0307280

JOHAN

CRUYFF AÂ JAAP DE GROOT

MOJE FILOZOFIE FOTBALU AUTOBIOGRAFIE

First published 2016 by Macmillan an imprint of Pan Macmillan 20 New Wharf Road, London N1 9RR Associated companies throughout the world www.panmacmillan.com Copyright © Johan Cruyff, 2016 Copyright 2017 © TIMY PARTNERS, spol. s r. o. Anglický originál byl publikován pod názvem Johan Cruyff: My Turn Překlad Pavel Křiklan Jazykový redaktor Ondřej Kučera Vydalo nakladatelství TIMY PARTNERS, spol s r. o. Pražská 5 811 04 Bratislava Sazba LAYOUT s. r. o, Bratislava, www.layout.sk ISBN 978-80-89311-93-4 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v informačním systému nebo rozšiřována elektronicky, mechanicky, fotokopiemi nebo jiným způsobem bez předešlého písemného souhlasu majitele práv.

V

šechno, co jsem kdy dělal, jsem dělal s ohledem na bu‑ doucnost, na vývoj, což znamená, že minulostí se pří‑ liš nezabývám. Pro mě je tohle absolutně přirozené. Detaily zápasů, které jsem odehrál, lépe popsali jiní lidé na jiném místě. Co mě zajímá, je myšlenka fotbalu. Díky tomu, že se neustále dívám dopředu, můžu se soustředit na to, jak se zlepšit ve všem, co dělám, a dozadu se ohlížím jedině tehdy, abych odhadl, jak se můžu poučit z vlastních chyb. Tyhle po‑ znatky můžete získat z různých událostí ve svém životě s tím, že teprve později můžete pochopit, jak je všechno propoje‑ né. Takže když pořád mířím dopředu, nemůžu se pořád dí‑ vat na to, co bylo předtím, jako na rovnou přímku. To nejdů‑ ležitější, co jsem se naučil jako hráč, je, že potřebujete čtyři věci: dobrý trávník, čisté kabiny, hráče, kteří si sami vyčistí kopačky, a napnuté sítě. Všechno ostatní jako herní dovednosti a rychlost, techni‑ ka a góly přijde později. To je filozofie, jež definuje můj cit pro fotbal a pro život. Vnesl jsem ji do všeho, co jsem dělal, ať už to byl totální fotbal na hřišti, moje rodina nebo Cruyf‑ fova nadace. Vždycky mi šlo o vývoj a neustálou snahu se zlepšit. Fotbal byl mým životem odjakživa. Mí rodiče vlastnili ob‑ chod s ovocem a zeleninou v Betondorpu, pár set metrů od

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

17

stadionu De Meer, na němž hrál Ajax Amsterdam, takže to bylo nevyhnutelné. Táta si nenechal ujít jediný zápas Aja‑ xu, a třebaže jsem svůj talent nezdědil po něm, předal mi alespoň svou oddanou lásku ke klubu. To, odkud jsem vzal své nadání, je záhada. Určitě jsem ho nezískal od táty nebo od dědy, protože jsem je nikdy neviděl hrát. Můj strýc Gerrit Draaijer, mámin bratr, odehrál několik zápasů za první tým Ajaxu jako levé křídlo, ovšem to bylo v 50. letech minulého století, kdy klub nepatřil do evropské špičky. Táta mi vyprávěl o hráčích jako Alfredo Di Stéfano, který uměl skvěle využít prostor na hřišti, nebo o Faasu Wilkesovi, fenomenálním driblérovi. Rozběhl se v záloze a obešel čty‑ ři, pět protihráčů. Úchvatné! Hrál za tým Xerxes Rotterdam, pak nastupoval za Inter Milán, AC Turín a Valencii a karié‑ ru zakončil v Nizozemsku. Tehdy jsem si uvědomil, co může Holanďan dokázat na hřišti. Jenže jsme neměli televizi a za‑ hraniční týmy jsem tak moc nevídal, tudíž jsem ho během jeho dlouhých let venku sledoval jen sporadicky. Totéž plati‑ lo o Di Stéfanovi, kterého jsem poprvé spatřil na vlastní oči v roce 1962, když přijel do Amsterdamu s Realem Madrid na finále Poháru mistrů evropských zemí. Všechno pro mě začalo na ulici. Čtvrti, v níž jsem byd‑ lel, se přezdívalo „betonová vesnice“ – výsledek experimen‑ tu s budováním levných domů po 1. světové válce. Byla to dělnická čtvrť a jako děti jsme trávili co možná nejvíc času venku. Kam až mi paměť sahá, hráli jsme fotbal, kde se dalo. Právě tady jsem se naučil přemýšlet o tom, jak vlastní nevý‑ hodu otočit ve výhodu. Obrubník tak nebyl překážka, nýbrž spoluhráč, s nímž jste si mohli narazit. Díky obrubníku jsem

