)0--: #063/&
5Ñ *3%./2-£,.¦ ³
First published in the UK in 2015 by Usborne Publishing Ltd., Usborne House, 83-85 Saffron Hill, London EC1N 8RT, England. www.usborne.com Text © Holly Bourne, 2015 Translation © Romana Bičíková, 2017 Czech edition © Nakladatelství Slovart The right of Holly Bourne to be identified as the author of this work has been asserted by her in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act, 1988. Photograph of Holly Bourne © Jonny Donovan The name Usborne and the devices are Trade Marks of Usborne Publishing Ltd. All rights reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in a retrieval system or transmitted in any form or by any means, electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise without the prior permission of the publisher. This is a work of fiction. The characters, incidents, and dialogues are products of the author’s imagination and are not to be construed as real. Any resemblance to actual events or persons, living or dead, is entirely coincidental. Z anglického originálu Am I normal yet? vydaného v roce 2016 nakladatelstvím Usborne Publishing Ltd., přeložila Romana Bičíková Vydalo Nakladatelství Slovart, s. r. o., v edici #BOOKLAB v roce 2017 Redakce Marie Iljašenko Korektury Jiří Kettner Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první ISBN 978-80-7529-338-1 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 www.slovart.cz
DENร K REKONVALESCENCE
QRUPiOQRVWL
Datum: 18. zรกล รญ Uลพรญvanรก lรฉฤ iva: Fluoxetin, 20 mg
8ร QH PJ KXUi
Myลกlenky/pocity: 8ร MVHP QRUPiOQt" Domรกcรญ รบkoly: โ ข Dotkni se okraje odpadkovรฉho koลกe a potom si minimรกlnฤ 10 minut nemyj ruce โ ข Jez tล i jรญdla dennฤ , plus svaฤ iny โ ข Skvฤ le, Evie, jen tak dรกl!! -
&R MH QHGRVWDQX VDPROHSNX"
(YLLQ GRPiFt ~NRO 1HGRYRO DE\ VH QรฎNGR QD ร NROH GR]YรฎGรฎO R Ytร รงHP =DรงQL ร tW QRUPiOQt ร LYRW D GRร Hรฒ Yร HFKQR FR MVL ]D W\ WรถL URN\ SURSiVOD 1RUPiOQt Y ร HVWQiFWL ร NROD .DPDUiGL NWHรถt VH QD WHEH QHY\NDร ORX SURWR ร H MVL PRF RWUDYQi
1DMtW VL NOXND" 1HER DVSRรฒ SUYQt SXVD" .DOE\" =iEDYD"
-HGQD
Začalo to večírkem. Nebyl to jen tak ledajaký večírek, ale taky Moje První Rande. Jako ÚPLNĚ první rande. První v životě. Protože jsem konečně, po tom všem, co se semlelo, byla připravená na kluky. Jmenoval se Ethan a měl rád Smashing Pumpkins (ať už to bylo cokoli) a nějakým způsobem se mu už povedlo nechat si na tváři vyrašit opravdové strniště. A líbila jsem se mu dost na to, aby mě po sociologii pozval na rande. A byl zábavný. A měl fakt malé, ale hezké tmavé oči, jako fretka nebo tak něco. Ale sexy fretka. A hrál na bicí a na housle. Na obojí! I když to jsou dva úplně rozdílné nástroje. A, a… … a – panebože – co si SAKRA vezmu na sebe?
Tak fajn,byla jsem ve stresu.Chovala jsem se obsesivně.„Obstresivně“,a to na miliontou.Naprosto trestuhodně.Jenže tohle pro mě byla velká věc. Konečně jsem dělala něco NORMÁLNÍHO. Měla jsem pocit, že už mám na to, aby se mi to
povedlo. A samozřejmě jsem věděla, co si vezmu na sebe.Vyzkoušela jsem si snad všechno, co jsem měla ve skříni, a nakonec se rozhodla pro upnuté džíny, černý top a červený náhrdelník, tedy kombinaci, která by podle mě měla být tím nejbezpečnějším outfitem na rande, který v historii existuje. Chystala jsem se být zase normální. Ale do normálnosti se vrátím opatrně.
