a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
Když dorazil do Bright Riveru, nebylo po vlaku nikde ani kapitola 2
stopy. Usoudil, že přijel příliš brzy, uvázal tedy koně na dvoře ho-
Překvapení Matouše Cuthberta
stince a vešel do nádražní budovy. Dlouhé nástupiště bylo téměř prázdné – jediná osoba, kterou tam zahlédl, byla dívka. Seděla až na samém konci nástupiště na hromadě šindelů. Matouš sotva postřehl, že je to děvče, prošel kolem ní, ani se neohlédl, a pospíchal pryč. Kdyby si jí byl lépe všiml, jistě by mu neuniklo napětí a očekávání v její tváři. Seděla tam a zjevně na něco nebo
Matouš Cuthbert a jeho kaštanová kobyla se spokojeně kodrcali celých osm mil do Bright Riveru. Jeli po hezké cestě mezi upra-
na někoho čekala, a protože neměla nic jiného v tu chvíli na práci, seděla a čekala tam ze všech sil.
venými farmami a usedlostmi, tu a tam projeli voňavým jedlovým
Matouš uviděl přednostu, zrovna zamykal kancelář a chystal
lesem nebo úvozem, nad nímž se skláněly divoké švestky obsypané
se domů na večeři, a zeptal se ho, jestli bude mít vlak v pět třicet
bělavými květy. Jabloňové sady vydávaly sladkou vůni, v dálce
zpoždění.
na obzoru mizely louky v nachovém a zlatavém oparu a
„Vlak v pět třicet už odjel před půlhodinou,“ odpověděl stroze
Zpívaly v korunách hrdličky,
přednosta. „Ale vysadili tady pro vás jednoho pasažéra – děvčátko.
aby ten čas trval rok celičký.
Čeká na vás tamhle na těch šindelích. Říkal jsem jí, aby šla do če-
Matouš si cestu vychutnával po svém, až na chvíle, kdy se
kárny pro ženy, ale ona mi se vší vážností oznámila, že radši zůstane
potkával se ženami a musel je zdravit – protože na Ostrově Prince
venku. ‚Víc to podněcuje představivost�‚ povídala. Bude to asi pěkný
Edwarda musíte zdravit každého, koho potkáte, ať ho znáte,
kvítko.“
nebo ne.
„Ale já nečekám děvče,“ namítl Matouš rozpačitě. „Přijel jsem
Matouš měl hrůzu ze všech žen kromě Marilly a paní Ráchel. Měl vždycky nepříjemný pocit, že se mu tahle tajemná stvoření
pro chlapce. Měl by tu být. Paní Spencerová mi měla přivézt ze sirotčince v Novém Skotsku chlapce.“
za zády vysmívají. Možná měl i pravdu, protože byl na první pohled
Přednosta hlasitě hvízdl. „No tak to bude asi omyl,“ usoudil.
podivín. Nebyl to žádný krasavec, dlouhé šedé vlasy mu sahaly až
„Paní Spencerová vystoupila s touhle slečnou a dala mi ji do opat-
po shrbená ramena a už od svých dvaceti let nosil měkký hnědý
rování. Povídala, že ji se sestrou adoptujete ze sirotčince a že si pro
plnovous. Vlastně tenkrát ve dvaceti letech vypadal téměř stejně
ni přijedete. Víc já o tom nevím – a nikde už tu žádného dalšího
jako dnes v šedesáti, jen šedin měl méně.
sirotka neschovávám.“
20
21
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
Když dorazil do Bright Riveru, nebylo po vlaku nikde ani kapitola 2
stopy. Usoudil, že přijel příliš brzy, uvázal tedy koně na dvoře ho-
Překvapení Matouše Cuthberta
stince a vešel do nádražní budovy. Dlouhé nástupiště bylo téměř prázdné – jediná osoba, kterou tam zahlédl, byla dívka. Seděla až na samém konci nástupiště na hromadě šindelů. Matouš sotva postřehl, že je to děvče, prošel kolem ní, ani se neohlédl, a pospíchal pryč. Kdyby si jí byl lépe všiml, jistě by mu neuniklo napětí a očekávání v její tváři. Seděla tam a zjevně na něco nebo
Matouš Cuthbert a jeho kaštanová kobyla se spokojeně kodrcali celých osm mil do Bright Riveru. Jeli po hezké cestě mezi upra-
na někoho čekala, a protože neměla nic jiného v tu chvíli na práci, seděla a čekala tam ze všech sil.
venými farmami a usedlostmi, tu a tam projeli voňavým jedlovým
Matouš uviděl přednostu, zrovna zamykal kancelář a chystal
lesem nebo úvozem, nad nímž se skláněly divoké švestky obsypané
se domů na večeři, a zeptal se ho, jestli bude mít vlak v pět třicet
bělavými květy. Jabloňové sady vydávaly sladkou vůni, v dálce
zpoždění.
na obzoru mizely louky v nachovém a zlatavém oparu a
„Vlak v pět třicet už odjel před půlhodinou,“ odpověděl stroze
Zpívaly v korunách hrdličky,
přednosta. „Ale vysadili tady pro vás jednoho pasažéra – děvčátko.
aby ten čas trval rok celičký.
