0305382

'RPLQLN 'iQ

08&+2/$3.$

Text © Dominik Dán 2010 Translation © Josef Šmatlák 2012 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2018 ISBN 978-80-7529-483-8

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.

1 Clea Petresku byla pořád mrtvá. I koncem roku 1990 i poté. Začal rok 1991 a byl to zvláštní rok. Nový ministr vnitra se rozhodl reorganizovat policii a svrhnout do propasti zapomnění všechny staré struktury. Vyhlásil, že „ani jeden socialistický náčelník nezůstane na svém místě, ani jeden bývalý totalitní funkcionář nezůstane na své židli“, a tak každý postoupil o židli výš. Byla to doba „škatulata hejbejte se“ a přejmenovávání. Na mohutném kamenném schodišti nově vzniknuvšího policejního ředitelství dávali úředníci spěchající s plnými aktovkami dolů přednost těm, kdo vláčeli nahoru stoly a skříně, všude se válely květináče a léta nepřesazené květiny, podlahy chodeb pokrývaly roztroušené spisy a všude panoval chaos. Vznikala nová oddělení a z jejich zkratek byl jelen každý včetně těch, kdo je vymýšleli. Z bývalého odboru násilné kriminality vzniklo samostatné oddělení vražd a samostatné oddělení loupeží a samostatné oddělení… bylo jich nepočítaně. Všechna potřebovala nové vedoucí a zástupce a funkcionáře a sekretářky a po chodbách bloudily spousty nových tváří a hledaly, kam se vrtnout. Ani oddělení vražd nezůstalo stranou. Jednoho mrazivého lednového jitra vpochodoval do kanceláře číslo sto čtyřicet jedna hubeňour a suverénně pozdravil: „Čauves, hoši, já jsem Ivan Canis…“ čímž si koledoval o nakládačku na přivítanou. Taky by ji dostal, za dávných časů, kdy zelenáč Richard Krauz a Míra Stehlík, později přejmenovaný na Bosse, očůrávali hranice svého revíru, by ji dostal natuty, jenže teď se to už nenosilo, vyrostli, a tak Ivan Canis vyvázl bez tradiční vítačky.

„Je fakt, co se o mně říká, že jsem bejvalej estébák, a chci, abyste to věděli ode mě. Na drby se vyserte, a jestli chcete něco vědět, zeptejte se rovnou mě a já odpovím,“ spustil Canis. Uměl odpovídat, vypořádal se s každou otázkou. Po sametové revoluci strávil rok doma, jako všichni z bývalé StB. Rok se prověřovalo, kdo je z nich použitelný a kdo ne. Canis měl štěstí, pracoval v odboru, který se zabýval vnějším nepřítelem, a jak Krauz později zjistil, budoval agenturu v západním Německu a doma… Vlastně je fuk, čím se ve skutečnosti zabýval. Tehdy bylo nejdůležitější, že nedělal v žádném oddělení StB, jež si za socialistických časů vyřizovala účty s faráři, užvaněnými řediteli strategických podniků, jankovitými herci a muzikanty… zkrátka s takzvaným vnitřním nepřítelem, s nímž bylo nutné zúčtovat. S estébáky, kteří pocházeli z takových oddělení, chtěl nový režim zatočit přednostně, ale nikdy se to nepovedlo. Ivan nastoupil k mordpartě a dorazili i další. Osušili si zmoklé peří a ufrnkli, Ivan však setrval dlouho… a pomohl. Makal jako divý a vyznal se, to musel každý uznat. Měl dobrou školu. Nikoho a ničeho se nebál a nic nepokládal za problém. Byl to živel a každou místnost, do níž vešel, naplnil do všech koutů. Mluvil dvěma světovými jazyky, což se na oddělení vražd do té doby nepěstovalo. Uměl se pohádat, když bylo třeba, i trpělivě argumentovat a vysvětlovat. Byl slušný a ohleduplný, ale mávnutím proutku se dokázal proměnit v arogantního neochotného hulváta. Trpělivě pracoval na svěřeném úkolu po celé dny a pak klidně zavolal, že si bere dva dny dovolenou, protože se mu nechce. Žil sám, rodinu neměl, a žil si po svém, fakticky nic nepokládal za problém. Nic, co mu život naservíroval… až na to poslední, zákeřnou nemoc, ale proti té se nedá bojovat. Než odešel na věčnost, spřátelil se s Krauzem na život a na smrt. A v téhle profesi to platí doslova. Canis nebyl jedinou změnou v oddělení vražd. Majchrána vystřídal nový šéf Alexander Mayor, švihák v obleku s neodmyslitelnou vestou, kterou si nerozepínal ani v největším vedru. Majchrán se v době normalizace neosvědčil, proto byl odvolán a jmenován šéfem zvláštní zásahové skupiny, kde