2XW®W QD SUYQt UDQGH 'ÓtQ\ = cool, jsem-jako-ostatní a rozhodně-s-tebou-nebudu-hned-spát-takže-na-to-ani-nemysli. æHUQØ WRS = zeštíhluje – No jo, já vím… ale přece jen to bylo první rande a po všech těch prášcích jsem byla tak trochu… nateklá. æHUYHQØ QiKUGHOQtN = náznak skryté smyslnosti. Když se budeš chovat slušně a až budu připravená a ty řekneš, že mě miluješ, a zapálíš svíčky a takové ty ostatní věci, co se stejně nejspíš nikomu nestávají… … jo a taky se pořádně vydrhneš a necháš si udělat asi tak deset testů na pohlavní choroby. Hezký. Bezpečný. Outfit. Tak si to už obleč, Evie. Vezmi si to sakra na sebe. A tak jsem si to vzala.
Než se dostanu k tomu, jak to dopadlo a jak to byl začátek něčeho, ale ne začátek Ethana, asi byste chtěli vědět, jak jsem ho potkala, abyste si vytvořili nějaké citové pouto.
Blbost, už jsem vám prozradila, že nám to s Ethanem nevyšlo. No nic. Komu se taky kdy povedlo zažít velkou lásku s klukem, co vypadá jako sexy fretka?
-DN (YLH SRWNDOD (WKDQD Nová střední škola. Nastoupila jsem na úplně novou školu, kde bylo jen pár lidí, kteří mě znali jako „tu holku, co se zbláznila“. Sice jsem udělala středoškolské zkoušky jen z několika málo předmětů, a to jen díky domácímu vyučování, ale tahle škola mě nechala se přihlásit k maturitnímu studiu, protože když mě zrovna nezavřou do léčebny, jsem docela chytrá. Ethana jsem si všimla na první hodině sociologie. Hlavně proto, že tam byl jediný kluk. Plus ta sexy fretkovitost a strniště. Sedl si vedle mě přes uličku a naše oči se takřka okamžitě střetly. Ohlédla jsem se, abych se podívala, na koho tak zírá. Nikdo za mnou nebyl. „Ahoj, já jsem Ethan,“ představil se a zvedl na pozdrav ruku. Zamávala jsem, abych mu pozdrav opětovala. „Ahoj, já jsem Evelyn… Evie. Vždycky Evie.“ „Už jsi někdy na sociologii chodila, Evie?“ Zadívala jsem se na zbrusu novou učebnici na své lavici, se zcela nedotčeným, nezohýbaným hřbetem. „Ehm, ne.“
„Já taky ne,“ řekl on. „Ale slyšel jsem, že je to snadný. Jednička zadara, ne?“ Věnoval mi širokánský úsměv, který v mém těle vyvolal hned několik reakcí. Až jsem si z toho musela sednout – až na to, že jsem už seděla, takže jsem se spíš jen tak nějak rozpačitě zavrtěla na židli. Pocítila jsem nával paniky, a tak jsem se zahihňala, abych to zakryla.„Proč na ni chodíš ty?“ vyptával se. Otázka. Odpovědět na otázku zvládneš, Evie. „Řekla jsem si, že to bude bezpečnější než psychologie.“ Ajaj. Mysli. Než na něco odpovíš, mysli. Čelo pod kšticí rozcuchaných vlasů se nakrčilo. „Bezpečnější?“ podivil se. „Jo, víš jak,“ pokoušela jsem se o vysvětlení.„Já… ehm… to… Nechci, aby se mi do hlavy dostalo moc divnejch věcí.“ „Věcí?“ „Jsem dost snadno ovlivnitelná.“ „Jakých věcí?“ naklonil se přes lavici a ve tváři se mu zračil zájem. Nebo zmatek. Pokrčila jsem rameny a začala si pohrávat s taškou. „No, v psychologii se učíš o věcech, co se ti můžou v mozku pokazit,“ vysvětlovala jsem. „No a?“ Pokračovala jsem v pohrávání s taškou. „No, je to jen víc věcí, kvůli kterým se dá vyšilovat, ne? Jako věděl jsi, že existuje věc jménem apotemnofilie?“ „Apotemno-co?“ zeptal se a zase mi věnoval ten úsměv. „Je to porucha vnímání těla. Prostě se jednoho rána probudíš s přesvědčením, že bys neměl mít dvě nohy. Najednou tu nohu navíc nenávidíš a chceš si ji nechat amputovat. Některý lidi, co tou poruchou trpí, dokonce předstírají,
že jsou fakt po amputaci! A jedinej způsob, jak ji vyléčit, je nechat si tu nohu nelegálně ufiknout u doktora, co se na uřezávání nohou specializuje. Říká se tomu apotemnofilie nebo BIID a obvykle se projevuje až po dvacítce. Klidně se může projevit u kohokoli z nás. To se ještě neví. Můžeme jen doufat, že budeme svoje končetiny mít dál rádi. A proto si myslím, že je sociologie bezpečnější.“ Ethan vybuchl smíchy, takže se všechny ostatní holky ve třídě otočily a zíraly na nás. „Myslím, že se mi sociologie s tebou bude líbit, Evie.“ Rošťácky naklonil hlavu a mrkl na mě. Rozbušilo se mi srdce, ale ne jako chycený motýl jako obvykle. Jinak. Líp. „Tak dík, asi.“ Po zbytek hodiny ze mě Ethan nespustil oči. A tak jsme se potkali.