Čeká na vás tamhle na těch šindelích. Říkal jsem jí, aby šla do če-
Matouš si cestu vychutnával po svém, až na chvíle, kdy se
kárny pro ženy, ale ona mi se vší vážností oznámila, že radši zůstane
potkával se ženami a musel je zdravit – protože na Ostrově Prince
venku. ‚Víc to podněcuje představivost�‚ povídala. Bude to asi pěkný
Edwarda musíte zdravit každého, koho potkáte, ať ho znáte,
kvítko.“
nebo ne.
„Ale já nečekám děvče,“ namítl Matouš rozpačitě. „Přijel jsem
Matouš měl hrůzu ze všech žen kromě Marilly a paní Ráchel. Měl vždycky nepříjemný pocit, že se mu tahle tajemná stvoření
pro chlapce. Měl by tu být. Paní Spencerová mi měla přivézt ze sirotčince v Novém Skotsku chlapce.“
za zády vysmívají. Možná měl i pravdu, protože byl na první pohled
Přednosta hlasitě hvízdl. „No tak to bude asi omyl,“ usoudil.
podivín. Nebyl to žádný krasavec, dlouhé šedé vlasy mu sahaly až
„Paní Spencerová vystoupila s touhle slečnou a dala mi ji do opat-
po shrbená ramena a už od svých dvaceti let nosil měkký hnědý
rování. Povídala, že ji se sestrou adoptujete ze sirotčince a že si pro
plnovous. Vlastně tenkrát ve dvaceti letech vypadal téměř stejně
ni přijedete. Víc já o tom nevím – a nikde už tu žádného dalšího
jako dnes v šedesáti, jen šedin měl méně.
sirotka neschovávám.“
20
21
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
„Tomu nerozumím,“ hlesl Matouš bezmocně a v duchu si přál, aby tu s ním byla Marilla a všechno vyřešila. „No tak se zeptejte toho děvčete,“ navrhl přednosta nezúčastněně. „Troufám si tvrdit, že vám to vysvětlí –pusu má pořádně prořízlou, jen co je pravda. Asi už neměli takového chlapce, jakého jste chtěli.“ Povýšeně odkráčel, měl hlad, a nechal nešťastné Matouše, aby oslovil dívku – cizí dívku, sirotka – což pro něj bylo těžší, než vlézt do jámy lvové, a zeptal se jí, proč není kluk. Matouš v duchu zaúpěl, otočil se a nesměle se vydal na nástupiště směrem k ní. Dívka ho sledovala od chvíle, kdy kolem ní prošel, a upírala na něj oči i teď. Matouš se na ni nedíval, a i kdyby se díval, neviděl by, jaká ve skutečnosti je. Běžný pozorovatel by viděl asi toto: dítě asi jedenáctileté, oblečené do velmi krátkých, velmi těsných a velmi ošklivých šatů ze zažloutlé vlněné látky. Na hlavě vybledlou hnědou námořnickou čepici, pod ní na zádech dva tlusté copy, zrzavé jako liška. Obličejík bledý, hubený a samá piha, ústa velká, stejně jako oči, které podle osvětlení a podle nálady měnily barvu ze zelené na šedou. Tolik by zaznamenal obyčejný pozorovatel. Bystrý pozorovatel by si však všiml ještě špičaté a výrazné brady, bystrého, živého pohledu, výrazných, pěkně vykrojených úst, širokého nápadného čela – zkrátka náš bystrý pozorovatel by usoudil, že v těle téhle slečny, z níž měl nesmělý Matouš Cuthbert tak přehnaný strach, přebývá neobyčejný duch. Matouš byl však ušetřen toho, aby musel dívku oslovit, protože jakmile zjistila, že jde k ní, vstala se, popadla jednou hubenou 22
23
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