18

JOHAN CRUYFF

tak mohl zdokonalovat svou techniku. Když se míč na růz‑ ných površích odráží do nepředvídatelných směrů, musíte okamžitě reagovat. Během mé kariéry byli lidé často překva‑ peni tím, že jsem vystřelil či přihrál z úhlu, který nečeka‑ li. To je právě tím, jak jsem vyrostl. To samé platí o držení rovnováhy. Když spadnete na betonu, bolí to, což pochopi‑ telně nechcete. Takže když hrajete fotbal, snažíte se nejít k zemi. Tímhle způsobem, kdy jste museli pořád reagovat na vše kolem sebe, jsem získal své fotbalové dovednosti. Proto vždycky tak prosazuji to, aby mladí hráli fotbal bez kolíků na kopačkách. Scházejí jim ty hodiny, které jsem absolvoval na ulici, během nichž jsem se učil, jak nespadnout. Tak ať hrají s plochou podrážkou a zlepšují si tak držení rovnováhy. Doma jsme žili prostě, ale nevadilo mi to. Vyrostl jsem v hezké rodinné atmosféře. Spal jsem v pokoji s bratrem Henniem, jenž je o dva a půl roku starší než já. Což, když jste hodně mladí, je velký rozdíl. Ale pořád jsem venku hrál fotbal, měl jsem svůj život a on také. Od obou rodičů jsem podědil vlastnosti rovným dílem. Po mámě jsem přátelský, po tátovi mazaný, to jsem hod‑ ně. Vždycky čekám na tu nejvýhodnější situaci, stejně jako můj táta Manus. Byl to šprýmař. Měl skleněné oko a rád se s lidmi vsázel o pět centů o to, kdo vydrží nejdéle zírat do slunce. Takže si své zdravé oko zakryl rukou, minutu se dí‑ val do slunce a pak shrábnul peníze. Moje máma Nel byla velmi společenská. Všechno se pro ni točilo kolem rodiny. Měla devět sourozenců, takže jsem měl spolu s devíti strý‑ ci a tetami spoustu bratranců a sestřenic. Bylo to skvělé, protože kdykoli se něco stalo, vždycky se našel někdo, kdo

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

19

mohl pomoci. Jeden věděl všechno o kamnech, další vyni‑ kal v kreslení… Byla spousta možností, na koho se v pří‑ padě problému obrátit. Co se však týkalo fotbalu, zvládl jsem všechno sám. Velký zájem, který jsem o něj měl, totiž všechny kolem mě míjel. Chodil jsem do základní školy pojmenované po význam‑ ném historikovi a politikovi Groenu van Prinstererovi v Am‑ sterdamu. Byla to křesťanská škola, i když já nebyl vychován ve víře a nedaleko navíc byly sekulární školy. Do kostela jsem šel jedině tehdy, když jsem tam místo táty nesl objednávku. Když jsem se ho zeptal, proč musím chodit do školy s biblí v aktovce, řekl mi: „Johane, jsou tam hezké příběhy. Snažím se ti v tomhle směru dát co možná nejvíc a později se můžeš za sebe rozhodnout, jak s tím naložíš.“ I ve škole jsem chtěl hrát fotbal a od útlého věku mě všich‑ ni znali jako „toho kluka s míčem“. Každý den jsem ho bral s sebou do třídy, položil jsem jej pod stůl a v hodině jsem si s ním přihrával mezi nohama. Někdy mě učitel poslal za dveře, protože jsem tím vyrušoval. S míčem jsem si hrál tak instinktivně, že už jsem ani nevnímal, že si ho mezi nohama posílám. Kromě tohoto jsem si z vyučování moc neodnesl. I tak jsem nikdy nešel za školu. I když mě učení moc nebavi‑ lo, chápal jsem, že je to něco, co musím absolvovat, a vydr‑ želo mi to až do doby, než jsem byl dost starý na to, že jsem za sebe rozhodl, že už to stačilo. Na rozdíl od toho si pamatuji, jak jsem poprvé přišel do Ajaxu. Jako by to bylo včera… Stalo se to, myslím, v roce 1952, takže mi bylo kolem pěti let. Táta se mě zeptal, jestli s ním chci jít roznášet koše s ovocem pro hráče, kteří jsou

