1.
Moravský kras, stručný výčet základních informací
Číselné údaje, rozměry nebo hodnoty: někdy udivující, jindy unavující, ale hlavně neustále opakované. Přestože některé se každým rokem mění. Kupříkladu celkový součet jeskyní, přibývající metry objevených prostor, úhrn srážek či počet sebevrahů v Macoše. Jiné zůstávají neměnné. Alespoň z pohledu jedné generace. Například rozloha našeho nejvěhlasnějšího kra sového území. Ano, neměnná sice je, ale uváděné čtvereční metry se i tak v různých zdrojích mohou lišit. Jiná je rozloha krasových hornin - vápenců vystupujících na povrch -, jiná je rozloha Moravského krasu z hlediska katastrálních map, jiná je rozloha vyhlášené Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Zpravidla se hovoří přibližně o 100 km 2. Čára vymezující chráněnou krajinnou oblast vykrajuje v současné době plochu 92 km2 • Souvislá rozloha vápenců je však ještě o patnáct procent menší. Přesto je Moravský kras největším územím svého druhu v České republice. Ačkoliv celková plocha Českého krasu je skoro dvojnásobná, karbonátové horniny v něm tvoří nesouvislé ostrůvky oddělené horninami nekrasovými. Moravský kras je protažen od severu k jihu. Pruh středně až svrchně devonských vápenců je 3-6 km široký a přibližně 25km dlouhý. Na západě je ostře ohraničen staršími krystalickými horninami, převážně granodiority, na severu a východě jsou vrstvy vápenců překryty mladšími sedimentárními horninami karbonského stáří (arkózy, droby, břidlice, slepence). Geograficky patří Moravský kras k Drahanské vrchovině a tvoří její jihozápadní část. Území Moravského krasu přirozeně rozděluje hydrografická soustava na severní, střední a jižní část. V severní části je evidován největší počet jeskyní a povrchových krasových jevů. Tuto oblast utvářela do dnešní po doby řeka Punkva a její zdrojnice. Střední část je největší co do rozlohy a je vázána na dva významné toky - Jedovnický a Křtinský potok. Nejmenší je jižní část, tvořená Hádeckou planinkou a údolím Říčky s přítoky. K 31. 12. 2016 bylo v Moravském krasu evidováno 1132 jeskyní. V dnešní době již jejich počet nepřibývá tolik jako například v první polovině 20. sto letí. Martin K říž ve svém průvodci z roku 1900 evidoval v Moravském krasu přibližně 120 jeskyní. Po Absolonových průzkumech a objevech jejich počet rapidně vzrostl. Uvolňováním zasypaných vchodů či prokopáváním závrtů přibývaly nové jeskyně i v dalších obdobích speleologických prů zkumů. Na počátku osmdesátých let bylo v Moravském krasu evidováno celkem 1066 jeskyní a ani dnešní aktuální číslo jistě není konečné. Daleko větší úspěchy však mají jeskyňáři v prostorách jeskynních systémů již zná mých. Zvláště v jeskyni Býčí skála, v Amatérské jeskyni, v jeskyni Výpustku a v mnoha dalších se délka často prodlužuje o nově objevené části. Zajímavý je také počet závrtů v Moravském krasu. Oproti minulým staletím jich však
Rozpukaný vápencový masiv �
13
paradoxně ubylo, protože závrtové plošiny byly a dodnes jsou z velké části zemědělsky využívány. Zvláště v dřívějších dobách se některé menší závrty zaorávaly. V místech zaoraných závrtů se často objevují propadliny. Zcela výjimečná byla událost z roku 1855, kdy se vytvořil velký závrt v údolí nedaleko Holštejna. Obyvatelé vesničky slyšeli v okamžiku propadu mohutný rachot srovnatelný s výstřelem z děla. Zpočátku měla propadlina téměř kolmé stěny a hloubku přes 20 m, později se postupným zanesením a sesypáním okrajů zahladila do tvaru typického mísovitého závrtu s hloubkou necelých 5 m. Počet závrtů v Moravském krasu nebyl nikdy přesně zjištěn, ale je jich více než 1000, včetně tří největších na území České republiky. Jako největší se uvádí závrt Měšiny s průměrem 164 m a plochou 25 ooom2 • Než byl zaveden všeobecně známý termín kras, odvozený od názvu typického vápencového pohoří ve Slovinsku, říkalo se oblasti severový chodně od Brna Moravské Švýcarsko. Toto označení používali němečtí autoři dokonce až do roku 1945. Průkopníkem, který zavedl a ve svých dílech poprvé použil termín Moravský kras, byl významný, ale zároveň trochu opomíjený přírodovědec Vladimír Josef Procházka (1862-1913),
14
Jeskyňka v Suchém žlebu
autor několika publikací a geologických map a řady populárně naučných článků. Těžištěm jeho zájmu bylo geologické období miocén ve třetihorách, nemalou pozornost však věnoval také dalším etapám vývoje naší planety. Roku 1899 napsal Průvodce po severním dílu Moravského krasu. Právě tato publi kace byla z hlediska názvu území přelomová. V knize Průvodce do moravských jeskyň od Kříže a Koudelky v kapitole Příspěvek k jeskynní literatuře autoři některé Procházkovy poznatky kritizují, a to včetně zavedení termínu Moravský kras. Z dřívějších pramenů je totiž zřejmé, že odborníci půso bící v této oblasti si podobnost našeho území se slovinským Krasem plně uvědomovali. Pravdou však zůstává, že v literatuře spojení Moravský kras skutečně poprvé použil až Procházka. Na počátku středního devonu, někdy před 380 miliony let, dopadla na dno moře první vápnitá schránka mořského organismu jako pomyslný zárodek Moravského krasu. Do dlouhého vývoje tohoto území zasáhla řada významných geologických událostí a v jeho závěru i neodmyslitelná činnost člověka. Krasovou oblast severně od Brna lze považovat za kolébku české speleologie.
