0306914

P E T E R

M AY Č Í N S K É T H R I L L E RY I V

HADOHLAVEC brno 2017

PROLOG

Ještě před půlhodinou svítilo na jasně modré obloze mrazivé slunce. Zrůžovělé tváře se před okolní teplotou čtyřicet stupňů pod nulou choulily v kapucích, drobné barevné částečky ledu tančily v obláčcích jejich dechu. Obloha potemněla, náhle a nečekaně, a vítr se opřel do dvacetimetrových vrcholů ledových hřebenů vzniklých po střetu ker. Paleta počasí se s nepředvídatelnou polární zimou zúžila. Pohyby přítomných působí naléhavě. Ledová plocha se hemží lidmi obalenými desetikilovými vrstvami zářivě červených ochranných oděvů. Mrtví můžou totiž čekat navěky a živí vědí, že život je krátký. Kolem ledoborce krouží buřňáci a jejich žalostný křik se nese po větru, který čím dál úporněji doráží na stěny dekontaminačního stanu. Led se pohne a ocelová lana nakládacího ramene bolestivě zaskřípají. Ponorka se mírně nakloní na stranu. S námahou umístěné podpěry v její blízkosti brání plavidlu před pádem nazpět do ledového hrobu. Na měkké vrstvě oranžových korálů obalujících trup se již utvořila ledová krusta. Ze stanu vyjde pět postav. Postupují pomalu jako astronauti při pohybu po měsíčním povrchu. Jsou těžcí a neohrabaní. Pod

nepropustnou kombinézou s vlastním dýchacím přístrojem se vtěsnali ještě do pevných a odolných termojégrovek. Za průhlednými oblými štíty proudí přes bledé a úzkostlivé tváře členů týmu filtrovaný vzduch. Každý z nich do projektu vnesl vlastní odbornost: mikrobiologii, virologii, lékařství, lékařskou archeologii, patologii. Téměř dvanáct měsíců plánování se každou chvíli zúročí. Napětí členů týmu je zcela hmatatelné. „Všichni žijeme v oranžové ponorce, v oranžové ponorce…“ zazní ve vysílačkách falešný zpěv doktora Rubena. „Sklapni, Philipe!“ ozve se hlas doktorky Catherine Oxleyové. Nese se v něm autorita vedoucí týmu, přiškrcená ovšem okolní tísní. Ptá se sama sebe, proč mají všichni patologové, které kdy poznala, tak dětinský smysl pro humor. Nade všemi se tyčí Řasovník. Když plavidlo vyzvedli, Catherine hned překvapilo, jak je na první pohled maličké. Netušila, jak na jeho palubě mohlo žít, pracovat — a zemřít — dvaadvacet mužů. Zblízka jí Řasovník připadá obrovský. Raší z ledu jako mršina jakési obrovské velryby s dvaadvaceti Jonáši v břiše. Vyškrábou se nahoru po lešení vztyčeném posádkou. Z rukávů se jim vynořily ruce v tlustých rukavicích a na každém kroku se jistí. Všechny plochy jsou obalené ledem a zrádně kluzké. Každý pohyb je pečlivý a žalostně pomalý. Vyšplhají k velitelské věži a naskytne se jim pohled na ústí čtyř torpédometů kousek nad přepážkou v přídi lodi. Poklop vedoucí do strojovny je zrezivělý a doposud se ho nikdo nepokusil otevřít. Kovové nášlapné rošty na můstku jsou téměř celé prožrané. Držák určený pro přenosnou anténu, kterou před posledním vyplutím posádka ponorky odmontovala, je zcela zakrytý více než osmdesátiletým nánosem korálů. Hlavní poklop je čerstvě vyčištěný a ošetřený mazivem a nemrznoucí kapalinou — je ovšem stále zavřený. Catherine pozorně sleduje, jak doktor Ruben a profesor Marlowe strnule poklekají a berou do dlaní ruční kolo, které poklop

