Kapitánka Verundiš přemýšlela o sebevraždě.
Pistole spočívala na jejím klíně, hlaveň byla nabitá, křesací kámen natažený, pánvička připravená. Mělo to být snadné - vložit si hlaveň do úst, namířit vzhůru a stisknout spoušť. Nějaký nebohý pěšák bude muset vyčistit zadní část stanu od krve a úlomků kostí - nebo jej možná jen porazí a zapálí. Její tělo bude posláno zpět do Adra, kde... Ale proč se zabývat detaily? Nic z toho pro ni už nebude mít význam. Obepnula prsty kolem pažby pistole, která patřila jejímu dědečkovi. Povrch byl opotřebovaný a hladký, a ona byla ráda, že má jen málo rodinných příslušníků, kteří ji budou oplaká vat. Budou ji vůbec oplakávat, když si vybere k úniku ze světa tak zbabělou cestu? Bude Genevie vzpomínat na svou matku? Vedle jejího lůžka ležel na stole dopis. Odesílatel byl muž, jenž se dle zákona nazýval jejím manželem, ale z této pozice si nečinil žádné další nároky kromě toho jediného, co mu přisu zoval i zákon. Verundiš chtěla dopis spálit a vymazat tak všech no, co v něm stálo. Před jejím stanem se ozval povědomý hlas, který pozdravil někoho jiného. Verundiš strčila pistoli pod polštář a setřela si hromádky střelného prachu z klína přesně ve chvíli, kdy muž odhrnul chlopeň stanu. 11
Brian McClellan
Kapitán Constaire se sehnutou hlavou vešel dovnitř a oká zale si sundal klobouk. Byl to vysoký muž, štíhlý jako proutek, s dlouhými hnědými vlasy svázanými a přehozenými přes jed no rameno, a v očích měl hravý výraz šprýmaře. Pyšnil se hustými kotletami, které se dotýkaly koutku úst, a uniforma mu na šlachovité postavě visela jen volně. Přistoupil k ní a hluboce se uklonil. Políbil ji na ústa a po tlačil její protesty. Po chvíli zjistila, že mu polibek opětuje. A pak dokonce, že se Constaire na její vkus odtáhl příliš brzy. Na tváři mu hrál úsměv. ,,Lásko," řekl, ,,jen jsem se tu chtěl zastavit cestou ke generálovi Tamásovi." Verundiš zvedla obočí. ,,Povýšení?" „Mám ten pocit," řekl Constaire. Vytáhl se do své plné výšky, hlavou tlačil na vrchol stanu a učinil pohyb, jako by si přehazoval kápi přes paži. ,,Až se potkáme příště, budu majo rem Constairem." Verundiš se položila na lůžko a přejela muže pohledem. ,,Jsi pošetilec." ,,Ale ty mě stejně miluješ." ,,Nejsem chytrá žena." Zaváhal, jako by cítil, že je něco špatně. ,,Verie?" Jemně zavrtěla hlavou, aby mu zabránila v další otázce. Nevšímal si toho. ,,Co se děje?" ,,Nic." „Řekni mi to. Přišel ti další dopis?" Pohled mu sklouzl k obálce na stole vedle lůžka. ,,Ten zatracený parchant! O co mu jde tentokrát? Je Genevie v pořádku?" ,,O nic nejde," řekla Verundiš potichu. Constaire celou situa ci nijak neulehčoval. Bylo by lepší, kdyby žádného milence neměla, kdyby svojí smrtí nikomu nelámala srdce. Všechno by bylo snazší. Zhluboka se nadechla a připomněla si, že to je jen 12
Ve stínu polního maršála I Konec naděje
láska dvou vojáků. Nakonec tažení skončí a oni se oba vrátí domů. Constaire si najde mladší ženu a Verundiš se vrátí do chladného domu k nenávistnému manželovi. Na druhou stranu se domů vracet nebude muset, pokud se sama zabije. Constaire se vrhl na jedno koleno. ,,Rozveď se s ním," řekl. „Vezmi si mě. Mám se přece stát majorem. Můžeme se vrátit do Adopestu a vyrvat Genevie ze spárů toho monstra." Ach, takový pošetilec. Akorát otáčel nožem v ráně. ,,Nemys líš to vážně." ,,Ale myslím. Smrtelně vážně." Kdyby to jen bylo tak snadné. Ale život, jak mi matka vždycky říkala, není nikdy snadný. ,,On touží po rozvodu ještě víc než já," řekla Verundiš. ,,Výborně! Zažádej o rozvod a provdej se za mě." ,,Víš, kdo je můj otec?" Constaire vypadal zaraženě. ,,Mám pocit, že jsi říkala, že je knězem." ,,Ano. Je knězem, který nás oddal, a musel by podepsat do kumenty potvrzující náš rozvod." Constaire protáhl obličej a z kleku se zhoupl do sedu na pod laze stanu. ,,A on rozvody neschvaluje. Je to tak?" ,,Považuje to za hřích vůči Kresimírovi. Myslí si, že je lepší, když budu trpět ve svém manželství, s mužem, který mě pod vádí a lže a vyhrožuje, že zmlátí mou dceru, než aby svolil k rozvodu." ,,Mrzí mě, že to říkám, lásko moje, ale tvůj otec je pitomec." ,,Já vím. Řekla jsem mu to do obličeje. Ale ty už bys měl jít, jinak přijdeš pozdě na schůzku s generálem." Naklonila se a dotkla se jeho kolen, pak mu přejela palcem po tváři. ,,Vrať se, až skončíš. Oslavíme to." Constaire opustil stan čilým krokem mladého muže, jehož svět 13
Brian McClellan
byl vykládán zlatem. Verundiš si zachovávala úsměv na tváři, do kud nebyl pryč, a pak jej nechala zmizet jako obnošenou masku. Zvedla dopis a znovu si přečetla poslední odstavec.
