanými chlapci, s nimiž jsou dívky mého postavení nuceny stýkat se na plesech a při čajíčku. Harryho šarm mě vskutku omráčil... slovo dalo slovo a... no ano, někdo s jinými měřítky by o mně jistě mohl prohlásit, že jsem promiskuitní. Nestydím se přiznat, že jsem vždy byla ženou vášnivých emocí a silných tělesných tužeb. Nepopírám to. Mé ženství se plně rozvinulo již v raném mládí a oni podivní mladíci z mých úzkých sociálních kruhů ze mě měli vždy docela strach. Harry byl jiný. byl to muž. Přitahoval mě tak, jako můru vábí plamen. Začali jsme se potají scházet. oba jsme tušili, že otec by náš vztah nikdy nestrpěl, a zrovna tak jako já si Harry dělal starosti, že budeme odhaleni – věděl totiž, že by ho to stálo práci. Jeden druhému jsme ale nedokázali odolat – nemohli jsme bez sebe být. 23
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 24
Hned napoprvé jsem s Harrym otěhotněla a později se mi narodila dcera Hortenzie. Dokonce jsem cítila, jak se mi v momentě vyvrcholení naší lásky zhmotnila v lůně. Musím podotknout, že se Harry zachoval jako džentlmen a vzal na sebe veškerou odpovědnost. Nabídl, že se vezmeme, což jsem, přestože jsem ho milovala a miluji ho dodnes, kategoricky odmítla. Jsem totiž nezávislá – z pohledu některých možná nekonvenční – žena. Na vdavky jsem nebyla připravená. svého děťátka jsem se ovšem vzdát nehodlala, a tak jsem bez vysvětlení odešla od rodičů a se svým milovaným se usídlila v malém zchátralém domku na břehu řeky chicago, kde jsme jistý čas vedli velmi jednoduchý, avšak šťastný život. samozřejmě netrvalo dlouho, než se otec o klamu svého předáka dozvěděl a okamžitě ho propustil. Harry však dostal brzy práci u jednoho z otcových konkurentů a i já si našla zaměstnání. Pracovala jsem v továrně na zpracování tetřívků určených pro chicagský trh. byla to špinavá, vyčerpávající práce, na niž mě má privilegovaná výchova absolutně nepřipravila. Zároveň – a možná snad i z téhož důvodu – pro mě byl pobyt ve skutečném světě a nutnost se jím sama protlouct podivuhodně osvobozující. Jakmile se Hortenzie narodila, téměř okamžitě jsme počali Williama... mého sladkého Vilíka. s rodiči jsem se snažila zůstat v kontaktu – přála jsem si, aby poznali vnoučata a nesoudili mě příliš krutě za to, že jsem si zvolila jinou životní cestu. kdykoliv jsem si však domluvila s matkou návštěvu, byla vždy vesměs hysterická – vlastně měli do ústavu dost možná zavřít spíše ji než mě – a otec byl zatvrzelý a odmítal se na mě přijít třeba jen podívat. Nakonec jsem se domů přestala vracet úplně a jediný chatrný kontakt, který jsem s rodinou od té doby měla, byl prostřednictvím mé starší vdané sestry, která se rovněž jmenuje Hortenzie. Ještě než se Vilík narodil, začali jsme mít s Harrym jisté problémy. Říkám si, jestli ho snad už tehdy nezpracovávali tátovi špiclové, protože se změnil téměř přes noc a najednou byl odtažitý a nepřístupný. Začal pít, celé noci trávil venku, a když přišel domů, cítila jsem z něj jiné ženy. lámalo mi to srdce, protože jsem ho pořád milovala. Přesto jsem byla ještě víc než kdy jindy ráda, že jsem si ho nevzala. 24
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 25