20

JOHAN CRUYFF

nemocní či zranění. Tak jsem vzal kolo a jel s ním do klubu, nadšený z toho, že můžu poprvé projít jeho branami a tam se jen neodebrat na tribunu. Tehdy jsem potkal Henka An‑ gela, tátova kamaráda, který v Ajaxu pracoval jako správ‑ ce. Henk se mě zeptal, jestli mu chci pomáhat – začal jsem hned druhý den. Tak mi začal v pěti letech můj život v Aja‑ xu. Na své dětství vzpomínám moc rád. Zažil jsem samou lásku. Doma, ale i v Ajaxu. Tam díky „strýčkovi“ Henkovi, který mě nechal dělat všechny různé práce na stadionu: třeba když se na hřiště položil nový trávník nebo když se na něm v zimě nedalo hrát. To jsem v klubu trávil opravdu hod‑ ně času. Za odměnu jsem si mohl kopat na hlavní tribuně. O letních prázdninách jsem chodil domů k Arendu van der Welovi, útočníkovi Ajaxu, jenž se stal přítelem naší rodiny. Zrovna přestoupil z Ajaxu do Sportclubu Enschede a užíval si krásného života na venkově. Tam jsem asi v sedmi, osmi letech absolvoval své první lekce za volantem, když jsem seděl Arendovi na klíně. Ve Sportclubu Enschede jsem se také seznámil s Abem Lenstrou, skvělým útočníkem, jenž tam právě přišel z Heerenveenu. V té době byl naprostou ikonou. Dokonce jsem si s ním na jednom tréninku kopal, což bylo naprosto úžasné. Nejvíc si však pamatuji na to, že měl vždycky s sebou míč. V dětství jsem se se „strýčkem“ Henkem vídal hodně, zvlášť poté, co zemřela jeho žena, protože pak k nám často chodil na jídlo. U stolu jsem pak se zatajeným dechem po‑ slouchal, co se právě děje v Ajaxu. Ve stejné době se u nás začal stravovat i Arend van der Wel. Tehdy byl v základní se‑ stavě krátce a bydlel na severu Amsterdamu, což bylo příliš

