0307163

Přeložila: Jana Pacnerová

Alan Dean Foster: Vetřelec – Covenant – Počátek Vydání první ™ & © 2017 Twentieth Century Fox Film Corporation. All rights reserved. This translation of Alien™: Covenant Origins, first published in 2018, is published by arrangement with Titan Publishing Group Ltd. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2018 jako svou 2157. publikaci Přeloženo z anglického originálu Alien™: Covenant Origins vydaného nakladatelstvím Titan Books, a division of Titan Publishing Group Ltd, Londýn, v roce 2017 Český překlad, 2018 Jana Pacnerová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Přebal a vazba, 2018 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Toto dílo je fiktivní. Jména, postavy, místní názvy a události jsou buď dílem autorovy představivosti, nebo jsou použity fiktivně a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, živými či mrtvými, firmami, událostmi nebo lokalitami je čistě náhodná. Vydavatel nemá kontrolu nad obsahem internetových stránek autora nebo třetích osob a nenese za ně odpovědnost. Veškerá práva vyhrazena Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0783-1 BARONET Praha 2018

VETŘELEC C o v e n a n t

P O Č ÁT E K AUTOR KNIHY

ALAN DEAN FOSTER AUTOŘI POSTAV MICHAEL GREEN, JOHN LOGAN, JACK PAGLEN, DAN O’BANNON A RONALD SHUSETT

Věnováno Frankovi a Barbii z lásky a přátelství.

PROLOG

Všichni umírali a nedalo se proti tomu nic dělat. Umírání ve spánku by nebylo tak zlé. Smrt stářím, vymírání v důsledku neschopnosti množit se, nebo i nějaká nemoc – to by bylo únosné. Ale vesmír byl chladný a lhostejný a bylo mu jedno, co je a není únosné. V tomto okamžiku, v této době byl chladnější než kdy jindy. Mrtvoly byly rozervané, rozdrásané explozí, roztrhané, až se znetvořené kostry začaly vršit podél budov jako bílá pěna na hřebenu vlny. Tsunami krve se valila jednou ulicí za druhou. Obyvatelé města se snažili bránit, a čím víc bojovali, tím rychleji umírali. Tvorové – věci, které se potulovaly a běsnily a pustošily mezi nimi – byli naplněni neúprosným nutkáním zabíjet. Dělali to s efektivitou a bezduchou rozhodností, která neznala uspokojení. Pachatelé nekonečného masakru se nemohli nikdy nasytit. Zabíjeli a budou zabíjet, dokud nezůstane nic, co by se dalo nazývat obětí. ///

7

Celou tu dobu Prorok spal a vykřikoval, zatímco kolem něj vybraní apoštolové sdíleli jeho vize a třásli se. Sdíleli a přitom v nich sílilo rozhodnutí a vědomí, co musí udělat. Osud, vidiny, jež mezi ně Prorok vypouštěl, se nesmí dostat na Zemi. Jestliže budou muset zemřít, aby tomu zabránili, pak nezaváhají. Bez otálení budou ve jménu vyššího dobra i zabíjet.

8

I

Ze země by se loď nikdy nevznesla. Její hmotnost však naopak nepředstavovala žádný problém, když plula po oběžné dráze Země jako spící velryba. Její cesta vesmírem byla něčím nevídaným, špičková moderní technologie, systémy udržování života podporované záložními, cíl… cíl byl ušlechtilý. Najít kolonii. Šířit sémě lidstva mimo jedinou malou modrozelenou kouli, na níž se živočišné druhy vyvinuly. Těm, kdo byli vybráni k cestě do nového světa, to také poskytne příležitost uprchnout před korupcí, vykořisťováním, zneužíváním a čirým hnusem, ovládajícím rodnou planetu, kterou jejich zločinně nedbalí předchůdci bezohledně pošpinili. Jacob Brandon, bezpečně připoutaný na polohovatelném sedadle raketoplánu, nepřestával skrz nedaleké okénko obdivovat linie Covenantu. Byl jeho kapitán, Covenant byl jeho loď. Jeho budoucnost. Jakožto spojovací článek Matky, pozoruhodné vševědoucí a vševidoucí umělé inteligence lodě, toho bude mít na práci jen málo – až na odpočinek v hibernaci, dokud nedorazí na vybraný vzdálený svět Origae-6. 9