A právě jednoho takového večera, zrovna když byl Harry pryč, se objevili tátovi poskoci. Vprostřed noci vtrhli dveřmi do domu, doprovázeni chůvou, jež popadla moje děťátka a okamžitě se s nimi vytratila. Muži mě mezitím spoutali. bránila jsem se ze všech sil – křičela jsem, kopala, kousala a škrábala, ale samozřejmě marně. své děti jsem už od té tmavé noci nespatřila. odvezli mě rovnou do ústavu, kde jsem byla den za dnem, týden po týdnu, měsíc co měsíc odsouzena k životu na lůžku v potemnělém pokoji. Nebylo nic, čím bych si mohla zkrátit čas, jen každodenní muka a neutuchající myšlenky na mé děti – určitě žily s mými rodiči, o tom jsem nepochybovala. co se však stalo s Harrym, jsem netušila, a to mě tížilo... (Ach Harry, můj Harry, lásko mého života, otče mých dětí. odměnil se ti snad otec zlatem za to, že jsi mě vprostřed noci přenechal jeho gaunerům? Prodal jsi mu své vlastní děti? Nebo tě nechal jednoduše zavraždit? To se možná nikdy nedozvím...) Tolik trápení, protože jsem se opovážila zamilovat se do obyčejného člověka. Tolik hoře, muk a takový trest za to, že jsem se rozhodla přivést vás, mé milované děti, na svět. Tolik zoufalství a beznaděje za to, že jsem si zvolila nevšední život... Avšak ve srovnání s tím, co mě čeká teď, lze můj dosavadní život jistě považovat za naprosto obyčejný! Přesně vám teď popíšu, jak jsem se v tomto vlaku vlastně ocitla: před dvěma týdny se v ženské společenské místnosti našeho ústavu objevili muž a žena. Vzhledem k povaze svého „neduhu“ – „morální zvrhlosti“, jak se uvádí v mém spise (taková směšná fraška – kolik žen už asi stihli zavřít, aniž by k tomu měli jediný pádný důvod!) – jsem patřila k pacientům striktně odděleným podle pohlaví. bavit se s muži jsem měla přísně zakázáno, zřejmě z obavy, že bych se s nimi snad mohla pokusit souložit. Dobrý bože! Na druhou stranu brali jistí mužští členové personálu moji diagnózu jako pozvánku mě v noci navštěvovat. kolikrát jsem se to jen probudila s pocitem, že se dusím, když se ke mně celou svou vahou tisknul jeden obzvláště odporný zřízenec, tlustý, páchnoucí, tělnatý a upocený Němec Franz... Ach bože chraň, jak já se modlila, abych ho mohla zabít. ona dvojice si nás zkoumavě prohlédla jako dobytek na trhu. Potom si vybrali asi šest až sedm osob a odvedli nás do soukromé míst25
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 26
nosti pro personál. Ve skupině nápadně chyběly starší ženy a všechny ty, jež byly beznadějně a nenapravitelně šílené – například ty, co nekonečné hodiny sedí a s úpěním se kolíbají sem a tam, nebo ty, jež bez přestání pláčou a vedou dohady se svými démony. Tyto ubohé, neduživé ženy přeskočili a nás „reprezentativnější“ blázny předvedli před naše hosty. když jsme se uchýlili do místnosti pro personál, pan benton, jak se jmenoval mužský zástupce naší návštěvy, nám vysvětlil, že si s námi přijel pohovořit jakožto s potenciálními účastnicemi jistého vládního programu souvisejícího s indiány ze západních planin. Jeho společnice, kterou nám představil jako sestru crowleyovou, nás prý s naším svolením podrobí tělesné prohlídce. budeme-li na základě pohovoru a prohlídky shledány vhodnými kandidátkami, získáme možná nárok na okamžité propuštění. Ano! Taková nabídka mě přirozeně upoutala. Podmínkou však byl zároveň souhlas rodiny a naděje, že by mi ho kdy rodiče udělili, byla mizivá. Přesto jsem se rozhodla plně spolupracovat. Po pravdě mi totiž pohovor i prohlídka byly mnohem milejší než nekonečné hodiny trýznivé jednotvárnosti strávené vsedě nebo vleže na lůžku, naplněné pouze zlověstným přemítáním nad nespravedlností mého trestu a zničující ztrátou vlastních dětí, naprostou beznadějí z bezvýchodnosti mé situace a strašlivým čekáním na další „kúru“. „Mám nějaký důvod myslet si, že nejsem plodná?