Marko Thelen
KRVAVÁ KARIKATURA Inspirováno skuteĀnými událostmi
Text © Marko Thelen, 2016 Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., 2017 Translation © Jan Hanzlík 2017 ISBN 978-80-7529-474-6
Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
Bojovat proti terorismu je jako být brankářem. Můžete předvést sto brilantních zákroků, ale jediná střela, kterou si lidé zapamatují, je ta, která projde za vás. PAUL WILKINSON, London Daily Telegraph, 1. září 1992
Tuto knihu věnuji památce všech obětí teroristických útoků a zvláště památce mého známého Antona Dobeše – horolezce a záchranáře, který zahynul při výstupu na horu Nanga Parbat v Himálaji během teroristického útoku v roce 2013. Marko Thelen
Příběh se svým obsahem přibližuje realitě. Je postavený na vícero skutečných událostech. Některé z nich byly obsahově, časově i umístěním pozměněny anebo upraveny. Osoby, jejich jména a názvy soukromých společností jsou v příběhu vymyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečností může být pouze náhoda.
Obsah
PROLOG – Útěk z domu ....................................................... 11 srpen 2014 1. KAPITOLA – Krvavá karikatura ....................................... 15 7. ledna 2015 2. KAPITOLA – V masce ......................................................... 28 9. ledna 2015 3. KAPITOLA – Nesplněný slib ............................................ 43 10.–11. ledna 2015 4. KAPITOLA – Dubajský fenomén ..................................... 63 12. ledna 2015 5. KAPITOLA – Zlý sen .......................................................... 72 13. ledna 2015 6. KAPITOLA – První stopy ................................................... 91 14. ledna 2015 7. KAPITOLA – Vražda ve sněhu ........................................ 104 14. ledna 2015 8. KAPITOLA – Video ........................................................... 115 15. ledna 2015 9. KAPITOLA – Zastírací manévr ....................................... 126 15. ledna 2015 10. KAPITOLA – Zahradní slavnost ................................... 133 16. ledna 2015
11. KAPITOLA – Znovuzrození ........................................... 160 16. ledna 2015 12. KAPITOLA – Dispečerka ............................................... 166 17. ledna 2015 13. KAPITOLA – Pouštní vězení ......................................... 171 17. ledna 2015 14. KAPITOLA – Přísně střežené setkání .......................... 181 17. ledna 2015 15. KAPITOLA – Nevydařený útěk .................................... 190 17.–18. ledna 2015 16. KAPITOLA – V utajeném bunkru ................................ 216 19. ledna 2015 17. KAPITOLA – Falešná stopa ........................................... 232 noc z 19. na 20. ledna 2015 18. KAPITOLA – Rébus ........................................................ 243 20. ledna 2015 19. KAPITOLA – Rozhodující intuice ................................ 271 21. ledna 2015 20. KAPITOLA – Munice ve vepřovém sádle ................... 290 22. ledna 2015 21. KAPITOLA – Nepředvídatelné nebezpečí .................. 298 25.–26. ledna 2015 22. KAPITOLA – Smrt nebo uvěznění ............................... 314 30. ledna 2015 23. KAPITOLA – Nečekané setkání .................................... 317 31. ledna 2015
PROLOG
Útěk z domu začátek srpna 2014, Nitra
V luxusně zařízené vile pod Zoborem se přes všechny prahy místností plazila úzkost. Jako každý podvečer i dnes se nepřirozené ticho nalepilo na všechny předměty, nábytek a květiny. Před garáží zastavila luxusní limuzína. Rázné zabouchnutí dveří narušilo zdánlivý klid v domě a předznamenávalo sled dalších událostí. Útlá žena s ustaranou pohublou tváří a její vystrašená dcera se chvěly jako kořist bez možnosti úniku. Očekávaly blížícího se agresora. Věděly, co se bude dít. Rozkurážený otec překročil práh vchodových dveří. Už ve vstupní hale spustil svou pravidelnou spršku nadávek. Dcera nestála před domem, jak jí ráno přikázal. Měla ho tam vítat a pozdravit přesně podle pokynů. Adriana s matkou mlčky seděly v kuchyni. Raději nereagovaly. Dívaly se jedna na druhou. V očích měly záblesky strachu protkané bolestí, smutkem a nenávistí. Otec se vyzul a odkopl boty. Jedna letěla k obýváku, druhá ke schodům do sklepa. „Dejte je na místo!“ rozkázal autoritativně. Helena přiběhla do chodby. Zdvihla první botu a přešla k druhé. „Tu ať sebere mladá,“ řval směrem do kuchyně. Alkohol stupňoval jeho agresivitu. Adriana zůstala sedět. „Neslyšíš, cuchto? Po nocích by ses tahala, ale pořádek doma udělat neumíš, co? Zvedni jí!“ výhružně zavrčel. Adriana opět nereagovala. Zavalitý otec se přiblížil ke kuchyňskému stolu. Rázně sáhl po největším noži, který trčel z dřevěného stojanu na kuchyňské lince. 11