Podívala jsem se na svůj odraz. Nejdřív zblízka, s nosem přitisknutým na zrcadlo. Pak jsem couvla a podívala se znova. Pak jsem zavřela oči a prudce je zase otevřela, abych sama sebe překvapila a udělala si nestranný názor. Nevypadala jsem zas tak hrozně. Na mém odrazu v zrcadle se rozhodně nedalo poznat, jak jsem nervózní. Zapípal mi telefon a v srdci se mi strhlo malé zemětřesení. č ] Õã Ãi Ûi Û > Õ° /őÄ Ãi] >ã Ãi ÛiōiÀ ÕÛ ` i° Ý
PĹ™ijede. Je to pravda. Pak jsem si na mobilu vĹĄimla, kolik je hodin, a zpanikaĹ™ila jsem. JeĹĄtÄ› sedm minut a pak uĹž budu mĂt zpoĹždÄ›nĂ. NahĂĄzela jsem vÄ›ci do taĹĄky a pak se rozbÄ›hla do koupelny, vyÄ?istit si zuby a umĂ˝t ruce. Stalo se to, kdyĹž jsem s tĂm byla hotovĂĄ.
ĂŠ0!4.ÂŁ -9ĂŠ,%.+! 8P\OD VLV MH SRĂśiGQĂŽ" Skoro jsem se ohnula v pase. Jako by mÄ› nÄ›kdo bodnul do bĹ™icha pletacĂ jehlicĂ. Ne ne ne ne ne. A pak se pĹ™idala dalĹĄĂ.
ĂŠ0!4.ÂŁ -9ĂŠ,%.+! 0ĂŽOD E\ VLV MH XPĂ˜W ]QRYD SUR MLVWRWX TentokrĂĄt jsem se ohnula doopravdy, chytila se okraje umyvadla a skoro se skĂĄcela na zem. Sarah mÄ› varovala, Ĺže se to mĹŻĹže stĂĄt. Ĺ˝e se ty myĹĄlenky vrĂĄtĂ, kdyĹž snĂĹžĂm dĂĄvku lĂŠku. Ĺ˜ekla mi, Ĺže se to dĂĄ Ä?ekat. Ale taky Ĺ™Ăkala, Ĺže to bude v pohodÄ›, protoĹže teÄ? uĹž vĂm, jak to zvlĂĄdat. Mamka zaklepala na dveĹ™e koupelny. Asi mi zas tajnÄ› stopovala Ä?as – cokoli nad pÄ›t minut bylo varovnĂŠ znamenĂ. „Evie?“ zavolala. „Ano, mami,“ odpovÄ›dÄ›la jsem, pořåd jeĹĄtÄ› zhroucenĂĄ.
„Jsi v pořådku? V kolik hodin potĹ™ebujeĹĄ odchĂĄzet na ten veÄ?Ărek?“ Mamka vÄ›dÄ›la jen o veÄ?Ărku, ne o tom, Ĺže mĂĄm rande. ÄŒĂm mĂĹˆ toho mĂĄma vĂ, tĂm lĂp. Moje mladĹĄĂ sestra Rose o rande vÄ›dÄ›la, ale pĹ™Ăsahala, Ĺže nic neprozradĂ. „Jsem v pohodÄ›. UĹž jdu.“ UslyĹĄela jsem, jak se jejĂ kroky vzdalujĂ chodbou, a pomalu jsem vydechla.