„Tomu nerozumím,“ hlesl Matouš bezmocně a v duchu si přál, aby tu s ním byla Marilla a všechno vyřešila. „No tak se zeptejte toho děvčete,“ navrhl přednosta nezúčastněně. „Troufám si tvrdit, že vám to vysvětlí –pusu má pořádně prořízlou, jen co je pravda. Asi už neměli takového chlapce, jakého jste chtěli.“ Povýšeně odkráčel, měl hlad, a nechal nešťastné Matouše, aby oslovil dívku – cizí dívku, sirotka – což pro něj bylo těžší, než vlézt do jámy lvové, a zeptal se jí, proč není kluk. Matouš v duchu zaúpěl, otočil se a nesměle se vydal na nástupiště směrem k ní. Dívka ho sledovala od chvíle, kdy kolem ní prošel, a upírala na něj oči i teď. Matouš se na ni nedíval, a i kdyby se díval, neviděl by, jaká ve skutečnosti je. Běžný pozorovatel by viděl asi toto: dítě asi jedenáctileté, oblečené do velmi krátkých, velmi těsných a velmi ošklivých šatů ze zažloutlé vlněné látky. Na hlavě vybledlou hnědou námořnickou čepici, pod ní na zádech dva tlusté copy, zrzavé jako liška. Obličejík bledý, hubený a samá piha, ústa velká, stejně jako oči, které podle osvětlení a podle nálady měnily barvu ze zelené na šedou. Tolik by zaznamenal obyčejný pozorovatel. Bystrý pozorovatel by si však všiml ještě špičaté a výrazné brady, bystrého, živého pohledu, výrazných, pěkně vykrojených úst, širokého nápadného čela – zkrátka náš bystrý pozorovatel by usoudil, že v těle téhle slečny, z níž měl nesmělý Matouš Cuthbert tak přehnaný strach, přebývá neobyčejný duch. Matouš byl však ušetřen toho, aby musel dívku oslovit, protože jakmile zjistila, že jde k ní, vstala se, popadla jednou hubenou 22
23
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
opálenou rukou držadlo omšelé staromódní cestovní brašny a dru-
budu bydlet a že k vám budu patřit. Nikdy jsem vlastně k nikomu
hou mu okamžitě podala.
nepatřila ne doopravdy. Ale vůbec nejhorší to bylo v sirotčinci. Byla
„Vy jste pan Matouš Cuthbert ze Zeleného domu, viďte?“ ře-
jsem tam jen čtyři měsíce, ale stačilo mi to. Vy jste asi nikdy nebyl
kla křišťálově jasným přívětivým hlasem. „To jsem ráda, že jste
sirotek v sirotčinci, tak to nemůžete pochopit. To je horší než coko-
tady. Začínala jsem se bát, že pro mě nepřijedete, a představovala
liv, co si dokážete představit. Paní Spencerová říkala, že ode mě není
jsem si všechno možné, co vám v tom mohlo zabránit. Rozhodla
hezké takhle mluvit, ale já nechtěla být zlá. Ono je strašně snadné
jsem se, že jestli pro mě dnes nepřijedete, vylezu támhle na tu
být zlý, aniž byste o tom věděl, že? Byli hodní – v tom sirotčinci. Ale
divokou třešeň u zatáčky a zůstanu tam až do rána. Nebála bych
nebylo tam kouska prostoru pro fantazii – jen snad ostatní sirotci.
se a bylo by to krásné, přespat v koruně divoké třešně mezi bílými
A mně se líbilo představovat si třeba, že ta holčička, co sedí vedle,
květy při měsíčku, viďte? Člověk by si představoval, že bydlí
jeve skutečnosti dcera hraběte a že ji jako miminko ukradla rodi-
v samém mramoru. A byla jsem si docela jistá, že byste přijel ráno,
čům zlá chůva, která než se stačila přiznat, tak umřela. V noci jsem
když ne dnes.“
většinou nespala a představovala jsem si takovéhle věci, protože
Matouš sevřel hubenou ruku neobratně ve své, a v tu chvíli
ve dne na to nebyl čas. Asi proto jsem tak hubená – jsem hrozně
se rozhodl, co udělá. Nemůže říct tomuhle dítěti se zářícíma očima,
hubená, viďte? Kost a kůže. Někdy si ale představuju, že jsem hezká
že je sem poslali omylem. Vezme ji domů, a ať jí to řekne Marilla.
a baculatá a že mám na loktech dolíčky.“
Stejně ji nemůže nechat v Bright Riveru, tak jako tak, nechá tedy
Tady se Matoušova společnice odmlčela, jednak proto, že jí
všechny otázky a vysvětlování až na potom, až v pořádku dorazí
došel dech, a jednak proto, že dorazili k bryčce. Mlčela, dokud ne-
k Zelenému domu.
