Issuu

Vazební fotografie Anny Magdaleny Schwarzové (foto archiv ÚSTR)

Děti obětí stalinismu: „Bratr šel do dětského domova, já k estébákům“ Jana Háková

Anna Magdalena Schwarzová žila v klášteře bosých karmelitek v Krakově-Wesołe. Zde 2. ledna 2017 ve věku 95 let zemřela.

Druhá světová válka nejen rozdělovala, ale výjimečně i spojovala. V Anglii se tak v roce 1941 potkala německá Židovka Emilie Cohnová s českým Židem a přesvědčeným komunistou Vítězslavem Fuchsem. Jejich původ, jazyk i přesvědčení spolu se zrůdností stalinského režimu v Československu pak na dlouho zase odloučily nejen je, ale i jejich děti. Vítězslav pobyl v komunistických lágrech více než pět let, jeho žena Emilie strávila dva roky ve vazbě. Téměř polovinu toho času neměla tušení, co se stalo s jejími dětmi. Jaké bylo být dcerou politického vězně a Němky v socialistickém Československu, ví Jarmila Kročková. Jarmila se narodila 5. listopadu 1947 v Ostravě Vítkovicích jako druhé dítě Fuchsových. Její o tři roky starší bratr Milan přišel na svět v Birminghamu v Anglii ještě

Vazební fotografie Anny Magdaleny Schwarzové (foto archiv ÚSTR)

Děti obětí stalinismu: „Bratr šel do dětského domova, já k estébákům“ Jana Háková

Anna Magdalena Schwarzová žila v klášteře bosých karmelitek v Krakově-Wesołe. Zde 2. ledna 2017 ve věku 95 let zemřela.

za války. „Otec ho viděl dva dny po porodu a pak odjel na vylodění do Francie,“ líčí osudy rodiny Jarmila. Vítězslav Fuchs pocházel z Ostravy, v Praze vystudoval práva, a když bylo jasné, že Němci co nevidět vtrhnou do Československa, utekl do Anglie. Jako Žid a komunista neměl příliš na výběr. Jak později zjistil, všichni jeho bratři zahynuli v koncentračních táborech. Vítězslav v Británii nastoupil do československé jednotky armády a po vylodění na kontinentu prošel jako radista Evropou až k Plzni. Emilie Cohnová se do Anglie dostala jako mladistvá z rodného kraje u německého Dortmundu a žila v rodině, která se ujala židovských dětí. Později začala pracovat v továrně na čokoládu. „Čokoládu Cadbury pak už matka milovala celý život,“ poznamenává Jarmila. S Vítězslavem se Emilie setkala v české komunitě a už v roce 1941 se vzali. Její sestra si v Anglii také našla muže, slovensko-maďarského Žida. Obě se tak po válce setkaly v jedné zemi, v Československu. Zatímco Emiliina sestra se s manželem usadili v Košicích, Fuchsovi se zabydleli na Ostravsku, odkud Vítězslav před válkou utekl. „Otec byl přesvědčený a velmi aktivní komunista, skutečně se velmi činně zapojil do budování nové Ostravy, věřil v lepší společnost bez antisemitismu, bez vykořisťování pod vlajkou komunistické strany,“ vzpomíná na otce Jarmila. Vítězslav Fuchs ve stranické hierarchii rychle vyrostl a už na podzim roku 1947 byl krajským tajemníkem, což byla poměrně vysoká funkce. Jeho žena

Dvouměsíční Jarmila s bratrem a matkou Emílií

Emilie se zatím potýkala s češtinou. „Matka uměla jen anglicky a německy, ale mluvit v Čechách těsně po válce německy bylo vysloveně nebezpečné, těžko by někomu vysvětlovala, že ona před Hitlerem utíkala,“ popisuje Jarmila dobu, kdy se na ulicích pálily německé knihy a nenávist ke všemu německému byla velmi jasně dávána najevo. S podobným odporem se potkávali v poválečném Československu paradoxně i Židé, kteří se vrátili z emigrace nebo zázračně přežili koncentrační tábory. Sen Vítězslava Fuchse o komunismu bez antisemitismu se brzy ukázal jako nereálný. Stalin původně podporoval vznik Izraele, protože doufal v nového spojence na Blízkém východě. Když se ale nový židovský stát přiklonil na Západ a ke Spojeným státům, vypukla silná protižidovská kampaň. Ve vykonstruovaných procesech v Sovětském svazu i celém východním bloku byly popraveny či uvězněny a poslány do gulagů stovky Židů, včetně komunistických prominentů a stranických funkcionářů. Ti byli nejčastěji obviněni z židovského zrádcovství a byly jim připsány všechny dosavadní neúspěchy či selhání v budování socialismu. Antisemitistický motiv se v jejich procesech propojoval s hledáním vnitřního nepřítele ve straně a se snahou Stalina udržet si u funkcionářů ve východním bloku pomocí strachu poslušnost. V sousedním Maďarsku takovému procesu padl za oběť například bývalý ministr

