© Jarmila Loukotková, 2003 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2003 ISBN 80-7217-227-1
První část HRY A TOUHY
255 př. n. I. Brzy ho povedou. Nepovedou. Budou ho vláčet. Říkají mu Králek. Neslitovný vojevůdce. Ještě nedávno se nepříteli na pokornou žádost o mír vysmál: „Mír? Ve válce jsou jen dvě možnosti: buď zvítězit, nebo se vydat napospas vítězi.“ A pak nezvítězil. *** Je po bitvě. Pláň ztichla již před řadou hodin. Usadil se vzedmutý prach země, znehybněly hrudky červenavé prsti +vykotané kopyty z drnu a rozmetané vůkol, lehl si zvířený písek, navátý z pouště. Ržání vítězů doburácelo. Klnutí přemožených odeznělo. Spočívá tu jitřivý, zoufalý klid, největší možný mír, mír na vyhaslém bojišti, jako ticho oltáře potřísněného bez modlitby. Jedno vojsko dosáhlo slavného vítězství; druhé utržilo drtivou porážku. Zášť se utkala s nenávistí, dobyvačnost s panovačností. Narazily na sebe dvě touhy po moci. Střetly se dvě ctižádosti být lepší, být přednější, být první; první přede všemi ostatními. Život dal v sázku utrpení a smrt. Stmívá se. Hořící tlak slunce povolil. Od nedalekých pahorků se jakoby na dosah ruky přivalil obrovský, červeně vypoulený měsíc. V tmavě nachovém soumraku s hořkou příchutí moře začíná páchnout rozkladem, půda ještě nevsákla všechnu krev. Vytržení přemožitelů odtud vyčichlo. Bída přemožených tady trvá. Když prohrávající pochopili, že jejich porážka je neodvratná, začali se vytrácet mezi vyprahlá křoviska, k solným bažinám, do vinic, olivových sadů, mezi pobřežní duny. Na bojišti za sebou nechali své mrtvé. Ale i své raněné. Nechali tam také svého vojevůdce a statečnější spolubojovníky. Vítězové pak dílo dokonali. Ošetřili a odvezli si své raněné, pohřbili své mrtvé. Tábor poražených rozkradli, zpili 9
se jejich vínem, odnesli zásoby a ležení zapálili. Dokud nezačalo zapadat slunce, obírali na bitevním poli padlé a zmrzačené nepřátele o boty a pancíře, o meče, oštěpy, štíty. Slídili i po amuletech a zlatých zubech; prsteny odebírali i s prstem, náramky i s paží, zuby vylamovali z úst ještě teplých, nejednou ještě živých a chroptících. Raněným, kterým nebylo co uzmout, vráželi kopí do rozkroku nebo jim vypichovali oči. Umírající pomalu a zdlouhavě dobíjeli; byla to zasloužená zábava. Pak odvedli zvířata, těžkými voly odtáhli povozy. Odvlekli dvacet tisíc zajatců i s jejich vojevůdcem a podveliteli. Odešli, aby poděkovali svým bohům, obskočili pár děvek a doožrali se. Takový je zákon bohů, lidí a dějin. Kdesi nad zákonem a mimo něj spočívá opuštěné bojiště. Tmy na něm přibylo. Jak obrovský měsíc zlověstně stoupá, ztrácí na velikosti, barvě i výhrůžnosti. V jeho již bledém šerosvitu se zostřují obrysy vysunutých kopí, vzpříčených údů, odlétlých loukotí. Proti nebi se tyčí zborcené kostry válečných věží. Ve sporé trávě a zadupaném bodláčí se povalují zpřerážené zbraně. Leží tu trupy v brni bez končetin, hlavy v přilbě bez těla. Tiše se slétají holokrcí ptáci a prohlubují jim oční důlky. Místy jsou mrtvá těla rozmělněná tak, jako by je zhmoždili rozpoutaní kolosi. V kaši z lidského masa, vnitřností a kostí trpělivě