„Vypadni z mýho domu!“ řval z plných plic. Ostrý nůž držel pevně sevřený v pěsti. Rudá mu postupně plnila celou tvář. Zuřivostí se třásl. „Nech jí, prosím tě,“ bránila dceru Helena. Agresivní otec udělal krok dopředu. Chystal se k útoku. Matka se postavila před Adrianu. Bránila ji vlastním tělem. Otec nůž zlostně zahodil. Dopadl rovnou do sklenic. Zařinčelo rozbité sklo. „Nepřekážej, krávo, nebo ti vymlátím zuby,“ loket vrazil své manželce do břicha a sevřenou pěst jí přiložil k ústům. Táhla z něj kořalka smíchaná s pivem a smrad česneku. „Nech to být, mami,“ Adrianě se draly slzy do očí. „Jdu pryč. Už se to tu nedá vydržet.“ Vyběhla po schodech do svého pokoje. „Já ti ukážu, co se tu nedá vydržet!“ vřeštěl otec. Ženu drsně odstrčil stranou a klopýtavě se vydal za dcerou do patra. „Zdeno, zůstaň tu! Prosím tě, neblbni!“ se slzami v očích ho prosila manželka. „Ticho buď, špíno, nebo se nepoznáš v zrcadle!“ probodl ženu pohledem. Když se ocitl před dveřmi Adrianina pokoje, zařval jako zvíře a praštil o zem vysokou vázou s umělými květy. Drobné střepy se rozletěly na všechny strany. Helena opakovaně prosila manžela, aby se uklidnil. Jeho to však dohnalo k ještě větší zuřivosti. Prudce chňapl po mohutné klice, chtěl otevřít. Dveře však byly zamčené. „Otevři, ty děvko!“ ječel a ze všech sil bušil pěstmi do dveří z těžkého dřeva. Rozběhl se. Mohutným tělem do nich narazil a nic. Zkusil to ještě jednou. Zase nic, i když tentokrát mírně povolily. Na potřetí se už dveře pod jeho tíhou vyvrátily. Adrianin pokoj byl ale prázdný. Našel v něm jenom otevřené okno a vlající záclony. Plný hněvu a oplzlých nadávek se vrátil do přízemí a vyzuřil se na své manželce. Helena se s krvavým nosem odpotácela do koupelny. Bolestí se svíjela na zemi a tiše plakala. Když si otec ulevil, pohodlně se rozvalil na gauč v obýváku. Zakřičel na ženu, aby mu nalila whisky. Zapnul te12
levizi, právě začal fotbalový zápas ligy mistrů. Helena mu třesoucíma rukama nalévala do sklenice skotskou. Adriana zazvonila u své kamarádky Jany Brémové. Třásla se. S batohem na rameni netrpělivě čekala před dveřmi a stále se znepokojeně ohlížela na cestu, jestli ji nepronásleduje otec. Jana otevřela. Ani se nemusela ptát, co se stalo. Nebylo to poprvé, kdy viděla Adrianu v takovém stavu. Objaly se. Adriana si sundala batoh a vešla do obýváku. Oči měla zarosené a dech neklidný. Jana ji sledovala bez komentáře. Nevěděla, má-li nadávat, nebo ji litovat. „Nechápu tvojí mámu. Proč se s ním nerozvede?“ kroutila hlavou Jana. „To není tak lehký, jak si myslíš,“ pokrčila rameny Adriana. „A co je na tom těžkýho? Bije vás jak žito. Stačí jít k doktorovi a udat ho,“ řekla Jana razantně. „S jeho konexema?“ „No a?“ „To bychom si moc nepomohly. Určitě bychom dopadly ještě hůř,“ zatvářila se Adriana beznadějně. Byla ráda, že má přítelkyni, které se může svěřit. V mobilu jí ukázala spoustu nahrávek, jak je otec mlátí. Adriana chtěla všechny záznamy vymazat, ale Jana jí to vymluvila. Přesvědčila ji, že se ještě budou hodit. Pro jistotu je uložila do vlastního počítače. Navečeřely se a rozhodly se zajít do kina. Adriana v kině ještě intenzivněji vnímala, jak se jí bortí celý život. Nedávno se rozešla s přítelem. Byl už druhý v pořadí. Na to, co se událo s prvním, raději nechtěla myslet. Doma se situace zhoršovala každým dnem. I když byla čerstvou absolventkou univerzity, cítila se hrozně staře. Vnitřně byla úplně na dně. Její fyzickou krásu zastiňovaly unavené oči, bledá tvář a neupravené světlehnědé vlasy. Neustále si pohrávala s myšlenkou skončit se životem a odebrat se za svou sestrou, o kterou kvůli náhlé nemoci přišla před pár lety. Film vnímala jen útržkovitě. Jana se na ni zadívala. Zdálo se jí, že Adriana nemá ani ponětí, co se na plátně odehrává. 13