velel ne desítce, ale stovce mužů. Zvláštní logika, ale taková tehdy byla doba. Samostatné oddělení vražd v hlavním městě oficiálně vzniklo v únoru 1991 a Krauz byl jedním ze zakládajících členů. Mělo šestnáct lidí a Krauz byl nejmladší, zelenáč, ale nikdo mu tak už neřekl. Od té doby mohli legálně používat název oddělení vražd odboru násilné kriminality Městského velitelství policejního sboru a byli na to jaksepatří pyšní. Bohužel, trvalo to pouze šest let. Pak se přivalila nová vlna reorganizací a po ní další a ještě další… Pokud by se však někdo domníval, že ministerstvo vnitra je pokusnou laboratoří na vymýšlení nových struktur a názvů, tak se zatraceně mýlí. Rok 1991 byl zvláštní nejen svou porevoluční atmosférou, která postupně a nenápadně přecházela z melancholie do podoby vystřízlivělého realismu, ale i něčím vskutku zvláštním. Kriminalisté v celé České a Slovenské federativní republice na vlastní kůži zažívali drsnou zkušenost, naordinovanou jim tím nejstupidnějším způsobem, s jakým se v kriminalistickém životě lze potkat. Vypustili svině z ohrady. Říká se tomu všeobecná amnestie. Dá se tomu však říkat i zmaření práce celé generace detektivů zavírajících svině, jež spáchaly ty nejbrutálnější a nejhorší činy na živých lidech. Pustili na svobodu nejen ty, co v ožralosti srazili chodce a nechtíce ho usmrtili pod koly svých aut, nebo maníky, co se porvali v hospodě a břinkli kámoše po hlavě půllitrem tak nešťastně, že potom ochrnul, ale i zrůdy, co s rozmyslem a cílevědomě znásilňovaly malé holčičky cestou ze školy a zabíjely jiné lidi, protože… Největší zhovadilostí všeobecné amnestie na počátku devadesátých let bylo, že na svobodu vyšli i neřádi, co zabíjeli jiné lidi, protože to měli rádi. Posledního socialistického a zároveň prvního demokratického prezidenta omlouvá jen to – buď si to fakt, anebo jen zbožné přání –, že jednal v dobré vůli a pod vlivem vlastních zážitků a zkušeností, ale to pak zapomněl na rozdíl mezi politickým vězněm a sviní. Anebo seděl léta zbytečně a žádný rozdíl neobjevil.

To však nic neznamená, prostě je pustili a všeobecná amnestie se do dějin kriminalistiky obou dvou našich republik – tehdy spojených ve federaci – provždy zapíše jako odstrašující čin nehodný následování. Proč to všecko? K čemu takové nostalgické nokturno v mollové tónině? Protože vystřízlivění znělo v dur. Trpce jsme litovali. Krauz si vedl solidní a podrobnou statistiku a čísla byla šokující. Těsně po vyhlášení všeobecné amnestie naskočila trestná činnost o tři sta procent a nesmyslnost tohoto kroku potvrdila skutečnost, že během půldruhého roku se osmdesát procent propuštěných vrátilo zpátky do věznice, protože je prostě venku nikdo nechtěl, nikdo na ně nečekal a nikdo s nimi nepočítal, a vlastně ani oni jaksi nepočítali s životem venku. Čert vem zloděje, ti tolik škody nenadělali. Horší bylo to, že byly znásilněny tisíce žen, pobodány a postřeleny stovky mužů, stovky děvčat to zažily poprvé a nedobrovolně, bez kytic a bonboniér a bez vyznání lásky. Nejhorší bylo, že jich při tom pár zemřelo. Svině vypuštěné z ohrady začaly znásilňovat a zabíjet. I ta jedna. Nikdo nevěděl, že píše příběh. Nikdo nevěděl, že tu jde o příběh. Policejní vyšetřovatel se domníval, že se jedná pouze o trestný čin vraždy podle paragrafu dvě stě devatenáct trestního zákona, a detektivové se domnívali, že je to akorát jedna ze spousty obyčejných prcaček s nepovedeným koncem. Mýlili se, byl to příběh. Byl to moc pěkný příběh.

2 ČERVEN 1991 Detektiv Krauz stál v kanceláři číslo sto čtyřicet jedna před nástěnkou a kouřil. Stál a zíral na fotografii dívky a vypouštěl z nosních dírek lenivé obláčky kouře. Stál mlčky, nic neříkal, protože nebylo komu. Přestože bylo pondělí těsně před osmou ranní, byl v kanceláři úplně sám a před půlhodinou nebyl v šéfově kanceláři na ranním nástupu do zaměstnání. Nebyl tam, protože nebylo s kým. Uprostřed léta onoho roku žilo oddělení vražd ve zvláštním režimu. Před devíti měsíci, někdy v říjnu, našli v domově seniorů zavražděnou a zmrzačenou starou babku Rabajovou. Byl to čin hanebný, který pohnul city i těm nejotrlejším mužům zákona, protože stará paní se na sklonku svého života dočkala nejen mimořádně brutálního zacházení, ale i nejpotupnější urážky, jakou žena může zažít. Soudní lékař Lengyel se vyjádřil, že jí to ta svině udělala s největší pravděpodobností až po smrti, a chlapi si řekli, aspoň že tak. Asi tím mysleli, že když má žena být zneuctěna v moři vlastní krve s rozbitou lebkou, tak ať k tomu dojde aspoň bezbolestně po její smrti, i když naopak být zneuctěná a přežít, to taky není k zahození. Nikdo to dál nerozváděl, protože tady nebyli kvůli filozofování, ale kvůli tomu, aby ho chytli a zavřeli. Byli tady, aby ho zastavili, aby už nezabíjel a neškodil. Chtěli přetrhnout nit, protože tušili, že teprve začal a hned tak nepřestane. Bez jejich přičinění určitě ne.