Plavba rychlostí vyšší než rychlost světla bude cestou několikrát přerušena, aby se loď dobila, ale tyto zastávky byly předem naplánované a rutinní. Těšil se na velení, které – pokud všechno proběhne, jak má – bude od něj i posádky vyžadovat co nejméně skutečných zásahů. Věděl, že Indri Mithun ho sleduje. Muž s tmavou pletí, štíhlý jako prut, seděl na protějším sedadle a chvílemi předstíral, že si pohrává s počítačovými čočkami, připevněnými k levému oku. Ve skutečnosti pozoroval kapitána. Začal s tím už v odpočívárně před startem, během startu si dal pauzu a pokračoval po celý následující let. To ustavičné zkoumání už začínalo Jacoba unavovat. „Koukejte, Mithune, jestli se chcete na něco zeptat, jestli máte něco na srdci, tak prostě ven s tím. Nehodlám to z vás páčit.“ Okénkem za zástupcem firmy Weyland-Yutani bylo vidět, jak se zaoblený okraj zářící Země otáčí v souladu s raketoplánem, chystajícím se ke spojení s vesmírnou lodí. Druhý muž se ošíval, ze všech sil se snažil vypadat a působit autoritativně, ale vyšly mu z toho jen pořádné rozpaky. „Nežádal jsem, aby mě k vám přidělili jako hlídače.“ Jacob našpulil dolní ret a moudře kývl. „A já nežádal, aby mi byl nějaký hlídač přidělen, takže v tom se shodneme.“ Když Mithun nic nedodal, podrážděný Jacob pokračoval. „Takže, jestli vám nevadí, že se váš subjekt ptá – co na mně přesně hlídáte?“ Zástupce firmy polkl, znovu si bezdůvodně pohrál s okulárem, pak si začal upravovat límec košile pod sakem. Zřejmě nevěděl co s rukama. Jacobův přimhouřený pohled z druhé strany uličky ho nutil šátrat ještě rychleji. Venku za okénkem se otáčel vesmír jako výhled z ruského kola. „Musíte chápat, kapitáne, že jakkoli jsou naši lidé 10

a stroje zběhlí v určování hodnot a stanovení parametrů, výběr posádky pro tak monumentální podnik bude nevyhnutelně podroben rozsáhlému posuzování.“ Jacob se přívětivě usmál. „Byl bych rád, kdybyste nepoužíval slovo ‚podnik‘, když mluvíte o misi.“ Tentokrát si Mithun upravil okulár s rozmyslem. Obličej se mu zkřivil, když porozuměl a poté pochopil. Jacob byl zklamaný. Doufal v reakci ve formě smíchu nebo aspoň úsměvu. Jenomže už poznal, že zástupce firmy hned tak něco nepobaví. „Vtip. Chápu,“ odvětil Mithun, i když vůbec nechápal. „Nejspíš jsem měl použít jiný termín…“ „Prostě mluvte k věci, Mithune.“ Před raketoplánem a na monitorech bylo vidět, jak se blíží obrovský trup Covenantu. Zástupce přikývl se zjevnou úlevou, že už nemusí předstírat taktní přístup. „Řečeno bez obalu, jsou tací, kteří si nejsou jistí, jestli firma vybrala do velení mise správnou dvojici.“ Jacob teď upřeně a nehybně hleděl druhému muži do očí. „Misi velí Matka. Já jsem jen lidský kapitán a moje manželka je řadový zaměstnanec. Mým zástupcem je Oram, ne ona.“ „Starosti nám nedělá ani tak Danielsová,“ odvětil rázně zástupce firmy, „jako vy.“ „Aha. A co na mně dělá těm blíže neurčeným ‚vám‘ starosti?“ Teď už se Mithun usmál, i když jen nepatrně. „Jsou tací, kterým připadáte příliš ‚vrtkavý‘. Nedostatečně seriózní, aby se vám svěřilo velení tak obrovské a komplikované akce.“ Raketoplán zpomaloval, protože se blížil k hlavní přistávací rampě. Jacobovým tělem projelo slabé zachvění, jak mnohem menší loď začala klesat pod vlivem umělého gravitačního pole Covenantu. 11