„Chceš vypadnout?“ zašeptala Jana. „Ne,“ stroze odvětila Adriana a ze svých myšlenek se vrátila zpátky do děje. V lesklých očích se jí odrážely záběry z filmu Dárce. Právě probíhající scéna v ní vyvolala pocit obrovské nenávisti. Nenávisti vůči otci, vůči systému, ve kterém žije, vůči všem i vůči sobě samé. Svět v Dárci, ve kterém neexistuje utrpení a jediným pocitem je štěstí, působil na Adrianu jako nehorázná provokace. Uvědomila si, že injekcemi uměle navozovaný pocit štěstí u hlavních hrdinů by se jí také hodil. Adriana bydlela u Jany celý týden. Nevěděla, co s ní bude. Domů se vrátit nechtěla a její nejlepší kamarádka se chystala začátkem září odejít za prací do Spojených arabských emirátů. Obě seděly v obýváku. Popíjely červené víno a prohlížely si album ze střední školy. Nostalgicky vzpomínaly na první lásky, spolužáky a profesory. Zadívaly se na jednu fotku, kde se jedna druhé podobaly, jako by byly sestry. Když se dostaly k fotografiím ze školního výletu do Barcelony, Adriana se zadívala na jednu z nich. Nejlepší kamarádi stáli nalepení na sebe před letadlem na letišti. Adriana najednou dostala nápad. „Myslíš, že bych s tebou mohla odjet do Dubaje?“ zeptala se. „Hmm, víš, že jsem na to taky myslela?“ usmála se Jana. Zároveň zesmutněla. „Ale co tam budeš dělat? Jestli chceš v Dubaji zůstat dýl, než je povolený turistický pobyt, potřebuješ vízum a…“ „Budu si hledat práci,“ skočila jí do řeči Adriana. „To není snadný. Víš, jakou torturu jsem absolvovala, abych dostala fleka v tý arabský cestovce?“ „Vím, že to nebude lehký, ale chci to zkusit,“ odhodlaně prohlásila Adriana. Jana Adrianě nabídla, že s ní může bydlet v pronajatém bytě. Adriana ji objala. Utřela si tvář, vysmrkala se a napřímila. Nahodila sebevědomý pohled. Obě se postavily a zvedly sklenice. „Na novou výzvu a na nás!“ pronesla řeč Jana. S nadějí na hezčí budoucnost si obě připily.
1. KAPITOLA
Krvavá karikatura 7. ledna 2015, Paříž/Ho Či Minovo město
Hlavní město Francie se probouzelo do nového rušného rána. I když byl začátek ledna, denní teploty se pod vlivem změny klimatu překvapivě šplhaly ke čtrnácti stupňům Celsia. Typické ranní rituály Francouzů, ale i turistů, dodávaly tomuto okouzlujícímu městu příchuť sladké rozmanitosti, posypané množstvím různorodého koření. Na každém kousku se odehrávaly životní příběhy lidí desítek různých národností. La Cité – ostrov na Seině, žil svým typickým životem. Právě na něm se ještě před Ježíšem Kristem začala tvořit budoucnost Paříže pod jménem Lutecie. Do hlavní pařížské nemocnice L´Hôtel-Dieu se už od rána hrnuly desítky pacientů. Na kasačním soudě v Justičním paláci se připravovaly nové, anebo ukončovaly staré soudní procesy s těžkými recidivisty, kteří se odvolali vůči rozhodnutím nižších soudů. Muži zákona v talárech si psali závěrečnou řeč. Mnozí z nich si připomínali případ ze čtrnáctého století, kdy na ulici Chanoinesse v blízkosti katedrály Notre Dame de Paris holič ve svém domě podřezával studenty. Jejich těla potom házel do podzemní kobky, která spojovala jeho dům s domem souseda pekaře. Ten z jejich masa vyráběl pekařské lahůdky a prodával je sousedům, hlavně mnichům žijícím v této čtvrti. Když se na jejich byznys přišlo, oba je z rozhodnutí tehdejšího soudu zaživa upálili. Dnes v těchto domech sídlí motocyklová jednotka policejní prefektury. Její příslušníci si tuhle hororovou událost připomínají s ještě větší intenzitou, když každé ráno procházejí kolem kamene, na kterém se vraždy odehrávaly. Na levý břeh Seiny, kde v minulosti převažovaly opatství, vzácné kostely a univerzity, dozírala z výšky Eiffelova 15
železná paní. Ta od svého postavení na konci devatenáctého století až dodnes vnáší do pařížské společnosti řadu kontroverzí. Nepochybně však svou výškou, počtem nýtů, množstvím návštěvníků a různých úsměvných i smutných rekordů patří ke zdejšímu koloritu. Pravý břeh Seiny zažil rušnější scénky. Život tam plynul dynamičtěji. Na rozdíl od levého břehu se může pyšnit paletou trhů, obchodů, luxusních hotelů, restaurací a uměleckých čtvrtí. Významný je i díky nejznámějším památkám Paříže. Podzemní pozůstatky Bastily, radnice, Louvre, náměstí Svornosti, Champs-Élysées, Napoleonův Vítězný oblouk, Sacré-Coeur na Montmartru. Obdivoval je každý kolemjdoucí. Od středu třetího okresu až k hranici ostrova La Cité se svou bohatou minulostí pyšnila i židovská čtvrť Le