Nora Robertsová VÝHODNÝ OBCHOD
PŘEKLAD DANA KOVAĽOVÁ, TOMÁŠ BÍLA
Název originálu: Second Nature; The Art of Deception První vydání: Silhouette Books, 1985; Silhouette Books, 1986 Překlad: Dana Kovaľová; Tomáš Bíla Odpovědný redaktor: Ivana Čejková
© 1985 by Nora Roberts; 1986 by Nora Roberts © For the Czech Republic edition by HarperCollins Polska sp. z o.o., Warszawa 2017 (Správná volba: 2001 by Harlequin Publishers s.r.o., Praha; Umění podvádět: 2004 by Arlekin – Wydawnictvo Harlequin Enterprises sp. z o.o.). Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě. Tato kniha je vydána na základě licence Harlequin Books S.A. Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je čistě náhodná. HarperCollins je ochranná známka, jejímž vlastníkem je HarperCollins Publishers, LLC, New York, USA. Název ani známku nelze použít bez souhlasu vlastníka. Ilustrace na obálce byla použita po dohodě s Harlequin Books S.A. Všechna práva vyhrazena. HarperCollins Polska sp. z o.o. 02-516 Warszawa, ul. Starościńska 1B lokal 24-25 Cover: Emotion Media, Poland Sazba: STUDIO EDITIO, Pruszków Tisk: Abedik
ISBN 978-83-276-2658-5
PROLOG …s měsícem v úplňku, bílým a studeným. Viděl stíny, roztančené a chvějící se, jako by to byly živé věci na sněhu s křupající zledovatělou kůrkou. Černá a bílá. Černé nebe, bílý měsíc, černé stíny, bílý sníh. Nic jiného zatím nebylo vidět. Jen naprostá prázdnota, pustá, bez barev. Jediným zvukem bylo šeplavé sténání větru mezi holými větvemi stromů. Ale on věděl, že tu není sám, že není v bezpečí ve světě uvězněném mezi černou a bílou. Zmrazeným srdcem mu projel záblesk horkého strachu. Jeho přerývaný dech se srážel v malých bílých obláčcích. Na zmrzlý sníh dopadl černý stín. Teď už nebylo kam utéct. Hunter potáhnul z cigarety a pak se přes závoj kouře zadíval na slova na monitoru počítače. Michael Trent byl mrtvý. Vytvořil ho, vymodeloval speciálně pro tuhle studenou, mizernou smrt pod chladným úplňkem. A teď cítil uspokojení z dokončené práce spíš než výčitky svědomí, že nechal zabít muže, kterého znal mnohem líp než sám sebe. Ukončil kapitolu právě tady a nechal podrobnosti jeho smrti na představivosti čtenářů. Nálada byla přesně vykreslená, tajemství naznačené, nevyhnutelný osud hmatatelně na dosah, ale nedořečený. Věděl, že jeho zvyk končit právě takhle, jeho příznivce fascinuje a rozčiluje zároveň. A protože právě tohle měl v úmyslu, byl spokojený. 7
Vytvářel hrůzu, strach, popisoval nevyslovitelné. Hunter dokázal vytáhnout z lidské mysli nejčernější noční můry a pak s chirurgickou přesností muže vládnoucího slovy jako skalpelem je změnit ve skutečnost. Vytvářel z nemožného pravděpodobné a ze záhadného běžné. Skutečnost, kterou líčil, se pak často měnila v mrazivé místo, kde se lidé potkávali se svými strachy a děsy. Stejně jako malířovi paleta a barvy sloužila mu slova k vytváření příběhů tak barvitých a zároveň prostých, že do nich byl čtenář neovladatelně vtažen od první stránky bez možnosti úniku. Jeho oborem byly horory a v nich byl fenomenálně úspěšný. Posledních pět let byl považován za mistra této zvláštní hry. Vydal šest knih, ze kterých se rychle staly bestsellery a čtyři z nich upravil do podoby fi lmových scénářů. Kritici se vztekali, kina měla vyprodáno a dopisy od fanoušků pršely z celého světa. Ale