vyjeli z vesnice a nesjížděli dolů do údolí po cestě, která byla místy
„Omlouvám se, že jsem přijel pozdě,“ řekl ostýchavě. „Tak pojď. Kůň čeká ve dvoře. Dej mi tu tašku.“ „Nebojte, já ji unesu!“ odpověděla vesele. „Není těžká. Mám v ní všechen svůj majetek, ale není těžká. A když se nenese správně, vypadává jí držadlo, ale já už s tím umím zacházet, tak bych si ji radši nesla sama. Je to strašně stará brašna. Já jsem tak ráda, že jste
tak vymletá, že se její kraje, lemované kvetoucími planými třešněmi a štíhlými bílými břízkami, tyčily několik stop nad jejich hlavami. Děvče natáhlo ruku a ulomilo větvičku divoké švestky, která zavadila o bok bryčky. „Není to nádhera? Co vám ten strom, co se tak naklání dolů, celý v bílém, samá krajka, připomíná?“ zeptalo se.
přijel, i když by bylo hezké přespat v divoké třešni. Máme před se-
„Ani nevím,“ odpověděl Matouš.
bou dlouhou cestu, že? Paní Spencerová říkala, že je to osm mil. Ale
„No přece nevěstu – nevěstu celou v bílém s nádherným
já jsem ráda, já strašně ráda jezdím. Jé, to je tak krásné, že s vámi
jemným závojem. Já jsem skutečnou nevěstu nikdy neviděla, ale
24
25
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
opálenou rukou držadlo omšelé staromódní cestovní brašny a dru-
budu bydlet a že k vám budu patřit. Nikdy jsem vlastně k nikomu
hou mu okamžitě podala.
nepatřila ne doopravdy. Ale vůbec nejhorší to bylo v sirotčinci. Byla
„Vy jste pan Matouš Cuthbert ze Zeleného domu, viďte?“ ře-
jsem tam jen čtyři měsíce, ale stačilo mi to. Vy jste asi nikdy nebyl
kla křišťálově jasným přívětivým hlasem. „To jsem ráda, že jste
sirotek v sirotčinci, tak to nemůžete pochopit. To je horší než coko-
tady. Začínala jsem se bát, že pro mě nepřijedete, a představovala
liv, co si dokážete představit. Paní Spencerová říkala, že ode mě není
jsem si všechno možné, co vám v tom mohlo zabránit. Rozhodla
hezké takhle mluvit, ale já nechtěla být zlá. Ono je strašně snadné
jsem se, že jestli pro mě dnes nepřijedete, vylezu támhle na tu
být zlý, aniž byste o tom věděl, že? Byli hodní – v tom sirotčinci. Ale
divokou třešeň u zatáčky a zůstanu tam až do rána. Nebála bych
nebylo tam kouska prostoru pro fantazii – jen snad ostatní sirotci.
se a bylo by to krásné, přespat v koruně divoké třešně mezi bílými
A mně se líbilo představovat si třeba, že ta holčička, co sedí vedle,
květy při měsíčku, viďte? Člověk by si představoval, že bydlí
jeve skutečnosti dcera hraběte a že ji jako miminko ukradla rodi-
v samém mramoru. A byla jsem si docela jistá, že byste přijel ráno,
čům zlá chůva, která než se stačila přiznat, tak umřela. V noci jsem
když ne dnes.“
většinou nespala a představovala jsem si takovéhle věci, protože
Matouš sevřel hubenou ruku neobratně ve své, a v tu chvíli
ve dne na to nebyl čas. Asi proto jsem tak hubená – jsem hrozně
se rozhodl, co udělá. Nemůže říct tomuhle dítěti se zářícíma očima,
hubená, viďte? Kost a kůže. Někdy si ale představuju, že jsem hezká
že je sem poslali omylem. Vezme ji domů, a ať jí to řekne Marilla.
a baculatá a že mám na loktech dolíčky.“
Stejně ji nemůže nechat v Bright Riveru, tak jako tak, nechá tedy
Tady se Matoušova společnice odmlčela, jednak proto, že jí
všechny otázky a vysvětlování až na potom, až v pořádku dorazí
došel dech, a jednak proto, že dorazili k bryčce. Mlčela, dokud ne-
k Zelenému domu.