Marais, někdejší bažinatá čtvrť, která během několika století neuvěřitelně vyrostla do krásy. Proslula noblesou užívající si všechny vymoženosti své doby. Ráno sedmého ledna se v Marais děly rutinní ceremonie. Prodejci umělecké literatury na ulici Rue de Brosse, obchodníci s nekonečně lahodnou čokoládou na ulici Rue Saint-Antoine, trhovci před kostelem Saint-Paul-Saint-Louis, kde svou první mši celebroval kardinál Richelieu, všichni se připravovali na další rušný den plný očekávání. Po ulici Rue Pavée z 15. století se procházeli bezdomovci. Také se chystali na své nové útrapy. Východně od židovské čtvrti se v jedenáctém okrsku konala každodenní očista. Čisticí stroje lemovaly chodníky a rotujícími kartáči nabíraly a vysávaly drobné nečistoty. To, co se jim nepodařilo nasát, s sebou vzala voda vytékající z kanalizačních hubic umístěných na okrajích chodníků. Všechno splachovala přes úzké mřížky do hlubokých útrob Paříže. Fenomenálně vybudovaná síť podzemních kanálů dokázala již od poloviny devatenáctého století denně zpracovat moře drobného odpadu a zachránit město před různými nákazami a špatnou reputací. Kolosální stavba v délce více než 2400 km podzemních galerií dodnes kopíruje ulice a náměstí na povrchu. Je to obrovské bludiště chodeb a potrubí. Hravě zvládá zhltnout okolo dvou miliard me16
trů kubických vody za den. Pařížané za to vděčí inženýru Belgrandovi a hlavně prefektu Haussmannovi. Ulicí Nicolas-Appert se nesla omamná vůně čerstvě namleté a uvařené kávy a právě upečených croissantů. V malebné kavárně poblíž Comédie Bastille snídaly dva mladé zamilované páry, několik turistů, starší dámy diskutující o nejnovější módě, studenti a novinář z blízkého satirického týdeníku Marlie Hebdom. Hubert Dubois, talentovaný karikaturista útlé postavy ve středních letech, seděl po probdělé noci za úzkým oválným stolem se zkříženýma nohama. Vychutnával si svůj povinný příděl kávy. Zhluboka vdechoval kouzelné aroma pocházející ze servírovaných dobrůtek. Byl samotář. Miloval momenty, které trávil sám se sebou. Byly to pro něj nejkreativnější chvíle. Každou středu, když vyšlo nové číslo Marlie, přišel do kavárny, objednal si kávu a sklenici vody. Rozprostřel noviny a ponořil se do svého světa. Do světa uvolněné fantazie bez hranic přemostěné napjatou realitou přešlapující na tenkém laně mezi dvěma vysokými skálami. Jeho intelektuální zjev dotvářela tenká šedá obruba brýlí, které si každou chvíli rovnal. Pravidelně se rozhlížel kolem sebe. Sledoval ostatní, aby získal novou inspiraci pro tvorbu. Dvě starší Pařížanky u vedlejšího stolu puntičkářsky lámaly čerstvou bagetu a mazaly na ni meruňkový džem. Britská rodina se dvěma malými ratolestmi se olizovala po chutné omeletě na cibulce. Student chemie četl odbornou knihu, ale po očku sledoval talíř plný lákavých sýrů. Labužnicky si na vidličku průběžně napichoval kousky jedinečného camembertu, cantalu a gruyèru. Hubert po krátké přestávce znovu listoval v nejnovějším vydání Marlie. Hlavou mu běžely poslední roky tvrdé práce v boji za prosazování veřejných zájmů. Karikatury jako výsledek tvůrčí činnosti ho naplňovaly svobodou a horlivou vášní. Úsměv mu zvýraznil vrásky na tvářích, když si vzpomněl, jak to tolikrát v redakci natřeli Sarkozymu, Hollandovi, Le Penovi a dalším politikům. Zamyšleně sledoval dění na úzké ulici, kde se procházeli pejskaři se čtyřnohými miláčky. Zároveň zaregistroval, 17
že čisticí auta dokončila své úkoly a pohnula se do garáží městských služeb. Pohled na mizející metaře mu přerušilo malé bezpilotní letadlo. Dron se ve vzduchu proháněl mezi světlehnědými budovami. Přelétával z místa na místo, jako by imitoval nálety někdejší Luftwaffe během druhé světové války. Hubert mu ale po chvilce přestal věnovat pozornost. Pomyslel si, že se nějací kluci ulejvají ze školy a hrají si. Znovu se zahleděl na hosty v kavárně a zadumaně sledoval, jak gurmánsky snídají. Probral ho až silný otřes způsobený linkou metra číslo pět. Náhle si uvědomil, jak pravidelně se prohání podzemními tunely pod kavárnou. Po chvilce se vrátil k úvodní tiráži Marlie, kde karikatura známého francouzského spisovatele předpovídala totální islamizaci Francie. Otevřel časopis a obrázek islamisty se zdviženým prstem a nadpisem „Francouzi ještě nezažili atentát? Dočkají se!