Issuu

..,,,.

SPIONEM BELOCECHU V RUSKU

MOST Policajt vypadal, jako by sem utekl z nějaké Zoščenkovy povídky. Chorošovitý nos, oči spíš škodolibé než jenom vypité a pupek pev ně naditý do modrého stejnokroje. ,,Takže ty jedeš tady, na Rusi, cestou Běločechů," pokýval hlavou a řekl mi rádobyuvážlivě na policejní stanici v Syzrani. ,,A víš vůbec, kolik lidí tady povraždili ti tví krajani a kolik zlata tu ukradli? Spoustu," zvýšil hlas a na přáhl proti mně prst, jako by to byl bodák. V pohledu mu svitla vítězosláva člověka, který si je jist svou pravdou a má proti sobě jen zvíře zahnané do pasti, o němž si rozhodne, jak bude chtít. Pokusím se o skrovný odpor: ,,Ale takhle to přece nebylo. Když..." „Že to tak nebylo?" setře mě. ,,Nebylo? Pobili spoustu lidí a jen odsud odvezli tři vlaky plné červonců." Nadme se na židli tak, aby jeho rozteklá figura působila mohutně. Raději mlčím, hádka by neměla cenu. Neříkám nic a už je nom poslouchám. Zoščenkův antihrdina v uniformě mi zleva zprava udílí slovní výprask. Rozvíjí teorii o českém špionovi NATO. Připadá mi, že všechno, co od tedka řeknu, může být použito proti mně. Ten tlustý chlapík za stolem by v civilu mohl být do-

JAN RYCHETSKÝ cela příjemný vesnický strejda, který se nad stakanem chvástá, že se mu dcera vdala do Moskvy za molodce od počítačů. Anebo něco mele o fotbale. Jenomže tady je v téhle chvíli všechno jinak a raději zůstanu zticha. Začínám si připadat jako oběť. Za chvíli na mě přijdou vyšší šarže. Jsem v loji, proletí mi hlavou. Desetiletý sen, veškeré přípra vy, celá moje výprava na východ. Pracovní název: Po stopách čes koslovenských legionářů na Ukrajině a v Rusku. Dobré načasová ní. Sté výročí bojů a neklid na Ukrajině. V Syzrani to ale někdo zmačká jak umaštěný papír od salámu a hodí do koše. Udělal jsem snad někde chybu? LIDI NA KOLEJÍCH

Do města Syzraně, kde na mě cení zuby malér, jsem se zdaleka přikodrcal vlakem. S místenkou, tedy „plackartoj", ve třetí třídě. Ruské vlaky jako kdyby prosytil místní vox populi, ruské vlaky smrdí člověčinou a probírá se v nich od rodinných problémů po mezinárodní politiku úplně všechno. Lůžko jsem měl ve výklenku na okno nad milou dvojicí. Táta vezl dcerku na prázdniny k babičce a byl z ní už trochu zoufalý. Holka, malá zlatovláska, nezastavila pusu, pořád lí tala po vagonu. Klid nastal, až když jsem jí ukázal hlavolam z magnetických kuliček. Čímž byl „ďaďa Jan" najednou v kur zu. Popíjeli jsme čaj a holčička si z kuliček vytvářela roztodiv né patvary. ,,Až se zbavím téhle výtržnice, musím ještě zavézt kluka ke druhé babičce a s manželkou budeme mít měsíc pro sebe," svěřil se otec. Po očku ji ale pozoroval. Co kdyby ji na padlo strkat hračku do pusy? „Kam jedeš a co tam budeš dělat?" Podobné dotazy zní sice jako začátek lustrací, ale tak to není. Na ruských železnicích se takhle ptají všichni a postranní úmysly v tom nejsou. ,,Jedu do Syzraně, protože chci vidět Alexandrovský most, o který svedli mí předkové dost tvrdé boje," říkal jsem.