o to se nestaral. Psal v první řadě pro sebe, protože vyprávět příběhy bylo to, co dokázal ze všeho nejlíp. Dokud ho vlastní psaní bavilo, byl spokojený. A reakce kritiků, čtenářů a diváků na tom nemohla nic změnit. I kdyby byly jejich ohlasy jiné, psal by dál. Měl svou práci a své soukromí, to byly dvě nejdůležitější věci v jeho životě. Nepovažoval se za samotáře, ani za nespolečenského člověka. Jednoduše jenom žil přesně tak, jak si vybral. A sláva na tom nic nezměnila, jeho život byl stejný i před šesti lety, předtím, než přišla sláva, úspěch a zisky. Kdyby se ho někdo zeptal, jestli šňůra úspěšných knížek nějak změnila jeho život, odpověděl by, proč by měla? Byl spisovatelem dávno předtím, než „Ďáblův dluh“ vyletěl na první místo žebříčku knih v New York Times. Právě tak byl spisovatelem teď. Kdyby chtěl, aby se jeho život změnil, stal by se instalatérem. Mnozí tvrdili, že jeho životní styl je vypočítaný na efekt, že se úmyslně stylizoval do podoby excentrika kvůli reklamě. Někteří dodávali, že chová vlky. Jiní zase, že vůbec neexistuje a je jenom šikovným výplodem představivosti nakladatele. 8
Ale Hunteru Brownovi bylo naprosto lhostejné, co o něm kdo povídá. Poslouchal jen to, co chtěl slyšet, díval se jen na to, co chtěl vidět, a jeho paměť registrovala všechno. Uložil napsanou kapitolu na disketu a otevřel okno na nový text. Nová slova, nová kapitola, nová kniha, to všechno pro něj bylo mnohem důležitější, než jakkoli propracovaný článek, který by mohl přečíst. Ten den už pracoval šest hodin a říkal si, že ještě aspoň dvě hodiny práce by nebyly špatné. Příběh kolem něj plynul jako ledová voda, chladný a průzračný. Ruce hrající na klávesnici počítače byly krásné. Opálené, štíhlé, s dlouhými prsty a širokou dlaní. Člověk by se na ně mohl dívat a myslet přitom na komponování klavírních koncertů nebo psaní epických básní. Ale to, co doopravdy tvořily, byly temné sny a obludy – ne ty, které jsou člověku tak trochu směšné se svými cvakajícími zuby a olysalou kůží, ale obludy dost skutečné na to, aby z nich tuhla krev. Do svých příběhů vždycky dodal dostatek opravdovosti, dost z každodenního života, aby se hrůza v nich zdála pravděpodobná. Každý člověk v sobě nosí schované příšery, v nejtajnějším koutku vlastní mysli si chová můry, zavřené za pevnými dveřmi. Hunter je dokázal najít a pomaličku, píď za pídí, zabedněné dveře otvírat. Napůl zapomenutá cigareta dohořívala v přeplněném popelníku u jeho lokte. Kouřil až moc a možná to byla jediná vnější známka tlaku, který uvnitř v sobě cítil, tlaku, který by od nikoho jiného nesnesl. Chtěl dopsat tuhle knihu do konce měsíce, do termínu, který si sám stanovil. A první týden v červnu slíbil promluvit na konferenci spisovatelů ve Flagstaffu. Nestávalo se příliš často, aby souhlasil s veřejným vystoupením a když už to udělal, nikdy nešlo o velkou, v novinách propagovanou událost. Na tuhle konferenci se mělo sjet ne víc než dvě stě publikujících a začínajících spisovatelů. Pro ně měl 9