“ ho najednou vystrašil. Začal se zaobírat myšlenkami, zda je správné jít až do tak provokativních extrémů. Bojovat v ringu s muži velké politiky je nejen zábavou, ale i povinností novinářů. Avšak svoboda slova v podobě urážení Mohameda, Ježíše, papeže, kněžích, rabínů anebo Buddhy mu ne vždy voněla. Občas se kvůli tomu chytil se svými kolegy. Na druhé straně svoje kolegy chápal. Karikatury ve Francii v rámci boje za svobodu slova už v dávné minulosti včetně Francouzské revoluce sehrály svou významnou úlohu. Bylo to historicky podmíněné. Otisknuté do jejich duší. Hluboko zarostlé v jejich srdcích. Mělo to značný vliv i na filozofii týdeníku Marlie. Hubert pil poslední doušek ranní dávky kofeinu. Zavolal na číšníka, aby ho přišel zinkasovat. Sebevědomý mladík arabského původu mu přinesl účet. Zahleděl se na týdeník a ostrým pohledem si změřil novináře. „Pět sedmdesát devět,“ prstem ukázal na celkovou sumu, „a za čtení tohohle týdeníku bych vám měl dát přirážku,“ štiplavou poznámkou, i když s jemným úsměvem, si dovolil popíchnout svého hosta. Hubert zaplatil a bez komentáře chtěl vstát. Vtom se mu únavou a nevyspáním zatočila hlava. Zapotácel se. Raději zůstal sedět. 18
Číšník odnesl šálek od kávy s podnosem a sklenici nedopité vody. Huberta z ničeho nic přepadl neurčitý strach. Vzpomněl si na útok na jejich redakci ze začátku listopadu 2011, kdy takřka vše shořelo do základu po Molotovově koktejlu. Skrz okno jim ho tehdy hodili neznámí pachatelé jako reakci na karikatury Mohameda. V mysli se ubíral dále do Dánska a Švédska, kde extremisti napadli řadu umělců a novinářů, kteří vykreslili Mohameda v nelichotivém světle. Neklid v něm vzbuzovaly i poslední tendence v islamistické radikalizaci způsobené extrémními názory mnoha imámů v mešitách a účast řady Francouzů ve válce v Sýrii. Obával se, že se tím vytváří podhoubí pro terorismus. : : :
V redakci Marlie panovala jako obvykle akční atmosféra. Všichni se chystali na pravidelnou středeční poradu v deset třicet. V každé místnosti vládl tvůrčí duch. Tužky v rukou talentovaných karikaturistů se pustily do nových výzev. Obratně se opíraly o jemnou strukturu papíru a zanechávaly po sobě hrdé stopy. Zároveň s debatami o čerstvě vydaném čísle s islamistou na titulce se umělci předbíhali v nápadech pro další vydání. V diskusích však bylo cítit napětí. Pár redaktorů se vnitřně neztotožnilo s provokativními karikaturami. Báli se, že tím mohou podpořit už tak se stupňující islamofobii. Navenek však deklarovali jednotu. Podobalo se to davové psychóze, která pokud se rozšíří, dá se jí těžko odolávat navzdory vnitřnímu nesouhlasu. Žilo a rostlo to ve všech. Řediteli Paulu Loutinovi už i jeho přítelkyně několikrát dala najevo, že to přehání. Kvůli nespočetnému množství písemných, telefonických a osobních výhrůžek se bez přiděleného bodyguarda nemohl pohnout na krok. Šest karikaturistů redakce včetně Huberta a ředitele, jeho osobní policejní ochránce, šéfredaktor, korektor, trojice investigativních novinářů, psychoanalytička a jejich vzácný host, cestovatel a publicista Gérard Monieux seděli v hlavní zasedačce v druhém patře. V zápalu vášnivých debat u kávy rozebírali nová témata pro další vydání týdeníku. 19
„V příštím čísle bychom měli řešit válku na Ukrajině,“ razantně se vyjádřil Loutin. Vztyčil se z křesla a na tabuli předváděl své umění. Všichni v tichosti čekali, co z toho vznikne. Hubert se už u prvních načrtnutých linií dovtípil, že jde o ruského a amerického prezidenta. „Myslím si, že Francouzi musejí zaujmout jasný postoj,“ doplnil předcházející prohlášení a do ruky ruského prezidenta vložil ukrajinskou zástavu. U jejích okrajů postupně přibývala ruská trikolóra a uprostřed znak rublu. Z druhé strany k němu kráčel americký prezident, který v ruce držel jehlu a nášivku s americkými symboly. Potom položil tužku na stůl. Předestřené téma všechny zaujalo. Takřka celou hodinu se mu intenzivně věnovali. Hubertovi se během debat o Ukrajině, Majdanu a vraždách na východní hranici vrátily myšlenky k islamistickým radikálům. Očekával důležitou obálku od kolegy působícího v Tunisku. Měl mu poslat kopie dokumentů souvisejících s džihádisty a utečenci z Magribské Afriky, kteří se pravidelně přes Středomoří snaží dostat na italské a řecké pobřeží. Podle