dokonávají koně. Nacucané mouchy odpadly od lizu k spánku. Také supi a krkavčí si zmoženě poodlétli odpočinout. Místo nich se k nečekané žratvě ze všech stran stahují hyeny, šakalové, krabi a všemožná drobná, v šeru nerozeznatelná havěť, aby společně uklidili po člověku, co tu nadělal. Vzácně se ozve zasténání raněných, které lidská smršť dosud nezahubila; strastiplně umírají, v uších se jim zatřepetá od polnic odpadlý trylek, před očima se mihne známý úsměv ze světa ještě živých, na kůži pocítí konejšivý dotek... Ale je to jen vánek, jen lehký větřík od moře. Domov je daleko, tak daleko... Nikdo sem odtamtud nepřijde, aby zatlačil oči, vsunul 10
pod jazyk peníz; domov je až za mořem. Poslední světýlka života splavuje průtrž bolesti. Tesáky, zuby, kusadla živočichů sápou, hryžou, chroustají. Konají svou práci. To je zákon bohů, přírody a každodennosti. Vítězové si zatím kdesi u poháru vymýšlejí, jak naložit se zajatci, aby jim způsobili co nejvíce ponížení a muk. Pláň pozvolna klouže do tmy a do smrti, do propasti nicoty. *** 255 př. n. I. Už ho tedy vedou! Není, není na světě odplata dost strašlivá pro toho, kdo šlápl vojenskou botou do země jiného národa. Vedou římského vojevůdce, který přišel se svými legiemi pokořit Karthágo, město Punů. Tak dlouho a tak úpěnlivě toužili Kartháginci vidět Římana takto v prachu! Davy se vlní v krvelačné dychtivosti. Napříčené oštěpy stráží vytvářejí hráz proti přívalu lidské hmoty. Africké vedro vypaluje rozběsněné mozky na troud. V Karthágu však nebývá parno pouze v létě. Letos se městu dařilo již od samého předjaří. Zpívali ptáci ve větvích, vítězně jásali vojáci v táborech. Zářilo nebe, zářilo celé město, zářilo moře kolem něho. Září dosud, nyní, v horkém létě. Protože už ho vedou. Vojevůdce Regula. Králka. Bohorovného římského Panovníčka na punském území. Dopanoval. Římané utrpěli od Kartháginců porážku; římským válečným orlům se nepodařilo zatnout do Karthága svoje spáry. Město je stále punské a nadále se punsky nazývá Kart-Hadašt, Nové Město, nikoli po římsku Karthágo. Milovaný Kart-Hadašt, sýpka bohů, zahrada rozkoší. Město kotví při severním pobřeží Afriky jako nádherná loď navršená perlami, zlatem, poklady a dary celého světa od kýlu až po nejhořejší palubu, a tam ještě nakupené až po 11
špici hlavního stěžně drahokamy, sklem, stříbrem, vidinami z nitra země i skal, sny z výšin oblohy i z nejpropadlejších písků moře. Kart-Hadašt je mořská víla oplývající bájnými zázraky splněných lidských tužeb, čaromocí životních tajemství i vůněmi živočišných radostí, opálovým třpytem přepychu; a mezi temnými prohlubněmi svítivých rohů hojnosti se jako nenadálý a neuvěřitelný jed v pestících líbezného květu skrývají nastražené hroty nejvynalézavější krutosti bez slitování. Město je na svůj blahobyt hrdé a vystavuje ho na odiv. I pyšné je. Dokonce i zpupné, jestliže do světa sebevědomě rozhlásilo, že bez svolení Kart-Hadaštu si ve Středozemním moři nesmí nikdo ani umýt ruce. Řím ovšem nestál o umytí rukou. Hodlal si z moře udělat svoje kupadlo a z národa Punů své lázeňské otroky. Jenomže teď je vedou. Poražené. I s jejich