DÍL PRVNÍ
HLASY I
BYL JSEM JEJÍ PÁŽE Píše se rok Spásy 1492. Jsem už stařec nad hrobem; osm desítek let navršil Bůh na má slabá bedra. Co vám chci vypravovat, prožil jsem sám a spatřil jsem na vlastní oči ještě jako chlapec a jinoch. Ve vše~h povídkách, písních a historických dílech o Janě z Arku, v knihách, vytištěných pomocí nově vynalezeného umění,je zmínka o mně, LudVI1wvi de Conte. Byl jsem jejím pážetem a tajemníkem a setrval jsem s ní od začátku až do konce. Vyrostl jsem s ní v jedné vesnici. Hrávali jsme si spolu den co den, když jsme byli dětmi. Dnes, kdy všichni už znáte její velikost a její jméno proslulo po celém světě, budou se vám zdát má slova podivná a nepravděpodobná, ale na tom nezáleží. Bude se vám zdát, jako by nepatrná, mdlá svíčka hovořila o věčném slunci, zářícím na nebi. A přece všechno, co vypravuji, je pouhá pravda. Hrával jsem si s ní den co den a v bitvách jsem bojoval po jejím boku; podnes jsem si uchoval její obraz světlý a jasný. Jasně mi tane před očima její ztepilá a krásná postava, skloněná k šíji koně a ženoucí se tryskem v čele francouzského vojska, s vlasy splývajícími na ramena, v střťbrném brnění. Vidím, jak hlouběji a hlouběji vniká do nejhustší seče, chVI1emi úplně mizí za rozvlněnými hlavami kgňů, za pozdviženými meči, za chocholy přilbic a štíty. Byl jsem s ní až do konce, a když nastal onen nešťastný den, jenž zůstane navždycky skvrnou na štítě Francie, která
9
se jí nezastala - byla má ruka poslední, která se jí dotkla v tomto životě . Uplynula léta. Obraz skvělé dívky, jenž přeletěl jako meteor po obloze Francie a uhasl v kouři hranice, prchal víc a více do minulosti a stával se stále vznešenějším, něžnějším a svatým. Tu jsem teprve postřehl a úplně poznal, čím byla; byla to nejšlechetnější bytost, jaká kdy žila na tomto světě. Já, Ludvík de Conte, jsem se narodil v Neufchateau 6. ledna 1410, dva roky předtím, co spatřila Johanka v Domremy světlo světa. Má rodina uprchla do tohoto zátiší z Paříže v prvních letech patnáctého století. Moji rodiče byli Armagnačtí - vlastenci; stáli při svém králi, ačkoliv byl neschopný a bláznivý. Burgundská strana, držíc se Angličanů, oloupila nás do košile. Mému otci sebrali všechno kromě šlechtictví, a když se přistěhoval do N eufchateau, žil tam v sklíčenosti a v chudobě. Ale tenhle kraj mu přišel docela vhod. Z kraje obydleného fúriemi, šílenci a ďábly, v němž krveprolití bylo na denním pořádku a kde si nikdo nebyl jist životem ani na okamžik, dostal se konečně do oblasti poměrného klidu. Kdežto v Paříži, tam řádila luza na ulicích ve dne v noci, loupila, pálila a vraždila na potkání ;:i. beztrestně . Slunce vycházelo nad zbořeništi, z nichž se kouřilo, nad zohavenými mrtvolami, povalujícími se po ulicích a olupovanými lidskými hyenami. Nikdo neměl odvahy, aby se ujal mrtvých a pohřbil je; za bílého dne se v městě objevovali vlci a požírali je. Brzy se dostavil mor. Lidé padali jako mouchy; pohřbívali je tajně, v noci. Veřejné pohřby nebyly dovoleny, aby se lid nedověděl o počtu obětí;jinak by si byl zoufati a přišel o všechnu odvahu k životu. Nakonec nastala neobyčejně krutá zima, jakou ve Francii nezažili za celých pět set let. Hlad, mor,
10
vraždy, zima a sníh - to vše se najednou nahrnulo na Paříž . Francie klesla hluboko, velmi hluboko. Přes dvacet let drásaly drápy Angličanů její tělo. Francouzské vojsko pokleslo na duchu řetězem ustavičných porážek; řflrnlo se, že stačí, aby se anglická armáda objevila- a francouzská vojska se dají na útěk. Bylo mi pět let, když Francii zdrtila hrozná porážka u Azincourtu. Anglický král se vrátil za moře, aby oslavil vítězství, a zanechal naši vysílenou zemi v oběť potulným lupičským tlupám sloužícím burgundské straně. Taková tlupa vtrhla jednou v noci do N eufchateau a v hrozných plamenech našeho domu jsem spatřil hynout všechno, co mi bylo na světě drahé. Až na nejstaršího bratra, který zůstal při dvoře v Paříži, byli všichni z mé rodiny porubáni do jednoho. Slyšel jsem, jak prosili o milost a jak se vrahové vysmívali jejich prosbám. Mne si nepovšimli, podařilo se mi vyklouznout ze dvora, pak z vesnice a přikrčit se do roští v nedalekém hájku; srdce mi bilo jako zvon. Když lupiči odtáhli, vylezl jsem ze skrýše a proplakal celou noc. Byl jsem sám uprostřed hořících domů, uprostřed raněných a zabitých; všichni ostatní utekli, zbyl-li z nich ještě kdo. Poslali mě do Domremy k faráři a jeho hospodyně se mi stala druhou matkou. Kněz mě naučil číst a psát; on a já jsme také byli ve vsi jediní dva lidé, kteří se vyznali v tom umění. Bylo mi tenkrát šest let. Bydleli jsme hned vedle kostela, a hned za kostelem se prostírala nevelká zahrada Johančiných rodičů. Johančin otec Jakub a její matka Isabela měli pět dětí, tři syny a dvě dcery: desetiletého Jakuba, osmiletého Petra a sedmiletého Jana, čtyřletou Johanku a maličkou Kateřinku, které bylo sotva rok. Byl jsem stále mezi nimi. Nejčastěji si
11