Kapitola první
DRAMA TMAVÉ NOCI
V
jednom ze sychravých a temných zimních veèerù kráèel po skalnaté stezce smìrem k pobøeží jeden z mužù nepoèetné španìlské posádky. Šel na stráž, na útes nad zátokou, kde mìl držet hlídku až do rána. Nebylo to právì bezpeèné místo. Už nìkolikrát právì tady pod rouškou noci pøistáli pašeráci a došlo tu ke krvavým bitkám. Husté èerné mraky chvilkami odkrývaly a zase zahalovaly tichou tváø mìsíce. Malá svítilna v rukou vojáka stìží osvìcovala úzkou stezku. Mladý voják, jemuž nemohlo být ještì ani pìtadvacet let, šel zvolna, s opatrností, která pùsobila dojmem ospalosti. Nikdo mu také jinak neøekl než Spáè, Spáè José. Usnul a zdravì spal, kdykoli jen to bylo v tìchto èasech možné, tøeba v pravé poledne. Byl vysoký, hubený, nikoli však slabý. Naopak: svalnaté ruce svìdèily o tom, že by byl nebezpeèným protivníkem komukoli, s nímž by se musel støetnout. A z jeho jiskrných èerných oèí pod hustým oboèím by mohl bystøejší pozorovatel lehce vyèíst, že i jeho neteèná ospalost je jen zdánlivá, že je to jen vnìjší zdání a maska, pod níž bystøe hrají všechny smysly. Spáè José kráèel nocí a nìkolikrát se zachvìl. Cosi mu našeptávalo, že kapitán nevybral a neposílá na dnešní stráž právì jeho pouhou náhodou. Nebyl sice s to rozpoznat možný dùvod, nicménì ten zvláštní pocit v nìm vyvolával rostoucí podezøení a nutil ho k mimoøádné ostražitosti. Když došel až na urèené místo, postavil svítilnu tak, aby osvìtlovala jen úvoz vedoucí k vesnièce. Pak však poodstoupil zpátky do tmy, tak aby ještì vidìl na zátoku i na úvoz, ale sám aby zùstal skryt v temnotì. Potom se zahalil do svého pláštì a ulehl. Na spánek však nemìl ani pomyšlení… Asi za pùl hodiny poté lehce zaharašil písek na cestì. O chvilku poz-
9
Poklad ve Zlatém údolí.indb 9
30.8.2017 8:01:48
dìji se ve spoøe osvìtleném úvozu objevil obrys èerné postavy. Zùstala stát a rozhlížela se. „José!“ ozvalo se tiché volání. José poznal hlas kapitána. Má se ozvat? Nemá…? Znovu v nìm zesílilo zvláštní, nevysvìtlitelné podezøení, že se dnes chystá cosi podivného – a on že v tom má hrát úlohu spáèe. Mlèel tedy, jako by opravdu spal. „José, spíš?“ Ten opìt neodpovìdìl. Kapitán se upøenì díval k místu, kde José ležel. Zdálo se, že vidí Josého ležící postavu a že ho proti všemu oèekávání uklidòuje zjištìní, že opravdu spí. Chvilku ještì bez hnutí èekal. Potom se potichu vydal dál. Opatrnì sestupoval dolù ke bøehu. José ho pøivøenými víèky bedlivì sledoval. Snažil se dohlédnout co nejdál po moøské hladinì, pokud mu to umožòovalo mdlé mìsíèní svìtlo, chvilkami slabì pronikající hustými mraky. Nevidìl nic, ale pak najednou zaslechl jakýsi šumot, pak i tiché plesknutí vesel o vodu. Šumot i zábìry vesel byly stále zøetelnìjší. O nìco pozdìji bylo možné rozpoznat obrys loïky, která se rychle blížila ke bøehu. Když loïka pøistála, vystoupili z ní tøi muži. Rozhlíželi se – a tu jim ze stínu skály vyšel vstøíc kapitán. Krátce spolu hovoøili, pak kapitán pohybem ruky vyzval dva z nich, aby šli s ním. Tøetí se vrátil do loïky. José pozornì sledoval ty dva, co vešli s kapitánem do úvozu. Podle odìvu to nebyli pašeráci. Oba byli ozbrojeni dlouhými katalánskými noži, šli opatrnì a nejistì se pohybovali tmou. Najednou strnuli. Pod Josém se udrolil drobný kamínek a šinul se po svahu do úvozu. Oba muži se okamžitì chopili nožù, ale kapitán je šeptem uklidòoval: „To nic, nemìjte obavy, ten spí tak, že ho neprobudí ani rachot hromu…“ Vydali se tedy dál, až zcela zmizeli v èerné noci. Ani José nezùstal na svém místì. Po ètyøech, tiše jako koèka, se plazil k pobøeží a nespouštìl oèi z muže, který zùstal v loïce, povytažené na bøeh. Byl sehnutý ke dnu lodice a cosi tam smotával. Šumot vln dovolil Josému, aby se nepozorovanì dostal až k pøídi èlunu. Tam se naráz vztyèil a namíøil pušku proti neznámému. „Jediný pohyb, a støelím!“ Cizinec se prudce otoèil a zùstal stát bez hnutí. Jeho tváø prozrazovala úlek, spíše však pøekvapení než strach.