nich se al-Káida a Islámský stát snaží zařadit mezi utečence své spící buňky, které mají za úkol dostat se do Evropy a za čas se probudit k aktivitě. Dokumenty měly obsahovat i náznaky připravované hromadné migrace z Blízkého východu do Evropy. Koukl se na hodinky. Bylo přesně jedenáct dvacet. Uvědomil si, že touhle dobou chodívá pošťačka. V pravidelných intervalech se přesouval ze židle k oknu. Sledoval dění před sídlem redakce. Na lavičce v nedalekém miniparku seděla maminka s miminkem na rukou a kolem ní pobíhal její starší syn. Holubi přelétávali ze strany na stranu pokaždé, když se k nim chlapec přiblížil. Pošťačka stále nepřicházela. Proto si opět sedl a poslouchal cestovatele Monieuxe. Vyprávěl zážitky ze svého putování po Krymské oblasti, což mělo být inspirací pro další kresby o situaci na Ukrajině. Před vedlejší budovou v tom samém čase prudce zastavil Citroën C3 černé barvy. Vystoupili z něj dva masko20
vaní muži celí v černém. Jeden z nich měl neprůstřelnou vestu světlehnědé barvy. V rukou pevně drželi kalašnikovy. Rychlým a odhodlaným krokem přešli ke vchodovým dveřím. U vstupu však nenašli, co hledali. Informační tabule oznamovala, že tam sídlí audiovizuální archiv. V jejich plánu se zjevně objevily trhliny. Zmateně pátrali po opěrném bodě, který by je přivedl k cíli. Zpoza rohu vyšla pošťačka a dva zaměstnanci audiovizuální společnosti. Muži v kuklách k nim okamžitě přiskočili. Pošťačka se náhle ocitla tváří v tvář neznámým ozbrojencům. Byla vyděšená. Hlaveň jedné ze zbraní mířila přímo na ni. Druhá hlaveň hlídala dva zaskočené pracovníky archivu. „Kde sídlí Marlie Hebdom?“ vykřikl na pošťačku muž s hnědou vestou. Nezmohla se ani na slovo. Nohy se jí třásly. V šoku stála bez hnutí. „Slyšíš, na co se ptám?“ zařval na ni druhý muž vyššího vzrůstu a vypálil několik ran do okna před nimi. Díky pudu sebezáchovy vylekaná pošťačka ukázala na správné dveře ve vedlejší budově. U vchodu z bezpečnostních důvodů nevisela žádná informační tabule. Muži bez váhání vtrhli do budovy, kde anonymně sídlil satirický týdeník. Hned nato jim ve vstupní hale nechtíce zkřížili cestu dva zaměstnanci správy objektu, kteří opravovali rozbitý výtah. Vyšší maskovaný muž stiskl spoušť a jednoho z nich chladnokrevně popravil. Druhý zalehl na zem a čekal na svůj osud. Ten pro něj byl, na rozdíl od kolegy, příznivý. Muži v kuklách se ocitli přímo před výtahem, který k jejich smůle nefungoval. Nezbývalo jim nic jiného, než běžet nahoru po schodech. Nevěděli, které poschodí je to správné. Ale byli si jistí, že na zasažení cíle mají jen pár minut, než se tu zjeví policisti. Mezi prvním a druhým patrem budovy narazili na mladou karikaturistku. Spěchala vyzvednout ze školky svou dceru. Měly jít k doktorovi. Když spatřila dva běžící ozbrojence se zbraněmi v rukou, zarazila se na místě. 21
Jeden z nich na ni zařval: „Ve kterym patře je Marlie?“ Žena nevěděla, co má dělat. Ve stresu se rozhodla získat čas. „Ve třetím,“ zalhala a čekala, co se bude dít. „Pudeš s náma!“ přikázal jí menší muž a opřel jí samopal o záda. „Běž první,“ popoháněl ji druhý. Těsně před dosažením třetího patra se jim do cesty připletl starší pán. Také se stal rukojmím. Když si teroristi uvědomili, že v nejvyšším patře se redakce Marlie nenachází, zlostí pažbou samopalu rozbili výtahové dveře a karikaturistce pohrozili. Potom hnali oba rukojmí dolů po schodech. Zastavili před neoznačenými dveřmi o patro níž. Vedle nich se nacházela klávesnice bezpečnostního systému. Byli si jistí, že tentokrát jsou na správné adrese. „Zadej kód! Určitě seš z Marlie,“ nekompromisně přikázal objemnější chlap pracovnici satirického časopisu. Nic jiného jí nezbývalo. Když ozbrojenci vnikli dovnitř, oba rukojmí se rozeběhli směrem k východu. Karikaturistka zároveň vytáčela číslo 112. Události v redakci Marlie od tohoto momentu plynuly rychle, jako krátká sekvence z hororového filmu. Všichni se cítili bezmocní, jako by se vezli v zamčené soupravě metra bez možnosti vystoupit. První místnost, kterou teroristi pokropili sprškou munice, byla kancelář správce webu. V momentě se ocitl na zemi vážně zraněný. Střelba se pronikavě vryla do duší všech přítomných. Všichni v redakci už věděli, že se děje něco mimořádného. Čas na správnou reakci ale neměl nikdo. Dokonce ani policejní důstojník zodpovědný za osobní ochranu ředitele. Oba ozbrojení muži vtrhli do zasedačky. Hubert, který těsně před tím zasedačku opustil, se ukrýval pod stolem ve vedlejší místnosti. Dveře byly pootevřené, a tak mohl situaci vidět na vlastní oči. S hrůzou sledoval 22