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

21

daleko na to, aby po práci jezdil na jídlo domů a ještě stihl večerní trénink. Proto jedl u nás. Takže jsem od velmi útlého věku nejen trávil svůj veškerý volný čas na stadionu Ajaxu, ale navíc jsem měl klub skoro pořád i pod naší střechou. A to díky „strýčku“ Henkovi, jehož jsme zvali na návštěvy i poté, co zemřel můj táta, a který se nakonec oženil s mou mámou, a také díky Arendovi, od nějž jsem se od svých pěti let dozví‑ dal všechno o tom, co se dělo v Ajaxu od šatny po základní je‑ denáctku. Poslouchal jsem je den co den a nasákl jsem těmi informacemi jako houba. Jakmile jsem trochu vyrostl, běhal jsem po venku. Hrál jsem na ulici fotbal s kamarády a mým druhým domovem se stal stadion Ajaxu. Trávil jsem tam každičkou volnou chvíli, z domu jsem nikdy neodcházel bez míče. Od svých pěti let jsem si kdykoliv, když jsem šel pomáhat na stadion „strýčku“ Henkovi, bral s sebou i tašku s botami. Nikdy nevíte, jestli zrovna týmu nebude na tréninku nebo v přípravném zápase scházet jeden hráč. A často jsem měl štěstí, i když obvyk‑ le jen proto, že mě ostatním bylo líto. Byl jsem hubený jako lunt, samá kost, vypadal jsem jako skrček. Ale zželelo se jim mě, takže i když jsem tam neměl co dělat a ani jsem nepatřil do žádného žákovského týmu, hrál jsem za Ajax odmala. Byl to jeden z příkladů víry, kterou jsem vždycky měl a kterou jsem se snažil předat ostatním: vlastní nevýhodu, jako své šlachovité vzezření, můžete otočit ve svou výhodu. Často se mě lidé ptají na to, jakou mám nejkrásnější fot‑ balovou vzpomínku. Po pravdě řečeno si detaily příliš ne‑ pamatuji. Ani svůj první gól za Ajax na domácím stadionu mezi profesionály. Co si zato vybavuji, a to velmi jasně, je

22

JOHAN CRUYFF

moment, kdy jsem tam poprvé vstoupil na hřiště před zapl‑ něnými tribunami. Ne však jako hráč, nýbrž když jsem šel s vidlemi provzdušnit šestnáctku. Bylo mi zhruba osm let, táta byl ještě naživu a já se teprve měl stát členem Ajaxu. Ale už jsem byl na hřišti uprostřed plného stadionu a sna‑ žil jsem se upravit trávník tak, aby byl co nejlepší pro první tým. Na to nejde nikdy zapomenout. Když jsem zabodl vi‑ dle do země, cítil jsem odpovědnost za to, že mí hrdinové budou mít perfektní povrch. Jako někdo, kdo hrál, trénoval, sledoval a myslel na fotbal celý svůj život, jsem přesvědčen o tom, že tak raná zkušenost s pomocí s péčí o nejrůznější věci či uvědomění si důležitosti určitých standardů formo‑ vala osobnost, ve kterou jsem vyrostl. Poté, co jsem skončil hráčskou i trenérskou kariéru a založil Cruyffovu nadaci, jež umožňuje dětem hrát fotbal, jsme dali dohromady čtrnáct pravidel, která by měli lidé respektovat. Číslo dvě v seznamu hovoří o zodpovědnosti a respektu ke hřišti a k lidem; všech‑ no tohle má kořeny v tomto období mého života. Jak už jsem uvedl, všechna svá životní ponaučení jsem získal během pů‑ sobení v Ajaxu. Ačkoliv jsem byl průměrný student, od útlého věku jsem měl vřelý vztah k číslům. Zajímá mě numerologie. Napří‑ klad svou ženu Danny jsem si vzal druhého dne dvanáctého měsíce – prosince. Dva plus dvanáct dává dohromady číslo, které jsem nosil na zádech – čtrnáct. Rok naší svatby byl 1968 a šest plus osm je rovněž čtrnáct. Není divu, že jsme i po 48 letech pořád spolu. Náš sňatek byl dobrý nadvakrát. Totéž platí o mém synovi Jordim. Narodil se v roce ’74, já v roce ’47. Oba letopočty dávají dohromady jedenáct. Jeho