„Tak co, je tam nějaká souvislost, nebo ne?“ zeptal se den po obhlídce místa vraždy paní Rabajové novopečený šéf mordparty Alexander Mayor a přejel si prsty knoflíky na vestě. „Já k tomu můžu říct jenom jedno,“ spustil Krauz, počkal, až všichni vzhlédli, a pak teatrálně pokrčil rameny, divže si neodřel uši. „Šaňo, na tohle zatím nedokážeme odpovědět,“ přispěchal Burger, aby zachránil situaci, a zpražil Krauze káravým pohledem. Burger měl pravdu. Vskutku nevěděli, jestli tato poslední vražda souvisí s neobjasněnou smrtí Cley Petreskuové, anebo je to rukopis někoho jiného. Oběti byly ženy, byť věkem od sebe vzdálené, ale brutalita obou útoků by je mohla spojovat. Jasnější obraz získali až v letošním lednu, když se ponožkový vrah opět přihlásil a zabil na ubytovně matku s desetiletým synkem. Přijeli sem na návštěvu ze Švýcarska a našli tu svůj konec. Ponožkový vrah je utloukl dřevěným kůlem a jejich hlavy rozmlátil na krvavou kaši. Chlapi už tušili, že tenhle případ bude něco jiného a že s Cleou asi souviset nebude, ale jistoty se dobrali až v dubnu. Tehdy vrah zaútočil potřetí a zabil další babku doma v její kuchyni. Našel ji malíř, co jí měl vymalovat byt, a zažil chudák šok, jaký se člověku jen tak nepřihodí. Tehdy už bylo jasné, že tu jde o něco jiného. „Proč?“ Detektivové opět seděli u šéfa. Tísnili se kolem velkého stolu zavaleného spisy a řešili záhadu, s jakou se nikdo z nich dosud nesetkal. Krauz měl slovo. Už si z něj nikdo neutahoval, už jim dokázal, že na to má a že starší kolegové mu můžou závidět jeho analytické myšlení. Už byl mordýřem, o tom nebylo pochyb. „Protože modus operandi vykazuje znaky, který jsou jednoznačný, identifikovatelný a v porovnání s případem Clea odlišný…“ „Co to pindá?“ zahuhlal Váňa a nahnul se ke Canisovi. „Že tady máme dva vrahy…“ „Mohli byste laskavě sklapnout!?“ houkl Mayor, jakmile postřehl, že se Váňa s Canisem spolu vybavují.

„… konkrétně to znamená, že u Cley bylo použitý škrtidlo, ale ve třech posledních případech pachatel mlátil oběti tvrdým bazmekem do hlavy. Clea měla ruce spoutaný za zádama, ale z těch posledních obětí nebyla ani jedna svázaná. Cleu oddělal vrah v přírodě a nechal nám ji na břehu jezera, poslední oběti byly v cimře. Tenhleten zmrd nám nechává fusekle jako vzkaz, u Cley žádný nebyly. Jede po starejch ženskejch, ten kluk byla náhoda, ten tam bejt neměl, ale Clea byla mladá holka, takže ani tohle nesedí. Dál, vrah svoje oběti po smrti przní, Clea…“ Krauz se na okamžik zamyslel. „Ta už byla shnilá a nešlo jednoznačně zjistit, jestli k tomu došlo, ale stejně je těch proti až moc, takže si myslím, že Clea byla mimo a nepasuje do série ponožkovýho vraha.“ Všichni přikyvovali, protože to tak sami cítili. „A co ten debil?“ zeptal se posléze šéf. „Alin vypad ze hry, nemoh to udělat, protože je eště furt zavřenej ve cvokhausu a fachmani se dohadujou, jestli ho můžu vypustit mezi lidi, anebo by moh bejt nebezpečnej a nechají si ho. Šaňo,“ Burger udělal krátkou přestávku a sklopil pohled k poznámkám rozloženým na stole, „já vím, že teď by se nám šiknul kdokoliv, jakejkoliv debil, ale tenhleten fakt ne. Tomu to nepřišijem.“ Mayor rezignovaně pokrčil rameny a výmluvným gestem pohodil pero na stůl. Vyčkal, až se skutálelo z hromady lejster a svou pouť dokončilo u gumy s tužkou, poté se pohodlně zvrátil do opěradla. Mělo to znamenat něco jako: Dobrá, jak chcete, je to na vás, chcete to komplikovat, tak si to komplikujte, já si počkám! „Takže jsme parádně v prdeli, pánové, a já teda čekám, s čím se vytasíte. I když vyřadíme Cleu mimo, furt nám zbejvají tři vraždy se čtyřma mrtvolama, a já chci slyšet, co bude dál! Protože takhle to dál jít nemůže, to snad všici uznáte! Někdo musí tu bestii zastavit a mě napadají akorát dvě možnosti: buď to zvládnou pekaři, anebo mordýři. Nevím, co budou v nejbližší době dělat pekaři, ale tuším, co by měli dělat mordýři. Co vy na to, vážení? Jste furt eště mordýři? Tak se vyserte na pekaře, ti ať si dělají, co jejich jest, a pečou vostopéro, a vy se konečně pusťte do svý práce a chytejte vrahy, protože jak to tak vypadá, nikdo se nepřetrhne, aby to udělal za nás!“