zajiĹĄĹĽuje. PĹ™ekvapenÄ› zjiĹĄĹĽujĂ­, Ĺže se otĂĄÄ?Ă­ tĂŠměř hladce. PosĂĄdka ledoborce odvedla skvÄ›lou prĂĄci. PĂĄÄ?enĂ­ samotnĂŠho poklopu je vĹĄak obtĂ­ĹžnÄ›jĹĄĂ­. Doktor Arnold se vmĂĄÄ?kne na mĹŻstek mezi ostatnĂ­, aby jim pomohl. Catherine se na okamĹžik podĂ­vĂĄ bokem a zahlĂŠdne trosky projektu rozesetĂŠ po ledu a Ä?leny posĂĄdky v Ä?ervenĂ˝ch kombinĂŠzĂĄch, kteří pĹ™ipomĂ­najĂ­ krvavĂŠ cĂĄkance na bĂ­lĂŠm podkladu. PostĂĄvajĂ­ ve skupinkĂĄch a rozhlĂ­ĹžejĂ­ se. MnozĂ­ z nich jsou teprve dÄ›ti, dobrovolnĂ­ci z Ĺ™ad studentĹŻ. ZĂ­skĂĄvĂĄnĂ­ dotacĂ­ byla hotovĂĄ noÄ?nĂ­ mĹŻra. — Catherine se zaklĂĄnĂ­ a dĂ­vĂĄ se na oblohu, kterĂĄ je uĹž tĂŠměř Ä?ernĂĄ. VĂ­, Ĺže majĂ­ hodinu, moĹžnĂĄ mĂŠnÄ›. Za poslednĂ­ch dvacet let kariĂŠry lĂŠkaĹ™skĂŠ archeoloĹžky vyzvedla mnoho tÄ›l z mnoha hrobĹŻ. TentokrĂĄt je jĂ­ vĹĄak poprvĂŠ Ăşzko z pomyĹĄlenĂ­, Ĺže tento nezamýťlenĂ˝ hrob zĂĄhy skuteÄ?nÄ› otevĹ™ou, a snaŞí se nepĹ™edstavovat si hrĹŻzy, kterĂŠ v jeho tmavĂ˝ch ĂştrobĂĄch oÄ?ekĂĄvĂĄ. OtoÄ?Ă­ se nazpÄ›t ve chvĂ­li, kdy se poklop koneÄ?nÄ› otevĹ™e. Z otvoru uniknou nahromadÄ›nĂŠ plyny se zakvĂ­lenĂ­m, z nÄ›hoĹž se jĂ­ najeŞí vĹĄechny chloupky na zĂĄtylku. ChvĂ­li vĹĄichni jen stojĂ­ a zĂ­rajĂ­ do neproniknutelnĂŠ Ä?ernÄ›. Potom Catherine rozsvĂ­tĂ­ baterku a odhalĂ­ ve tmÄ› příÄ?ky Ĺžebříku, kterĂ˝ je zavede do ponorky. Na podlaze je voda skoro aĹž po kotnĂ­ky. AÄ?koli trupem Ĺ˜asovnĂ­ka nikdy nic neprorazilo slanĂĄ voda se za ty roky proĹžrala skrz nĂ˝ty a spoje, pomalu natekla dovnitĹ™ a naruĹĄila jeho ledovou posvĂĄtnost. Vzduch je mrazivĂ˝ a vlhkĂ˝ a Catherine je rĂĄda, Ĺže ho nemusĂ­ dĂ˝chat. UvÄ›domuje si, Ĺže tĂ˝m jde za nĂ­. Paprsky baterek zachycujĂ­ vzduĹĄnou vlhkost a vnĂĄĹĄejĂ­ svÄ›tlo do desĂ­tek let tmy. Catherine míří vpĹ™ed do mĂ­stnosti s bateriemi. PosvĂ­tĂ­ nahoru na vratidlo a neÄ?innĂ˝ motor, potom namíří kuĹžel svÄ›tla dolĹŻ a k pravoboku a prohlĂŠdne si osobnĂ­ skĹ™Ă­Ĺˆky Ä?lenĹŻ posĂĄdky. VirtuĂĄlnĂ­ prohlĂ­dku tĂŠto kanadskĂŠ ponorky zaĹžila uĹž mnohokrĂĄt, ale realita je velice odliĹĄnĂĄ. OtoÄ?Ă­ se a vĂ­, Ĺže se blíŞí ke spoleÄ?enskĂŠ mĂ­stnosti. NeovlĂĄdne se