vyjeli z vesnice a nesjížděli dolů do údolí po cestě, která byla místy
„Omlouvám se, že jsem přijel pozdě,“ řekl ostýchavě. „Tak pojď. Kůň čeká ve dvoře. Dej mi tu tašku.“ „Nebojte, já ji unesu!“ odpověděla vesele. „Není těžká. Mám v ní všechen svůj majetek, ale není těžká. A když se nenese správně, vypadává jí držadlo, ale já už s tím umím zacházet, tak bych si ji radši nesla sama. Je to strašně stará brašna. Já jsem tak ráda, že jste
tak vymletá, že se její kraje, lemované kvetoucími planými třešněmi a štíhlými bílými břízkami, tyčily několik stop nad jejich hlavami. Děvče natáhlo ruku a ulomilo větvičku divoké švestky, která zavadila o bok bryčky. „Není to nádhera? Co vám ten strom, co se tak naklání dolů, celý v bílém, samá krajka, připomíná?“ zeptalo se.
přijel, i když by bylo hezké přespat v divoké třešni. Máme před se-
„Ani nevím,“ odpověděl Matouš.
bou dlouhou cestu, že? Paní Spencerová říkala, že je to osm mil. Ale
„No přece nevěstu – nevěstu celou v bílém s nádherným
já jsem ráda, já strašně ráda jezdím. Jé, to je tak krásné, že s vámi
jemným závojem. Já jsem skutečnou nevěstu nikdy neviděla, ale
24
25
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
dovedu si ji představit. Já sama asi nevěsta nikdy nebudu. Já jsem
že tu budu bydlet! Vždycky jsem slýchala, že Ostrov Prince Ed-
taková obyčejná, mě si nikdo nevezme – jedině snad nějaký cizí
warda je nejkrásnější místo na světě, a představovala jsem si, že
misionář. Cizí misionáři myslím nejsou moc vybíraví. Ale stejně
tam bydlím, ale nikdy mě nenapadlo, že tam jednou budu do-
doufám, že jednou budu mít bílé šaty. Tak si totiž představuju tu
opravdy bydlet! To je přece nádhera, když se vám splní sen, že? Ale
největší pozemskou slast. Mně se hrozně líbí hezké šaty. Co si pa-
tyhle červené cesty jsou tak legrační. Když jsme v Charlottetownu
matuju, nikdy jsem žádné neměla, ale aspoň se na ně můžu o to
nastoupili do vlaku a za oknem se začaly míhat tyhle červené cesty,
víc těšit, no ne? A taky si můžu představovat, že jsem nádherně
ptala jsem se paní Spencerové, proč jsou červené, ale ona povídala,
oblečená. Když jsem dnes ráno odcházela ze sirotčince, tak jsem
že bohužel neví a abych ji už proboha ušetřila dalších otázek. Že
se tak styděla za tyhle ohavné vlněné šaty! Musely je nosit všechny
jsem jí jich položila snad už tisíc. Nejspíš ano, ale jak má člověk
děti ze sirotčince, to víte. On totiž jeden obchodník z Hopetownu
zjistit, jak to všechno je, když se nezeptá? A proč jsou teda ty cesty
daroval sirotčinci celý štoček téhle látky. Prý proto, že ji nemohl
červené?“
prodat, ale já bych radši věřila tomu, že měl tak laskavé srdce,
„Ani nevím,“ řekl Matouš.
vy ne? Když jsme nastoupili do vlaku, tak jsem měla pocit, že se
„No, to časem zjistíme. Není to krásné, když si pomyslíte, co
za mnou všichni ohlížejí a litujou mě. Tak jsem si prostě před-
všechno ještě můžeme časem zjistit? Když si to uvědomím, tak jsem
stavovala, že mám ty nejkrásnější šaty z bleděmodrého hedvábí
prostě ráda na světě – je tak zajímavý! Nebyl by ani zpola tak zají-
– protože když už si něco představujete, tak to musí stát za to –
mavé, kdybychom už všechno věděli, viďte? Nezbyl by v něm žádný
a k tomu obrovský klobouk samou kytku a rozevláté peří, zlaté
prostor pro fantazii. Ale já jsem asi moc upovídaná, že? Všichni mi to
hodinky a kozinkové rukavice a boty. A hned se mi celou cestu
pořád říkají. Nemám být radši zticha? Řekněte, a já budu. Já umím
jelo líp. A když jsme jeli lodí, tak mi nebylo ani trochu špatně. Ani
mlčet, když se rozhodnu, i když je to těžké.“
paní Spencerové, a té prý většinou bývá. Říkala, že na to neměla
Matoušovi bylo k jeho velkému překvapení dobře. Měl stejně
čas, protože musela hlídat, abych nevypadla z lodi. Že to v životě
jako většina nemluvných lidí rád lidi povídavé, když byli ochotní
neviděla, jak jsem se motala kolem toho zábradlí. Ale když jí díky
mluvit sami a nečekali od něho konverzaci. Nikdy by ho však nena-
tomu nebylo špatně, tak to byl vlastně dobrý skutek, že jsem se
padlo, že se bude cítit tak dobře ve společnosti malého děvčete. Se
tam motala, no ne? A já jsem chtěla všechno vidět, co na té lodi
ženami měl jen ty nejhorší zkušenosti, a malé holky byly ještě horší.