/RJLFNi P\Ă•OHQND -VL Y SRKRGĂŽ (YLH 3ĂśHFH VL W\ UXFH QHPXVtĂ• PĂ˜W ]QRYD" 9Ă“G\ĂŹ VLV MH SUiYĂŽ XP\OD 7DN Ă•XS YVWiYHM Jako dobĹ™e vycviÄ?enĂ˝ vojĂĄk jsem se narovnala a klidnÄ› otevĹ™ela dveĹ™e koupelny. JenĹže v mozku mi na rozlouÄ?enou zablikala jeĹĄtÄ› jedna poslednĂ porucha.
ĂŠ0!4.ÂŁ -9ĂŠ,%.+! $ MpMH 9UDFt VH WR
'Yî
Po žalostném létě plném neustálého mrholení se září chovalo úplně vzorně. Koženou bundu jsem si cestou k nádraží jen tak přehodila přes rameno. Byl vlahý večer a ještě bylo světlo, děti jezdily na kolečkových bruslích po chodníku a jejich rodiče posedávali na svých předzahrádkách a popíjeli pivo. Byla jsem neskutečně nervózní. Nechtěla jsem na sraz s ním jít sama. Jenže Jane – ZRÁDKYNĚ – jela na tu párty se Zlodějem kamarádek… sorry, chci říct s Joelem. „Přece nepotřebuješ, abych s tebou vyzvedávala tvýho kluka,“ přesvědčovala mě nasládlým hlasem Jane. „Není to trochu… nedospělý?“ Podle mého osobního názoru bylo mnohem nedospělejší obarvit si svoje přirozeně blond vlasy na černou jako akt vzpoury proti naprosto pohodovým rodičům – jako to udělala Jane. Ale to jsem jí neřekla. Jen jsem sklopila hlavu, abych neviděla ten blahosklonně povýšený pohled v jejích černě orámovaných očích.
„Jen mě napadlo, že by bylo cool, kdybychom tam všichni přijeli společně?“ opáčila jsem. „Ty a Joel, Ethan a já. Víš co, jako parta?“ „Puso, on s tebou bude chtít bejt sám. Věř mi.“ Dřív jsem Jane věřila… Věřila jsem i svému úsudku. Věřila jsem svým myšlenkám. Věci se mění. A dneska se věci roztáčely jako kolotoč. Co když Ethan nepřijde? Co když to bude ta nejhorší noc na světě? Co když přijde na to, že jsem cvok, a ztratí zájem? Co když nikdy nenajdu nikoho, kdo by se mnou vydržel? Jako jasně, už jsem na tom byla mnohem líp, ale stejně jsem to pořád byla… no… prostě já. Vybavilo se mi, co mi o randění říkala Sarah.
&R PL 6DUDK ötNDOD R UDQGîQt „Mám rande,“ oznámila jsem jí. Seděla jsem na svojí oblíbené židli v její ordinaci a pohrávala si s plyšovým králíčkem. Sarah dělala i rodinné terapie, takže vždycky, když mi říkala něco, co jsem nechtěla slyšet, měla jsem tu spoustu hraček, kterými jsem se mohla zabavit. Překvapit terapeutku je nemožné – už jsem k Sarah chodila dva roky a tohle jsem zjistila hned na začátku. Ale teď se Sarah přece jen na svém velkém koženém křesle napřímila.