a tiše vykřikne. Od stolu na ni hledí bledý mumifikovaný obličej se scvrklýma očima a propadlým nosem. Kolem úst je viditelná tmavá skvrna od krve a zvratků. Uniforma je téměř nedotčená, ale ponořené konce lýtek a chodidla už dávno přišly o všechno maso. Zůstaly po nich jen holé vybělené kosti. „Kristepane…“ Catherine zaslechne z přední části místnosti Marlowovo šeptem pronesené zaklení. Otočí se a rychle se brodí, aby si v křižujících paprscích světla prohlédla svraštělá těla členů posádky. Jejich ostatky se mírně a tiše kolébají v houpacích sítích natažených mezi torpédometem a skladovacím prostorem. Jsou zabalení v dekách a kabátech a v jejich tvářích se odráží příšerná smrt, jež je navštívila téměř před sto lety. Zamrzla na nich navěky stejně jako jejich vousy a kníry. Catherine se otřese a v duchu bojuje s temnou předtuchou. Ví, že nemoc, která ty muže připravila tak strašným způsobem o život, se nevyhnutelně vrací. Zůstává jen otázka kdy.

PRVNĂ? KAPITOLA

i ZĂĄstupce J. J. Jackson, kterĂŠmu kolegovĂŠ z kancelĂĄĹ™e ĹĄerifa ve WalkerovÄ› okresu říkajĂ­ jen Jayjay, si vloĹžil dalĹĄĂ­ zĂĄpalku mezi zuby a zaÄ?al ji ĹžvĂ˝kat. Rozepnul si zip a vypustil ĹžlutĂ˝ proud do vyschlĂŠho Ĺ™eÄ?iĹĄtÄ› říÄ?ky Bedias Creek. V chladnĂŠm rannĂ­m vzduchu se z moÄ?i viditelnÄ› kouĹ™ilo a zĂĄstupce ĹĄerifa se vynasnaĹžil, aby vĹĄechna tekutina dopadla do sousednĂ­ho okresu Madison. Kdesi na severu, za stromy naruĹĄujĂ­cĂ­mi plochou texaskou krajinu, vyvolĂĄvajĂ­ dozorci vÄ›znÄ› ven z cel ĹžalĂĄĹ™e Ferguson Unit — Ä?ekĂĄ je dalĹĄĂ­ den za mříŞemi. A on si tady mĹŻĹže svobodnÄ› chcĂĄt po vÄ›tru. Do kýŞenĂŠho konce dlouhĂŠ vyÄ?erpĂĄvajĂ­cĂ­ smÄ›ny mu zbĂ˝valo nÄ›co mĂĄlo pĹ™es pĹŻl hodiny — a potom vyhlĂ­dka prĂĄzdnĂŠ postele. Vyplivl zĂĄpalku a zalitoval, Ĺže vĹŻbec pĹ™estĂĄval kouĹ™it. Byl si najednou jistĂ˝, Ĺže urÄ?itÄ› zemĹ™e na otravu dĹ™evem. Zpoza otevĹ™enĂ˝ch dveří bĂ­lo-Ä?ernĂŠho policejnĂ­ho fordu hrĂĄly e Dixie Chicks. Poslouchat rĂĄdio je proti pĹ™edpisĹŻm, ale Ä?lovÄ›k zkrĂĄtka potĹ™ebuje nÄ›co, co by ho udrĹželo vzhĹŻru. Zaplnil prostor za volantem svĂ˝m objemnĂ˝m tÄ›lem a vyjel na opuĹĄtÄ›nou dĂĄlnici i- . Plnou rychlostĂ­ uhĂĄnÄ›l na jih vstříc modrĂŠ