krvavé drama a poslouchal pravidelnou střelbu přerušovanou výkřiky: „Alláhu akbar.“ Mnozí kolegové, kteří nebyli v přímém dosahu, vytáčeli na mobilech nouzová čísla. Teroristé dokončili své poslání a několikrát zakřičeli: „Zabili jsme Marlie. Pomstili jsme Mohameda.“ Potom mezi sebou prohodili několik slov a vyběhli z redakce. Hubert jejich konverzaci zachytil. Stěny, dveře, nábytek, všechno v redakci bylo prošpikováno kulkami a postříkané krví jako na jatkách. Na zemi ležela mrtvá těla ředitele Loutina, čtyři další karikaturisté, psychoanalytička, korektor, Loutinův osobní policejní ochránce Nicolas Rossie, cestovatel Monieux a před vchodem do zasedačky ekonom. Dalších pět kolegů sténalo bolestí v důsledku ran, které jim způsobil zásah přímých anebo odražených projektilů. Ti, kterým se podařilo schovat, čekali, co se bude dít. Hubert se přesvědčil, že vrazi už nejsou v redakci. Ihned se skláněl nad těly svých kolegů a zjišťoval, zda někdo z nich přežil. Ocitl se v situaci, kterou si ráno v kavárně představoval, a zmocňovala se ho třesavka. Cítil se zodpovědný. Chtěl se vrátit o pár hodin zpět, aby mohl všechno zastavit. Chtělo se mu zvracet. Zároveň v sobě hledal špetku odvahy a zkoumal, komu ještě může pomoct. V hlavní konferenční místnosti to však už bylo marné. Nejnovější číslo Marlie leželo na zemi a karikatura islamisty na přední straně byla celá posetá červenými kaňkami. Zkrvavená, jako by tak byla záměrně nakreslená. Tak neuvěřitelně skutečně nakreslená, až vyvolávala děs. Znovu se zahleděl na slova nakresleného teroristy: „Francouzi ještě nezažili atentát? Dočkají se!“ Zhluboka se nadechl. Řadě Hubertových kolegů se podařilo uniknout na střechu budovy. Se strachem v očích sledovali další vývoj situace. Jeden z nich mobilem zaznamenával, jak dva útočníci vyšli z budovy na ulici a bez přestání stříleli na přijíždějící policejní hlídku na kolech. Když policisty střelbou zahnali, zase zakřičeli: „Alláhu akbar, pomstili jsme Mohameda.“ 23
Nasedli do citroënu a snažili se zmizet. Vtom jim cestu zatarasilo policejní auto. Spustila se další přestřelka. Uniformovaní muži byli nuceni couvnout až k bulváru Richard-Lenoir. Ozbrojenci se cítili nabuzení. Zdálo se jim, že cestu mají volnou. Najednou z druhé strany ulice spatřili novou blížící se policejní hlídku na kolech. Hned na ni začali střílet. Policisti přesile ustoupili. Ozbrojenci vystoupili z auta. Ve zpětném zrcátku si všimli přijíždět třetí hlídku na kolech. Menšímu džihádistovi se při překotném vystupování z auta vyzula bota a napůl bosý se snažil přebít zbraň. Nedařilo se mu. Pomohl mu vyšší maskovaný muž. Vypálili do jednoho z policistů několik kulek za sebou. Zasáhli ho do nohou a ramene. Bolestí se svíjel na zemi. Dalšímu policistovi se podařilo skrýt za roh budovy. S obyčejným glockem neměl proti samopalům šanci. Vyšší maskovaný muž přistoupil k postřelenému policistovi. „Tys nás chtěl zastřelit!“ zařval zuřivě. „Ne, jen…“ reagoval ležící policista arabského původu. „Co jen?!“ agresivně se zeptal útočník. „Alláh tohle nechce,“ promluvil v bolestech, „a vy…“ Nestihl však doříct. Dostal přímý zásah do hlavy. Teroristi vyčistili prostor. Zůstalo po nich dvanáct mrtvol a několik zraněných. Polobosý si obul vyzutou botu. Naskočili do auta a společně unikali na sever Paříže. : : :
Za houkání záchranářských aut dorazilo k místu činu i několik policejních jednotek. Proslulá zásahová jednotka národní policie RAID*, pařížská pobočka BRI** a protiteroristic* Zkratka pro elitní zásahovou policejní jednotku „Recherche, Assistance, Intervention, Dissuasion“ (Pátrání, Podpora, Zásah, Vyjednávání) ** Zkratka pro jednotku justiční policie „Brigade de recherche et d´intervention (Pátrací a zásahový oddíl)
24