„Na jakém základě dospěli k vědeckému zjištění, že jsem ‚vrtkavý‘?“ „Na základě určité korespondence.“ Mithun odvrátil pohled, už byl zase nesvůj. „Mezi vámi a ostatními. Korespondence, která odráží přemíru nadšení pro záležitosti nesouvisející s projektem. Ve firmě jsou tací, kteří mají pocit, že by vaše nadšení pro kolektivní sporty, kupříkladu, mohlo rozptylovat pozornost věnovanou vašim povinnostem.“ „Sporty.“ Jacob se naklonil k zástupci firmy tak prudce, až se jeho protějšek lekl. „Poslouchejte, jeden z důvodů, proč jsem byl pověřen velením Covenantu, byla moje prokazatelná empatie vůči kolonistům. Jakmile se dostaneme na Origae-6, mám dohlížet na založení kolonie. To vyžaduje naprosto jiné dovednosti než ty, které potřebuje kapitán vesmírné lodi.“ Vmáčkl se zpátky do sedadla. „Firma potřebovala někoho, kdo by disponoval zkušenostmi z obou oblastí. Vybrali si mě. Ti nejmenovaní ‚tací z firmy‘ si můžou trhnout nohou.“ Následovalo měkké žuchnutí, jak se raketoplán uvelebil na přistávací rampě. Jacob byl vděčný za návrat kompletní gravitace. Při gé nula jen těžko někoho nakopnete a on měl čím dál větší chuť předat pozadí zástupce firmy právě takové poselství. Jen klid, nařizoval si. Mithun možná vydělá za týden víc než ty za rok, ale je to jen lepší poslíček. Ty – ty jsi kapitán. Povznes se nad malichernosti. Víš, co dokážeš a co tě čeká. Věř svým schopnostem, vědomostem, dovednostem. Věř tomu, že už je skoro pozdě, aby tě Weyland-Yutani nahradila někým jiným. „Jde jen o to, že na palubě došlo k určitému reptání.“ Mithun nepřestával mluvit, ani když vystupovali. „Většina posádky je s vaším jmenováním spokojená. Stej12

ně tak Hideo Yutani osobně, ale někteří z kontingentu Weylandu dosud cítí potřebu nějak se prosadit.“ „To si děláte srandu,“ opáčil Jacob. „Už dost dlouho je to celé jedna firma. Weyland-Yutani.“ Vykročil hlavním koridorem. „Myslel jsem, že s takovými nesmysly už je jednou provždy konec.“ „Firemní fúze nikdy nejsou snadné,“ vysvětloval Mithun. „Většina těch, kteří takové spojení přežijí, se rychle smíří s novou situací. Ale u některých mohou přetrvávat špatné pocity.“ Jacobovi začínalo být jeho společníka trošičku líto a tak zmírnil tón. „Takže těch pár lidí na palubě zpochybňuje mou kompetenci zastávat funkci kapitána?“ Mithunova odpověď zněla zasmušile. „Oni zpochybňují všechno.“ „A proto vás poslali, abyste mě sledoval na každém kroku a zjistil, jestli se pod tlakem nerozsypu ještě před startem.“ „Tak nějak, víceméně.“ Poprvé od startu raketoplánu zvrásnil úzký obličej zástupce firmy upřímný úsměv. Mezitím je dva nakladači, doprovázející velkou autonomní paletu zásob, přiměli přitisknout se k jedné stěně koridoru. Pak pokračovali dál ležérním tempem. Osvětlení uvnitř Covenantu bylo jasné a přesto měkké, příjemné pro oko, ale dostatečně silné. „Jestli se můžu zeptat, jak si vedu?“ otázal se Jacob, když znovu vykročili. „Až na určité sklony k sarkasmu,“ odvětil Mithun, „docela dobře, jak vám mohu s radostí sdělit.“ „To je dobře. Moc nerad bych dostal vyhazov tak krátce před startem. Samozřejmě, jak budu naložený, uložený a uvedený do hibernace, nebude na tom záležet. Až na to, že v případě nouze je protizákonné budit člena posádky nebo kolonistu z hibernace před příle13