obloze. Dřív by po příjezdu domů našel na stole teplé lívance se sirupem a talíř ovesné kaše od Marthy. Ale jelikož utekla s tím prodavačem klimatizací, zvykl si jezdit na snídani do huntsvillského Café Texan naproti budově okresního soudu na Sam Houston Avenue. Pokaždé se usadil v kuřácké části, aby mohl vdechovat cigaretový kouř ostatních návštěvníků. Doktorovi pak mohl říct, že s pasivním kouřením přece nic nenadělá. Chvíli si prozpěvoval s Dixie Chicks. Napravo nad sjezdem z dálnice se na kamenitém srázu hrdě vypínala mexická restaurace s rychlým občerstvením. I když si Jayjay zamiloval to jejich pivo s kouskem limetky nacpaným v hrdle, mexickému jídlu se vyhýbal, jak to jen šlo. Vždycky ho z něj ošklivě pálila žáha. Dnes však sjel z dálnice a vydal se vzhůru po hrbolaté silnici k rozlehlé zaprášené asfaltové ploše takřka prázdného parkoviště. Zcela prázdné však nebylo. Stál na něm dlouhý chladírenský návěs připojený za lesklý červený tahač. Nic neobvyklého. Kamioňáci během nočních jízd obvykle někde zastaví, aby se na chvíli prospali. Dveře na straně řidiče však byly otevřené dokořán a zdálo se, že kolem nikdo není. Na parkovišti nebyly žádné jiné vozy a restaurace otevírala až za několik hodin. Jayjay nechal motor běžet a vystoupil z auta. Netušil, proč kamion upoutal jeho pozornost. Možná proto, že se ho řidič ani nepokusil zaparkovat mezi zašlé bílé čáry. Možná se jen projevil jeho instinkt. Jayjay měl dobře vycvičený instinkt. Instinktivně poznal, že ho Martha opustí nejméně dva roky předtím, než to skutečně udělala. I když možná nešlo ani tak o instinkt, jako spíš o zbožné přání. Ale na tom zatraceném kamionu stejně něco nesedělo. Vypadal… opuštěně. Jayjay si stáhl krempu kovbojského klobouku níž do čela, do úst si vložil další zápalku a opřel se rozevřenými dlaněmi v bok. Pravý ukazováček přiložil na kožené pouzdro, aby se cítil pohodlněji.

Pomalu se přiblížil k otevřeným dveřím tahače a nervózně se rozhlížel kolem sebe. „Héj, lidi,“ zavolal chraptivým hlasem. Když se nedočkal odpovědi, zkusil to ještě jednou: „Je tu někdo?“ Zastavil se a očima zamířil do prázdné kabiny. Chvíli stál a přesouval ústy zápalku z jednoho koutku do druhého. Potom se vytáhl do kabiny a zkontroloval prostor vzadu, ve kterém řidiči obvykle spávali. Byl prázdný. Sestoupil na asfalt a rozhlédl se. Kam tak hergotfix mohl zmizet? Dixie Chicks v jeho autě právě hrály nějakou písničku v žánru rhythm & blues. Mírný větřík lehce rozvířil prach na parkovišti. Slunce vycházející časně zrána ho zbarvilo do metalicky růžové barvy. O pár hodin později z něj však veškerou barvu vypálilo. Jayjay prošel kolem návěsu a minul řady pneumatik naskládaných do komínů vyšších než on. Měly tak hluboký vzorek, že by do něj téměř mohl strčit pěst. Návěs byl celý černý a po stranách na něm stál nápis garcia wholesale. Čerstvě natřený. Nový. Vysoké zadní dveře byly lehce pootevřené. Jayjaye se zmocnilo neblahé tušení. Vytáhl zbraň z pouzdra, ohnul paži a zamířil vzhůru na oblohu. „Héj!“ vykřikl znovu. „Je tam někdo?“ Odpověď popravdě nečekal, ale stejně ho zklamalo, že se nemýlil. Vyplivl zápalku a otevřel levé křídlo dveří dokořán. Bylo těžké, a tak se pohybovalo pomalu. Okamžitě ucítil pach něčeho shnilého. Ať už v návěsu bylo cokoli, jeho náklad vůbec nebyl chlazený a zdaleka ne čerstvý. Zahlédl navršené krabice zeleniny a ovoce — rajčat, lilků, avokád a okurek. Chytil se za rukojeť na vnitřní straně dveří a přitáhl se nahoru. Uvnitř byl zápach téměř nesnesitelný. Pronikavý a nakyslý jako pach zvratků a výkalů. Jayjay ustoupil. „Kristepane…“ zasykl. Krabice na obou stranách byly sesypané. Musel je jednu po druhé odtáhnout, aby