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

23

narozeniny pak jsou 9. února, mé 25. dubna. Což je devět plus dvě a dvě plus pět plus čtyři. Oba součty vycházejí opět jedenáct. Mám i dobrou paměť na telefonní čísla. Kamarádům sta‑ čilo dát mi jejich číslo jednou a nikdy jsem ho nezapomněl. Možná i proto mi šlo počítání jen tak v hlavě. Nenaučil jsem se ho ve škole, ale v zelinářství svých rodičů. Když byl táta pryč doručovat objednávky a máma musela vařit, obsluho‑ val jsem v obchodě zákazníky já. Ale byl jsem pořád příliš malý na to, abych dosáhl na pokladnu. Takže jsem se nau‑ čil počítat zpaměti, a protože jsem v tom byl odmala dobrý, začala mě čísla zajímat. Částečně i díky téhle zálibě, při níž jsem objevoval skrytou stránku věcí, jsem podle mého názo‑ ru začal víc přemýšlet o číslech ve fotbale. O tom, jak může‑ me získat výhodu nad soupeřem, jak můžeme lépe pracovat s prostorem, jako to uměl třeba Di Stéfano. Čili i když jsem po rodičích nezdědil žádné fotbalové nadání, pomohli mi k odlišnému vnímání fotbalu. Co se týče fyzické přípravy ve fotbale, vždycky jsem měl strašný odpor k dlouhým běhům a k medicinbalům, s nimiž jsme se dřeli v tělocvičně. Když jsem byl v prvním týmu Aja‑ xu, kdykoliv nás trenér Rinus Michels poslal do lesa, snažil jsem se dostat co nejvíc před ostatní a pak se schovat za stro‑ mem, dokud se zbytek týmu nevracel zpátky. Zároveň jsem doufal, že nikdo na trati nebude počítat, kolik nás vlastně běží. Fungovalo to jen chvíli, než na můj podvod Michels při‑ šel. Za trest jsem musel o volném dni v osm ráno odběhat na lesní dráze trénink navíc. Michels přijel autem přesně na čas. Za volantem ještě seděl v pyžamu, stáhnul okénko

24

JOHAN CRUYFF

a řekl: „Na mě je příliš chladno, jedu zpátky do postele.“ Byla to pro mě potupa. Oficiálně jsem vstoupil do mládežnického systému Aja‑ xu v roce 1957, to mi bylo deset let. Byl jsem vyhublé děc‑ ko, a kdybych přišel v dnešní době, určitě bych musel dělat různá cvičení. Jenže takhle jsem nedělal žádné, stejně bych to nesnášel. Nanejvýš jsem požádal mámu, aby mi vařila víc zelených fazolek a špenátu kvůli železu. A zbytek? Dělal jsem to, co vždycky: můj veškerý volný čas vyplnil fotbal, ať už v klubu nebo na ulici s kamarády. Důležité pro mě bylo ho nejen hrát, ale zároveň se jím i bavit. Později se mi při tréninkových výbězích přihodilo něco podobného s Frankem Rijkaardem, když jsem trénoval Ajax. Vždycky na okruhu v terénu předstíral, že potřebuje kašlat. Hráči byli obvykle rozděleni na dvě skupiny, jedna běžela za druhou. Takže se Rijkaard vždycky zařadil do té druhé, ne‑ chal ostatní odběhnout a pak počkal, až ho o kolo dostihne první skupina, a pokračoval s ní. Takhle vždycky absolvoval o kolo míň než zbytek. Žádný jiný trenér si toho nevšiml, já ano. A užíval jsem si to. Samozřejmě, že jsem mu později řekl, že o tom vím, ale zároveň jsem se dobře bavil. Díky svému tátovi jsem měl tuhle mazanost rád, i když jsem měl v sobě i hodně z mámy. Když jsem začal chodit s Danny, ob‑ čas jsem chtěl zůstat venku déle, než povolil trenér Michels. Měl ve zvyku večer projíždět v autě Amsterdamem, aby se přesvědčil o tom, že máme před domem své vozy včas zapar‑ kované. Jednou jsem si půjčil auto od nevlastního táty a to své jsem nechal doma. Michels se dovtípil, co se děje, a po‑ hrozil mi, že mi druhý den napaří pokutu. Pořád jsem bydlel