“ – to byla první otázka, kterou mi sestra crowleyová hned na začátku prohlídky položila. Musím říct, že mě zaskočila – ale odpověděla jsem hbitě, protože jsem si předsevzala, že prohlídkou projdu, ať už je její účel jakýkoli. „Au contraire!“ pronesla jsem a vzápětí sestře pověděla o svých dvou drahých dětech, jež jsem již stihla jako neprovdaná žena přivést na svět – o svém synkovi a své dcerce, které tak krutě vytrhli matce z náručí. „Jsem tak plodná,“ pokračovala jsem, „že stačilo, aby na mě můj milovaný, vážený pan Harry Ames, jednoduše s určitou romantickou touhou v očích pohlédl, a děťátka mi z lůna vypučela jako zrníčka sypající se z protrženého pytle!“ (Zde musím prolomit tabu. To, že mě do jiného stavu nepřivedl ošetřovatel Franz, to odporné zvíře, jež mě navštěvovalo po nocích, mělo jediný důvod: ten ubohý kretén vždy vypustil veškerý svůj ne26
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 27
chutný výron – zatímco po mně ve své předčasné agónii poskakoval, vzdychal a hořce vzlykal – na mé povlečení.) Začala jsem se obávat, že jsem možná v entuziastické snaze oslnit sestru crowleyovou svou plodností zašla příliš daleko, protože se na mě podívala oním únavným, obezřetným výrazem, který již tak dobře znám a jejž lidé věnují bláznům – i těm údajným – jako by si dělali starosti, že se od nás nakazí. Vstupní prohlídkou jsem ale podle všeho prošla, neboť mě vzápětí zpovídal sám pan benton, jenž mi rovněž pokládal vysloveně prapodivné otázky: Vím, jak uvařit na ohni? Trávím ráda čas venku? spím ráda pod širým nebem? Jaký je můj osobní názor na divochy ze Západu? „Říkáte na divochy ze Západu, pane?“ přerušila jsem ho. „Ještě nikdy jsem žádného nepotkala, tak by pro mě bylo obtížné udělat si na ně jakýkoli názor.“ konečně šel pan benton přímo k věci: „byla byste ochotná učinit obrovskou osobní oběť ve jménu naší vlády?“ zeptal se. „Ale jistě,“ odpověděla jsem bez váhání. „Zvážila byste domluvený sňatek s divochem ze Západu, jehož jasným účelem by bylo zplodit s ním dítě?“ „cha!“ uchechtla jsem se v čirém úžasu. „Ale proč proboha?“ tázala jsem se, spíše zvědavá nežli dotčená. „Z jakého důvodu?“ „Pro zajištění trvalého míru na Velkých pláních,“ odvětil pan benton. „A s ním také bezpečné cesty pro naše odvážné osadníky, jež je třeba ochránit před ustavičným drancováním, kterému je ti krvežízniví barbaři vystavují.“ „Rozumím,“ pravila jsem, ale samozřejmě jsem nerozuměla ničemu. „součástí naší smlouvy,“ dodal pan benton, „by bylo i vaše okamžité propuštění z této instituce, jež by pro vás na znamení svého neskonalého vděku zajistil pan prezident.“ „opravdu? byla bych odsud propuštěna?“ zeptala jsem se a snažila se zakrýt, jak se mi třese hlas. „To je zcela zaručeno,“ odpověděl, „tedy v případě, že váš zákonný opatrovník, existuje-li někdo takový, bude ochoten podepsat nezbytný souhlas.“ 27
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 28