Tvůj otec nám pořád nechce povolit rozvod. Do konce roku si hodlám vzít svou milenku. Buď zařiď náš rozvod, nebo se zabij. Jestli se tě do tří měsíců nezbavím, prodám holku nějakému starlišskému otrokáři. Neměla ponětí, kolik času uplynulo, ale Verundiš stále zírala na dopis, když zaslechla Constairův hlas, který ji před stanem volal jménem. Zachvěla se a zaregistrovala vzdálené dunění adranského dělostřelectva bušícího na gurlišskou pevnost jmé nem Darjah. Slyšela povyk svých vojáků, kteří připravovali večerní jídlo. Měla by toho mít na sobě podstatně méně, až se Constaire vrátí. Donutila se vykouzlit na tváři úsměv. Bylo to to nejmenší, co mohla udělat. Počkat. Něco bylo špatně. Constaire ji nikdy neoslovoval celým jménem. Byl v armádě jediný, kdo měl odvahu jí říkat ,,Verie". Byl v armádě jediným mužem, kterému to dovolila. A navíc si nedokázala vzpomenout, kdy naposled se jí ohlásil, než vešel do jejího stanu. ,,Můžeš vejít," řekla. Constaire postrádal svůj obvyklý úsměv a v očích měl výraz prázdnoty a děsu, když vklouzl dovnitř. Verundiš vídala po dobný výraz na tvářích mužů, kteří ztratili končetinu při dě lostřelecké salvě, nebo když byli svědky toho, jak vedle nich srazila kulka k zemi jejich přítele. „Co se stalo?" zeptala se a své starosti zametla do koutů své mysli. Dnes večer bude dost času na to se zastřelit, až Constaire odejde. 14
Ve stínu polního maršála I Konec naděje
,,Můžu se posadit?" požádal. Do očí se jí nepodíval. Verundiš si vzpomněla na všechny ty příležitosti, kdy vklouzl do jejího stanu, bral ji do náručí a v návalu smíchu se s ní vrhal na lůžko. Její starosti vzrostly. ,,Samozřejmě." Urovnala pokrýv ky a během toho přesunula nabitou pistoli zpod polštáře na lepší, tajné místo pod lůžkem. Constaire klesl na lůžko vedle ní. Vzala ho za ruku a po všimla si, jak výrazně jeho jemná bílá pokožka kontrastuje s černou hrubostí jejích prstů. Constaire nikdy nepracoval ani jeden den svého života - ale Verundiš mu to neměla za zlé. Tenhle jeho bezstarostný postoj byl právě tím, co ji na něm od začátku přitahovalo. „Vybrali mě, abych vedl Konec naděje proti Darjahu," řekl Constaire. Verundiš se zadrhl vzduch v hrdle. ,,Ne. Myslela jsem, že tě navrhovali na povýšení!" „Když přežiju, bude ze mě major." Přes jeho rty přelétl přízrak úsměvu a zmizel. Sklonil hlavu, jako by se modlil. Konec naděje. Přímá zteč proti pevnosti nepřítele. První skupina, která měla proniknout průlomem v hradbě - a čelit bajonetům, kanonům a kouzlům. Příslušníci Konce naděje jen vzácně přežili první salvu, natož aby dobyli samotnou pevnost. ,,Nedá se nic dělat?" zeptala se Verundiš. Constaire zavrtěl hlavou. ,,Příkaz přišel přímo od generála Tamáse. Myslím," zamrkal, ,,že se mu nelíbí, jak mi můj otec tohle postavení zajistil pomocí peněz." Generál Tamás byl nechvalně proslulý svým přesvědčením, že hodnost by měla být vysloužená, nikoliv koupená. Často stavěl šlechtice do nebezpečných situací, aby ozkoušel jejich bojovnost. Jeho postoj poskytoval výhody prostým občanům pod jeho velením, a muži jej za to milovali. Ale tohle zašlo příliš daleko. Constaire zemře. 15
Brian McClellan