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

25

s rodiči, tak jsem mu řekl: „Klidně zavolejte mámě, byl jsem doma.“ Udělal to, ona to skvěle sehrála a on svou výhrůžku stáhl. S mámou jsme se tomu pak hodně smáli. Když mi bylo dvanáct, Jany van der Veen mě v žákovském týmu Ajaxu učil nejen to, jak hrát fotbal, ale také normám a hodnotám. Byl prvním člověkem v klubu, jenž mi vštípil, abych si vždycky vybral určitou cestu a pak po ní postupoval. A také byl dalším příkladem toho, jak život v Ajaxu dokázal zastoupit výuku, které by se mi ve škole nedostalo. Jany sice vždycky trénoval jen malé kluky, ovšem využíval při tom myšlenky, které dal dohromady společně s Jackem Reynold‑ sem – anglickým novátorem, jenž trénoval mužský A­‑tým ve 40. letech minulého století a pomohl položit základy, na nichž byl později vystaven totální fotbal – a přenášel je na nás. Také zavedl hry, které nám pomáhaly odstraňovat naše chyby, takže jsme na tréninku byli kreativní. Michels nám vtiskl disciplínu, Jany zase zábavu. Když jsem se sám stal tre‑ nérem, přenesl jsem tyhle myšlenky do Barcelony. Jak jsem vždycky říkal: Pokud pracujete ve fotbale, není to práce. Jis‑ tě, musíte tvrdě dřít, ale zároveň u toho musí být i zábava. Mými trenéry v mládežnických týmech byli: Vic Buckin‑ gham, jenž vedl první tým před Michelsem, Keith Spurgeon, který byl sezonu u áčka, a především Jany. Vždycky vyznával velmi specifický způsob trénování, jehož jádro tvořilo pět zásad. Hry se neustále střídaly s upevňováním a rozvíjením pěti základních fotbalových principů: střelby, hlavičková‑ ní, driblinku, přihrávky a kontroly míče. Takže jsme pořád pracovali s míčem. Tenhle způsob tréninku pro mě zůstal měřítkem. Díky tomu jsem si uvědomil, že ta nejjednodušší

26

JOHAN CRUYFF

cesta je často ta nejtěžší. Hru na jeden dotek považuji za nej‑ vyšší formu techniky. Ovšem k tomu, abyste ji zvládli, a ještě ke všemu perfektně, musíte se předtím v tréninku míče do‑ tknout stotisíckrát, a přesně to jsme také dělali. Taková byla škola myšlení v Ajaxu, jež vychovávala hráče, kteří na tom byli technicky stejně dobře jako ti nejlepší na světě. A to vše díky jednoduchým tréninkovým metodám lidí, jako byl Van der Veen. A nejen on. Za mnohé vděčím i anglickému kouči Vicu Buckinghamovi, jenž odstartoval mou kariéru v A­ ‑týmu, když mi bylo pouhých sedmnáct let. Měl dva syny v mém věku, kteří se teprve rozkoukávali v Amsterdamu, a protože moje máma u Buckinghamových uklízela, hodně jsem cho‑ dil k nim domů. Tím jsem se mimochodem naučil anglic‑ ky. Ne ve škole, ale častým mluvením se členy jejich rodiny. Takové byly zvyky v Ajaxu: starat se o mladé hráče v týmu a dohlédnout na to, aby se chovali tak, jak mají. Když jsem začal hrát za áčko, z fotbalistů si mě vzal pod křídla Piet Kei‑ zer. Byl skoro o čtyři roky starší než já, a když jsem přišel, už měl v prvním týmu na kontě tři sezony. Ajax v té době teprve začal nabízet profesionální smlouvy a Piet byl prvním, kdo ji dostal. Já byl druhý a všiml jsem si, že mě Piet má rád. Například se vždycky ujistil, že jsem se vrátil domů před půl desátou večer a vyhnul jsem se tak pokutě či trestu od trené‑ ra Michelse. Buckingham mi sice dal první šanci v áčku, ale nejvřelejší vztah jsem měl s Michelsem, který převzal tým v roce 1965. Chránil nás před klubovým vedením, jež bylo zcela amatér‑ ské. Když k nám přišel, byli jsme skoro u dna tabulky. Snažil