imperátorem Regulem, aťsi Regulus znamená Králek. Trmácejí se bosí, polonazí, všichni v řetězech. Jejich průvod se blíží – ať jsou navěky svatě a smrtelně prokleti, ať muži jejich rodu mají neschopná bedra a jejich ženy lůna neplodná! Nevedou je, ženou je koňmo. Neporazitelní Římané! Teď se potácejí, nohy se jim pletou, zakopávají před kopyty punských koní. Z obou stran je biči popohánějí pěší biřicové, a také oni si musí pospíšit, aby stačili jezdcům za svými zády. Vzpomínáš, Králku, jak jsi nám odpověděl, když jsme tě před časem – a není to tak dlouho – snažně prosili o shovívavější podmínky míru? Ty jsi měl převahu a my jsme ztráceli bitvu za bitvou, postavení jedno za druhým. Obkroužils nám město obležením, v naději, že se záhy a triumfálně vrátíš domů do Říma a v ruce budeš vysoko třímat palmu vítězství. Vzpomínáš si na to? My už ti to připomeneme. Než zdechneš, budeš každičkým záškubem živého masa litovat, že ses kdy narodil. „Ve válce jsou jen dvě možnosti,“ odpověděls nám. „Buď zvítězit, nebo se vydat na milost a nemilost vítězi.“ Vítězi jsme my. 12
Davem lomcuje nenávist a pomstychtivost. Kromě vojevůdce Regula ženou i ostatní zajaté římské velitele a podvelitele – ať jsou navěky svatě prokleti! –, pokud vítěznou bitvu Kart-Hadaštu přežili. Přežili – ale je to život? Bude to život? Teprve až za vůdci kobrtá zástup řadových zajatců – i ti nechť jsou prokleti; nejstrašnějšími kletbami ve jménu boha Baala, ve jménu Melkarta, ve jménu bohyně Tanity, ve jménu Ešmúna, ve jménu božstev Elema i Hammona, Pumaje i Rešefa, ve jménu všech bohů a bohyň, za jejich svaté přítomnosti, jakož i za přítomnosti génia města Kart-Hadaštu a jeho obyvatel navěky posvátně a smrtelně prokleti! Karthadaštští míroví vyslanci odešli tehdy po Regulových železných slovech bez odpovědi, mlčky a zdrceni. V duchu se plazili v prachu před omrzelým hnědým pohledem Římana Regula, před jeho očima s truchlivým stínem kdesi v pozadí; sklátil je jeho potichlý, skoro bezvýrazný, zdánlivě měkký hlas; rozvrátil je jeho klamný, bezúsměvný, jakoby unavený klid. Přijmout Regulovy podmínky míru by bylo pro Kart-Hadašt znamenalo vlastně otroctví. Sudba se však obrátila. Nastalo růžové jitro s vláhou božstev, čas česačů tučné vlny a zeleně rosniček. Čas spravedlivého vítězství nad vetřelcem. Opravdu není, není na světě odplata dost strašlivá... Nyní chvíle odplaty a pomsty nadešla. Nastal čas vyrovnání. Zajatci klopýtají do města bránou při svatyni Elemově. Přivádějí je – ať jsou navěky svatě a smrtelně prokleti! – po souši z vnitrozemí, od hradeb, kde se tyčí dvojité opevnění a tvrz, aby chránily karthadaštský poloostrov před nájezdy nepřátel a divokých kmenů z okolí a z pouští. Koňmi? Válečnými slony by je měli hnát, aby ty, kdo už nemohou a nestačí běžet, rozhmoždili pod nohama na krvavou kaši. Průvod zbědovanců postupuje kupředu rychleji, než zástupy předpokládaly. Míjejí lidské valy podél ulic příliš 13