,,Proč Konec naděje? Proč teď?" Constaire zkoumal své boty. ,,Polní maršál Beravič vydal rozkaz, že město musí být neprodleně dobyto. Nedokážu si představit, jaké výhrůžky se vznáší nad Tamásovou hlavou." ,,Kdy k tomu má dojít?" zeptala se Verundiš. „Ode dneška za tři dny. Do té doby zdvojnásobíme naši artilerii. Privilegovaní kouzelníci se svou magií skutečně mů žou být schopni nakonec způsobit průlom v hradbách." Nic méně Konec naděje je celkem známým taktickým manévrem. Gurlišové budou připraveni. ,,Měl bych utéct," řekl Constaire. ,,Ocejchují tě jako zbabělce a zrádce." ,,Radši budu živým zbabělcem než mrtvým hrdinou." Verundiš mu stiskla ruku. ,,Daleko se nedostaneš. Víš, jak generál Tamás přistupuje k dezertérům. Chytí tě a pověsí, a pak budeš jak mrtvý, tak zbabělec." „Můžu uprchnout," řekl Constaire. ,,Mám přátele... " Hlas se mu vytratil, jako by zvažoval možné následky svých činů. ,,Nedělej to," řekla Verundiš. Constairovi přejel přes tvář náznak pochybností. „Zůstaň tu přes noc," řekla Verundiš. ,,A slib mi, že do zítřka neprovedeš žádnou hloupost." Obepnula paže kolem Constaira a pomyslela si, že možná má řešení na oba jejich problémy. Generál Tamás nebyl někdo, s kým by bylo radno pouštět se do křížku. Jako syn apatykáře se stal prvním prostým občanem, který kdy v adranské armádě dosáhl hodnosti generála. Lidé ho uctívali a král si jej vážil. Byl stratégem i válečníkem, a jediným prachmistrem v celém Devateru, který se mohl pyšnit takovou vysokou pozicí.
16
Ve stínu polního maršála I Konec naděje
Říkalo se, že se jej dokonce obávala i královská kabala pri vilegovaných. Měli pro to důvod. Prachmistři dokázali vdechovat běžný střelný prach, a získat tak sílu a rychlost převyšující schopnosti obyčejných lidí. Dokázali využít svou kouzelnou schopnost a vyslat kulku napříč celým bitevním polem a zabít svůj cíl na míli nebo i víc. Představovali jedny z nejúčinnějších a nejschop nějších zabijáků v armádě. Bylo ráno poté, co Constaire přišel k Verundiš. Ta stála v pozoru v rohu Tamásova velitelského stanu s rukama připa ženýma, nohama u sebe a narovnanými zády. Generál se sklá něl nad masivním stolem s mapou gurlišského terénu, kterou měl rozloženou pod svýma rukama. Očima přejížděl po za žloutlém papíru několik minut a rty se mu nepatrně pohybo valy, jak si v hlavě dělal různé propočty. „Tahle mapa," řekl, a přerušil tak více než patnáctiminutové ticho, ,,je stará skoro dvě stě let." ,,Pane?" řekla Verundiš. „Dvě stě let stará, kapitánko. Máme nejlepší armádu ve známém světě, ale nemůžeme si ani dovolit aktuální mapu celý tý zatracený oblasti. Potřebovala jste něco, kapitánko?" Verundiš se nadechla, že promluví, ale Tamás ji uťal. „Darjah je jedna z nejstarších pevností v celý Gurle. Hradby jsou protkány ochrannou magií, země kolem pevnosti se hemží odkazy, který zabijí každýho, kdo na ně šlápne." Tamás se odvrátil od stolu a vydal se k jednomu koutu stanu. „Polní maršál Beravič mi dal jenom půlku brigády a nuzný čtyři privilegovaný kouzelníky. Ty hradby před námi ubrání stovka mužů - a šáh jich tam schovává přes tisíc! A sedm privilegovaných. Sedm!" Tamás si sedl na židli na konci stanu a naklonil hlavu k Ve rundiš. ,,Beravič by rád viděl můj neúspěch. Ještě víc proto, že 17