bylo k vidění, protože jsem nevěděla, jestli se mi to ještě někdy
Nesnášel, jak kolem něho vždycky ostýchavě proklouzly, a přitom
v životě poštěstí. Jé, tady jsou zase třešně, a všechno kvete! Tenhle
ho úkosem sledovaly, jako by čekaly, že je spolkne zaživa, když se
ostrov je jeden velký květ. Už teď ho mám ráda, a tolik se těším,
odváží slovo promluvit. A přesně tak se chovaly dobře vychované
26
27
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
dovedu si ji představit. Já sama asi nevěsta nikdy nebudu. Já jsem
že tu budu bydlet! Vždycky jsem slýchala, že Ostrov Prince Ed-
taková obyčejná, mě si nikdo nevezme – jedině snad nějaký cizí
warda je nejkrásnější místo na světě, a představovala jsem si, že
misionář. Cizí misionáři myslím nejsou moc vybíraví. Ale stejně
tam bydlím, ale nikdy mě nenapadlo, že tam jednou budu do-
doufám, že jednou budu mít bílé šaty. Tak si totiž představuju tu
opravdy bydlet! To je přece nádhera, když se vám splní sen, že? Ale
největší pozemskou slast. Mně se hrozně líbí hezké šaty. Co si pa-
tyhle červené cesty jsou tak legrační. Když jsme v Charlottetownu
matuju, nikdy jsem žádné neměla, ale aspoň se na ně můžu o to
nastoupili do vlaku a za oknem se začaly míhat tyhle červené cesty,
víc těšit, no ne? A taky si můžu představovat, že jsem nádherně
ptala jsem se paní Spencerové, proč jsou červené, ale ona povídala,
oblečená. Když jsem dnes ráno odcházela ze sirotčince, tak jsem
že bohužel neví a abych ji už proboha ušetřila dalších otázek. Že
se tak styděla za tyhle ohavné vlněné šaty! Musely je nosit všechny
jsem jí jich položila snad už tisíc. Nejspíš ano, ale jak má člověk
děti ze sirotčince, to víte. On totiž jeden obchodník z Hopetownu
zjistit, jak to všechno je, když se nezeptá? A proč jsou teda ty cesty
daroval sirotčinci celý štoček téhle látky. Prý proto, že ji nemohl
červené?“
prodat, ale já bych radši věřila tomu, že měl tak laskavé srdce,
„Ani nevím,“ řekl Matouš.
vy ne? Když jsme nastoupili do vlaku, tak jsem měla pocit, že se
„No, to časem zjistíme. Není to krásné, když si pomyslíte, co
za mnou všichni ohlížejí a litujou mě. Tak jsem si prostě před-
všechno ještě můžeme časem zjistit? Když si to uvědomím, tak jsem
stavovala, že mám ty nejkrásnější šaty z bleděmodrého hedvábí
prostě ráda na světě – je tak zajímavý! Nebyl by ani zpola tak zají-
– protože když už si něco představujete, tak to musí stát za to –
mavé, kdybychom už všechno věděli, viďte? Nezbyl by v něm žádný
a k tomu obrovský klobouk samou kytku a rozevláté peří, zlaté
prostor pro fantazii. Ale já jsem asi moc upovídaná, že? Všichni mi to
hodinky a kozinkové rukavice a boty. A hned se mi celou cestu
pořád říkají. Nemám být radši zticha? Řekněte, a já budu. Já umím
jelo líp. A když jsme jeli lodí, tak mi nebylo ani trochu špatně. Ani
mlčet, když se rozhodnu, i když je to těžké.“
paní Spencerové, a té prý většinou bývá. Říkala, že na to neměla
Matoušovi bylo k jeho velkému překvapení dobře. Měl stejně
čas, protože musela hlídat, abych nevypadla z lodi. Že to v životě
jako většina nemluvných lidí rád lidi povídavé, když byli ochotní
neviděla, jak jsem se motala kolem toho zábradlí. Ale když jí díky
mluvit sami a nečekali od něho konverzaci. Nikdy by ho však nena-
tomu nebylo špatně, tak to byl vlastně dobrý skutek, že jsem se
padlo, že se bude cítit tak dobře ve společnosti malého děvčete. Se
tam motala, no ne? A já jsem chtěla všechno vidět, co na té lodi
ženami měl jen ty nejhorší zkušenosti, a malé holky byly ještě horší.