Křičel. V závěru dokonce tloukl dlaní o stůl. Šéf oddělení vražd byl naštvaný, protože na každé poradě mu šlo o krk. Nastoupil do funkce vskutku v nezáviděníhodné době, valilo se to na ně ze všech stran a podle Krauzových analýz to nevypadalo na brzký konec. Nikomu se nechtělo polemizovat se šéfem, jaksi podvědomě všichni věřili a tušili, že má pravdu a že to takhle dál nepůjde, a jaksi podvědomě se děsili, co přijde. Nezaháleli. Je třeba na rovinu říct, že nezaháleli. Fakt dřeli. Denně vyhodnocovali moře stop, jež po sobě zanechával ponožkový vrah, prohrabávali všechny možné operativní záznamy, platili štědře informátorům, nespali, bloudili po nocích a hledali ho, ale… marně. Bloudili po nocích, a nekončili ráno v sedm a nešli se domů prospat, pokračovali v práci po celý den a vydrželi až do večera a někteří opět přes noc. Osmačtyřicetihodinové šichty se nepovažovaly za nic mimořádného a Krauz dosáhl dokonce osobního rekordu, když v práci vydržel padesát šest hodin, aniž oka zamhouřil. Pak se doma klepal jako osika a další dva dny se z toho dostával a teprve po třetí prospané noci se cítil jakžtakž v pořádku. Jestli nevěříte, že to je fuška, tak si to zkuste. Zkuste nespat dvě noci za sebou a zjistíte, že to prostě nejde. Ne tak, že si na pár hodin hodíte šlofíka zkroucený jako paragraf v křesle, ale vůbec nespat tak, že po celé dvě noci nezamhouříte ani oko a řídíte, řešíte, rozhodujete, plánujete a za svá rozhodnutí odpovídáte. Zkuste si to, a budete zírat. Fakt dřeli a nehleděli na sebe ani na své rodiny. I minulou noc. Byla neděle, ale ozval se informátor a oni naběhli do akce. Tak jako už milionkrát předtím to byl i tentokrát planý poplach a nikoho nechytli. Krauz se po probdělé noci vrátil o pár minut dříve než ostatní, protože měl za úkol střežit, kudy by podezřelý mohl uniknout, ale podezřelý se nekonal a jeho únik jakbysmet. Canis se vypařil někde po cestě, že si skočí pro něco k jídlu, dá si sprchu a dorazí do práce tramvají. Proto tu teď Krauz stál sám a mlčky zíral na nástěnku. Hleděl na fotku Cley Petreskuové, kouřil, dumal a čekal, až se kolegové vrátí z akce. Dveře se rozletěly a dosud prázdnou kancelář vmžiku zaplnil supící žok tlusťocha Váni.

„Seru na to,“ hekl, aniž se obtěžoval s vysvětlením na co, svalil se na židli, až pod ním zapraštěla, a nechal vtékat do své košile potoky potu. Oto Hanzel na tom byl podstatně lépe, byla ho ani ne půlka Váni a za ranního vedra trpěl o něco méně. Bodře pleskl Váňu po rameni, aby mu kousek uhnul, prodral se kolem něj ke stolu, uložil pistoli s pedantskou přesností na roh stolu vedle kalendáře a stejně jako Váňa se svalil na židli. Ta to ani nezaznamenala. „Kurva,“ zhodnotil jednoslovně situaci a tím vlastně vyjádřil vše, co měl na srdci. „Kde je Eda?“ zeptal se nevzrušeně Krauz, aniž spustil zrak z Cleiny podobenky. „Skoro se pochcal,“ odvětil Hanzel a pokusil se odvát nápor vedra vějířem ze včerejších novin. „Zhebnu,“ oznámil Váňa celkem zbytečně, protože to na něm bylo vidět. Krauz pochopil, rozloučil se s fotkou soucitným pohledem, dokouřil, típl vajgla v nejbližším popelníku a vykročil k lednici. Otevřel ji, zašmátral uvnitř a vylovil z ní půllitrovku vodky. Významuplným gestem ji chlapům ukázal. „Moc vedro,“ zamítl Hanzel. „Po tomhle bych měl infarkt, na to je moc pařák,“ souhlasil Váňa. Krauz s pochopením přikývl, vrátil vodku tam, kde byla, a namísto ní vylovil láhev bílého vína a dvě láhve minerálky. „Jednu na dvě,“ požádal Hanzel. Vešel Burger. „Mně taky.“ Opláchl si ruce a žehraje na teplo po ránu si je utřel do erárního ručníku. Poté si i on znechuceně sedl. Nesvalil se na stůl, ale na opěradlo židle. „Uff, ouvej… na starý kolena takovýhle maso, ještě dvakrát třikrát a vezete mě, hošani, na áro.“ Krauz naplnil střikem čtyři sklenice a obsloužil kolegy. „Děkan,“ projevil vděčnost Hanzel. „Díkes,“ přitakal Burger. „Fuj, takhle nalačno?“ zahudral Váňa, ale neodmítl. Krauz neřekl nic, jen pozvedl s pobízivým gestem svou sklenici a napil se jako první.

