Pamatuji, že ještě než jsem v dětství nastoupil do školy, trávil jsem dlouhé hodiny listováním v obrázkovém atlasu světa. Dokázal jsem tehdy vyjmenovat skoro všechna hlavní města a prohlašoval jsem, že až vyrostu, bude ze mě cestovatel. Vášeň pro cestování mi sice zůstala dodnes, ale kniha, kterou právě držíte v rukou, je spíše výsledkem určitého „usazení se". V létě roku 2013 mi bylo osmadvacet, nedlouho předtím jsem se vrátil z tříměsíčního pobytu v Nairobi, a začínal jsem se živit jako fotograf a filmař na volné noze. Zakázek jsem zatím moc neměl, volného času naopak hodně, a tak jsem vzal foťák a vyrazil do ulic. Vlastně jsem svým způsobem k Praze, svému rodnému městu, přistupoval jako cestovatel - snažil jsem se ho pro sebe nově objevit, lépe pochopit. Nachodil jsem od té doby mnoho kilometrů, viděl místa, o kterých jsem neměl ani tušení, ale především jsem mluvil s několika tisíci lidmi, obyvateli Prahy i jejími návštěvníky. Začal jsem je totiž oslovovat. Náhodně, mnohdy jen na základě toho, že šli proti mně. Vždy se stejnou otázkou: ,,Mohl bych vás vyfotit?" Tak se zrodil můj fotografický blog nazvaný Humans of Prague, kde od té doby publikuji portréty lidí z pražských ulic. Fotografovat jsem začal už na základní škole. Ve Stodůlkách jsme s kamarády také natáčeli různá videa. Svými příběhy a postavami jsme zalidňovali zdánlivě anonymní prostor našeho panelového sídliště. Když jsem o pár let později dojížděl na střední školu do centra města, tak jsem si ráno v metru prohlížel tváře svých spolucestujících. Představoval jsem si, kdo jsou zač, co prožívají, o čem přemýšlí. Mám pocit, že mě tehdy nic kloudného nenapadalo. To, že jsem nakonec, ve snaze tyto otázky zodpovědět, nesetrval jen u své imaginace, přikládám především třem věcem. První důležitý moment pro mě předsta vovalo setkání s filmovým dokumentaristou Janem Špátou, který citlivě a empaticky
točil filmy o v šedesátých který vznikl českosloven: lidem otázkL Dále měř a vizuální an jsem se zami výzkumy, ktE jak a v jakýd příslušníci UI Jako příklad 1 bakalářskou romské osad, jsem rozdal o fotoaparáty n je zaznamem dne běžně po místa jsou pn pohlíží. Tato ,,photo voice' a často se vyu na určité mar Takovým způ vnímal krom€ poskytujeme Kdy opravdu a říkají? MyšlE od té doby zk podívat na př1 nebo přepnot aby si člověk l prostoru jsou skupinou i „ol městě, v naší 1 domě, naprot víme překvap S podobno americký foto blog nazvaný. se pro mě stal Stanton lidi zr časem k portr úryvky z rozh1
dětství louhé n atlasu enovat skoro oval jsem, že :el. Vášeň pro s, ale kniha, ;píše výsledkem m2013 mi idtím jsem v Nairobi, �af a filmař tím moc neměl, tak jsem vzal sem svým .ému městu, tažil jsem se Jochopit. 10 kilometrů, 1ěl ani tušení, kolika tisíci lidmi, níky. Začal jsem 10hdy jen na Vždy se stejnou t?" Tak se zrodil Humansof tji portréty
1a základní škole. v také natáčeli ,ostavami jsme prostor našeho o pár let později ntra města, tak tváře svých jsem si, kdo jsou šlí. Mám pocit, napadalo. To, že ázky zodpovědět, přikládám
mě předsta umentaristou mpaticky
točil filmy o „obyčejných lidech". Mimo jiné v šedesátých letech natočil film Největší přání, který vznikl tak, že Špáta chodil po ulicích Československa s kamerou a pokládal mladým lidem otázku: ,,Jaké je vaše největší přání?". Dále mě hodně ovlivnilo studium kulturní a vizuální antropologie - oborů, na které jsem se zaměřil na univerzitě. Zaujaly mne výzkumy, které se snažily zprostředkovat, jak a v jakých pojmech přemýšlí „ti druzí", příslušníci určitého zkoumaného společenství. Jako příklad mohu uvést svůj výzkum pro bakalářskou práci, kterou jsem dělal v jedné romské osadě na Slovensku. Během něj jsem rozdal osmi dětem v žákovském věku fotoaparáty na jedno použití a nechal je zaznamenat prostor, kde se během dne běžně pohybují. Zajímalo mne, jaká místa jsou pro ně důležitá a jak na ně pohlíží. Tato výzkumná metoda se nazývá ,,photo voice", řekněme „fotografický hlas", a často se využívá při výzkumech zaměřených na určité marginalizované skupiny obyvatel. Takovým způsobem jsem při svém výzkumu vnímal kromě Romů i děti. Protože: Kdy jim poskytujeme skutečný prostor k vyjádření? Kdy opravdu nasloucháme tomu, co si myslí a říkají? Myšlenka „dát lidem hlas" se mnou od té doby zkrátka silně rezonuje. A stačí se podívat na přední strany časopisů v trafice nebo přepnout několik televizních kanálů, aby si člověk uvědomil, že v mediálním prostoru jsou takovou marginalizovanou skupinou i „obyčejní lidé". Ti, kteří žijí v našem městě, v naší čtvrti, ulici, dokonce v našem domě, naproti přes chodbu, ale o nichž toho víme překvapivě málo. S podobnou myšlenkou založil před lety americký fotograf Brandon Stanton svůj blog nazvaný Humans ofNew York, který se pro mě stal třetím inspiračním zdrojem. Stanton lidi zprvu pouze fotografoval, ale časem k portrétům začal doplňovat i citace, úryvky z rozhovorů, které s nimi vedl.