vnitra László Rajk, v Československu padla volba na druhého muže KSČ Rudolfa Slánského, který byl odsouzen spolu s deseti spolustraníky k trestu smrti. Vítězslava Fuchse zatkli v roce 1951 a byl souzen v procesu se skupinou stranických pracovníků, což byli zejména krajští tajemníci, oficiálně pomahači protistátního spikleneckého centra, v jehož čele stál podle vykonstruovaného obvinění právě Rudolf Slánský. „Otec nic netušil. Odjel do Prahy na jednání a už se nevrátil. Nevěděli jsme, co se s ním stalo. Tři dny na to zatkli maminku,“ vzpomíná Jarmila Kročková. Spolu s matkou odvedli i děti. „Rozdělili nás od matky i vzájemně, každý jsme museli do jiného auta. Vím to z vyprávění. Bratr skončil v dětském domově v Budišově a mě odvezli do Beskyd k nějaké estébácké rodině,“ líčí Jarmila, které byly v té době tři roky. Rodina ji přejmenovala na Nevludovou a pravděpodobně ji chtěla vychovat jako vlastní dítě. „Naštěstí si z toho moc nepamatuji. Pamatuji si jen to, že pod oknem tam stál stoleček a v něm jsem měla dvě hračky. Nad ním visel řemen na holení a broušení břitvy a tím jsem dostala, když jsem nechtěla jíst.“ O osudu dětí ale Stb záměrně nikoho z rodiny neinformovala. Nevěděly o nich ani sestry rodičů, ani matka Emilie Fuschová, a to nekonečných osm měsíců. Vyšetřovatelé ji deptali mimo jiné tím, že ji nutili psát manželovi dopisy o tom, jak se dětem daří, jak si hrají na písku a mají se dobře, ačkoliv ona o nich už týdny neměla

Mladí manželé Princovi

ani tady. Dráždilo je, že se jejich obyvatelé dokážou radovat režimu navzdory a že se jim dokonce daří vybudovat si částečnou ekonomickou nezávislost. Snažili se narušovat soukromé koncerty a přednášky, kvůli směšným důvodům nevpouštěli hosty do obcí, kde se baráky nacházely, obkličovali přístupové cesty a buzerovali návštěvníky. Když ani to nezabralo, přistoupili ke svévolnému vyvlastňování i k přímým útokům. Mezi nejznámější baráky patřily domy, které vlastnili nebo si pronajímali Květa a Jan Princovi. Jejich dům v Rychnově, pronajatá fara v Robči a hospodářství v Mastířovicích, patřily mezi ostrůvky svobody, kde se potkával pražský underground s máničkami, studenty a tzv. volnou mládeží ze severočeských měst Ústí nad Labem, Děčín a Česká Lípa. Princovi všechny tyto domy už od počátku pořizovali s myšlenkou otevřeného domu, kde by našli útočiště lidé, kteří byli nebo se cítili být utlačováni. Ze všech tří baráků je komunisté nakonec vyhnali, oni se však dokázali bránit a vzdorovat dlouhých deset let.

Cesta do undergroundu Květa Princová nikdy neměla o komunistech a jejich ideologii žádné iluze. Pochází z katolické moravské rodiny. Její dědeček se až do smrti hlásil k rakouskému mocnářství a o komunistech často pronášel: „Když potkáš komunisty, dej si ruce do kapes, aby ti něco neukradli.“ On i Květin otec byli členy lidové strany, z níž po roce 1948 vystoupili a do níž znovu vstoupili kolem roku 1968.