VĂĄĹˆa do sebe obrĂĄtil sklenici na ex, zhluboka vydechl a mlaskl. „Znova fuj‌ ale bodlo‌ RĂ­ĹĄane, prosĂ­m tÄ›, ĹĄĂĄhni jeĹĄtÄ› do tĂ˝ kraksny a hoÄ? po mnÄ› tu hornĂ­ igelitku,“ pokynul hlavou smÄ›rem k lednici. Krauz vyhovÄ›l a podal mu ohromnou igelitovou taĹĄku z hornĂ­ho boxu. VĂĄĹˆa okamĹžitÄ› oĹžil. Vybalil chleba, tlaÄ?enku, sĂ˝r, ĹĄunku, mĂĄslo, cibuli a rajÄ?ata a krĂĄjel, porcoval, dÄ›lil, mazal a vrstvil a‌ najednou se ocitl ve svĂŠm Ĺživlu a nehudral. Jen oÄ?i mu svĂ­tily. NeĹž kolegovĂŠ dopili svĂŠ sklenice, mÄ›l uĹž pĹ™ed sebou nasklĂĄdĂĄno pÄ›t vrchovatÄ› obloĹženĂ˝ch superkrajĂ­cĹŻ. „PoÄ?te a vemte siâ€Śâ€œ zvrĂĄtil se spokojenÄ› zpÄ›t na opÄ›radlo a okĂĄzalĂ˝m mĂĄchnutĂ­m paĹže upozornil na svĂŠ veledĂ­lo oÄ?ekĂĄvaje halasnĂ˝ aplaus. Hanzel si vzal, pĹ™iÄ?ichl a zamraÄ?il se. „A kaviĂĄr by nebyl?“ Burger ho nĂĄsledoval, rovněŞ pĹ™iÄ?ichl a pochybovaÄ?nÄ› zakroutil hlavou. „MyslĂ­te, Ĺže je ta ĹĄunka Ä?erstvĂĄ?“ Krauz si rovněŞ vzal, a aby netrhal partu, nasadil truchlivĂ˝ vĂ˝raz. „Takovej ĹĄvajneraj hned pĹ™i pondÄ›lnĂ­m rĂĄnu?“ VĂĄĹˆa s uspokojenĂ­m pĹ™ijal pochvalu kolegĹŻ a podal Krauzovi druhĂ˝ krajĂ­c. „KdyĹž uĹž stojĂ­ĹĄ, strÄ? tenhleten pro Ivana do lednice.“ Krauz uposlechl, uloĹžil krajĂ­c urÄ?enĂ˝ pro Canise do lednice a teprve pak se zakousl do svĂŠho. Chutnalo vĹĄem i bez kaviĂĄru. VĹĄichni ĹžvĂ˝kali a pomlaskĂĄvali. Po noÄ?nĂ­ ĹĄichtÄ› vĹĄem doopravdy chutnalo. PĹ™estoĹže je jejich manĹželky milovaly – pĹ™inejmenĹĄĂ­m si to vÄ›tĹĄina z nich myslela – a pĹ™ipravovaly jim proviant, aby si mÄ›li co vzĂ­t s sebou, jen ta VĂĄĹˆova poloviÄ?ka byla takovĂĄ, Ĺže ho nikdy, doopravdy nikdy nepustila z domu bez plnĂŠ taĹĄky. ObÄ?as donesl i dvÄ›. VĂĄĹˆĹŻv přídÄ›l se vĹĄak s ostatnĂ­mi přídÄ›ly nedal ani porovnat. KdyĹž nĂĄhodou museli na fofr ven, stĂĄvalo se, Ĺže si nestihli vzĂ­t z domova ŞådnĂŠ jĂ­dlo, jako například dnes, ale VĂĄĹˆova Ĺžena pojem fofr prostÄ› neznala. Proto jim nynĂ­ bylo hej. ZejmĂŠna proto, Ĺže jak byl VĂĄĹˆa obr, mÄ›l srdce stejnĂ˝ch parametrĹŻ.