10
Poklad ve Zlatém údolí.indb 10
30.8.2017 8:01:48
„Kdo jste?“ zeptal se neznámý s nádechem hrdosti, která ustupuje síle, nehodlá se však vzdát. „Øíkají mi Spáè José, ale jak se mùžete pøesvìdèit, nìjak se mi dnes nechce spát. A nezdá se mi, že by vám to pùsobilo potìšení.“ „To bych prosil,“ øekl tiše muž. „Mùže mi být celkem jedno, co tu pohledáváte. Pašerák, jak vidím, nejste.“ „To bych prosil,“ øekl neznámý podruhé, hlasem o stupeò nevrlejším. „Francouz zøejmì taky ne.“ „To bych prosil,“ øekl cizinec do tøetice – a už s patrnou podráždìností. Dalo se z ní vyèíst, že je pod jeho dùstojnost dát se zpovídat obyèejným vojákem a že jen hlaveò pušky, která na nìho míøí, mu brání mluvit a jednat jinak. „Podívejte se, pane, je mi také jedno, co jste si dojednali s kapitánem…“ „Kapitán nás tedy zradil?“ „S kapitánem já ve vaší vìci nemám nic spoleèného a jak øíkám, nemusí mì zajímat, co zajímá vás ètyøi. Ale jak já kapitána znám, zadarmo vám nepomáhá. Kolik od vás dostal?“ José kladl otázky nazdaøbùh. Nemìl tušení, oè tìm ètyøem jde. Mìl jen pocit, že se tu pod rouškou noci odehrává cosi, co by nesneslo denní svìtlo. Utvrdil ho v tom pohled na provazový žebøík, který ležel stoèený u nohou neznámého muže. A hnìtlo ho pomyšlení, že s ním, s Josém, kapitán poèítal a poèítá jako s ospalým hlupákem, jehož lze snadno pøelstít. A právì tenhle pocit vzdoru ho pøimìl k hovoru, který vedl. „Kolik od vás dostal?“ opakoval svou otázku. „Ètyøicet uncí zlata,“ odpovìdìl neznámý s netrpìlivou nevrlostí. „Pak já se spokojím s osmdesáti uncemi,“ øekl José. „Pokud chcete, abych mlèel a šel dál po svých a neptal se vás, k èemu je napøíklad ten provazový žebøík u vašich nohou.“ Cizinec se zarazil. Nepochybnì považoval Josého požadavek za holou nestoudnost. Na druhé stranì mu však bylo jasné, že mu nezbývá, než vzít tuhle nestoudnost na vìdomí, má-li se ho nìjak zbavit. Stáhl z prstu drahocenný prsten a podal ho Josému. „Zlato už nemám, vezmi si tenhle prsten, lotøe. Ale ruèíš mi hlavou za to, že jsi tu dnes v noci nikoho nevidìl, nic neslyšel a nic že nevíš!“ José s uspokojením vážil v ruce tìžký prsten.