„Rande?“ zopakovala úplně neutrálním, terapeutickým hlasem. „O víkendu s ním jdu na kalbu k jedný známý.“ Otáčela jsem králíčkem stále rychleji a nemohla se ubránit úsměvu. „Teda, není to přímo rande. Jako že tam nebudou žádný svíčky ani růže ani nic takovýho.“ „A s kým to rande máš?“ Sarah si začala škrábat poznámky do svého velkého bloku, což dělala vždycky, když ze mě vypadlo něco zajímavého. Pokaždé, když vytáhla propisku, jsem měla pocit, že jsem něco dokázala. „S Ethanem. Chodí se mnou na sociologii,“ odpověděla jsem. „Fajn. A jaký ten Ethan je?“ V břiše mě zalechtalo a úsměv se mi rozmázl od ucha k uchu, jako margarín. „Hraje na bicí. A myslí si, že by mohl bejt marxista. A připadám mu vtipná. Včera to přímo řekl: ‚Evie, ty jsi fakt vtipná.‘ A…“ Sarah mě nevzrušeně přerušila jednou ze svých typických otázek. „A jaký to v tobě vyvolává pocit, Evelyn?“ Vzdychla jsem a chvíli nad tím uvažovala. „Dobrej.“ Propiska se znovu pohnula. „A proč z toho máš dobrý pocit?“ Hodila jsem plyšáka zpátky do krabice s hračkami a protáhla se ve snaze dát dohromady odpověď. „No, asi jsem si nikdy nemyslela, že se budu nějakýmu klukovi líbit. S tím, co se mi děje tady…“ Poklepala jsem si
na hlavu. „A víš co, bylo by hezký mít prostě kluka… jako všichni ostatní…“ odmlčela jsem se. Sarah přimhouřila oči a já se obrnila proti tomu, co mělo následovat. Ty dva roky u ní mě naučily, že přimhouřené oči rovná se přímočará otázka. „Hezké by to možná bylo, ale myslíš si, že by to právě teď prospělo tvému zdraví?“ To mě naštvalo. Stoupla jsem si. „Hej! Copak nemůžu mít aspoň jednu normální věc? Koukni se, o kolik jsem se zlepšila. Už skoro přestávám brát léky. Každej den chodím do školy. Mám dobrý známky. Minulej tejden jsem dokonce dala ruku do koše, pamatuješ?“ Zase jsem sebou plácla na židli, protože mi bylo jasné, že Sarah na můj dramatický výlev nezareaguje. A opravdu: byla dál klidná a vyrovnaná. „Chtít něco normálního je normální, Evie. To ti neupírám. Ani neříkám, že to nesmíš nebo nemůžeš udělat –“ „Stejně bys mi v tom nemohla zabránit. Mám svobodnou vůli.“ Ticho, které mělo ztrestat moje vyrušení. „Jen chci říct, Evie, že si vedeš skvěle. Jak jsi sama řekla. Jenže…“ Poklepala propiskou na blok, přejela si jazykem zevnitř po tváři. „Jenže… vztahy jsou komplikované. A hlavně vztahy s pubertálními kluky. Nutí tě všechno řešit a nadměrně přemýšlet a pak máš ze sebe špatný pocit. A dokonce i ta nejvíc normální“ – u slova normální naznačila prsty uvozovky – „holka pak má pocit, že se z toho zblázní.“ Zapřemýšlela jsem o tom. „Takže chceš říct, že se z Ethana zblázním.“
„Ne. Chci Ĺ™Ăct, Ĺže chozenĂ s klukem nebo i s holkou je vĹždycky komplikovanĂŠ, pro oba. Jen se chci ujistit, Ĺže jsi dost silnĂĄ na to, abys to zvlĂĄdla, a vĹĄechno ostatnĂ taky.“ ZaloĹžila jsem si ruce na hrudi. „JĂĄ na to rande stejnÄ› pĹŻjdu.“ K nĂĄdraŞà to byla docela ĹĄtreka. Slunce pomalu zapadalo a nebe se zbarvovalo inkoustovÄ› ďŹ alovou barvou. Tam, kde bydlĂm, je nebe hodnÄ›. VÄ›tĹĄina domkĹŻ mĂĄ kolem sebe rozlehlĂŠ zahrady. V centru mÄ›sta je Starbucks a Pizza Express, pĂĄr hospod a dalĹĄĂch obvyklĂ˝ch vÄ›cĂ, ale je to jen malĂ˝ ostrĹŻvek ruchu uprostĹ™ed ohromnĂŠho moĹ™e pĹ™edmÄ›stĂ. Ethan mi poslal dalĹĄĂ zprĂĄvu, aby mi napsal, v kolik pĹ™ijede jeho vlak. Bydlel ve mÄ›stÄ› o kousek dĂĄl. Vlakem to trvalo pĹ™esnÄ› devatenĂĄct minut.