tem do destinace.“ Zazubil se na zástupce. „Firma by asi nestihla získat včas soudní příkaz.“ Tentokrát se Mithun neusmál. „Zjišťuju, že vás mám skoro rád, kapitáne,“ řekl, „takže vám něco řeknu. Pokud firma Weyland-Yutani dospěje k názoru, že její investice do nějakého projektu – ať už většího nebo menšího – může být v ohrožení, neexistují hranice toho, co může nebo je ochotná udělat, aby ji ochránila.“ Jacob se prudce zastavil a zamračil se na menšího muže. „Chcete říct, že by mě mohli vytáhnout z hibernace a nahradit i v takhle pokročilém stádiu?“ Mithun napřímil všech svých pětašedesát kilo. „Říkám, že by bylo dobré, kdybyste jako kapitán Covenantu odváděl dokonalý výkon a neudělal nic, co by mohlo budit nejistotu stran vašich schopností, aspoň dokud loď nepropluje oběžnou dráhou Neptunu.“ „Díky.“ Jacob se pousmál. „Budu se snažit fungovat striktně podle předpisů, dokud nevyrazíme.“ „To jsem vám vděčný,“ opáčil Mithun, „nejenže to bude lepší pro vás, ale také to velice zjednoduší moje hlášení.“ „Jaké hlášení?“ Oba muži se otočili k Danielsové, která se k nim přiblížila. Ačkoliv byla mírně udolaná posledními přípravami ke startu, Jacobova manželka, členka posádky Covenantu a dozorkyně terraformace působila klidně a soustředěně, což v minulosti velice zapůsobilo na osobní oddělení firmy Weyland-Yutani. Byla sice menší než oba muži, ale dařilo se jí působit dojmem mnohem větší tělesné výšky, než odpovídalo skutečnosti. Uměla vyzařovat nepřehlédnutelnou zdatnost, kterážto schopnost – aspoň podle Mithuna – jejímu manželovi chyběla. Jacob si sice vybojoval funkci kapitána v mnoha náročných testech, ale Danielsová vyhověla nutným po14

žadavkům mnohem hbitěji. Nikdy mu to však nevadilo, protože do posádky kolonizátorské lodi byly preferovány dvojice, takže mohl o kapitánství klidně přijít, kdyby jeho manželka neměla výtečnou kvalifikaci. Oba byli kvalifikovaní špičkově, jak věděl. Rozdíl mezi nimi byl možná jen v tom, že ona nebyla tak… no, tak vrtkavá jako její manžel. Před Mithunem se nepolíbili. Důvěrnosti mezi páry z posádky byly omezené na chvíle soukromí. Kromě toho nebyl čas. „Moje hlášení,“ odpověděl zástupce firmy omluvně. Jacob se zasmál na manželku a ukázal na zaměstnance firmy. „Tuhle pan Mithun dostal za úkol mě nějakou dobu šmírovat. Aby bylo jisté, že neudělám nic šíleného, až vyrazíme. Nebo ještě hůř, něco vrtkavého.“ Danielsová zalétla tmavýma očima k zástupci firmy Weyland-Yutani a nezaváhala. Promluvila s klidným důrazem, pro který už byla dobře známá mezi posádkou i armádou dělníků, zabývajících se přípravou lodě k misi. „Měl byste ho hlídat bedlivě,“ řekla s vážnou tváří. „Je šíleně vrtkavý. Nebo vrtkavě šílený. Já to řeším už léta.“ Než stihl Mithun něco poznamenat, dodala: „Taky je to nejkvalifikovanější kapitán kolonizátorské lodi, co mohli Weyland-Yutani najít. Mně to můžete věřit.“ Jacob se na manželku láskyplně usmál. „Jsi podjatá.“ „To si piš, že jsem. Firma má štěstí, že tě má. Já mám taky štěstí, že tě mám. Ty máš štěstí, že máš mě.“ „A jestli mám štěstí já,“ dodal Mithun a ze všech sil se snažil působit uvolněně, „budu za pár dní zpátky na pevné zemi, zbavený tohohle tísnivého, i když pěkně osvětleného prostředí, s jistotou stabilní půdy pod nohama a atmosféry, jejíž složení se neobnovuje uměle.“ 15