11
Poklad ve Zlatém údolí.indb 11
30.8.2017 8:01:48
„Mùžete se, pane, spolehnout. Od této chvíle jsem pro celou dnešní noc hluchý, nìmý a slepý. Teï mohu klidnì spát až do rána.“ Na zámku v tak pozdní hodinu svítilo jedno jediné velké okno. Byla to ložnice se starožitným nábytkem, rozlehlý pokoj, osvìtlený visutou lampou. Velké, až k podlaze sahající okno vedlo na balkon, který byl asi deset metrù nad zemí. V rohu ložnice sedìla u postýlky svého tøíletého synka mladá vdova, hrabìnka Luisa. Její jemná tváø byla pobledlá, poznamenaná hlubokým smutkem, jejž èas stále ještì nemohl utišit. Dlouho do noci tu sedávala u malého Fabiana a v jeho tváøi hledala a nacházela rysy tváøe nešťastného dona Juana. Ani dnes nemohla usnout. Co chvíli se vítr opøel o skla velkého okna, vytrvale a vtíravì sténala meluzína, tu hlasitìji, tu zas jenom tiše jako dech, ale tíživì jako zhmotnìlý žal. Náhle se prudkým trhnutím otevøelo okno na balkon, ložnicí se prohnal silný vichr a s jeho poryvem ráznì do pokoje vešel muž zahalený do èerného pláštì, tváø zpola skrytou pod èerným kloboukem. Hrabìnka zdìšením strnula jako socha. „Neopovažujte se volat o pomoc,“ zavelel pøísnì neznámý, „je-li vám milý život tohoto dítìte!“ V tìch slovech bylo tolik pøíkré nenávisti, až se hrabìnce hrdlo sevøelo jako pod stiskem silné ruky. Jen stìží ze sebe vypravila: „Kdo jste? Co tu chcete?“ Muž sòal z hlavy èerný klobouk a zcela odkryl svou tváø. „Pøišel jsem, abych se stal hrabìtem z Mediany.“ Jen na okamžik hrabìnèina tváø ožila. Vzápìtí však zbledla a zdìsila se ještì víc. Poznala v neznámém Antonia, bratra svého muže. Pøed nìkolika lety se mìla stát jeho ženou, ale rozhodla se pro staršího z bratrù. Antonio pak ze zámku odešel a nemìli už o nìm žádné zprávy. Nìkteøí tvrdili, že i on padl v boji proti Francouzùm, ale dùkazy i pøímí svìdkové chybìli. V hrabìnce se v první chvíli objevil zákmit radosti, že žije, že nepadl. Rychle vstala a popošla k nìmu. Vzápìtí ovšem pochopila, oè teï Antoniovi jde. Polila ji hrùza. Chtìla se vrhnout k synovi, ale Antonio ji tøemi prudkými kroky pøedešel. „Proboha,“ zasténala hrabìnka. „Dejte milost mému dítìti, nièím vám pøece neublížilo!“
12
Poklad ve Zlatém údolí.indb 12
30.8.2017 8:01:48
„Neublížilo?“ ušklíbl se Antonio. „Teï je on,“ ukázal k postýlce, „hrabìtem z Mediany. Jemu náleží jméno i majetek mého bratra, jehož žena byla pøece mou nevìstou!“ Hrabìnka si zakryla tváø rukama. „On na tom pøece nemá nejmenší vinu,“ rozplakala se, „on sám vám nic zlého neudìlal.“ „A kdo øíká, že chci udìlat nìco zlého jemu?“ pronesl Antonio ponìkud mírnìji. „Napøed mì vyslechnìte – a pak mì suïte! Pro nìho pøece nebude žádnou újmou, když se zøekne majetku i titulu, z nichž dosud nemohl nic mít, a když bude žít a nevìdìt nic o tom, co mu v budoucnu mohlo náležet…, protože mu o tom nikdo nebude moci nic povìdìt…“ „Vy ho chcete ode mne navždycky odlouèit?“ zdìsila se hrabìnka. „Prosím vás, ve jménu božím vás prosím, nedìlejte to… Nejste pøece tak zlý, vždyť by vás potom do smrti tížilo svìdomí o takové vinì.“ Don Antonio hledìl vzhùru, kamsi mimo hrabìnku. Mluvil s neúprosným chladem. „Domnívá se paní hrabìnka, že jsem se odvážil k tomuto kroku jenom proto, abych se snad teï dal pohnout prosbami? Mé rozhodnutí je nezvratné. Toto dítì je dnes naposledy pod støechou zámku mých pøedkù. A nechcete-li, abych musel použít tuhle dýku, pøipravte sebe i syna na cestu. A pospìšte si, moji lidé neradi èekají.“ Hrabìnka pochopila, že není pomoci. Pøistoupila tedy k postýlce a synka probudila. Podíval se na ni, usmál se a pøitiskl se k ní. Tøesoucíma rukama ho zaèala oblékat. Marnì všechno prodlužovala, nikde nikdo, nikde nic, co by jí mohlo dát sebemenší nadìji na záchranu. Když chlapce už zcela obleèeného naposledy políbila, beze slova a beze smyslù klesla na koberec. Nedbaje na vzlykot malého Fabiana, který nemohl pochopit, co se to kolem nìho dìje, pøistoupil don Antonio k otevøenému oknu a zapískl. Netrvalo dlouho a nad zábradlí balkonu se vysunula temná postava. Do pokoje spìšnì vešel jeden z dvou mužù, které pozoroval José na své noèní hlídce. „Vezmi tu ženu,“ chladnì pøikázal don Antonio, „a snes ji dolù. Já slezu s chlapcem za tebou.“ Zhasli lampu, poslední svìtlý bod nad krajem v této noci. Zvolna a potichu, v hluboké tmì, nikým nepozorováni, slezli oba muži po provazovém žebøíku dolù, nejprve na nádvoøí, potom s tøetím mužem, který hlídal pod oknem a smotával provazový žebøík, stejným