připravit seminář a odpovědět na otázky. A pak rychle zpátky domů, pomyslel si. V hlavě mu proběhl seznam nabídek od řady nejprestižnějších organizací, jaké v nakladatelském oboru působily. Všechny je odmítl. Prestiž ho nikdy nezajímala, ale svou účast na konferenci Spolku středoarizonských spisovatelů považoval za jistý způsob splácení dluhů. A jestli něco v životě už dávno pochopil, tak to, že nic není zadarmo. Bylo pozdě odpoledne, když pes ležící mu u nohou zvedl hlavu. Byl štíhlý, se stříbřitě šedým kožichem a inteligentním pohledem vlka. „Už je čas, Satanáši?“ zeptal se Hunter a jemně pohladil psa po hlavě. S pocitem kolísajícím mezi spokojeností a odhodláním pokračovat večer v práci vstal od počítače a ze své pracovny, která neměla daleko k chaosu, vyšel do uklizeného obývacího pokoje s vysokými okny a vysokým stropem. Vonělo to v něm vanilkou a kopretinami. Velký štíhlý pes kráčel vedle něj. Hunter otevřel dveře na terakotovou verandu a zadíval se na husté lesy kolem. Uzavíraly ho uvnitř sebe a všechny ostatní držely stranou. Hunter nikdy nepřemýšlel proč, ale věděl, že je potřebuje. Cítil, že potřebuje jejich klid, tajemnost i krásu, stejně jako potřeboval nádherné rudé zdi kaňonu zvedající se kolem něj. V okolním tichu slyšel zurčení vody v potůčku a cítil opojně čerstvý vzduch. A pak ji uviděl, jak jde nenuceně po kroutící se pěšině k domu. Pes začal vrtět ocasem. Občas, když se na ni takhle díval, říkal si, že snad ani není možné, aby mu patřilo něco tak kouzelného. Černovlasá s jemnými rysy a pohyby plnými bezstarostné sebedůvěry. Sarah. Práce a soukromí byly nejdůležitějšími věcmi v jeho životě. A Sarah byla jeho život. Sarah stála za všechno úsilí, zklamání, strach i trápení. Sarah stála za všechno. Zvedla hlavu a roztáhla rty v úsměvu, ve kterém stříbrně blýskla rovnátka. „Čau tati!“ 10
PRVNÍ KAPITOLA Ten týden, kdy časopis, jakým byl Celebrity, šel do tisku, panoval v redakci naprostý zmatek. Vedoucí jednotlivých rubrik propadali šílenství, stoly přetékaly papíry, telefony byly v plné permanenci a na jakékoli jídlo nebylo ani pomyšlení. Ve vzduchu se vznášelo tušení paniky, která houstla každou hodinou. I ti klidnější už dávno ztratili nervy a jakákoli žádost zněla jako urážka. Hutná vůně kávy a pach cigaretového kouře se nedal vyvětrat. Tuby antacidu mizely jedna za druhou a lahvičky s očními kapkami šly z ruky do ruky. Lee tady pracovala už pět let a tak brala tuhle paniku vypukající s železnou pravidelností měsíc co měsíc jako naprosto normální věc. Celebrity byl uznávaný časopis, jehož prodej vynášel ročně miliony dolarů. Kromě příběhů o bohatých a slavných pravidelně přinášel články prominentních psychologů a novinářů, rozhovory s politiky, ale třeba i s rockovými hvězdami. Na jeho stránkách vycházely prvotřídní fotografie, kterým se věnovala stejná pozornost jako textu všech článků. Ty musely být vypulírované do posledního písmenka, všechny informace pečlivě ověřené a podložené. Jistě, pro řadu pomlouvačů to pořád byly jenom kvalitní drby, ale právě kvalita, bylo to, na čem v první řadě záleželo. Reklama vytištěná v Celebrity spolehlivě znamenala zvýšení zisku a cena za její zadání tomu odpovídala. Přísně 11