Jacob chápavě přikývl a taky se trochu uvolnil. „Tak tedy dobrá. Projdeme spolu kontroly, které máte provést. Jestli sebou hodíme, možná se dokonce i dostanete do příštího prázdného nákladního raketoplánu, co se bude vracet na Zemi.“ Dychtivost zástupce firmy byla přímo hmatatelná. „S radostí pocestuju jako náklad. V případě nutnosti mě můžete klidně strčit do bedny. Dobrovolně přiznávám, že nemám rád vesmír. Je temný, smrtonosný a naprosto nevlídný.“ Danielsové se podařilo zachovat neutrální výraz, když odpovídala: „Byl byste prachmizerný kolonista.“ „Kolonista…“ Mithun se při té představě viditelně otřásl.

16

II

Všichni tři pokračovali v improvizované inspekci, během níž se k nim přidala Mithunova kolegyně Lykke Kajsová. Až na to, že trpěla daleko větším nedostatkem melaninu a byla o šest centimetrů vyšší, byla ženským ekvivalentem nově dorazivšího zástupce firmy. Zatímco Mithunovou povinností bylo hodnotit výkon posádky Covenantu, ona měla za úkol provést inspekci samotné lodi. Zatímco Jacob a Danielsová probírali detaily a problémy příprav ke startu, Kajsová doplňovala jejich poznámky plynulým proudem čísel, dat a výkladů. Nevyhnutelný závěr, který potěšil všechny zúčastněné, byl ten, že všechno postupuje víceméně podle záměru a v souladu s časovým plánem. Danielsová měla na starosti zásoby, sklady a veškerý materiál lodi jak na cestu, tak na konečné zřízení kolonie na Origae-6. Existovalo jedno nepříjemné opomenutí v souvislosti s posádkou, které se cítila povinna oběma zástupcům firmy sdělit. Udělala to, když čtveřice pokračovala v cestě chodbou a přitom se usilovně snažila vyhýbat plynulému proudu nosičů nákladu, 17

elektrikářů, pracovníků instalujících přístroje a komunikační linky i nastupujících kolonistů. „Jak vidíte, pokračujeme podle plánu,“ řekla. „Kolonisté budou cestou v hibernaci a posádka je kompletní až na bezpečnostní tým.“ Odmlčela se, pak dodala: „Až na jednoho.“ Zastavila se v hlavním prostoru posádky vedle prázdných hibernačních kapslí, které měli obsadit ona a Jacob, a přejela dlaní po okraji otevřeného průhledného víka. „Covenant nemá nijak početnou posádku,“ pokračovala. „Není to nutné, protože během přepravy plní většinu funkcí Matka. Všichni už jsme se docela dobře seznámili, ale pořád nám chybí jeden klíčový jedinec.“ Kajsová na ni pohlédla a vědoucně přikývla. „Váš android se dosud připravuje.“ Jacob ledabyle mávl rukou. „To už jsme slyšeli. Opakovaně. Měl – předpokládám, že sérii David pořád ještě tvoří převážně muži – být na palubě a komunikovat s námi ostatními už před několika týdny.“ Oba zástupci firmy si vyměnili pohled. Mithun působil znepokojeně. „Váš přístroj se – upravuje. Protože Prométheus byl prohlášen za ztracený, vynakládá se veškeré úsilí, aby mise Covenantu zahrnovala jen nejmodernější technologický pokrok a vývoj.“ Ukázal na jasně osvětlené, ale sterilní prostředí hibernačního prostoru posádky. „Tohle přání ze strany firmy se vztahuje na veškeré aspekty systémů lodi – včetně přiděleného androida. Jelikož firma už nemůže spoléhat na genialitu Petera Weylanda osobně,“ pokračoval Mithun, „a protože androidi nejsou a nikdy nebyli specialitou společnosti Yutani, bylo rozhodnuto, že se vyplatí nespěchat. Chceme mít absolutní jistotu, že váš android je tím nej18