spěšně na to, aby se zlobné vášně karthadaštských zástupů nasytily. Pod šlehy bičů klopýtají Římané zalití potem afrického slunce, pokrytí prachem z písku afrických pouští. Ranění, ovázaní špinavými cáry, se strupy zalepenými zaschlou krví, s boláky od hmyzu, se zraněními mokvajícími do lepkavého bláta z hlíny a potu. Jen málokteří ještě jakžtakž popobíhají; většina vrávorá vyčerpáním z hladu, útrap a zranění. Někteří již pohlížejí do tváře smrti, neudrží se sami na nohou; podpírají a vlečou je jejich spolubojovníci. Pochopové dobíjejí každého, kdo nevydržel a zhroutil se. Tak zní rozkaz. Punové neznají slitování. Ano, jsme nemilosrdní, stejně jako jste byli vy k nám. Válečné lítice si mnou ruce, harpyje kálejí do vítězných hostin. Ale den se nám vydařil. Dny hanebných přehlídek bývají sličné. Který je on? Regulus? Vzduchem začínají svištět ostré kamínky, létají kovové hrotky. Davy je metají na dlažbu pod holá chodidla poražených. Zákon vítězů, zákon války a ztracených hřiven předkládá k nahlédnutí svoje účty. Regulus! Tady ten! Ve třetí dvojici je on! To je on! Ten vpravo, nebo ten vlevo? Ten vlevo, ten s psím obojkem na krku. Fuj! Pse! Jak se máš? Jak se teď máš? To jsi nečekal, takovou potupu! Mor na tebe! Zdechni! Bídně pojdi! Chcípni jak nabodnutá hyena! Na nepřátelského vojevůdce míří železné štěpiny, rozdrcené škeble ostranek, odpadky z kuchyní. Odpadky lidských povah. A kdo je ta šedivá myš, co je s Regulem přivázána k jednomu řetězu? Nejspíš nějaká podvelitelská nicka, nevypadá na osobnost, dneska ho vidíš, a zítra už o něm nevíš, ve všem všudy obyčejný a nezajímavý ... Ale běžet, běžet tedy umí. Podívejte, jak trhá řetězem, jak Regula za sebou smýká, vždyť on přímo 14
utíká, vypadá směšně i při vší té bídě, jak mrská nohama. Kam tak pospícháš? Do neštěstí pospícháš, osudu neutečeš, bohové ti ho jednou vytyčili a Kart-Hadašt boží úradky vyplní... Regule! Snad by ses nevzpěčoval? Na tebe je věru lepší podívání než na toho vedle tebe! Přitažlivý obličej. Pěkný, semknutý. Inteligentní, ale se zarputilým čelem. Neústupné rty mu nadouvají krvavě rozpraskané opary a na nich přisáté černé mouchy. Tváře má lehce propadlé, jistě bývaly jemné na pohled, možná i půvabné; levou líc mu teď rudě poznačil čerstvý úder biče. Na rameni mu mokvá zeleně modré zranění. Bederní rouška mu taktak drží na bocích. Jakkoli zbědovaný a v poutech, přece působí vznešeně souladem vyvážené postavy a vypjatého cvičeného svalstva. Po čele se mu rozpleskl zblízka vržený psí výkal. Davy nad tím zaburácely nadšením. Nač asi myslí poražený imperátor, kterého ženou bičem mezi řvoucími zástupy nepřátel? *** Titus Sempronius Praeceps: ...leží pak na severním pobřeží Afriky, necelé čtyři dny plavby po Středozemním moři vzdáleno od Říma, staré, bohaté a velmi výstavné město národa Punů, jak oni ho nazývají Kart-Hadašt, Římané Karthágo, řecky pak sluje Karchedon. Rozkládá se na poloostrově ve tvaru zaťaté pěsti vysunuté do moře, z jedné strany hájeno tedy mořem, ze dvou dalších mu poskytují přirozenou ochranu rozlehlá jezera a okolní bažiny. Na čtvrté a poslední straně, jakoby na zápěstí oné ruky, je zajištěno mocnými dvojitými hradbami s tvrzí a strážnými věžemi, nadto i vodním příkopem. Pevnosti tyto jsou tak mohutné, že slouží nejen co obydlí pro vojsko, ale poskytují i ustájení koním punské jízdy. Výhodná poloha města spolu s bytelným a promyšleným opevněním znemožňuje jak divokým kmenům z vnitrozemí Afriky, tak i připlulým případným podmanitelům z jiných zemí, aby Karthága dobyli 15
