Issuu

BEAR GRYLLS HOŘÍCÍ ANDĚLÉ

JOTA/2018

Daily Mail, srpen 2015 Nacistický zlatý vlak OBJEVEN: přiznání na smrtelném loži vede lovce pokladů na tajné místo, o němž polští činitelé tvrdí, že důkaz jeho existence potvrdili radarem. Nacistický zlatý vlak se našel v Polsku poté, co muž, který se na konci druhé světové války podílel na jeho ukrytí, prozradil na smrtelném loži jeho polohu. Minulý víkend dva muži, Němec a Polák, prohlásili, že vlak – údajně naložený pokladem – našli poblíž městečka Walbrzych v jihozápadním Polsku. Piotr Żuchowski, polský památkář a vedoucí ministerského odboru národního dědictví, řekl: „Zatím nevíme, co ve vlaku je. Pravděpodobně vojenské vybavení, zbraně, ale možná i šperky, umělecká díla a cenné dokumenty. Obrněné vlaky v této fázi války sloužily často k převozu nesmírně cenných věcí, a tohle je obrněný vlak.“ Místní tradice tvrdí, že nacistické Německo nechalo vybudovat rozlehlou podzemní železniční síť, vinoucí se okolo mohutného kradu Książ, aby zde ukrylo cennosti Třetí říše. Stavbu těchto tunelů – pod krycím názvem Riese (Obr) – prováděli vězni z koncentračních táborů a komplex měl sloužit k výrobě strategických zbraní, jelikož místo leželo mimo dosah spojeneckých náletů.

Sun, říjen 2015 Historie nás učí, že pluk Special Air Service založený roku 1942 byl v roce 1945 rozpuštěn… Nová kniha uznávaného historika Damiena Lewise však odhaluje, že jedna přísně tajná třicetičlenná jednotka SAS pokračovala v boji. Tato skupina přešla na konci války

„do podzemí“ a pokračovala ve svém neoficiálním poslání – chytat nacistické válečné zločince. Cílem skupiny bylo odhalovat esesácké a gestapácké zrůdy, které vraždily jejich zajaté spolubojovníky i stovky francouzských civilistů, kteří jim pomáhali. Do roku 1948 skupina dopadla víc než sto nejhorších válečných vrahů – z nichž mnozí v letech 1945 a 1946 unikli spravedlnosti v Norimberku – a postavila je před soud. Tato maličká jednotka SAS, přezdívaná „Tajní lovci“, byla řízena z utajeného ústředí sídlícího v londýnském hotelu Hyde Park. Byla financována mimo účetní záznamy ruským šlechticem Jurijem Galicinem, který pracoval pro britské ministerstvo války. Právě členové této skupiny jako první odhalili hrůzy nacistických koncentračních táborů v celém jejich rozsahu… Koncentrační tábor Natzweiler poblíž Štrasburku se stal dějištěm úděsných nacistických pokusů. Zde velitel Josef Kramer experimentoval s plynem na židovských vězních ve snaze objevit efektivní vražednou metodu.

BBC, leden 2016 LEDOVÝ MUŽ ÖTZI MĚL PODLE VĚDCŮ ŽALUDEČNÍ BAKTERIÁLNÍ ONEMOCNĚNÍ. Mikroorganismy získané z vnitřních orgánů 5 300 let staré mumie ukazují, že dotyčný před smrtí trpěl bakteriálním onemocněním žaludku, tvrdí vědci. Ledový muž Ötzi, jak bylo pojmenováno zmrzlé tělo objevené v dubnu 1991 v Alpách, měl podle výzkumníků infekci, která je běžná i dnes. Provedený genetický rozbor bakterie Helicobacter pylori pomohl zmapovat historii mikrobu, která je úzce svázaná s historií lidské migrace.

Profesor Albert Zink, ředitel institutu zabývajícího se studiem mumií a ledového muže na Evropské akademii v Bolzanu, řekl: „Jednou z prvních výzev bylo získat vzorky z žaludku, aniž bychom poškodili mumii. Za tím účelem jsme ji museli úplně rozmrazit a nakonec jsme se dovnitř dostali otevřením…“