Váňa připravil snídani i pro nepřítomného Canise a myslel i na to, aby byla čerstvá z lednice. To bylo v dobách, kdy se voda sypala a písek tekl a detektiv myslel i na kamaráda a nenechal dopustit na parťáka a jeden druhému nezáviděl a dokázal mu pomoct a… Když dojedli, pokynul Krauz hlavou směrem k nástěnce. Chtěl něco říct, ale nespolkl dosud obsah své ústní dutiny, takže jen cosi nesrozumitelně zamumlal a přitom vyprskl žvanec. „Ríšane, proč toho chudáka Váňu tak nestydatě urážíš? Nám to taky nejede a prskáme snad? Neprskáme! Mlčky trpíme a žvejkáme.“ „Já…“ „A kromě toho nejdřív dojez a teprve pak sakruj, abysme z toho i my něco měli.“ To útočil Hanzel, protože Váňa s Burgerem si víc vážili pravidelné stravy než ranního pošťuchování. Hanzel s Krauzem si však nenechali ujít pondělní příležitost a zkoušeli Váňu vytočit. Nedařilo se, protože byl dnes hladový a bylo mu fakt horko. Jen mávl rukou a mrkl na Burgera, že ať si ti dva rejpají, dneska nám prdel nenatrhnou, a Burger mu vyjádřil souhlas výmluvným pokrčením ramenou. Dnes byl na Váňově straně. On byl původcem chlebů. Krauz konečně polkl. „Tu šunku dělali ještě v chlívku za Marie Terezie a ona sama ji nejspíš solila, ale to jsem vlastně neměl na mysli… včera bylo výročí,“ dodal a zamlaskal, protože tak dobrý obložený chleba už dávno nejedl. „Co? Mařka Habsburkovna měla včera narozeniny?“ „Váňo, já nevím, kdy měla Habsburkovna narozeniny, a není mi jasný, proč tě to zajímá, když nám tak přesolila šunku, protože se vinšovat nechystám. Já myslím Clea,“ kývl směrem k nástěnce. Kus dřevotřísky potažené rudým plátnem vsazený do tenkého dřevěného rámu visel ještě před půldruhým rokem na chodbě a patřil k názorné agitaci. O nástěnku socialisticky pečovali členové SSM a v pravidelných termínech na ni špendlili velká písmena jako VŘSR a SNP a počátkem roku i Vítězný únor, avšak po devětaosmdesátém roce se stala nepotřebnou a horliví sympatizanti Veřejnosti proti

násilí ji chtěli vyhodit. Zasáhl Burger a nástěnka putovala do mordýřské kanceláře. Zpočátku nevěděli co s ní, ale když uklízečka našla na zemi fotografii zmasakrovaného domovníka a nevěděla, na čí stůl by ji měla položit, připíchla ji špendlíkem na nástěnku, vytřela podlahu a zamkla kancelář v dobré víře, že ráno se místní dohodnou, komu ta fotka patří. Nedohodli se, ale nápad se jim zalíbil, a místo aby ji sundali, připíchli k ní další. Postupem času se na nástěnce rozmnožila sbírka ohavností, na niž byli mordýři ze stojednačtyřicítky jaksepatří pyšní. Jen některé útlocitné návštěvníky museli vyslýchat v sousední kanceláři, když jim jedna studentka, jež se dostavila k výslechu, zkolabovala, jakmile nástěnku zahlédla, a přitom nebyla ani podezřelou, byla to pouhá svědkyně. Hanzel povstal, protože Krauzova poznámka o Clee ho zaujala. Přistoupil k němu a pátral zrakem po její fotce. Našel ji v pravém dolním rohu. Na té fotografii byl břeh jezera a na něm ležela jakási dívka v bílých kvítkovaných šatech a vypadala celkem svůdně. Vedle této fotky byl přišpendlen detail jejího obličeje. Tam už svůdně nevypadala. Hanzel se předklonil a z lístku pod fotkou přečetl: „Clea Petreskuová, spácháno dvacátýho třetího června devatenáct set devadesát, nález třetího července. Hergot. Fakticky! Včera to byl rok, co ji ta svině zabila. Ani jsme si to neuvědomili a rok je v čudu jako nic.“ Poté se Hanzel vrátil na svou židli a pokračoval ve snídani. „Já jo…“ zabručel Burger a přestal žvýkat. Nějak ho přešla chuť. Kdykoliv přišla řeč na tento případ, přešla ho chuť. Její spis byl uzamčen v jeho skříni a tížil ho jako noční můra. Často na ni myslel. Na Cleu i na Angeliku, která klidně mohla být její sestrou. Přijít o život v devatenácti letech a k tomu takovým způsobem… hrůza! V poslední době myslíval často nejen na Cleu, ale především na Angeliku. Ta přežila, ale jen zázrakem. Doktoři se předvedli, trvalo jim to dlouho, ale dali ji dohromady a dokonce jí vrátili i obličej. Po maturitě však zase zmizela. Neviděl ji už přes měsíc, neměl komu dát obálku a gra