...,

'V"

SPIONEM BELOCECHU V RUSKU o

A najednou mi naslouchalo celé okolí. Cizinec je tady pořád trochu zjevení, ne-li vetřelec. O faktu, že si chci most vyfotit, jsem radši pomlčel, došlo mi, že jde o citlivou záležitost. V pět ráno mě děžurná, věrný strážce pořádku v každém vago nu, vzbudí, v chodbě se už několik pasažérů balilo. Jsem u cíle. „Chceš k mostu? Pojeď se mnou taxíkem, bydlím ve vsi u jeho paty," haleká na mě pupkatý chlapík odvedle. Chlastá už teď, za rozbřesku, jízlivý úsměšek v poďobaném obličeji, nijak se mi nelíbí. ,,Promiň, jedu po vlastní ose," vysvětlím mu co nejslušněji. ,,Chci si nejdřív prohlídnout město a k mostu se vydám až pak," usměju se do jeho krví podlitých očí. Vystupujeme z vlaku, chla pík ještě chvíli něco huhlá, ale pak zaleze do taxíku a odjede. Z menší zastávky, kde vlak na chvíli vydechl při jízdě Rus kem, jsem brzo zrána došel do té hlavní, kde bůhvíproč nestavěl. U vstupu hlídkovali dva policajti a letmé nahlédnutí do mého pasu jim stačilo. Dal jsem si velký batoh do úschovny; rusky to zní poeticky - kamera chraněnija. Přefotil jsem starý snímek Alexandrovského mostu, visící ve vstupní hale nádraží v rámci jakési historické expozice, a vydal se do města. Zhruba dvě stě tisíc lidí se právě probouzelo. Syzraň má hodně malebný kreml - tedy pevnost, nad jejímiž hradbami se tyčí špi čatá brána města a pravoslavný kostel s typickými báněmi. Každá taková pevnost je v ruštině kreml. Ne pouze ten moskevský, který jsme si navykli psát s velkým „K". Ostatně i náš Pražský hrad je v ruštině „Pražskij kreml". A tady to sice není tak velké, nicméně taky hezké a skoro stejnojmenná řeka Syzranka, droboučká ve srovnání s Volhou, to všechno obtéká v uctivém oblouku. Prošel jsem Syzraní coby Honza Chodec (Johnnie Walker), zvládl hádku v místním muzeu, kde mohli mít něco o našich legi onářských předcích a kde chtěli, abych jim do úschovy dal brašnu se všemi svými dokumenty a penězi (tak to ne, v žádném přípa dě - ni v kojem slučaje). Žádné stopy po legiích jsem tam pak

JAN RYCHETSKÝ ale stejně nenašel a nakonec mi k obědu chutnaly voňavé teplé pelmeně a vychlazený kvas. S obstojnou náladou se potom vydávám na syzraňský „hla vák", abych stihl lokálku dál do Samary přes Alexandrovský most - spojnici obou břehů Volhy. Ale u vchodu na nádraží, přesněji řečeno u bezpečnostního rámu, kde zrána hlídkovali dva chlapíci v uniformách, stojí nyní policajtů šest. Do mého pasu civí jak ostříži. Potom si mezi sebou něco špitnou a vedou mě na stanici kousek odsud. Strčí mě do výslechové místnosti. Jsou v ní dvě židle, mezi nimi psací stůl, pohovka, pár registraček a skříň. Posadí mě za stůl a naproti se rozvalí polda s chorošovitým nosem. Začne klást otázky. Odpovídám mu po pravdě, protože si myslím, že nemám co skrývat. Pokývá hlavou a praví rádo bymoudře: ,,Takže ty jedeš tady, na Rusi, cestou Běločechů..." Určitě se mu nelíbím a nejspíš je něco špatně. LASKAVÁ DOMINA SYZRAŇSKÁ

Najednou jako by se v místnosti rozsvítilo. Otylý „znalec histo rie" mizí někam dozadu a jeho místo obsadí pohledná policist ka. Havraní vlasy, štíhlá postava, zajímavý obličej, na nose sexy úřednické brýle. Kdyby měla na nohou kozačky a v ruce bičík, mohla by být za hezkou dominu. V noční košilce by se zas hodi la do romantického filmu. Holka, kterou by v civilních kulisách kdekdo rád pozval na panáka. Ale tady je to ženská od policie. Na uniformě znak ministerstva vnitra. Jsem prý tady, abych podal vysvětlení. Nic víc. A už jsem si domyslel, kdo mě nejspíš udal, kdo to na mě píchl. Ten ožralý mamlas z rána, co mě tahal do taxíku, že máme společnou cestu, že bydlí u paty Alexandrovského mostu. Nikoho jiného nepodezí rám, není důvod. To on, s hlavou napuštěnou chlastem, to všech no spískal. On mě práskl. Vyšetřovatelka se ptá: ,,Odkud jedete, kam a proč?"