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

27

se o to, aby nás neovlivnilo nic, co se v klubu děje mimo hři‑ ště, a my se tak mohli maximálně soustředit na naše výko‑ ny a také víc myslet na samotný fotbal. Právě Michels dostal Ajax na absolutní herní vrchol. Náš vzájemný vztah se složi‑ tě popisuje slovy, neboť Michels se stal také součástí mého života mimo klub. Řadu let poté, když už jsem měl děti, se převlékl za Santa Clause a přišel k nám domů na dětskou party. Jenže moje dcera Chantal ho poznala. Pořád ji slyším, jak říká: „Hej, ty nejsi žádný Santa, ty jsi strýček Rinus!“ Když Michels usedl na lavičku prvního týmu Ajaxu, bylo mi osmnáct let. Byl jsem nejmladší v týmu, ovšem i tak si mě bral stranou a probíral se mnou taktiku. Tohle nedělal s nikým jiným. A právě těmito rozhovory se zrodil náš vztah. Mluvili jsme o tom, jak se můžeme zlepšit, když se budeme držet určitých věcí, a dnes si uvědomuji, že z těchto konver‑ zací vzešly myšlenky, jež se podílely na vytvoření jedineč‑ ného způsobu fotbalu, který Ajax předváděl koncem 60. let minulého století. Všechny ostatní kluby přitom dělaly stále totéž co předtím. Michels mi vysvětloval, jak chce hrát a co bylo třeba dělat v případě, když něco nevycházelo. Henk An‑ gel, Arend van der Wel, Jany van der Veen, Rinus Michels, Piet Keizer a spousta dalších mi pomohla v herním rozvoji. A nejen v něm. V důležitých chvílích mého života při mně výrazně stáli i mimo hřiště. Nade všemi ční opět Michels, který mě vozil k doktorovi, neboť jsme po tátově smrti už doma neměli auto. Později se mezi námi odehrály i méně příjemné věci, nicméně to mi nemohlo zkazit obrázek o člo‑ věku, jenž se za mě postavil, když jsem ho jako mladík oprav‑ du potřeboval.

28

JOHAN CRUYFF

Můj táta zemřel v roce 1959, když mu bylo 45 let a mě dva‑ náct. Odešel přesně v den, kdy jsem dostal ve škole vysvědče‑ ní, a o jeho smrti jsem se dozvěděl na rozlučkové party. Od té doby hrál Ajax v mém životě ještě významnější roli. Už jsem doma neměl tátu, na nějž bych se mohl obrátit… Řekli nám, že zemřel na infarkt, protože měl vysokou hladinu choleste‑ rolu v krvi. Na jeho úmrtí jsem myslel pořád, a když jsem byl starší, zesílil u mě pocit, že mě čeká stejný osud jako jeho. Dlouho jsem byl přesvědčen o tom, že se nedožiji ani pade‑ sátky. Takže mě příliš nepřekvapilo, když se u mě ve stejném věku jako u táty objevily problémy se srdcem, protože jsem na to byl víceméně připravený. Jen s jedním velkým rozdí‑ lem – o 30 let později mě lékařská věda už dokázala zachránit. Táta je stejně jako máma pochován na amsterdamském východním hřbitově, který je přímo u starého stadionu Aja‑ xu. Nedlouho po jeho pohřbu jsem k němu začal promlou‑ vat, kdykoliv jsem šel kolem hřbitova nebo jsem tudy jel na kole či v autě. Dělal jsem to ještě dlouho poté, co zemřel. Na začátku jsem se mu svěřoval s tím, co bylo ve škole, později, když už jsem hrál za Ajax, už to bylo většinou o fotbale. Jaký idiot nás posledně pískal, jak padly mé góly a tak dál. Postu‑ pem let se naše rozhovory změnily, ovšem nikdy neustaly. Vždycky, když jsem stál před důležitým životním krokem, ptal jsem se ho v našich promluvách na radu. „Tak co mys‑ líš, táto?“ A když jsem druhý den ráno vstal, věděl jsem, jak se rozhodnout. Dodnes nevím, jak je to možné, nicméně se mnou byl pokaždé, když jsem něco důležitého řešil. A poté, co jsem k němu promluvil, jsem měl jasno v tom, co mám přesně dělat.