Když jsem na tento blog narazil, tak se mi jeho jednoduchá forma okamžitě zalíbila. Jednak tím, že uchopitelným způsobem „dává hlas" obyčejným lidem, jednak proto, že jsem cítil, že tvorba takového typu vyžaduje citlivého a empatického pozorovatele. A tazatele. Mnohé výsledné texty se podobají monologu, ale považuji za důležité zmínit, že ve všech je implicitně přítomen i ten, kdo se ptal, kdo následné úryvky hovoru přepsal a zvolil, jaká jejich část bude zveřejněna. Na začátku setkání jsem položil určitou otázku, a ne jinou, ve vyprávění lidí mne zaujal určitý motiv více než jiný. Mojí snahou bylo věrně a pro druhé lidi srozumitelně zaznamenat konkrétní zkušenost daného člověka. V hovorech jsem se snažil vyjít z témat, která vyplynula po úvodních otázkách typu ,,O čem v poslední době hodně přemýšlíte?" či „Jaký byl přelomový okamžik vašeho života?" Někdy jsem s lidmi mluvil o věcech humorných a radostných, jindy o věcech tragických a smutných. Do knihy jsem se snažil z původního blogu vybrat texty tak, aby byla patrná rozmanitost lidí, jejich zkušeností i způsobů přemýšlení. Co všechny mé respondenty spojuje, je odvaha, otevřenost a důvěra, kterou projevili v okamžiku, kdy za nimi na ulici přišel mladý muž s fotoaparátem okolo krku.
,,Dnes máte vy mladí tolik možností! Můžete jet kamkoliv, přečíst si cokoliv. A naučit se tolik řečí! Když já byla mladá, tak jsem se na škole učila francouzštinu, ale všichni mluvili hlavně německy. Tenkrát se posílalo na takzvaný ,handl', na výměnu. Já jsem takhle jedno léto, to mi mohlo být tak dvanáct, jela k jedné rodině do Sudet. Jejich dcera zase jela na léto k nám. To bylo šikovné, člověk si mohl procvičit jazyk. Protože oni tam mluvili jen německy. A navíc - ti na mě byli tak hodní! To byly snad moje nejkrásnější prázdniny. Ta rodina měla hodně dětí v mém věku. Celkem jich bylo sedm: Fritz, Kurt, Gitty, Willy, Otwin, Gunter a Greta, ta šla na léto k nám. Chodili jsme se koupat do náhonu, na výlety, přes noc spali na seníku. Ta rodina vlastnila takovou malou továrničku, kde vyráběli pily, nejstarší kluk tam už tehdy pracoval. Taky si pamatuji, že přede mnou ve skříni něco schovával, asi německou vlajku. Myslím, že tam už tehdy byl znát vliv Henleina, který do Sudet jezdil a punktoval je. Přede mnou ale o ničem takovém nemluvili." „I později jsem s tou rodinou udržovala kontakt, dopisovali jsme si. Na to jsem málem doplatila. Ti mladí kluci za války bojovali na ruské frontě. Tehdy mi od jednoho z nich přišel dopis, kde mi psal, jak mrznou, jak bude prolezlý revmatismem, pokud přežije. Ale pošťák mě varoval, že si mám dát pozor, že to je hlídané - dopisovat si s Němcem. Já měla globálně na Němce taky vztek, viděla jsem, jak se k nám zachovali a jaké to pro lidi mělo následky, ale tohle pro mě nebyl ,Němec', to byl kluk z rodiny, na kterou jsem měla překrásné vzpomínky." „Po válce je odsunuli. S manželem jsem se tam později jela podívat - nezbylo tam nic. Mladí kluci asi všichni zahynuli na frontě a rodiče s holkama museli do Německa. Nedlouho po odsunu Němců mě pozvali známí, abych s nimi jela do Orlických hor. Procházeli jsme tam opuštěnými vesnicemi.
„Po v později_
Tehdy jsme tam mohli přespat kdekoliv, všechny chalupy byly prázdné. Ale bylo to hrozné - dobytek řval hlady, nebyl podojený. Byli tam jen ti, kdo přišli nakrást, co tam Němci nechali - mohli tehdy vzít jen to, co unesli. Jeden soused, komunista, nám později vypravoval, že v té době v pohraničí pracoval jako správce. Říkal: ,Co myslíte,
že jsme dělali prostěradlo a mělo nějakou mám vzpomí hnali a všechn naložené hodí a rozhazoval j«
>at kdekoliv, rré. Ale bylo to ', nebyl podojený. crást, co tam y vzít jen to, rmnista, nám lobě v pohraničí : ,Co myslíte,
„Po válce je odsunuli. S manželem jsem se tam později jela podívat - nezbylo tam nic."
že jsme dělali? Vešli jsme do baráku, roztáhli prostěradlo a začali na něj házet všechno, co mělo nějakou cenu.' Pak si to rozebrali. Já sama mám vzpomínku, jak během odsunu, kdy je hnali a všechno z nich strhávali, jelo auto plně naložené hodinkami. Na tom autě stál voják a rozhazoval je do vzduchu.''
„Nedávno jsem byla navštívit syna v Jizerských horách a viděla tam opět různé staré chalupy. To dávné léto v Sudetech mi přitom opět vytanulo. Všechny ty pěkné dny, všechny písničky, co jsme zpívali. Chodila jsem na procházky a všechno si to v duchu opakovala.''
Humans of Prague
10/11