lepším, jakého lze vyrobit, takže to stojí za mírné zpoždění s jeho naloděním.“ Pohledem požádal kolegyni o další informace. Úsměv Kajsové byl sice stejně povrchní, ale podmanivější než u jejího protějšku. „Všichni ve firmě Weyland-Yutani jsou si vědomi blížícího se data startu. Buďte klidní, Covenant nevyrazí, dokud nebude naloženo všechno potřebné a každá složka nebude důkladně prověřená. Víme, jak důležitý je pevný pracovní vztah mezi androidem a posádkou, i když bude většinu cesty při vědomí, zatímco vy ostatní zůstanete v hibernaci. Dokud nedorazíte do konečné destinace, nebudete s ním muset komunikovat jindy než při probuzení kvůli plánovanému dobíjení a celkové údržbě. Můžete si však být jistí, že před startem budete mít dost času na seznámení a interakci s vaším androidem.“ „Nechci si s ním zahrát poker,“ ucedila Danielsová. „Jenomže je zásadní součástí inventáře. Mám obrovský seznam položek ke kontrole a on je hned na začátku. Ráda bych si ho odškrtla.“ Jacob vycítil rostoucí napětí a promluvil. „Nechceme na firmu spěchat.“ Široce se usmál. „Moje manželka dost bazíruje na detailech. Nebude mít klid, dokud nebude i poslední kousek nákladu na palubě a odfajfkovaný, ať už je to náš android nebo půl balíčku dehydrovaného hrášku. Firma ji najala, protože je důkladná…“ Pohlédl na Danielsovou. „Ne protože je taktní.“ „Hele!“ Zablýsklo jí v očích. „Já umím být taktní. Až to není hezké, pokud je to nutné, aby se něco udělalo, jak má.“ Přiblížili se k portálu a Mithun zagestikuloval. „Myslím, že můžeme pokračovat.“ Upravil si prsten s audio-video rekordérem na pravém ukazováčku. „Shro19

mažďuju všechno, co potřebuju do své zprávy. Kajsová taky bude mít všechno, co do své zprávy potřebuje, a vy dostanete všechno, co si potřebujete odškrtnout ze seznamu, než Covenant opustí oběžnou dráhu Země. Buďte v klidu.“ Danielsovou to uchlácholilo jen zčásti. „Je jisté, že odpočinku budeme mít habaděj, ale čím dřív se náš android nalodí a my se s ním seznámíme, tím dřív se uklidním.“ Jacob se na ženu chápavě zadíval. „Neuklidníš se, dokud nebudeš v domě na Origae-6 a Covenant nebude rezavět na zemi.“ Šťouchla ho do žeber. „Tak abys věděl, kapitáne Šílený-Vrtkavý, tak já…“ „Máme problém.“ Danielsovou vyrušil příchod seržanta Halleta. Jeho nadřízený, seržant Lopé, byl dosud na Zemi, aby vyplnil poslední místo v bezpečnostním týmu lodi, takže byl Hallet nejvyšším důstojníkem ochranky na palubě. Nijak zvlášť se nepodobal někomu, kdo už prošel skutečnými boji. Se světlým plnovousem a citlivou tváří zdaleka neodpovídal obrazu vysokého, svalnatého vojáka z náborových inzerátů. Spíš než člověku, který by je dokázal uchránit před dravými mimozemskými formami života nebo potulnými vesmírnými piráty, se podobal někomu, s kým by se pěkně povídalo po večeři. Jelikož však Danielsová viděla videozáznamy z jeho pohovoru a výcviku, věděla, jak to je ve skutečnosti. Navzdory něžnému vzezření se uměl rychle pohybovat, projevoval nesmírnou odolnost a uměl řešit nečekané situace. Po pravdě řečeno, jeho útlá postava byla spíš přínos, protože nebude vyžadovat zdroje potravy, nezbytné k vyživení mohutného svalstva. 20