Brian McClellan k tomu dochází tak zřídka. Je mu jedno, kolik mužů musí umřít, aby toho docílil.A teď, kvůli čemu jste za mnou přišla?" Proč by jíTamás tohle všechno říkal? Většina důstojníků by považovala za neprofesionální hovořit tak otevřeně k někomu s nižší hodností. Verundiš si odkašlala. Tamás zvedl prst a znovu ji přerušil. ,,Měl bych vám říct, že za mnou celé ráno chodí v�jáci s prosbou o odvolání mýho rozkazu, aby kapitán Constaire vedl Konec naděje. Vím, že jste jeho milenka. Nezajímá mě, jak moc oblíbený ten chlap je, prostě povede útok. Každý tady občas musí položit hlavu na špalek. To je to, s čím jste za mnou přišla?Abyste mrhala mým časem?" Poslední, co Verundiš chtěla, bylo drážditTamásovu již tak nerudnou náladu. Potlačila nutkání se s ním přít. „Ale vůbec ne, pane. Přišla jsem se nabídnout, že bych Constaira nahradila." Židle zavrzala, jak se do níTamás opřel a zamyšleně si začal mnout svůj černý knír. Na chvíli si Verundiš myslela, že vidí myšlenky, které se převalují za jeho přísnýma hnědýma očima, zatímco si ji prohlížel. „Zajímavé," řekl a postavil se. ,,Jste chytrá, kurážná mladá důstojnice. Pravděpodobně se vám v nadcházejících letech po daří vyšplhat žebříčkem hodností, když dokážete svou cenu. Proč bych vás, do Jámy, měl nechat umřít namísto něj?" Nazval ji mladou, přestože jako čtyřicátník nemohl být Ta más oproti ní starší ani o jednu dekádu. ,,Protože jsem se přihlásila dobrovolně," řekla Verundiš, ,,a vy víte, že dobrovolník povede útok účinněji." „To je výzva, co slyším ve vašem hlase, kapitánko?" zeptal se Tamás. ,,Ne, neodpovídejte. Vždycky jsem nesnášel, když mě nadřízený důstojník nutil volit mezi neupřímností a hrdos tí. Neudělám vám to samé." Odmlčel se, aby si očistil zbytky
18
Ve stínu polního maršála I Konec naděje
černého prachu zpoza nehtů. ,,Možná mám rozkazy od nadří zených, aby ten útok vedl Constaire." Verundiš ucítila, jak se jí srdce rozběhlo o něco rychleji. Takový rozkaz mohl přijít jen od polního maršála Beraviče nebo od samotného krále. Byl Constaire zapletený v nějakém spiknutí? Nebo se stal pěšcem v piklích jakýchsi šlechticů? „Nemám, samozřejmě," řekl Tamás a s drobným úsměvem odehnal tu myšlenku mávnutím ruky. ,,Můžu se vás zeptat, zda máte kromě jakýhosi zcestnýho pocitu náklonnosti k tomu bláznovi nějaký důvod, proč chcete obětovat svůj život právě pro Constaira?" „Někdy, pane, se útok podaří. Když se tak stane, mám šanci být navržena na okamžité povýšení. Stanu se hrdinkou, pane." „To je nechutně optimistický," zamumlal Tamás. Postavil se, čímž naznačil, že schůzka je u konce, a řekl: ,,Vezmu to v potaz, kapitánko. Do večera budete mít odpověď." Verundiš se po zbytek dne procházela jako omámená. Našla řešení, jak z toho ven. Za dva dny povede Konec naděje skrz průlom a přímo do střel z mušket a kouzel privi legovaných, kde téměř okamžitě padne. Zemře jako hrdinka a dostane se jí hrdinského pohřbu a Genevie bude moci být hrdá na matku, kterou sotva znala. Její nenáviděný manžel propustí Genevie do péče Verundi šina otce a matky a ona bude po zbytek svého života dostávat Verundišinu plnou penzi. Pokud generál Tamás udělí svolení, aby vedla útok. Kráčela táborem a pozorovala své společníky, když ji našel Constaire. Silně ji chytil za paži, neřekl ani slovo a odvedl ji do relativ ního soukromí za hlavní stan plukovníka. ,,Co to vyvádíš?" dožadovala se a setřásla jeho stisk.
19