obchodně vzato byl Celebrity jedním z nejváženějších a nejuznávanějších měsíčníků v zemi. Lee Radcliffová by se s ničím menším nespokojila. „Jak vyšel ten materiál o sochách?“ Lee zvedla oči k Bryan Mitchellové, jedné z nejlepších fotografek na západním pobřeží a s povděkem přijala kelímek kávy, který jí podala. Za poslední čtyři dny spala celkem dvacet hodin. „Dobře,“ odpověděla stručně. „Lepší umění jsem viděla načmáraný na plotech v parku,“ poznamenala Bryan suše. Lee s ní sice v duchu souhlasila, ale pokrčila rameny. „Některým lidem se líbí divný věci.“ Bryan se smíchem zavrtěla hlavou. „Když mi řekli, abych vyfotila ten červený a černý zkroucený drát tak, aby co nejlíp vyniknul, málem jsem je poprosila, ať zhasnou.“ „Povedlo se ti to vyfotit tak, že to vypadá skoro mysticky,“ chlácholila ji Lee. „Ve správným osvětlení bude vypadat mysticky i starý smetiště,“ ušklíbla se Bryan. „Ale proč ti to povídám, vždyť ty jsi schopná to pak popsat tak, že to zní fantasticky.“ Lee zacukaly koutky úsměvem, ale myšlenky už jí utíkaly k deseti jiným věcem. „Takže dneska už máš hotovo?“ zeptala se nepřítomně. Bryan kývla, posadila se zadečkem v těsných džínsách na okraj Leeina pečlivě urovnaného stolu a upíjela vlastní černou kávu. „Tak mě napadá… pořád se ještě snažíš něco vykutat na Huntera Browna?“ Lee se zamračila, až se jí na čele spojily oba obloučky dokonale upraveného obočí. Hunter Brown se stal otázkou její osobní cti a téměř posedlostí. Možná právě proto, že se k němu nedalo absolutně nijak dostat, toužila, ne, byla rozhodnutá stát se první, kdo prolomí oblak tajemství kolem něj. Trvalo jí 12
téměř pět let, než se prosadila mezi reportéry Celebrity a měla pověst houževnaté a nezdolné novinářky. Lee věděla, že si ty přívlastky plně zaslouží, a tak ji neodradily ani tři měsíce, během nichž narážela na neprostupnou zeď, kdykoli se snažila o Hunteru Brownovi něco zjistit. Tak nebo onak, nakonec svůj příběh stejně dostanu, říkala si. „Zatím jsem se nedostala dál než ke jménu jeho literární agentky a telefonnímu číslu vydavatele,“ odpověděla s nádechem nespokojenosti v hlase. „Ještě nikdy jsem neviděla tak strašně nesdílné lidi.“ „Jeho poslední knížka se začala prodávat minulý týden,“ poznamenala Bryan a nepřítomně zvedla vrchní list papíru z pečlivě vyrovnané hromádky na Leeině stole. „Užs ji četla?“ „Koupila jsem si ji, ale zatím jsem neměla šanci ji otevřít.“ Bryan odhodila přes rameno cop spletený z medově zlatých vlasů. „Tak s tím nezačínej večer, jestli ti teda můžu radit.“ Upila kávu a pak se rozesmála. „Bože, nakonec jsem usnula, až když jsem rozsvítila všechna světla. Nechápu, jak to ten člověk dělá.“ Lee k ní znovu zvedla oči. „To je jedna z věcí, které chci zjistit,“ řekla klidně. Bryan přikývla. Znala Lee tři roky a nepochybovala, že se jí to podaří. „Proč?“ „Protože…“ Lee dopila kávu a odhodila prázdný kelímek do přetékajícího koše, „…to ještě nikdo neudělal.“ „To je syndrom Mount Everestu,“ opáčila Bryan a Lee ji za to odměnila jedním ze svých vzácných, bezprostředních úsměvů. Kdyby kolem prošel nezúčastněný pozorovatel, na první pohled by viděl dvě přitažlivé ženy zabrané do náhodného rozhovoru v moderně vybavené kanceláři. Při bližším zkoumání by ale zjistil, jaký je mezi nimi rozdíl. Bryan oblečená v džínsách a tričku byla naprosto uvolněná. Všechno na ní bylo nedbalé 13