ĂŠ0!4.ÂŁ -9ĂŠ,%.+! &R NG\Ă“ VH YH YODNX FK\Wt W\çH" &R NG\Ă“ VL QĂŽNGR NGR Pi QRURYLUXV NĂ˜FKO GR GODQt D SDN VH Wp W\çH GUĂ“HO SĂśHVQĂŽ Y PtVWĂŽ NGH VH Mt SDN FK\WLO (WKDQ" &R NG\Ă“ PĂŽ SRWRP (WKDQ YH]PH ]D UXNX" Zakopla jsem o nic a mĂĄlem se rozplĂĄcla jako Şåba. RandÄ›nĂ mi opravdu motĂĄ hlavu netuĹĄenĂ˝mi novĂ˝mi zpĹŻsoby. Ale stejnÄ› jako se vĹĄĂm ostatnĂm v mĂŠm mozku, ani tohle nebylo „normĂĄlnĂ“.
9ĂŽFL NWHUp QHMVStĂ• GĂŽODMt SĂśHG SUYQtP UDQGH VWDURVWL QRUPiOQtP OLGHP • Nebude to trapnĂ˝? • Budu se mu lĂbit? • Jak vypadĂĄm? • Bude se lĂbit on mnÄ›? To vĹĄechno se mi hlavou jako nezastavitelnĂ˝ kolotoÄ? neurĂłzy honilo taky, CELĂ? DEN, ale k tomu se mi neustĂĄle vtĂraly naprosto debilnĂ ĹĄpatnĂŠ myĹĄlenky o naprosto debilnĂch bakteriĂch. Jako sakra vĹždycky. Abych se rozptĂ˝lila, pĹ™ehrĂĄvala jsem si v duchu, jak jsme se s Ethanem k tomuhle prvnĂmu rande dostali.
-DN MVPH VH V (WKDQHP GRVWDOL N SUYQtPX UDQGH Na naĹĄi druhou spoleÄ?nou hodinu nakrĂĄÄ?el s hodnÄ› samolibĂ˝m vĂ˝razem. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho nesmÄ›le, kdyĹž si sedl naproti pĹ™es uliÄ?ku. „Syndrom odcizenĂŠ ruky,“ odpovÄ›dÄ›l s namyĹĄlenĂ˝m pokĂ˝vnutĂm. „CoĹže?“ „NovĂĄ vÄ›c, kterĂ˝ se mĹŻĹžeĹĄ bĂĄt. Syndrom odcizenĂ˝ ruky.“ On si zapamatoval, o Ä?em jsme se bavili! A dokonce si sĂĄm nÄ›co naĹĄel! Zazubila jsem se a naklonila hlavu na stranu. „Fakt, jo? A co to teda je?“
Tak počkat… CO TO SAKRA JE SYNDROM ODCIZENÉ RUKY? DÁ SE TO CHYTIT? „Je to fakt pořádně divný.“ Začal kolem sebe šermovat rukama jako blázen. „Je to neurologický.Tvoje ruka jako by najednou měla vlastní hlavu a dělá nejrůznější věci sama od sebe.“ Chytil se pod krkem a dělal, že sám sebe rdousí. „Co? Jako třeba i jazzový ruce?“ snažila jsem se to zlehčovat, i když v duchu už jsem propadala beznaději. Ethan začal komíhat prsty a mávat mi rukama před obličejem jako při jazzu, zatímco já se nervózně pochichtávala. „Jo, možná. Ale odcizená ruka většinou lidi mlátí, nebo shazuje věci na zem, nebo někdy třeba zkusí někoho uškrtit. Hele, ukážu ti to.“ Vytáhl telefon a našel na YouTube video. Rozhlédl se, jestli ještě nejde učitel, a naklonil se blíž ke mně, abychom si video mohli pustit. Žádný kluk ještě nebyl tak blízko mě a já jsem trochu zpanikařila, ale v dobrém. Ethan byl cítit táborákem – ale v dobrém. Skoro jsem se na to video nedokázala soustředit. Odtáhla jsem se jako první a vytáhla učebnici. „Tomu nevěřím,“ zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem tomu věřit. „Je to fakt pravda.“ „A jak to člověk dostane?“ Ethan si strčil mobil zpátky do kapsy. „Většinou je to vedlejší účinek operativní léčby epilepsie.“ Vydechla jsem nepředstíranou úlevou. „Aha, tak dobrý. V mým věku se mi už epilepsie neprojeví.“ Ethan vyprskl smíchy, a právě v tu chvíli vstoupil náš učitel a sykl na něj.