bylo k vidění, protože jsem nevěděla, jestli se mi to ještě někdy
Nesnášel, jak kolem něho vždycky ostýchavě proklouzly, a přitom
v životě poštěstí. Jé, tady jsou zase třešně, a všechno kvete! Tenhle
ho úkosem sledovaly, jako by čekaly, že je spolkne zaživa, když se
ostrov je jeden velký květ. Už teď ho mám ráda, a tolik se těším,
odváží slovo promluvit. A přesně tak se chovaly dobře vychované
26
27
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
dívky z Avonlea. Ale tahle pihatá holka byla úplně jiná, a i když mu
„No to je jako v pohádce! Vždycky jsem snila o tom, že budu
to tak rychle nemyslelo, a tak pro něho bylo občas těžké stačit je-
bydlet blízko potoka. Ale nikdy jsem si nemyslela, že jednou vážně
jím myšlenkovým pochodům, uvědomil si, že je mu v její povídavé
budu. Sny se většinou nesplní, že ne? To by byla krása, kdyby se
společnosti vlastně dobře. Řekl tedy se svou obvyklou ostýchavostí:
každý sen splnil. Ale teď jsem skoro úplně šťastná. Úplně šťastná
„Ale ne, jen povídej. Mně to nevadí.“
být nemůžu, protože – no, jaká je tohle podle vás barva?“
„Jé, to jsem ráda. My dva spolu budeme náramně dobře vy-
Přehodila si jeden z dlouhých lesklých copů přes hubené ra-
cházet. To je taková úleva, když člověk může mluvit, kdy chce,
meno a podržela ho Matoušovi před očima. Matouš nebyl zvyklý
a nikdo mu u toho nevykládá, že dítě má být vidět, a ne slyšet. Mně
posuzovat barvu dámských kadeří, ale v tomto případě nebylo nad
to vždycky říkali od rána do večera. A lidi se mi smějou, protože
čím váhat.
někdy mluvím jako kniha. Ale když máte v hlavě velké myšlenky,
„Zrzavá, ne?“ řekl.
tak přece musíte mluvit jako kniha, no ne?“
Dívka upustila cop s povzdechem, který jako by pramenil až
„Zní to rozumně,“ odpověděl Matouš.
někde v patách, a naráz vyslovil všechny strasti lidského rodu.
„Paní Spencerová říkala, že mám ostrý jazyk, ale to není
„Ano, zrzavá,“ připustila odevzdaně. „Takže vidíte, že nemůžu
pravda, já mám úplně normální jazyk. A paní Spencerová taky říkala,
být úplně šťastná. Nikdo, kdo má takovéhle vlasy, totiž nemůže.
že bydlíte v Zeleném domě. Na všechno jsem se jí hned vyptala.
To ostatní už mi tolik nevadí – ty pihy ani zelené oči, ani to, že
Všude okolo jsou prý stromy. To mi udělalo takovou radost! Já mám
jsem tak hubená. Já si prostě představím, že mám krásnou bro-
stromy hrozně ráda. Kolem sirotčince žádné nebyly, jenom pár ta-
skvovou pleť a zářivé pomněnkové oči. Ale ty vlasy, ty si odmyslet
kových ubohých mrzáčků v nabílených ohrádkách. Taky vypadaly
neumím. To prostě nejde, ať se snažím sebevíc. Vždycky si říkám,
jako sirotci, opravdu. Bylo mi jich líto až k pláči. Říkala jsem jim vž-
‚mám nádherné havraní vlasy, mám nádherné havraní vlasy, ,jenže
dycky, ‚Ach, vy malí chudáčci! Kdybyste rostli v hlubokém lese mezi
stejně vím, že jsou zrzavé jako liška, a rve mi to srdce. To bude moje
ostatními stromy, v měkoučkém mechu, kdyby se vám ke kořenům
doživotní trápení, tohleto. Jednou jsem četla román o dívce, která
skláněly zvonečky a kolem tekl potok a ve větvích vám zpívali ptáci,
měla doživotní trápení, ale nebyly to zrzavé vlasy. Ona měla zlaté
to byste si mohli klidně růst! Ale tady nemůžete. Já vím, jak vám je,
vlasy a alabastrovou pleť, víte. Co je to ten alabastr? Na to jsm nikdy
stromečky moje.‚ Bylo mi dnes smutno, když jsem od nich odjížděla.