16. říjen 1942, ledovec Helheim, Grónsko

oručík SS Herman Wirth si ometl z očí sněhové vločky, které mu zacláněly ve vidění. Posunul se blíž, až se jeho tvář ocitla jen asi třicet centimetrů od její. Zíral skrze masu ledu, která je od sebe dělila – a vtom přidušeně vyjekl. Oči měla ta žena dokonce i v posledním tažení otevřené dokořán. A byly modré jako nebe – přesně jak očekával. Jenže s tím jeho naděje vzaly prudce za své, jako by se mu zhroutil celý svět. Její oči se zavrtávaly do jeho. Šílené. Skelné. Jako oči zombie. Z kusu průhledného ledu, který ji věznil, jako by do něj pálily dvě do ruda rozpálené hlavně. Bylo to neuvěřitelné. Když tahle žena padla k zemi, aby ji ledovec pohřbil, ronila krvavé slzy. Wirth zřetelně viděl, jak jí z očních jamek vytékala rudá pěna, a vzápětí zmrzla, zvěčněná v ledu. Přinutil se odtrhnout oči od jejího pohledu a sklouzl k ústům. Právě na ně všechny ty nesčetné noci myslel, když se chvěl v arktickém mrazu, pronikajícím i přes husí prachové peří jeho spacího pytle. V mysli si představoval její rty. Pořád o nich snil. Jak budou plné a našpulené a nádherně růžové, ústa dokonalé německé panny, která tu pět tisíc let čeká na oživující polibek. Na jeho polibek. Čím déle se však díval, tím víc v žaludku cítil, jak se ho zmocňuje odpor. Otočil se a nasucho se dávil do ledových poryvů větru, který skučel v ledové trhlině.

Její polibek by totiž byl polibkem smrti, objetím ďábla v ženské podobě. Ženiny rty pokrývala temně rudá hmota – zmrzlý chuchvalec vyzvracené krve. Hrozivě trčel do ledu před ní jako vířící rubáš. A nad ústy i z jejího nosu vyšla přívalová vlna karmínově rudé tekutiny, která se změnila v odpornou sraženinu. Wirth sklouzl očima ještě níž, doleva, doprava, těkal jimi po zmrzlém, nahém těle. Tahle žena si z nějakého důvodu servala oděv, než se v mukách plazila po ledovém příkrovu a poslepu klopýtla do zející trhliny. Jakmile se tu zastavila, během pár hodin zmrzla na kost. Dokonale zachovaná…, ale dokonalá ani zdaleka. Wirth nemohl uvěřit vlastním očím. Dokonce i ženina podpaží byla pocákaná hustou krví a z těch pruhů vyvstávaly vysrážené, karmínové korálky. Než zemřela – přesně ve chvíli, kdy umírala –, tato takzvaná severská božská předkyně doslova potila krev. Wirth nechal sklouznout pohled ještě níž v děsivé obavě, co tam najde. A nespletl se. Na jejích spodních partiích ulpívala hustá, zmrzlá rudá skvrna. Zatímco tam ležela a její srdce odbíjelo poslední údery, ze slabin se jí řinuly chuchvalce hnusné krve. Wirth se otočil a zvracel. Zvrátil obsah žaludku přes drátěné pletivo klece a nepřítomně se díval, jak řídká tekutina cáká hluboko do stínů pod ním. Zvracel a zvracel, až už nebylo co a suché dávení přešlo do lapání po dechu a bolestivého hekání. Zatnul prsty do pletiva a zvedl se namáhavě z kolen. Zaklonil se a vzhlédl do oslnivé záře reflektorů. Vrhaly do temné ledové průrvy prudké, neúprosné světlo, které se odráželo od všeho kolem něj jako šílený kaleidoskop zamrzlých barev. Kammlerova takzvaná Var – jeho milovaná dávná severská princezna: generál se může těšit na uvítání jaksepatří! Generál SS Hans Kammler. Co mu má Wirth proboha říct – a ukázat? Slavný velitel SS sem letěl takovou dálku, aby byl svědkem

jejího velkolepého vyproštění z ledu a mohl tu zprávu, s příslibem jejího vzkříšení, doručit samotnému Vůdci. Hitlerův konečně naplněný sen. A teď tohle. Wirth se znovu přinutil pohlédnout na mrtvolu. Čím déle si ji prohlížel, tím větší ho jímal děs. Jako by tělo ledové panny bylo ve válce samo se sebou, jako kdyby odmítlo vlastní vnitřnosti a vyvrhlo je ze všech otvorů. Pokud zemřela takhle, s krví a vnitřnostmi zamrzlými v ledu, musela být ještě dost dlouho živá a krvácet. Wirth už nevěřil tomu, že ji zabil pád do průrvy. Nebo mráz. Byla to ta dávná, ďábelská nemoc – v její moci tady zoufale klopýtala a plazila se po ledovci. Ale aby někdo ronil krev? Zvracel krev? Potil krev? Dokonce i močil krev? Co to proboha mohlo způsobit? Co ji proboha zabilo? Tohle mělo hodně daleko k árijské postavě matky, ve kterou všichni doufali. Tohle nebyla severská bohyně válečnice, o jejíž záchraně bezpočet nocí snil, nebyl to důkaz, že se slavná árijská rasa táhne pět tisíc let zpátky časem. Tohle nebyla dávná matka nacistických Übermensch – dokonalá blondýna, modrooká severská žena z doby mnohem starší, než kam sahá zaznamenaná historie. Po tomhle důkazu Hitler tak dlouho prahl. A teď tohle – ďábelská žena. Jak tak Wirth zíral na její zmučené rysy – do prázdných, vypouklých, krví potažených očí, z nichž čišela děsivá skelnatost chodící mrtvoly –, z čista jasna si v jednom oslepujícím okamžiku cosi uvědomil. Nějakým způsobem v hloubi duše věděl, že hledí přímo do pekelných bran.