ká jednotka mezitím nasadily všechny své nejlepší kapacity k pronásledování útočníků. Gendarmerie jim v tom pomáhala. V takovéto situaci zapomněli na vzájemnou rivalitu, která přetrvávala roky. Zpravodajská jednotka města Paříž, jakož i francouzské tajné služby zmobilizovaly nejschopnější analytiky a informátory. V terénu aktivně vypomáhali i dopravní policisté a pochůzkáři. Simultánně na vícero místech probíhaly prohlídky bytů, aut a hromadné zatýkání osob. Komisař Daniel Legrand z RAID-u společně s vyšetřovateli a techniky justiční policie osobně zajišťoval prohlídku místa činu. Jako velitel pronásledování unikajících teroristů chtěl mít přehled o každém kroku a každém detailu pátrání. Pokud by se jim podařilo zjistit cíl úniku, mohl by ihned instruovat své kolegy. Jediný ze svědků, který byl momentálně schopný jakž takž popsat dění v redakci, byl Hubert Dubois. „Vzpomeňte si na každý detail, výšku postavy, váhu, oblečení, oči, hlas! Cokoliv, co se vám zdálo zvláštní anebo podezřelé,“ povzbuzoval ho komisař Legrand, když ho vyšetřovatelé zasypali otázkami. „Není to vůbec snadný. Viděl jsem je jen chvíli a navíc zpoza stolu,“ omlouval se Hubert. Nohy se mu třásly. „Nevadí, popište cokoliv! Zkuste se soustředit!“ nabádal ho jeden z vyšetřovatelů. Hubert se zamyslel. Chvíli hleděl do země. Komisař Legrand s kolegy netrpělivě čekali. Hubert najednou obrátil pohled k Legrandovi. V hlavě se mu vyjasnilo. „Jejich francouzština byla celkem čistá. Když ale křičeli Alláhu akbar, tak bylo jednoznačně slyšet, že je to jejich rodný jazyk,“ povzdechl si. Trochu se uvolnil, ale chvění v žaludku stále nepřestávalo. Těšilo ho, že si přece jen na něco vzpomněl. Během několika následujících minut poskytl vyšetřovatelům další důležité poznatky. Za nic na světě si však nemohl vzpomenout na poslední větu v rozhovoru teroristů, kterou zachytil. Měl úplné okno. Vyšetřovatelé a forenzní experti z kriminalisticko-expertizní policie zajišťovali všechny stopy po pachatelích. Daniel Legrand hledal další osoby, které by mu mohly něco povědět. V tom mu zazvonil mobil. 25
„Promiň, Denisi, je to neodkladné? Teď nemůžu mluvit,“ omlouval se slovenskému příteli. „Chápu. Určitě jsi v plném nasazení po tom, co se u vás stalo,“ odpověděl Martinský, „takže tě nebudu zdržovat.“ „Už to víš? Jsi nějak rychlý.“ „Jsem ve Vietnamu a je tu se mnou i tvůj bývalý kolega Jean-Michel z Lyonu. Před chvílí dostal esemesku, takže jsme informováni.“ „Ve Vietnamu? Co tam děláš?“ vyzvídal Legrand. S telefonem u ucha si na stěně ve vstupní místnosti do redakce prohlížel díry po střelbě. „To, co jsme se naučili u vás, s kolegy předáváme asijským policajtům,“ pochválil kvality francouzského RAID-u. Nechtěl už Daniela víc zdržovat. Věděl, co je to soustředit se na pronásledování pachatelů. Zvlášť když šlo o teroristický útok. „Proč jsi mi vlastně volal?“ zeptal se Legrand, od rozstřílené stěny přešel k oknu. Kriminalisté, kteří fotili stopy, z toho nebyli nadšení. Překážel jim. Rozčilovali se, že tu zásahovka nemá co dělat. Martinský ho dál nezdržoval. Po hlase cítil, že je nervózní. Vysvětlil, že mu chtěl jen vyjádřit soustrast nad tím, co se Francouzům v Paříži stalo. Komisař mu poděkoval. Rozhovor chtěl ukončit, protože nevěděl, kde mu hlava stojí. Vtom mu však došlo, že Martinský jednoho ze zastřelených dobře znal. „Denisi, počkej! Nezavěšuj!“ zvolal Legrand. „Co se děje?“ „Víš, kdo je mezi obětmi?“ „Kdo?“ Martinský pevněji stiskl mobil a čekal, jaké jméno zazní ze sluchátka. „Nicolas Rossie,“ řekl Legrand. „To ne,“ vzdychl Martinský. „Co tam dělal?“ „Zabezpečoval osobní ochranu šéfredaktora Marlie.“ Nato se Legrand omluvil, že musí končit. Jeden z vyšetřovatelů protiteroristického mu naznačoval, že se mu snaží dovolat jeho kolegové. Shánějí ho už i přes vysílačku. I když spojení ukončili, Martinský stále držel telefon u ucha. Opařeně stál na jednom místě. Z informace se nemohl vzpa26
matovat. Vzpomínal si na Nicolase, který po vzniku samostatného Slovenska přišel jako policista zabezpečovat ochranu nově vytvořeného francouzského velvyslanectví. Seznámili se na slavnostním otevření ambasády. Martinského tehdy přizvali jako slovenského policistu, který spolupracoval s francouzskými vyšetřovateli na některých případech pašování nebezpečných materiálů z Ukrajiny a Maďarska. Pravidelně se potom během čtyř let Nicolasova působení na Slovensku setkávali. Stali se dobrými přáteli. Než to detektiv Martinský rozdýchal, uplynul čas přestávky. V Ho ČI Minově Městě se pustil do další praktické přednášky.