Hodina začala. Učitel přecházel sem a tam před interaktivní tabulí a vykládal nám o marxismu a funkcionalismu. Ethan mě pod lavicí lehce kopnul. Vzhlédla jsem a on se na mě upřeně podíval a pak se zase schoval za vlasy a na kulaté tváři s ďolíčky mu pohrával úsměv. Potlačila jsem uculení a taky ho kopla. Když zvedl hlavu, podívala jsem se mu do očí, ale jen na vteřinku. Nejlepší hra na světě. Kopnutí, pohled. Kopnutí, pohled. Po celém těle mi naskákala husí kůže a z přednášky o marxismu se stal jen šum v pozadí. Za celou hodinu jsem neměla jedinou špatnou myšlenku.
Na příští hodinu sociologie jsem přišla připravená. „Capgrasův fenomén,“ vypálila jsem na něj, ještě než dosedl. Ethan rozhodil rukama. „Jé, já taky něco mám. Chtěl jsem začít.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Smůla. Já první.“ „Tak jo, tak jo. Co je Capgrasův fenomén?“ zeptal se. Nasadila jsem autoritativní tón. „To je, když máš zničehonic pocit, že někoho blízkýho, třeba tvýho manžela nebo sestru nebo někoho, nahradil identickej dvojník, kterej se za něj vydává.“ „Pááááni. Nene.“ „Ale jo.“ „Jako zlý dvojče?“ „Asi.“ „To je cool.“
„To jo.“ Už jsem si na googlu zkontrolovala, že nepatřím do kategorie lidí, které by něco takového mohlo postihnout. Ethan hodil tašku na zem a protáhl se. „Pica,“ prohlásil. „Pi-cože?“ „Pica. To je porucha příjmu potravy, při který máš nutkání jíst věci, který nemaj žádnou výživovou hodnotu. Jako kamení nebo počítač a tak. Prostě máš kompulzivní hlad. A jsi každou chvíli v nemocnici, protože žereš věci, který nejsou k jídlu.“ Otevřu pusu, abych odpověděla, ale Ethan mě zarazí. „Neboj, to ty nedostaneš. Většinou je to spojený s autismem.“ Spokojeně jsem přikývla. „Dík.“ Usmáli jsme se na sebe, ale zase nás přerušil učitel s tou svojí snahou nás něco naučit.
Příštích pár hodin jsme se trumfovali v tom, kdo najde lepší a ujetější poruchu. Až se jednoho dne Ethan najednou zatvářil, že chce dávat pozor a sledovat vyučování.Viděla jsem, že si do sešitu opravdu zapisuje Marxův světoborný objev, že bohatí lidé nezacházejí s chudými právě nejlíp.Taky jsem se tedy snažila na výklad soustředit a otevřela jsem si sešit, abych si dělala zápisky. Tedy až do chvíle, než na mojí lavici přistál Ethanův sešit. -ÎÒU TÁ POZVAT NA RANDE
Došel mi dech a po zbytek hodiny jsem se culila jako měsíček na hnoji. Odepsala jsem mu jen jediné slovo…
0RÓQi Když zazvonilo, všichni se zvedli a začali si cpát věci do tašek.„Takže,“ sedl si Ethan na moji lavici přímo přede mě. Byl tak sebevědomý. Líbilo se mi to. „Takže co?“ „Budeš o víkendu doma?“ zeptal se mě. „Líbíš se mi, Evie, jsi tak roztomile a správně praštěná.“ Praštěná?! Konečně jsem se na škále divnosti dostala jen k praštěnosti! V duchu jsem si probrala svoje plány. „V sobotu jdu ke kamarádce na kalbu. Je to moje spolužačka, jmenuje se Anna. Říkala, že její máma je fakt v pohodě a dovolí jí pořádat doma párty. A první je teď o víkendu.“ „Cool. Můžu jít taky? Jako s tebou?“ PANEBOŽEPANEBOŽEPANEBOŽEPANEEEEEBOŽEEEEE. „Jasně,“ opáčila jsem, zatímco mi v žilách koloval zběsilý mix nervozity a radosti. „Super, a kde to je?“
Na nástupiště jsem dorazila dvě minuty před příjezdem vlaku. Podupávala jsem si nohou. Dovolila jsem sama sobě se těšit. Jako doopravdy těšit. Zamiluju se? Je tohle začátek? Že by se mi vážně povedlo najít pěkného a fajn kluka hned na první pokus? Chce mi osud vynahradit všechno