To už jsem v hlavě spřádala plán na to, jak tuhle poslední, zásadní překážku, jež mi bránila ve znovunabytí mé svobody, překonat, a opět jsem odpověděla bez jediného zaváhání. Vstala jsem a vysekla hluboké pukrle, při němž se mi podlomila kolena – a to jak v důsledku mého uvěznění a dlouhých měsíců bez činnosti, tak z čirého vzrušení, že bych mohla být znovu volná: „bylo by mi nesmírnou ctí, vážený pane, zhostit se pro dobro své země tohoto vznešeného úkolu,“ pronesla jsem, „a poskytnout prezidentovi spojených států své skromné služby.“ Po pravdě bych se mileráda upsala k návštěvě samotného pekla, jen abych se z tohohle ústavu dostala... a je docela možné, že přesně to jsem ve skutečnosti dělala... co se týče onoho zásadního problému spočívajícího v získání souhlasu mých rodičů, ráda bych na úvod poznamenala, že přestože mě prohlásili za promiskuitního blázna, ještě mě nikdy nikdo nenařkl z idiocie. Úkol vše oznámit rodinám potenciálních kandidátek do programu NPi (což je zkratka pro „Nevěsty pro indiány“, jak nám vysvětlil pan benton) a pozvat je do nemocnice, aby získaly potřebné informace a podepsaly nezbytné propouštěcí dokumenty – na jejichž základě mělo být pacientkám, pokud by si to přály, umožněno zúčastnit se daného programu – spočíval na bedrech hlavního lékaře ústavu a autora mých absurdních diagnóz doktora sidneyho kaisera. Za ten rok a půl, který jsem v léčebně proti své vůli strávila, se na mě onen dobrák, jak jsem již možná zmínila, přišel podívat pouze dvakrát. Díky svým marným snahám domluvit si s ním schůzku jsem se však seznámila s jeho asistentkou Marthou Atwoodovou, znamenitou ženou, jíž se mne zželelo a s níž jsem se spřátelila. Martha byla na tomto nešťastném místě mou jedinou přítelkyní a důvěrnicí. Netuším, jak bych bez jejího soucitu, návštěv a těch mnoha drobných laskavostí přežila. Postupem času jsme se poznaly lépe a Martha nabyla přesvědčení, že do ústavu nepatřím, že nejsem o nic šílenější než ona a že mě sem, podobně jako jiné ženy, umístila má rodina neprávem. když se mi naskytla příležitost odsud „uniknout“, souhlasila, že mi s mým zoufalým plánem pomůže. Nejprve si ze spisu v ordinaci doktora kaisera „vypůjčila“ korespondenci od mého otce a zhotovila duplikát jeho osobního hlavičkového papíru. společně jsme pak doktoru kaiserovi 28
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 29
zaslaly falešný dopis psaný otcovým rukopisem, v němž odesílatel vysvětloval, že je pracovně na cestách, a tak nebude schopen se navrhované schůzky v ústavu zúčastnit. Nebyl důvod, aby tomu doktor kaiser nevěřil, dobře věděl, že je otec předsedou chicagské a severozápadní železnice, pro kterou navrhl a kompletně vybudoval systém obilných sýpek – jež byly největším a nejpokrokovějším skladem tohoto typu v celém městě, jak nám nikdy neopomněl připomenout. otec v rámci zaměstnání téměř bez ustání cestoval a jako dítě jsem ho vídala zřídka. Do našeho – či snad bych měla říct „otcova“ – padělaného dopisu jsme s Marthou napsaly, že mou rodinu před nedávnem přímo kontaktovala ohledně mé účasti v programu sama vláda a že jim její zástupce, pan benton, osobně zaručil mé bezpečí, zatímco budu pobývat na indiánském území. Vzhledem k tomu, že byla Martha s celým náborovým procesem úzce obeznámena, věděla jsem, že jsem všechny nezbytné požadavky splnila a byla posouzena jako prvotřídní uchazečka (ne že bych se o to sama nějak zvlášť přičinila, neboť hlavními kritérii pro přijetí do programu byly způsobilost plodit děti a k tomu přiměřený věk, společně s dostatečnou