postoupil dál do návěsu. Rajčata a okurky se hlučně odkutálely po snýtované ocelové podlaze a mezerou mezi dvěma krabicemi propadla holá paže. Zdálo se, jako kdyby ho otevřenou dlaní vybízela, aby šel blíž. Jayjay vyjekl a na zátylku mu okamžitě naběhla husí kůže. Zastrčil zbraň do pouzdra a začal trhat lepenku. Další převrácený sloupec krabic odhalil, že zelenina byla naskládaná pouze v zadní čtvrtině kamionu. Uvnitř byla příliš velká tma, takže si nemohl prohlédnout ani prostor před sebou, ani tělo, které mu leželo u nohou. Ze zápachu už se mu začalo navalovat. Sáhl k opasku pro baterku. Paprsek vyslaný do tmy jako by nazpět vyslal ochromující ledový šíp. Jayjayův křik se neprodral skrze jeho stažené hrdlo. Těla. Desítky mrtvol zachycených ve světle a zvěčněných ve smrti. Propletené paže a nohy, děsivě zkřivené obličeje lidí bojujících o život. Zvratky, krev a roztrhané oblečení. Přízračně bílé asijské obličeje e s vytřeštěnýma, neživýma očima, jako na fotografii masového hrobu v koncentračním táboře. Jayjay začal ustupovat a přitom zakopával o krabice a nohy mu ujížděly na slizké vrstvě z prasklých hnijících rajčat. Dopadl na podlahu tak silně, že si vyrazil dech. Chvíli nehybně ležel a přemýšlel, jestli nepropadl puklinou v zemi do samotného pekla. V dálce slyšel Dixie Chicks. Viděla jsem je padnout, Pane můj. Někteří nedostanou nic a někteří všechno — tfuj tfuj tfuj! ii Wangův deník Klouby mám úplně zničené a zakrvácené, takže už stěží udržím tužku. Bušil jsem do dveří tak dlouho, dokud jsem nepřestal cítit paže. Začíná tady být nedýchatelný vzduch a nesnesitelné vedro. Baterie v mojí svítilně je

skoro vybitĂĄ a uĹž nevidĂ­m okolnĂ­ tvĂĄĹ™e. UĹž je ani vidÄ›t nechci. OdråŞí se v nich stejnĂ˝ strach a zoufalstvĂ­, kterĂŠ cĂ­tĂ­m i jĂĄ. ÄŒcheng ztratila vÄ›domĂ­. NevĂ­m, jestli jeĹĄtÄ› dĂ˝chĂĄ. JejĂ­ stisk na mĂŠ paĹži povolil. NebohĂĄ ÄŒcheng. Moje holÄ?iÄ?ka, moje ja-c’. ChtÄ›la jenom lepĹĄĂ­ Ĺživot, dojet do Meigua a najĂ­t svou Horu zlata. VĹĄichni ostatnĂ­ chtÄ›li totĂŠĹž. JakĂĄ krutost, Ĺže jsme se dostali tak daleko a od vytouĹženĂŠ zemÄ› nĂĄs dÄ›lĂ­ jen guma a kov. A smrt. CĂ­tĂ­m ji, jak pode mnou ubĂ­hĂĄ. Pneumatiky na asfaltu. AmerickĂĄ pĹŻda. ProÄ? nĂĄs nikdo neposlouchĂĄ? ProÄ? nezastavĂ­? Jestli tento denĂ­k najdete, Ĺ™eknÄ›te prosĂ­m mĂ˝m rodiÄ?ĹŻm, Ĺže jsem je mÄ›l rĂĄd. Ĺ˜eknÄ›te mojĂ­ holÄ?iÄ?ce, Ĺže jsem na ni myslel aĹž do poslednĂ­ chvilky. Ĺ˜eknÄ›te jĂ­ — iii Doktorka Margaret CampbellovĂĄ stĂĄla pĹ™ed třídou tĂŠměř dvaceti studentĹŻ v posluchĂĄrnÄ› Centra trestnĂ­ho soudnictvĂ­ George J. Beta v Huntsvillu. Budova stĂĄla na kopci s vĂ˝hledem na celu smrti v huntsvillskĂŠ vÄ›znici Walls Unit. KdyĹž George W. Bush jeĹĄtÄ› pĹŻsobil jako guvernĂŠr, vyhradil si na posouzenĂ­ případu kaĹždĂŠho vÄ›znÄ›, kterĂŠho sem poslal na popravu, vĹždy celĂ˝ch patnĂĄct minut. Centrum trestnĂ­ho soudnictvĂ­ nĂĄleĹželo ke StĂĄtnĂ­ univerzitÄ› Sama Houstona. DalĹĄĂ­ch sedmnĂĄct studentĹŻ sledovalo Margaret na uzavĹ™enĂŠm televiznĂ­m okruhu ze zařízenĂ­ zvanĂŠho e Woodlands, nachĂĄzejĂ­cĂ­ho se o tĹ™icet mil dĂĄl po dĂĄlnici smÄ›rem na Houston. Kdokoli z nich mohl zapnout vzdĂĄlenou jednotku a zahĂĄjit videohovor se svou vyuÄ?ujĂ­cĂ­. Ta zase mohla nasmÄ›rovat kameru buÄ? na sebe, nebo na plĂĄtno v Ä?ele třídy, na něŞ prĂĄvÄ› promĂ­tala snĂ­mek Ĺženy pověťenĂŠ v garĂĄĹži na oprĂĄtce.