Od mrtvoly zamrzlé v ledu začal škobrtat zpátky. Natáhl se nahoru a zuřivě zatahal za signalizační provaz. „Nahoru. Vytáhněte mě nahoru! Nahoru! Pusťte naviják!“ Nad ním zaburácel motor. Wirth ucítil, jak se klec dala se škubnutím do pohybu. Začala stoupat. A ten děsivý, zkrvavený kus ledu se chválabohu vzdaloval a mizel mu z očí. Jitřní slunce vrhalo červenorůžové světlo na sníh bičovaný větrem a ledovou tříští, když se Wirthova shrbená postava vyloupla nad povrch. Vyčerpaný vylezl z klece a dostoupil na tvrdou, umrzlou běl. Když procházel mezi strážemi, muži se pokusili srazit podpatky. Jejich masivní boty s kožešinovou podšívkou tlumeně zaduněly a gumové podrážky zavrzaly na tlusté vrstvě ledu. Wirth rozpačitě zasalutoval, ponořený v trýznivých myšlenkách. Natočil ramena proti skučícímu větru, límcem pláště si zahalil promrzlý obličej a zamířil k nedalekému stanu. Divoký poryv serval z komína, jenž vyčníval nad plátěnou střechu, černý chochol kouře. Nepochybně už roztopili kamna v očekávání vydatné snídaně. Wirth usoudil, že tři jeho kolegové od SS jsou už vzhůru. Ranní ptáčata. Dnes se navíc těší na to, že bude z hrobu vyzvednuta ledová panna, a tak jistě netrpělivě vyhlížejí rozbřesk. Původně tam s ním byli jenom dva důstojníci SS. Nadporučík Otto Rahn a generál Richard Darre. Potom však, zcela bez varování, v letadle s ližinami pro přistání na ledu, přiletěl generál SS Hans Kammler, aby byl svědkem závěrečných fází této impozantní operace. Teoreticky měl vše na povel generál Darre jako vrchní velitel výpravy. Každému však bylo jasné, že skutečnou mocí vládne generál Hans Kammler, Hitlerův muž. To jemu Vůdce naslouchal. A Wirtha, jak si musel přiznat, vzrušovala představa, že generál se stane svědkem jeho největšího triumfu. Ještě před pouhými osmačtyřiceti hodinami vypadalo všechno báječně; dokonalé zakončení neskutečně ambiciózního podniku.

Avšak dnes ráno… ztratil Wirth chuť na všechno – snídani, rozbřesk i své bratry od SS. Wirth přemítal, kde se tady vůbec vzal. Stylizoval se jako badatel zajímající se o starověké kultury a náboženství, což mu také zpočátku vyneslo Himmlerovu a Hitlerovu pozornost. Číslo v nacistické straně mu udělil sám Vůdce – což byla vskutku mimořádná čest. V roce 1936 zakládal společnost Deutsche Ahnenerbe, název znamenal „Německé dědictví předků“. A jejím posláním bylo dokázat, že světu kdysi vládla mytická severská populace – původní árijská rasa. Podle legendy rasa modrookých světlovlasých lidí obývala na severu Hyperboreu, bájný zamrzlý ostrov, který se podle všeho nacházel za polárním kruhem. Následovaly výpravy do Finska, Švédska a Arktidy, všechny však bez významnějších, natož světoborných objevů. Potom vyslali skupinu vojáků do Grónska založit německou meteorologickou stanici, a tam se dozvěděli vzrušující zprávy, že byl v grónském ledu objeven hrob jakési ženy z dávných dob. Tak se zrodila stávající osudná mise. Wirth byl zkrátka a dobře archeologický nadšenec a oportunista. Rozhodně ne žádný skalní nacista. Ovšem jako předseda Deutsche Ahnenerbe přicházel nutně do styku s nejhoršími fanatiky nacistického režimu – a dva z nich byli právě teď ve stanu před ním. Věděl, že tohle pro něj neskončí dobře. Naslibovalo se toho příliš mnoho a něco přímo Vůdci. Až příliš mnoho vznešených očekávání, příliš mnoho nereálných nadějí a ambicí záviselo na tomto okamžiku. Wirth jí však pohlédl do tváře a mimo veškerou pochybnost věděl, že ledová paní má rysy zrůdy.