a ne úplně upravené, od ušmudlaných tenisek až po rozplétající se cop. Zajímavý obličej s výraznými rysy nesl jen stopy zlehka nanesené řasenky, jako by Bryan původně chtěla přidat ještě rtěnku a pudr, ale pak na to zapomněla. Lee byla oblečená do elegantního ledově modrého kostýmku a její vnitřní nervozita se projevovala jen na rukou, které nikdy nevydržely úplně v klidu. Vlasy měla dokonale sestřižené do krátkého pážecího stylu, který nevyžadoval moc péče, což pro ni bylo stejně důležité, jako vypadat dokonale. Pleť měla jemnou, mléčně bílou, jakou jsou obdařené některé rusovlásky a ostatní jim to tiše závidí. Ráno se jako vždycky pečlivě nalíčila, i když tentokrát jí dalo víc práce zakrýt tmavé kruhy pod očima. Měla jemné rysy vyvážené plnými rty, jejichž křivka vypovídala o paličatosti. Lee a Bryan měly naprosto odlišný styl a úplně jiný vkus, ale navzdory tomu z nich byly přítelkyně od první chvíle, kdy se setkaly. I když Bryan občas nesouhlasila s Leeinou agresivní taktikou při získávání materiálu ke článkům a Lee místy neschvalovala Bryanin lehkomyslný přístup k čemukoliv, zůstaly si blízké celé ty tři roky. „Takže,“ ozvala se Bryan, vydolovala z kapsy čokoládovou tyčinku a začala ji rozbalovat, „jaký máš připravený plán postupu?“ „Budu se snažit dál něco vyšťourat,“ odpověděla Lee pochmurně. „Mám pár kontaktů v Horizontu, nakladatelství, co jeho knížky vydává. Možná někdo z nich přijde s něčím zajímavým.“ Aniž si to uvědomila, zabubnovala prsty na desku stolu. „Kruci, Bryan, ten člověk jako by vůbec neexistoval. Nedokážu ani zjistit, ve kterém státě vlastně bydlí.“ „Třeba je doopravdy něco na tom, co se o něm povídá,“ opáčila Bryan zamyšleně, zatímco se před dveřmi kanceláře kdosi hystericky dožadoval opravené verze jakéhosi článku. „Řekla bych, že ten chlap žije někde v jeskyni plný netopýrů a hlídají ho dva divoký vlci. A svoje rukopisy nejspíš píše ovčí krví.“ 14
„A při každém úplňku obětuje pannu.“ „Ani to by mě nepřekvapilo.“ Bryan si pohodlně natáhla nohy a ukousla kus čokolády. „Říkám ti, ten chlap je divný,“ dodala s plnou pusou. „‚Tichý výkřik‘ je už teď na seznamu bestsellerů,“ poznamenala Lee nepřítomně. „Netvrdím, že není skvělý spisovatel,“ ohradila se Bryan. „Jenom říkám, že je divný. Zajímalo by mě, co se mu v té hlavě může honit.“ S pobaveným úsměvem naklonila hlavu na stranu. „Můžeš mi věřit, že minulou noc jsem si přála, abych o Hunterovi Brownovi v životě neslyšela, když jsem se snažila usnout s otevřenýma očima.“ „To je právě to.“ Lee netrpělivě vstala a popošla k velkému oknu, ale nepodívala se ven. Pohled na Los Angeles ji nelákal. „Co se mu honí v hlavě? Jaký život vede? Je ženatý? Je mu pětašedesát nebo pětadvacet? Proč píše romány zrovna o nadpřirozených silách?“ Prudce se obrátila a pod pečlivě upraveným zevnějškem probleskla její nervozita a rozladěnost. „Proč jeho knížky čteš?“ „Protože mě fascinují,“ odpověděla bez váhání Bryan. „Protože od chvíle, co jsem se dostala na třetí stránku, mě tak vtáhnul do děje, že bys mi tu knížku nedostala z ruky, ani kdyby sis na to vzala krumpáč.“ „A to jsi inteligentní žena.“ „No to máš sakra pravdu,“ ušklíbla se Bryan. „No a?“ „Proč si inteligentní lidi kupují a čtou něco, co je k smrti děsí?“ zeptala se Lee. „Když si lidi kupují Huntera Browna, předem vědí, co to s nimi udělá, a přesto jsou jeho knížky pořád na špičce žebříčku nejprodávanějších a zůstávají tam. Proč nepochybně inteligentní muž píše takovéhle knížky?“ Způsobem, který byl Bryan důvěrně známý, si Lee začala nepřítomně hrát se vším, co měla po ruce. S lístky fi lodendronu, špačkem tužky, s levou náušnicí, kterou si sundala při telefonování. 15