tulaci. Angela mu řekla, že její dcera asi odešla s tím tentononc… Lajčim. Burger si Lajčiho proklepl a z evidence zjistil, že ten výtečník byl už dvakrát soudně trestán za krádeže. Akorát si povzdychl. Tušil, že budou problémy. „Krávy pitomý, sotva jim mezi nohama naroste pár chlupů, lítají furt v trablech,“ zabručel a raději si ukousl z váňovského chleba, protože mu bylo jasné, že hladovkou nic nezíská. „A rodina se může klidně zbláznit…“ dodal a raději obrátil svou pozornost k novinám, aby zahnal zlé vzpomínky a ještě horší předtuchy. Váňa se nemotorně ohnal a shodil si z chleba rajče. „Svině muší!“ Krauz se ušklíbl. „Nesakruj na mouchy, Vaňousi, žádný svině. Pamatuješ, jak nám byly platný loni v tomhletom případě? Mouchy jsou na naší straně, bráško!“ „Hele, klidně si je nech na svý straně a laskavě zařiď, ať mi nelezou na chleba, jasný? A jak to vlastně dopadlo s tou mouchařkou? Jak že se… Blanka? Ríšane, jaký to bylo? Pardón, chtěl jsem se voptat, co je s ní?“ „Hanka. Jmenovala se Hanka, a co je s ní, nevím, od tý doby jsem ji neviděl.“ „Ty máš přitom zavřený voči?“ „Ne, navlíkám si na hlavu igelitku.“ Váňa se zrovna chystal si opět ukousnout, ale představa, jak si nahý Krauz navléká na hlavu igelitku, ho natolik zaujala, že na okamžik zapomněl na hlad, a to bylo co říct, protože podobný efekt u něj dokázala vyvolat pouze výplatní páska. Nakonec si ukousl, ale aby mu ruce při žvýkání zbytečně nezahálely, poválel po stole vejce vařené natvrdo a zručně je oloupal. Rozkrojil je na čtvrtky a vybídl gestem chlapy, aby si posloužili. Vyhověli, a jemu tím pádem zůstala jedna čtvrtka, proto vytáhl další dvě vejce. Představa nahého Krauze a igelitky mu však nešla z hlavy. Vešel Mayor. „Nazdar šéfe,“ pozdravil Burger. Ostatní jen přikývli. „Jak to že žerete?“

Všichni zkoprněli. Některé šéfovy otázky stály za to a odpovědět na ně, to chtělo nemalou porci fantazie. Tato otázka k nim patřila. Burger opatrně přičichl ke chlebu a překvapeně pohlédl na šéfa. „Protože je to… dobrý?“ Ostatní souhlasili a přikývli. „Na to vám seru, jaký to je, ptám se, jak to že jste už tady a ne venku, jak to že jste to už zapíchli!“ Burger pochopil. „Jo ták! Myslel jsem, že tě o akci už informovali hoši odvedle. Asi se taky zastavili někde na gáblík, určitě jsou za chvíli tady. Zatím teda aspoň… Byla to falešná stopa, zbytečnej alarm. Informátor chtěl vypadat dobře a hodil nám chlápka, co je už přes měsíc u talošů na nějaký brigádě. Obsadili jsme to kolem baráku včetně únikovejch cest, ale když jsme si informaci prověřili, zjistili jsme, že je to falešnej poplach. Další zbytečně pročuměná noc.“ Mayor zklamaně svěsil ramena. „Škoda. A kdy už konečně budeme mít pravou stopu?“ „Ty seš dneska jedna hádanka, Šaňo. Plná studna otázek.“ „Edo, v devět mám poradu u řídi a to teprve budou hádanky! Co mu asi tak mám říct?“ „Pravdu, Šaniku, to bude nejjednodušší.“ Mayor se na okamžik zamyslel a zvažoval i tuto možnost. Posléze se rozhodl. „Ne, to by s ním seklo, není zvyklej na pravdu…“ rezolutně zavrtěl hlavou. Otočil se ke dveřím a už už se chystal odejít, avšak jeho pohled padl na hromadu proviantu před Váňou a zastavil se. Vrátil se ode dveří a bez ptaní si posloužil čtvrtkou vejce a plátkem šunky. „Hm… dobrý to máš…“ pochválil hospodyni a odpochodoval. Ve dveřích se střetl s Canisem. Jen si pokynuli. „Co mu je?“ zeptal se Canis kolegů, jedva se za šéfem zavřely dveře. „Teď už nic, byl hladovej a za chvíli má poradu,“ referoval Krauz.