a obsadili je. Punové, jeho obyvatelstvo, je národ mimořádně nadaný k obchodování, obratný, přizpůsobivý, protřelý a cílevědomý, právě tak jako nedůvěřivý, nevynalézavý, rozmařilý a poživačný. Jsou na jedné straně mírumilovní, nevyhledávají válečné střety a nebaží po dobývání jiných světů, na druhé straně však bezcitní, ba dokonce lhostejní při prolévání krve, vyhlášení neúměrnou krutostí při trestání byť jen malicherných prohřešků, a to nejen u otroků, nýbrž i u plnoprávných spoluobčanů, natožpak u nepřátelsky se vůči nim provinivších cizinců. Takové mravy a jisté přímo potěšení z pohledu na trýzně, zároveň s důmyslností, s jakou k mučení přistupují, se Karthágiňanům postaraly o poslušnost v državách i o stálost spojenců a doposud jim zajišťovaly také zdrženlivost výbojných národů. Ve své nečitelnosti neváhají Punové přistoupit k lidským obětem (...) novorozenci, a nečiní tak z bezbožnosti, leč naopak ve zbožné pokoře před svými bohy, aby si vysloužili jejich přízeň, neboť víra v božstva a v jejich neomezenou moc i odevzdání do jejich vůle je hlavním znakem punské povahy: nic na světě a v životě se podle Punů neděje lidským přičiněním, nýbrž pouze z vůle bohů; pokud bohové nepožehnají, přichází veškero lidské snažení nazmar, a jestliže... *** V tomto kraji je taková hojnost koní, volů, beranů i koz, že se s něčím podobným nesetkáme nikde jinde na světě. Je to způsobeno tím, že se četné libyjské kmeny neživí tím, co vypěstují, nýbrž svými stády a tím, co jim tato stáda poskytují. Polybios *** 255 př. n. l. Emelište! Dej nám ho! Emelišt je důstojník vpředu na koni, ten, kdo udává průvodu rychlost. Vypíná se v čele jezdců, v černém plášti, s černým, doširoka zkadeřeným účesem dlouhých vlasů, 16
s okrouhlými náušnicemi z blyštivých zlatých plíšků. Na tváři má škleb; úsměvu není schopen. Je to opovržlivý stah s hrozbou odvety. Čísi hlas v davu prohodil nápad a hned se ho chopila vlna za vlnou, Emelište, dej nám Regula! Regulus porozuměl, pár slov z této řeči zná, nezapomněl je, třebaže uplynulo už třiatřicet roků od doby, kdy se jako šestnáctiletý mladík procházel těmito ulicemi a dýchal pach těchto tak nepochopitelných lidí. Procházel se tu tenkrát ruku v ruce s bratrem právě tohoto černě oděného Emelišta na černém hřebci. Emelišt! Da Regulum! Da nobis Regulum! Regulum imperatorem! opakuje kdosi znalý latiny, aby zajatý vojevůdce nemohl neporozumět. Jak je asi bezmocnému vojevůdci, slyší-li to? myslí si Emelišt a jeho škleb se mění v mordu šakala. Buď zvítězit, anebo se podrobit ortelu – tak jsi to řekl ty sám, Králku. Regulus cítí, jak se začíná chvět, cítí, jak ho v parnu a potu náhle zamrazilo. Zástupy se shlukují blíž. Stráže začínají kolísat pod jejich náporem. Ozývá se hukot jako z kráteru sopky. Pryč! Pryč! Zpátky! velí kterýsi punský poddůstojník. Zač nám ho dáš, Emelište? Obchodník se nezapře, a Punové jsou národ obchodníků. Na obchod lze proměnit všechno, i zášť. Zač, Emelište? Tumáš, tady vezmi zlaťák, je to ještě starý a poctivý zlaťák, ne ten ošizený válečný, co se razí dneska! Ber ho a vydej nám Regula! Pod nohy Emelištova vraníka se snáší déšť mincí, nejdřív několik kapek, za nimi už spršky. Chtějí Panovníčka. Dupou. Hrozí pěstmi. Proklínají. Spílají. Vydražíme ho! Kdo dá víc? Regulus se již neovladatelně třese. Rozcvakaly se mu zuby a z hrdla se derou samovolné skřeky děsu. Nechceš nám ho dát, Emelište? Nám ne? Tak ho dej bohovi! Obětuj ho! Obětuj ho Baalovi! 17
Průvod se ubírá právě kolem Baalova chrámu. Řvoucí dav se staví zajatcům do cesty, aby nemohli pokračovat, aby je donutil odbočit k budově chrámu. Obětuj ho Baalovi! Obětuj jako býka z dobré stáje! Obětuj ho! Obětuj ho! Baal si ho zasluhuje! Dopřál nám nad ním vítězství! Proudy lidí tlačí čelo průvodu k chrámovým stupňům. Z vnitřních prostor se začíná ozývat lačné dunění bubnů. Nad schodištěm se objevilo několik kněžských sluhů. Obětuj Regula! Tučného římského volka Regula! Upal ho na oltáři! Upal! Obětuj! Stříbrňáky kněžím za Králkův škvarek zaplatíme sami! Tumáš! Tumáš pro kněze za zápalnou oběť! Pod černá kopyta Emelištova koně se řinou další a další peníze, rozšafně a cílevědomě, jako kdyby rozsévač rozhazoval polem zrno. Z lijáku peněz se stává již průtrž. Bubny se rozehřměly ještě pronikavěji. *** Baalův chrám. Seznam poplatků stanovených třiceti dozorci nad příspěvky... Za každého vola, ať jde o oběť na usmíření, nabídku smíru či oběť zápalnou, obdrží kněží deset stříbrňáků... Karthaginský chrámový sazebník, nalezený v Marseille 304 př. n. l. Před padesáti lety se v starobylé rodině Atiliů ve starobylém domě jejich rodu a ve starobylé ulici Pod hájem narodilo první dítě – a chlapec! – manželům Atiliovi a Fulvii. Otec byl přešťasten. Začala se naplňovat druhá část jeho životního snu. Vždyť co jiného má člověk vykonat na tomto světě než sloužit své domovině a vychovat potomka, aby jí sloužil i on? Otec Atilius už ve svém věku jiná životní přání neměl – ostatně to nebylo přání ani malé, ani skromné – a narozením syna se začalo splňovat. 18
On sám ke zdaru své otčiny již přispěl. Divže na něm ještě nelpěl prach z válečného pole, protože se před několika dny vrátil z vítězného boje se Samnity. Byla to již druhá válka s tímto bojovným italským kmenem, který se nechtěl nechat Římem zkrotit; jedenatřicetiletý Atilius v ní hrdě a úspěšně zastával jednu z velitelských hodností. Po příčlích úspěchů ve vojšti i ve státní správě hodlal i nadále stoupat výš a výš a vést si při tom tak ctihodně i zdárně, aby ho na jeho cestě nemohlo nic ohrozit. Po vítězném návratu z války ho Štěstěna tedy vyznamenala další přízní. Sedmnáctiletá manželka Fulvia, nevlastní dcera slovutného otčíma Appia Klaudia, mu povila syna. Atiliovi vířilo v hlavě štěstím, kolotal s ním svět, připadalo mu, že se celý život i čas stáčejí vzepjatou spirálou vzhůru až do závrati, a to nejen s ním, ale i s Římem, s Itálií, s veškerým světem. Události jako by ho přeplavovaly, kroužily mu myslí; obtížně se s nimi vyrovnával, nestačil