Titulní strana Procházkovy publikace, kde byl poprvé použit termín Moravský kras.
15
2. Co se odehrávalo před počátkem středního devonu,
než se začal utvářet Moravský kras?
Stáří hranice spodního a středního devonu je datována na 380 milionů let. Do této doby měla planeta Země za sebou již více než devadesát pro cent svého vývoje. Během tohoto dlouhého období se její tvář průběžně proměňovala dle pozic prakontinentu a praoceánu. Pozvolné pohyby tektonických desek doprovázela neustálá sopečná činnost. První stopy živých organismů se vynořují sice někdy před třemi a půl miliardami let, tyto organismy se však vyvíjely výhradně pod hladinou oceánů. Složitý proces postupného utváření a zdokonalování nejjednodušších forem ži vota pak trval nesmírně dlouho. Na konci proterozoika, tedy přibližně před
Brno, skála Helgoland, vrstvy spodně devonských slepenců � Kulovitá odlučnost granodioritů brněnského masivu u Blanska
17
Detail slepenců spodního devonu
542 miliony lety, byl už v mořských vodách život bohatý a druhově pestrý, ačkoli jeho vývoj ještě před začátkem prvohor zpomalily dvě vlny globálního ochlazení. Příchod kambria s sebou přinesl i druhovou populační explozi podmořského života. Vyvinuly se zcela nové skupiny živočichů. Mezi nej typičtější patřili trilobiti z řádu korýšů. Oblast dnešního Moravského krasu se v tomto období nacházela na jižní polokouli planety. Nejstaršími horninami, které svou polohou souvisejí s vápencovou ob lastí severně od Brna, jsou granodiority brněnského masivu. Jejich stáří, respektive doba ztuhnutí magmatu, z něhož vznikly, byla na základě radio metrického datování stanovena na cca 580 milionů let. Počátek prvohor, tedy paleozoika, nám na území dnešního Moravského krasu nezanechalo žádné stopy. Nejstarší usazeniny, které se v oblasti dochovaly, vznikly až ve spodním devonu. Na zvětralý, z velké části písčitý povrch granodioritů brněnského masivu přinášely říční toky úlomky hornin z okolní pevniny, které se po stupně konsolidovaly ve slepence, pískovce a arkózy. Vedle naprosto pře važujících dobře zaoblených křemenných valounů v nich můžeme nalézt i valouny tvořené různými horninami (křemenci, granity, granodiority, ru lami, fylity ad.). Ukazuje se, že pocházely převážně z hornin brněnského
18
masivu. Tyto slepence tzv. bazálního klastického souvrství jsou charakte ristické červenofialovým zbarvením. Devonská bazální klastika se dnes vyskytují na mnoha místech Moravy včetně okrajových částí Moravského krasu. Jejich polohy byly zjištěny také v průzkumných vrtech v podloží vápenců. Lze tedy usuzovat, že zdejší krajina byla v období spodního devonu kamenitá a písčitá. Oblast byla pro tkána řekami, které modelovaly povrch a unášely velké množství úlomků hornin, tudíž šlo o mocné povrchové toky. Během středního devonu došlo k události, která výrazně ovlivnila geo logický vývoj území. Východní okraj brněnského masivu a další rozsáhlé části dnešní Moravy zvolna poklesly horotvornými procesy a tím došlo k jejich zalití mořem. Prosluněné nehluboké části moře při pobřeží byly ideální pro expanzi života. Vápnité schránky živočichů se postupně uklá daly na dno. Začaly se utvářet vrstvy usazenin, které měly potenciál vytvořit v následném geologickém vývoji krasové oblasti. V momentě, kdy se pak vápencový masiv vynořil nad mořskou hladinu, započalo krasovění, a začal tedy vznikat i Moravský kras.
19