Víkend na baráku v Rychnově

Mladí manželé Princovi

Víkend na baráku v Rychnově

Kvůli jejímu lavírování po srpnové okupaci sovětskými vojsky se s ní ale zase rozešli. Rodiče rezervovaně prožívali i tzv. pražské jaro a uvolňování politických poměrů. Nevěřili, že by se režim pod taktovkou komunistů mohl výrazněji proměnit. Své dceři proto doporučovali, aby se po střední škole ani nezkoušela hlásit na humanitní obor. Předpokládali, že by nebyla přijata. Květa Princová tak vystudovala všeobecnou vzdělávací školu, po které se přihlásila na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Namísto studií se ale rovnou zapojila do stávek a protestních akcí, které ve škole pořádali starší spolužáci. Zahájení školního roku totiž bylo odsunuto, protože protestů se účastnili i vyučující – na diskuse v přednáškových sálech chodil i Otto Wichterle, který zde dříve působil, a koncertovali tu Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou. Stávek se aktivně účastnil i její manžel, se kterým se však seznámila až o několik let později. „Na celé škole tehdy panovala výjimečná atmosféra pospolitosti,“ vzpomíná Květa Princová. „Netrvala ale dlouho. Upálením Jana Palacha skončil poslední pokus o odpor, poté už se všechno zatáhlo normalizační mázdrou.“ Květa Princová však měla to štěstí, že ji jedna spolužačka zavedla na bytovou přednášku k Jiřímu a Daně Němcovým v Ječné ulici. Brzy se stala pravidelnou účastnicí zdejších setkání, diskusí a přednášek a nasávala do sebe jak intelektuální atmosféru, tak atmosféru

Silvestr 1977, pár okamžiků před zátahem Stb

Barák – fara v Robči

Silvestr 1977, pár okamžiků před zátahem Stb

Barák – fara v Robči

Čekali na mě na letišti

„Anděli, pojď vedle mě,“ říkal třiadevadesátiletý Jaroslav Hofrichter své manželce, když chtěli reportéři Post Bellum v Ústřední vojenské nemocnici pořídit fotografii. „Rozkaz, veliteli,“ odpověděla mu s úsměvem jeho paní. S jedním z posledních československých veteránů RAF Jaroslavem Hofrichterem v domově pro válečné veterány natáčeli několikrát a vždy to byla velmi milá a přátelská setkání. „Každý má svou svíčku,“ říkával, když mluvil o svém vysokém věku. Ta Jaroslavova dohořela v květnu 2016. „Dlouhověkost máme v rodině“, říkal nám. „Moje maminka se dožila dvaadevadesáti let a to byla za války vězněná ve Svatobořicích. Stejně tak táta, ten se dožil osmdesáti pěti a nikdy nebyl u doktora.“ Jaroslav se narodil 23. září roku 1920 v Plzni. Vzpomíná, že už jako kluk hltal spolu s kamarády legionářské knížky. K vlastenectví je vychovávala také škola, Sokol a skaut. Pár kilometrů

od jeho rodného města se tehdy mluvilo německy. „Řeknu to upřímně, neměli jsme rádi sudetské Němce. Jako kluci jsme se s nimi také prali.“ Už od dětství ho lákala letadla. V patnácti letech se stal členem plzeňského aeroklubu, a když byla v době sílícího ohrožení republiky vyhlášena akce „1000 pilotů republice“, přihlásil se. Přišel ale Mnichov a z létání nebylo nic. Většina členů plzeňského aeroklubu odešla po definitivním rozbití Československa bojovat do zahraničí. Včetně Hofrichtera. „Z 312. squadrony v Anglii bylo Plzeňáků šedesát procent,“ říká pamětník. Po rozpadu Československa začali jeho kamarádi utíkat do zahraničí. Jaroslav se s jedním z nich domluvil, že společně odejdou také. „On to ale pořád odkládal, tak jsem se v roce 1940 vydal sám,“ vzpomíná. Tak jako mnozí jiní uprchlíci volil v té době jedinou schůdnou cestu z protektorátu, přes Maďarsko a Jugoslávii na Blízký východ. Vyrazil nalehko. „Měl jsem jenom aktovčičku, raglánek a peníze,“ vypráví. V Bělehradu se setkal s dalšími mladými Čechoslováky a společně doputovali do Bejrútu. V létě roku 1940 kapitulovala Francie, v úvahu tak připadal jedině přesun do Anglie. Čekání v tehdy britské Palestině si Jaroslav krátil všelijak, třeba i jízdou na velbloudu. Nakonec se nalodil na luxusní loď Monarch of Bermuda, se kterou obeplul celou Afriku, a když se konečně dostal do Anglie, psal se už jedenačtyřicátý rok.