SPIONEM BELOCECHU V RUSKU Odevzdaně odpovídám: ,,Z Prahy do Vladivostoku, cestou mých předků před sto lety." Kráska v modrém to píše na obyčejný kancelářský papír. Má úhledný rukopis, v podstatě přes stůl čtu, co zapisuje. Otázky kla de bez zájmu, jako by to chtěla mít co nejrychleji za sebou. Když je na konci druhé stránky, nabídne mi pomoc: ,,Vy jste ale nechtěl jet k našemu mostu, jenom jste nevěděl, jak se dostat do Samary, že? Nemám pravdu?" Mohl bych jí být vděčný, vždyť je to vlastně laskavá domina syzraňská. Zarytě se ale držím své pravdivé verze; když člověk mluví pravdu, nemůže se zamotat ve lžích. Navíc věřím, že je ta má pravda neškodná. ,,Chtěl jsem si prohlédnout Alexandrovský most," řeknu. ,,Byl za první světové války pro Čechoslováky dů ležitý a já jedu po jejich trase." Soustrastně se na mě podívá, nechá mě podepsat naškrábané lejstro a komusi volá: ,,Je to fakt turista na historické trase. Vždyť ani neví, že se z Batraků a Pravé Volgy stal Okťabrsk." Poslouchá pak něčí hlas v telefonu a nakonec pokrčí rameny se slovy: ,,Mu síme počkat na FSB." „A sakra, tak to může být ještě horší, než jsem čekal," říká mé druhé, docela ustrašené já. To první pořád věří, že pojedu dál. Jenže teď přijde FSB - Federální bezpečnostní služba, nástupce Výboru státní bezpečnosti, známého pod zkratkou KGB. V mysli už mě hysterie ovládá na plné obrátky. Pohrobci krutého Lavren tije Beriji, výslechy na hraně lidské smrtelnosti, lež a přetvářka! Mlátičky, co z každého dostanou, co chtějí. Potím se jako v sauně, a to se ještě do místnosti přivalí pár policajtů, sednou si na pohovku a brzy se ozvou: ,,Takže agent... Chtěl nám razbombiť most! Chtěl nám to tady předělat v ame rickým stylu. Majdan v Rusku. Tak to ses spletl, chlapečku!" překřikují se. Nemám slov. Mlčeti zlato. „Nestrašte ho!" sjede je vyšetřovatelka. Snaží se znovu se mnou mluvit, tentokrát už bez zápisu, ale už to nejde. Začínám

JAN RYCHETSKÝ mít všeho dost, tohle přece není běžné podání vysvětlení. Zoufale zařvu: ,,A co byste asi dělala vy, když si tady všichni myslíte, že jsem hajzl?" Zmlkne taky. Je mi jí trošku líto, ale to mi nepomů že. Sekundy se tichem prodlužují na minuty, jsem mimo. Asi jako u zubaře, o kterém vím, že nemá anestetika, ale přesto mi chce bolavou stoličku vyrvat i s kořeny. PŘÍBEH O DOBRÉM A ZLÉM Chvíli mě nechali samotného, snad abych se vařil ve vlastní šťá vě. Potom do místnosti vešli dva civilové. Ten první vypadal jako šanghajský mrakodrap, hlavou se málem dotýkal stropu. Nehyb né lícní kosti naznačovaly bezcitnost. Ten druhý, drobnější, ve volných bílých kalhotách, byl hodně podobný francouzskému herci Patricku Bruelovi. Kdo bude hodný a kdo zlý, bylo jaksi nasnadě. Zlý ukázal obávaný odznak FSB s dvojhlavým carským or lem, vykouzlil ledový úsměv a dal se nenuceně do řeči. Tytéž otázky, už napotřetí a tentokrát od podlahy. Ano. Jedu z Česka přes Ukrajinu do V ladivostoku po kolejích, po nichž zhruba před sto lety jeli ve svých „těpluškách" česko slovenští legionáři. Říkám pravdu a nic než pravdu. Najednou už podání vysvětlení, jak zní zdejší změkčení pro výslech, nijak zvlášť neprožívám. Už ani nevnímám, že FSB jsou kontráši se špatnou pověstí. Dlouhán si sedne za stůl před psací stroj, střízlík se rozvalí na pohovce. ,,Tak ty sis chtěl vyfotit náš most?" zeptá se ten první. ,,Co máš v batohu a brašně?" táže se druhý. Odpovídám podle posloupnosti: ,,Vyfotit most? To ne, jen jsem si ho chtěl prohlídnout, abych měl přesnější vhled do histo rie." Pak se zaměřím na brašnu položenou u židle. Jsou v ní note book, fotoaparát, objektivy, zápisník, náhradní baterie a diktafon. Pracovní nádobí novináře. Vyndám mapu a ukazuju, kudy jsem