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

29

Uvedu jeden příklad za všechny. Bylo mi těsně po dva‑ cítce, stále jsem žil v Amsterdamu, zrovna jsem se oženil a pravidelně jsem nastupoval za áčko. Všechno bylo tehdy skvělé, až na velké množství sporů v Ajaxu. Trápily mě po‑ chybnosti o některých věcech, dokonce i o pomoci, kterou mi stále podle mých domněnek poskytoval táta. Nejsem příliš věřící a začal jsem přemýšlet o tom, jak se to může dít. Vždyť ještě nikdo se ze světa mrtvých nevrátil. Tak jsem tátu dostal trochu do úzkých. Požádal jsem ho o to, aby vždycky, když bude poblíž, zastavil mé hodinky. A to ja‑ kýmkoliv způsobem, aby ukázal, že je opravdu u mě a slyší, co říkám. Mohla to být náhoda, ale druhý den ráno se mi hodinky skutečně zastavily. Můj tchán měl hodinářský krá‑ mek, ovšem když se na ně tentýž den podíval hodinář, žád‑ nou závadu na nich nenašel. A zakrátko se zase rozběhly. Další ráno to však bylo stejné – opět stály. Tak jsem šel ještě jednou do toho obchodu, a ani tentokrát na hodinkách ni‑ kdo poruchu neshledal. Ten den večer jsem tátovi řekl, že mě přesvědčil o tom, že slyšel všechno, co jsem mu říkal. Nazítří hodinky normálně šly a od té doby se nezastavily. Nosím je každý den. Po tátově smrti musela jít máma vydělávat a díky tomu, že měla díky tátovi a „strýčku“ Henkovi blízké vazby na klub a také proto, že jsem se neustále motal kolem, Ajax se o naši rodinu postaral. Našel jí práci a chodila uklízet k anglickým trenérům, kteří v klubu tehdy působili. Díky tomu jsem se seznámil s Buckinghamovic rodinou. Klub ji také zaměstnal na uklízení kabin na stadionu. Když se máma o pár let poz‑ ději provdala za „strýčka“ Henka, který se tak stal mým dru‑

30

JOHAN CRUYFF

hým tátou, a pořád pracovala pro klub, bylo mé propojení s Ajaxem úplné. Ačkoliv už máma vydělávala, neměli jsme dost peněz na to, abychom si mohli dovolit jet někam na prázdniny. Takže jsem celý rok strávil na stadionu De Meer, a to i po sezoně. V jednom kuse jsem tam hrál fotbal, v jakémkoliv ročním období. Jen v létě vystřídal fotbal na Ajaxu baseball. Ten mi šel také výborně. Jako chytač jsem byl dokonce do svých pat‑ nácti let v nizozemské reprezentaci. Díky baseballu jsem se naučil soustředit na spoustu detai‑ lů, které mi později hodně pomohly ve fotbale. Jako chytač ovlivňujete nadhazovačův hod, protože on na rozdíl od vás nemá přehled o celém hřišti. Naučil jsem se, že ještě před‑ tím, než míč chytíte, musíte vědět, kam ho budete házet. Což znamená, že musíte mít představu o celém prostoru kolem sebe a o tom, kde všichni hráči stojí. Teprve pak můžete s klidem hodit. Žádný fotbalový trenér mi nikdy neřekl, že o tom, kam přihraji, musím být rozhodnutý dřív, než přijmu míč. Ale když jsem potom hrál fotbal už jako profesionál, to‑ hle ponaučení z baseballu o tom, že je důležité se soustředit na to mít kompletní přehled o hřišti, se mi vybavilo a stalo se mou silnou stránkou. Baseball je jedním z typických sportů, které mohou v tréninku rozvinout vaše schopnosti, neboť je v něm spousta paralel s fotbalem. Jako rychlost startu, sklu‑ zy, prostorové vnímání, učení myslet o krok napřed a řada dalšího. Jsou to přitom stejné zásady, které má Barcelona, když jí jde o přesnou kontrolu míče nebo které piluje cvi‑ čeními na přihrávky jako například rondo, jež je základem jejího tiki­‑taka stylu.

MOJE FILOZOFIE FOTBALU

31