„A?“ „Dostal šunku a dobrou radu.“ „Fajn, tak už snad dá dneska pokoj,“ konstatoval Canis, a když mu Váňa němě s plnými ústy ukázal rukou na ledničku, otevřel ji a objevil v ní svůj příděl. Přisedl si ke kolegům a podobně jako oni ztichl, žvýkaje plnými ústy. „Když už se mluví o hádankách, mám pro vás taky jednu,“ spustil Váňa, jakmile polkl. Hanzelovi zasvítila šibalsky očka, protože tušil, že to bude opět nějaká perla. Mrkl na Krauze a ten mu stejně odpověděl, že je připraven. „Chlapi, co je to? Když to vyhodím, chvíli to letí, a když to spadne, tak to zamňouká?“ Dříve než Krauz s Hanzelem stihli zpracovat nahrávku, vypálil Canis. „Něco tvrdýho, akorát to musí spadnout na kočku.“ Jeho odpověď byla mnohem lepší, než jakou by Krauz s Hanzelem byli s to vymyslet, a bujaře se rozchechtali. „Super,“ zhodnotil jeho výkon Krauz, ale Hanzelovi to nestačilo. „A teďka mám, Váňo, já jednu pro tebe. Hádej, co je to. Když to vyhodím, je to bílý, jak to dopadne, je po vejci.“ „Pomeranč, ty debile!“ „No né, Váňo, kdo by to do tebe řek? Jaks na to přišel?“ „Mám policajtskou školu, ne?“ Teď už se smáli i Burger s Canisem, protože Váňa měl bohužel pravdu. Vskutku měli kolegy i takové kategorie. Hanzel si otřel ústa hřbetem ruky, smetl drobky ze stolu a vážně napomenul své kolegy. „Chlapi, kdyby tohleto někdo nahrával na magneťák a pak to pustil doktorům, tak nám naordinujou svěrací kazajky a půl roku v Pezinku na pozorování.“ Burger přikývl na souhlas. „To máš, Oťane, pravdu, ale bez takovejchhle šplechtů to prostě nejde. Koukni se na Šaňa, co ten má z toho života? Věčně navlečenej do tý svý nóbl vesty, ani pyskama nehne, všechno žere jako na vojně, každá kravina ho nasere, ve čtyřiceti má žaludeční vředy, v padesáti první infarkt a rok před penzí futrál a čestnou salvu! K čemu je to dob

rý? Jestliže v tý naší rachotě nedokážeš odbourat stres, tak tě to časem zbourá, tomu věř.“ Chlapi přikývli jako jeden muž. „Zato takovej Váňa, ten se dožije stovky, pak přijde k rozumu, vysere se na policajty a bude podnikat.“ Váňa se zaškaredil na Krauze. „Ríšane, to jsem od tebe nečekal takovej podraz.“ „Pardón, to tě tak naštvalo to podnikání?“ „Né, ten rozum.“ „Tak ho vynech.“ Chlapi se protahovali vsedě na židlích a blaženě se usmívali. Měli plné žaludky, slunce parádně svítilo jako blbec a po probdělé noci na ně šla dřímota. „Co budeme dneska… nebo co takhle Zlatý písky? Voda má prej pětadvacet stupňů,“ zasondoval Canis. „Severní šířky nebo východní délky?“ „Já nemám plavky,“ namítl Váňa. Burger kývl hlavou na Krauze, aby rozhodl on. Krauz rozložil spisy, zalistoval tu i onde, tu a tam cosi přečetl a vzdychl. „Je tady ten autobusák Toman, co nemá prověřený alibi na poslední vraždu, potom Kurucová, co telefonovala na stoosmapadesátku, že viděla pachatele a chce nám prej pomoct, pak tu jsou nějaký nevyřešený požadavky ze Žiliny a z Komárna na vraždy starejch babek z minulýho měsíce…“ Burger pokrčil rameny. Zlaté písky se dnes konat nebudou. „Strč si to, víš kam, člověk nemá chvíli voraz ani po noční,“ zabručel Canis a vytrhl Krauzovi z ruky žilinské lejstro. „Já si teda vemu ten sever a vy si rozeberte to ostatní.“ Nešli se koupat, přestože bylo ideální počasí. Nevzali si volno po noční směně, přestože na ně měli zákonný nárok. Šli makat a celé pondělí strávili běháním za různými lidmi a hádanky nebraly konce. Vyptávali se, dostávali odpovědi, sami byli dotazováni a odpovídali a na konci pracovního pondělí věděli najisto, že ani dnes se k vrahovi nepřiblížili o jediný krůček. Výjimečně skončili o půl čtvrté a vzhledem k tomu, že je šéf při ranním nástupu sjezdil jen podprůměrně, rozešli se poklidně domů, aby se vyspali.

Krauz chytil tramvaj číslo pět a měl štěstí, zadní sedadlo bylo jakoby zázrakem prázdné. Usedl a sotva se hlavou dotkl okna, spal. Jsa zvyklý na drncání městské hromadné dopravy a vibrování okenní tabule usnul, jako by byl doma v posteli. Na zastávce pod Novým mostem se probral. Z tramvaje se vyhrnula hromada lidí, počkali na zelenou a přelili se přes přechod na zastávku autobusu do Petržalky. Krauz vzal jejich úsilí dostat se co nejdřív domů na vědomí a vzápětí oči zavřel a spal dál. Škoda. Kdyby vystoupil a sledoval nenápadného chlápka v dokonale vyžehlených tesilkách a bílé košili… Jenže nikdo nemohl vědět, co je zač. Ani Krauz ne. Tak spal v tramvaji poklidně dál.