„KdyĹž policista nedorazil na smÄ›nu a nebyl k zastiĹženĂ­ ani na telefonu, vyslali k jeho domu hlĂ­dku, aby zjistila, co se dÄ›je. VÄ›dÄ›li, Ĺže jeho Ĺžena jela na vĂ­kend k rodiÄ?ĹŻm, a napadlo je, Ĺže moĹžnĂĄ jen vyspĂĄvĂĄ divokou noc.“ Margaret se zasmĂĄla. „S tou divokou nocĂ­ to treďŹ li, ale jeho spĂĄnek byl uĹž vÄ›Ä?nĂ˝. KdyĹž se policistĹŻm nepodaĹ™ilo nikoho vzbudit, zaÄ?ali dĹŻm obchĂĄzet a nahlĂ­Ĺžet do oken.“ Zabodla ukazovĂĄtko do plĂĄtna. „A v garĂĄĹži naĹĄli tohle.“ Osobu pĹ™ipomĂ­najĂ­cĂ­ velkou objemnou Ĺženu visĂ­cĂ­ z drŞåku na svÄ›tlo s obliÄ?ejem zakrytĂ˝m dlouhĂ˝mi Ä?ernĂ˝mi vlasy. „UvÄ›domili si, Ĺže tomu nejspĂ­ĹĄ pĹ™iĹĄli na kloub, zavolali zĂĄchranku a pak vykopli dveĹ™e. Velice rychle zjistili dvÄ› vÄ›ci. ZaprvĂŠ ta Ĺžena byla mrtvĂĄ a za druhĂŠ to nebyla Ĺžena. Ve skuteÄ?nosti ĹĄlo o jejich kamarĂĄda a kolegu Jacka omase Doobeyho, tĹ™ikrĂĄt vyznamenanĂŠho policistu, kterĂ˝ odslouĹžil vĂ­ce neĹž pÄ›tadvacet let.“ Ve třídÄ› zaznÄ›lo tlumenĂŠ chichotĂĄnĂ­. Margaret moc dobĹ™e vÄ›dÄ›la, Ĺže pĹ™ednĂĄĹĄky o autoerotickĂŠ asfyxii jejĂ­ studenty rozveselujĂ­ i fascinujĂ­. MÄ›lo to urÄ?itÄ› nÄ›co spoleÄ?nĂŠho se samotnou povahou Ä?lovÄ›ka, moĹžnĂĄ ĹĄlo o hluboko uloĹženĂ˝ strach, kterĂ˝ vÄ›tĹĄina lidĂ­ cĂ­tĂ­ v souvislosti s vlastnĂ­ sexualitou. „VĂĄĹžnÄ› se mu povedlo pĹ™emÄ›nit se v Ĺženu,“ Ĺ™ekla Margaret. „Jak sami vidĂ­te. Dost dobĹ™e na to, aby zmĂĄtl svĂŠ kolegy, tedy alespoĹˆ do chvĂ­le, neĹž se dostali aĹž k nÄ›mu.“ BÄ›hem vĂ˝kladu proĹĄla nÄ›kolik dalĹĄĂ­ch diapozitivĹŻ, vÄ?etnÄ› detailĹŻ Doobeyho peÄ?livÄ› nalĂ­Ä?enĂŠ tvĂĄĹ™e, Ä?ernĂŠ paruky, ĹĄatĹŻ, vycpĂĄvek v bocĂ­ch a na prsou a vÄ?etnÄ› nalepovacĂ­ch fuchsiovÄ› rĹŻĹžovĂ˝ch nehtĹŻ na chlupatĂ˝ch prstech. „UĹĄkrtil se.“ ÄŒervenĂŠ hedvĂĄbĂ­ a rĹŻĹžovĂŠ rty. „A svĂĄzal si ruce za zĂĄdy.“ „Jak to udÄ›lal?“ zeptala se mladĂĄ Ä?ernoĹĄka v prvnĂ­ Ĺ™adÄ›. „Postavte se,“ Ĺ™ekla Margaret. DĂ­vka se nejistÄ› rozhlĂŠdla po svĂ˝ch spoluŞåcĂ­ch a zdrĂĄhavÄ› se postavila.