13
Poklad ve Zlatém údolí.indb 13
30.8.2017 8:01:48
zpùsobem i pøes zámeckou hradbu. Skalní stezkou a úvozem se dostali zpátky k pobøeží. „Proveïte, co jsem vám pøikázal,“ zavelel don Antonio – a odevzdal Fabiana do rukou druhého muže. Oba, jeden s hrabìnkou a druhý s Fabianem, zmizeli smìrem ke èlunu. Zanedlouho se vrátili, nìmì kývli hlavou – a pak se všichni i s donem Antoniem pustili skalnatým úvozem do vnitrozemí. Byla to náhoda, že právì téže noci, k ránu, když už lehce svítalo, plula podél pobøeží francouzská váleèná korveta. Muž, který držel stráž na pøídi, zpozoroval na vlnách nikým neøízený èlun, v nìmž rozpoznal lidskou postavu a z nìhož zaslechl i dìtský pláè. Okamžitì to hlásil poruèíkovi. „Spusť èlun, Bois-Rosé, a zjisti, oè jde!“ Bois-Rosé, muž, který držel stráž, ihned pøíkaz splnil. Zanedlouho se vrátil, v náruèí s malým chlapcem, zcela vysíleným a tiše plaèícím. „V èlunu byla mrtvá žena, pane, zabitá dýkou. A u ní tenhle chlapec.“ „Co si s ním poèneme?“ ptal se poruèík bezradnì, ale se zøejmým soucitem. „Když dovolíte, pane,“ øekl Bois-Rosé, „nechám si ho u sebe. Až nìkde pøistaneme u španìlských bøehù, pokusím se pátrat po jeho pøíbuzných. Co víc mùžeme udìlat?“ „Dobrá,“ souhlasil poruèík. „Jdi, ošetøi ho a ulož ho na lùžko. A buï mu zatím dobrým otcem.“ Uplynula dvì léta. Za celou tu dobu korveta u španìlských bøehù nepøistála. Námoøník Bois-Rosé, pùvodem francouzský Kanaïan, nemohl pøi nejlepší vùli splnit, co slíbil. O to více k malému chlapci pøilnul a zamiloval si ho jako vlastního syna. I chlapec pøilnul k nìmu jako k otci, a pokud jen to bylo možné, byli jeden s druhým pospolu. Byla to ovšem léta bojù. Jednoho dne byla korveta na širém oceánu pøepadena mnohem silnìjší anglickou lodí. Nebylo tìžké odhadnout výsledek støetnutí. Uprostøed nejzuøivìjšího boje, v nejzbìsilejším hluku støelby, vybìhl na palubu i malý Fabian a pøitiskl se k Bois-Rosému jako vyplašený a bezradný ptáèek. V hlubokém dojetí strhl Bois-Rosé chlapce k sobì a vlastním tìlem ho chránil pøed støelami.
14
Poklad ve Zlatém údolí.indb 14
30.8.2017 8:01:48
„Chlapèe zlatý,“ hladil mu hlavu. „Tady zùstat nemùžeš, musíš dolù, do podpalubí, ale napøed mì dobøe poslouchej a vryj si do hlavy, co ti povím… Já z tohoto boje živý nevyváznu. Mám tì rád jako vlastního syna, život bych za tebe dal, ale nejsi mùj syn… Já tì jenom našel u španìlských bøehù, v èlunu na moøi, u ženy, která asi byla tvou matkou a kterou kdosi zabil… Chtìl bych, aby sis to dobøe zapamatoval a abys…“ Nedomluvil. Náhodná støela ho zasáhla do levého spánku. Bezvládnì klesl na palubu – a Fabian, plaèící a k smrti vydìšený, se rozbìhl zpátky do podpalubí. Bois-Rosé nezemøel. Rána do spánku, byť krvavá, ho jen omráèila. Když se však probral z mdloby, ležel v podpalubí anglické lodi jako zajatec, a co se stalo s Fabianem, to se už nedovìdìl. Zbývá ještì dodat, co se mezitím odehrálo na španìlském pobøeží, u skalisek, na nichž stál zámek hrabat Medianù. Asi týden po nevysvìtlitelném zmizení hrabìnky Luisy a jejího synka našli rybáøi její mrtvé tìlo v èlunu, který vlny vyplavily na bøeh. Po malém Fabianovi však nebylo ani stopy. Správce zámku ovinul na znamení smutku zámeckou korouhev èerným suknem a vlastní rukou zhotovil a postavil køíž na tom místì, kde rybáøi èlun s mrtvou hrabìnkou našli. Dohadù o pøíèinách její smrti bylo mnoho, ale pravdu nikdo nevypátral. A tak se poznenáhlu na tragickou událost zapomínalo, zejména když se za nìjaký èas objevil don Antonio, také už pokládaný za mrtvého, a když se ujal vlády ve starobylém sídle svých pøedkù.
15
Poklad ve Zlatém údolí.indb 15
30.8.2017 8:01:48