a vyslýchali několik dní, říká letec RAF

Michal Šmíd

Čekali na mě na letišti

a vyslýchali několik dní, říká letec RAF

Michal Šmíd

V té době nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. „Mysleli jsme si, že válka skončí rychle, že bych si ani nezabojoval. Tak jsem se přihlásil do střeleckého kurzu,“ vzpomíná Jaroslav, proč nakonec nešel do pilotní školy, což by krom jiného obnášelo výcvik v Kanadě. Touha co nejdříve zasáhnout do boje byla silnější. Nakonec se stal palubním střelcem v 311. bombardovací peruti, jedné ze čtyř „československých“ perutí v rámci Britského královského letectva. Jeho velitel ho přihlásil do kurzu palubního inženýra: „Ten jsem udělal s výborným prospěchem. Létal jsem u squadrony až do roku 1945, mám nalétáno 680 operačních hodin.“

Jaroslav Hofrichter za války

V roce 1940 v Palestině

Kamarád si šel pro smrt den po svatbě Úspěch při riskantních operacích závisel na individuálních schopnostech i souhře posádky, Jaroslav se ale domnívá, že nejdůležitější roli hrálo štěstí. „Člověk může být chytrý jako opice, ale kdo nemá maličko štěstí, tak nemá žádnou naději.“ Jaroslav připouští, že se vojáci báli, když šli do akce. „Mít strach a bát se jsou ale dva rozdílné pojmy. Strach se dostavil vždycky, když jsme šli na operační let. Důležité je nebát se. Kdybych ovšem řekl, že jsem se nikdy nebál, tak to bych lhal.“ Vzpomíná třeba na osud kamaráda Václava Blahny. Ten se v Anglii oženil a po svatbě měl nastoupit k operačnímu letu, ale opozdil se. „Velitel už dal do jeho posádky náhradního střelce, za nějakou půlhodinu se ale Venca Blahna objevil a ptal se, kde je posádka. Ta už byla

S posádkou liberatoru. Jaroslav Hofrichter stojí zcela vpravo.

Jaroslav Hofrichter za války

V roce 1940 v Palestině

S posádkou liberatoru. Jaroslav Hofrichter stojí zcela vpravo.

Vánoce 1944. Jaroslav Hofrichter sedí čelem k fotografovi druhý zleva.

Jediný přeživší. Jaroslav Hofrichter s ostatními letci posádky letounu Wellington, kteří se konce války nedočkali.

„Anděli, pojď vedle mě,“ říkal třiadevadesátiletý Jaroslav Hofrichter své manželce, když chtěli reportéři Post Bellum pořídit fotografii.

100

připravena v letadle, které čekalo na zelený signál ke startu. Nakonec se s náhradním pilotem stačil vyměnit. Při startu však zavadili o strom a spadli. Venca Blahna si šel den po svatbě pro smrt. Kdyby se byl zdržel o dvě minuty, všechno by bylo jinak,“ vzpomíná na tragédii Jaroslav Hofrichter. K životu ve válečné Anglii ale patřily i příjemnější zážitky. Pamětník třeba vzpomíná, jak řešil problém se zašíváním ponožek: „Když jsem jel vlakem do Londýna, vybral jsem si vždycky kupé, kde seděly nějaké Angličanky, vytáhl jsem jehlu a tu ponožku s dírou, dělal jsem, že jehlu navlékám. A než jsem dojel do Londýna, ponožky mi zašily ty dámy. Angličané se k nám vůbec chovali senzačně. Když si představím českou povahu… Mít v zemi milion cizinců a nebýt na ně naštvaní. To byl výborný výkon,“ bilancuje Jaroslav Hofrichter.

Výslechy a vyhazov z armády Do Československa se po válce dostal spolu s dalšími příslušníky RAF až koncem srpna 1945. Šťastně se shledal s rodiči, kteří byli podobně jako řada příbuzných československých vojáků – emigrantů drženi nacisty v internaci, Jaroslav zůstal v armádě a až do března 1949 létal u dopravního pluku. Pak ho, tak jako mnoho „zápaďáků“, čekalo zatčení a vyhazov z armády. Podílel se na nelegálním převážení zásilek mezi Prahou a Londýnem pro kolegy a kamarády z letky, kteří po únoru 1948 emigrovali. Odletěli a už se nevrátili. „Kluci leckdy utíkali, jak se říká,

101

Vánoce 1944. Jaroslav Hofrichter sedí čelem k fotografovi druhý zleva.

Jediný přeživší. Jaroslav Hofrichter s ostatními letci posádky letounu Wellington, kteří se konce války nedočkali.

„Anděli, pojď vedle mě,“ říkal třiadevadesátiletý Jaroslav Hofrichter své manželce, když chtěli reportéři Post Bellum pořídit fotografii.

100

101