sledovat jejich trysk. Tento rok byl tak bohatý na události! Nevěděl, kterou z nich by měl považovat za nejzávažnější. Bylo to vítězství nad Samnity ve válce, z níž se právě vrátil? Byla to smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, kterou Řím tohoto roku uzavřel s jihoitalským přístavním městem Tarentem? Byla to podobná smlouva s africkým Karthágem? Bylo to převratné počínání jeho tchána, cenzora Appia Klaudia, který jako první, co Řím Římem stojí, zapisuje do seznamu občanů i propuštěné otroky? A jejich syny již povolává dokonce i do senátu? Dění v rodině, v otčině i v cizích krajích ho rozrušovalo vždycky, pokud jeho paměť sahala. Jako dítě ho poučovali, že skoro současně s jeho narozením se v Makedonii ujal vlády dobyvatel Alexandr Makedonský, teprve dvacetiletý, poté co byl zavražděn jeho otec Filippos. Alexandra vychovával sám věhlasný filozof Aristoteles, a malý Atilius si představoval, jak Alexandr poslušně sedí v malé jizbě na židličce před vousatým a vážným mudrcem 19
a dychtivě naslouchá jeho naučením, právě tak jako on sám denně sedával před svým vychovatelem Memnonem. Jakkoli se až dosud výchovným hodinám s Memnonem podvoloval nerad a jeho pravdy ho obtěžovaly, příklad s Alexandrem mu dodal chuti i ctižádosti vstřebávat učenosti s čím dál větším zaujetím, ve snaze vyrovnat se jednou Alexandrovi. Viděl ho před sebou jako záři. Představoval si ho také jako vojevůdce na slavném černém koni Bukephalovi uprostřed bitevní vřavy s krvavým vítězným mečem v ruce. Toužil kráčet v jeho šlépějích, zejména když se vyprávělo, jak úspěšně dobýval jeden kraj za druhým. Řecko i Helespont – to prý byly Atiliovi teprve dva roky –, potom po dvou letech dobyl Alexandr Mezopotámii, vtáhl do Babylónu a zmocnil se tam neslýchaných královských pokladů a mnoha podivuhodností; nato si podmanil střed Asie a táhl dál až do Indie. Zasáhl i do Egypta a založil tam město Alexandrii. Patřil mu skoro celý svět. Takový hrdina! Tak slavný, velký muž! Tolik dokázal! Atilius se zajíkal obdivem. Vroucně si přál dosíci alespoň malé části Alexandrových skvělých činů, aby tak přispěl k slávě a moci svého Říma. Když Alexandr zemřel, tak mladý a tak podivnou smrtí, zasáhla ta zpráva Atilia jako úder blesku. Bylo mu tehdy dvanáct roků, prožíval Alexandrův skon jako svoji osobní ztrátu a prohru. Jestliže zemřel takový velikán, nenávratně odešel jednou provždy neznámo kam, k čemu tedy jsou na světě významné činy a sláva a bohatství a moc? Jeho obrovské úsilí a schopnosti, celý širokánský svět, kterého se zmocnil a ovládal ho, se po jeho smrti rozpadl. Jeho vojevůdci okamžitě sprovodili ze světa jeho ženu Roxanu i syna Alexandra a rvali se mezi sebou o opuštěnou kořist jako smečka vlků, až ji rozdrásali vniveč. Dobyvatelova říše zanikla s posledním chodem jeho pohřební hostiny. Tenkrát, když ještě dětský Atilius začínal vyrůstat v jinocha, upozorňovala na sebe v jeho citlivém nitru stále častěji smrt. Zemřela babička Hortensia, a on ji měl tolik rád. To právě ona mu vyprávěla staré báje, pověsti o bozích a nymfách a připojovala také dějinné události, minulé i současné, 20