nepřišla. Vy to víte?“
Člověk si na tyhle věci rychle zvykne, viďte? Je někde blízko vašeho domu potok? Na to jsem se paní Spencerové zapomněla zeptat.“ „No, ano, je hned za domem.“ 28
„Mmno, vlastně ani nevím,“ odpověděl Matouš, kterému se začínala zvolna točit hlava. Připadal si jako kdysi za mlada, když ho jednou pozval kamarád na kolotoč. 29
a n na z e z e l e n é ho d om u
lucy m aud mon tgomeryová
dívky z Avonlea. Ale tahle pihatá holka byla úplně jiná, a i když mu
„No to je jako v pohádce! Vždycky jsem snila o tom, že budu
to tak rychle nemyslelo, a tak pro něho bylo občas těžké stačit je-
bydlet blízko potoka. Ale nikdy jsem si nemyslela, že jednou vážně
jím myšlenkovým pochodům, uvědomil si, že je mu v její povídavé
budu. Sny se většinou nesplní, že ne? To by byla krása, kdyby se
společnosti vlastně dobře. Řekl tedy se svou obvyklou ostýchavostí:
každý sen splnil. Ale teď jsem skoro úplně šťastná. Úplně šťastná
„Ale ne, jen povídej. Mně to nevadí.“
být nemůžu, protože – no, jaká je tohle podle vás barva?“
„Jé, to jsem ráda. My dva spolu budeme náramně dobře vy-
Přehodila si jeden z dlouhých lesklých copů přes hubené ra-
cházet. To je taková úleva, když člověk může mluvit, kdy chce,
meno a podržela ho Matoušovi před očima. Matouš nebyl zvyklý
a nikdo mu u toho nevykládá, že dítě má být vidět, a ne slyšet. Mně
posuzovat barvu dámských kadeří, ale v tomto případě nebylo nad
to vždycky říkali od rána do večera. A lidi se mi smějou, protože
čím váhat.
někdy mluvím jako kniha. Ale když máte v hlavě velké myšlenky,
„Zrzavá, ne?“ řekl.
tak přece musíte mluvit jako kniha, no ne?“
Dívka upustila cop s povzdechem, který jako by pramenil až
„Zní to rozumně,“ odpověděl Matouš.
někde v patách, a naráz vyslovil všechny strasti lidského rodu.
„Paní Spencerová říkala, že mám ostrý jazyk, ale to není
„Ano, zrzavá,“ připustila odevzdaně. „Takže vidíte, že nemůžu
pravda, já mám úplně normální jazyk. A paní Spencerová taky říkala,
být úplně šťastná. Nikdo, kdo má takovéhle vlasy, totiž nemůže.
že bydlíte v Zeleném domě. Na všechno jsem se jí hned vyptala.
To ostatní už mi tolik nevadí – ty pihy ani zelené oči, ani to, že
Všude okolo jsou prý stromy. To mi udělalo takovou radost! Já mám
jsem tak hubená. Já si prostě představím, že mám krásnou bro-
stromy hrozně ráda. Kolem sirotčince žádné nebyly, jenom pár ta-
skvovou pleť a zářivé pomněnkové oči. Ale ty vlasy, ty si odmyslet
kových ubohých mrzáčků v nabílených ohrádkách. Taky vypadaly
neumím. To prostě nejde, ať se snažím sebevíc. Vždycky si říkám,
jako sirotci, opravdu. Bylo mi jich líto až k pláči. Říkala jsem jim vž-
‚mám nádherné havraní vlasy, mám nádherné havraní vlasy, ,jenže
dycky, ‚Ach, vy malí chudáčci! Kdybyste rostli v hlubokém lese mezi
stejně vím, že jsou zrzavé jako liška, a rve mi to srdce. To bude moje
ostatními stromy, v měkoučkém mechu, kdyby se vám ke kořenům
doživotní trápení, tohleto. Jednou jsem četla román o dívce, která
skláněly zvonečky a kolem tekl potok a ve větvích vám zpívali ptáci,
měla doživotní trápení, ale nebyly to zrzavé vlasy. Ona měla zlaté
to byste si mohli klidně růst! Ale tady nemůžete. Já vím, jak vám je,
vlasy a alabastrovou pleť, víte. Co je to ten alabastr? Na to jsm nikdy
stromečky moje.‚ Bylo mi dnes smutno, když jsem od nich odjížděla.
nepřišla. Vy to víte?“
Člověk si na tyhle věci rychle zvykne, viďte? Je někde blízko vašeho domu potok? Na to jsem se paní Spencerové zapomněla zeptat.“ „No, ano, je hned za domem.“ 28
„Mmno, vlastně ani nevím,“ odpověděl Matouš, kterému se začínala zvolna točit hlava. Připadal si jako kdysi za mlada, když ho jednou pozval kamarád na kolotoč. 29