příčetností na to, abych toho byla vůbec schopná. Dokonce lze dle mého s klidem říct, že vládě spíše než na úspěšnosti budoucích manželských svazků záleželo na naplnění předepsané kvóty – což by můj otec, rozený obchodník a pragmatik, jistě dokázal ocenit). otec mi tedy v dopise dal své požehnání zúčastnit se tohoto „vzrušujícího a vznešeného plánu pro asimilaci pohanů“, jak jsme – myslím – napsaly. Vím, že divochy ze Západu vždycky vnímal především jako překážku amerického zemědělského vývoje – představa, že všechny ty úrodné pláně přijdou na zmar, když by místo toho mohly v souladu s učením bible plnit jeho sýpky, se mu naprosto příčí. Pravdou je, že otcova hluboce zakořeněná nenávist vůči rudým mužům pramení výhradně z toho, že jsou špatnými obchodníky, což je v jeho očích ta nejhorší charakterová vada vůbec. Na večírcích, jež s matkou s nekonečnou pravidelností pořádají, s oblibou oceňuje své vlastní úspěchy i úspěchy svých bohatých hostů tím, že připíjí na sauckého náčelníka Černého jestřába, který kdysi řekl, že „zemi prodat nelze, lze prodat jen to, co je možné odnést“ – což je představa, již otec považoval za výsostně svéráznou a komickou. 29
belosky...TISK_Layout 1 11/8/2017 5:50 PM Page 30
Zároveň věřím, a to musím přiznat, že otec by tuto příležitost zbavit se mě – a společně se mnou i hanby, kterou jsem svým chováním, svým „onemocněním“, naší rodině přivodila – možná i potají ocenil. otec je totiž strašlivý snob, mám-li být upřímná. stigma toho, že má bláznivou – nebo ještě hůř, sexuálně promiskuitní – dceru, pro něj muselo být v kruhu jeho přátel a obchodních kumpánů téměř neúnosné. V dopise tedy pokračoval svým typicky bombastickým a zároveň roztěkaným stylem – stejným tónem, jakým by nejspíš dával souhlas k tomu, aby mě poslali do penzionátu pro mladé dívky (možná za to může skutečnost, že v našich žilách koluje ta samá krev, ale napodobit otcův styl psaní pro mě bylo až ďábelsky jednoduché) – a vyslovil se, že ono „osvěžující západní ovzduší, bujarý domorodý život v božské přírodě a fascinující kulturní výměna by mohly být přesně to, co ta nebohá, nezvladatelná dcera potřebuje, aby se její popletená mysl dala zase do pořádku“. Žádat otce, aby své dceři povolil souložit s divochy (na což on ke všemu kývne!), je vskutku něco neuvěřitelného, že? k dopisu byly rovněž přiloženy podepsané propouštěcí listiny, jež nechala Martha doručit do doktorovy ordinace v malém, úhledném a absolutně přesvědčivém balíčku prostřednictvím soukromého kurýra. samozřejmě věděla, že až se přijde na to, že mi pomáhala – a to bylo nevyhnutelné – okamžitě ji propustí a možná dokonce poženou před soud. Proto se má věrná, nebojácná, bezdětná a nemilovaná (a mám-li být upřímná, na pohled spíše obyčejná) přítelkyně, kterou v životě s největší pravděpodobností čekalo jen staropanenství a samota, zapsala do programu NPi taky. sedí tu ve vlaku hned vedle mě... a tak se alespoň do tohoto největšího dobrodružství svého života nepouštím sama. 24. března 1875 lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám z života, jenž nás nyní čeká, obavy. Pan benton nás ujistil, že jsme smluvně vázané odnosit pouze jedno dítě, potom prý můžeme své indiánské manžely klidně opustit – či zůstat, budeme-li si to přát. Pokud se nám počít nezdaří, musíme s manžely setrvat celé dva roky a po jejich uplynutí se můžeme 30