Můj malý bráška Otík S pocity opravdového zadostiučinění a vděku vítám toto vydání Sebraných spisů mého bratra Oty Pavla. Otí by měl patrně velkou radost a jeho Sebrané spisy, které jsou vydávány poprvé, bez mála třicet let po jeho odchodu, jistě udělají stej nou radost početné obci čtenářů. Když jsem přemýšlel čím mohu přispět k úvodu posledního dílu jeho Spisů, rozhodl jsem se pro tři dopisy, které jsem Otímu napsal do knížkek vyda ných po jeho smrti. Věty, řádky, slova těch dopisů vznikaly bolestně, trýznivě a jsou mým bezvýhradným a opravdovým vyznáním: Otík byl pro mě nejmilovanějším člověkem na téhle naší b�n; Hermína a Leo Popperovi, rodiče Oty Pavla. Foto: Jiří Pavel
Jiří Pavel
- 5 -
Můj malý bráška Otík S pocity opravdového zadostiučinění a vděku vítám toto vydání Sebraných spisů mého bratra Oty Pavla. Otí by měl patrně velkou radost a jeho Sebrané spisy, které jsou vydávány poprvé, bez mála třicet let po jeho odchodu, jistě udělají stej nou radost početné obci čtenářů. Když jsem přemýšlel čím mohu přispět k úvodu posledního dílu jeho Spisů, rozhodl jsem se pro tři dopisy, které jsem Otímu napsal do knížkek vyda ných po jeho smrti. Věty, řádky, slova těch dopisů vznikaly bolestně, trýznivě a jsou mým bezvýhradným a opravdovým vyznáním: Otík byl pro mě nejmilovanějším člověkem na těhle naší b;a� Hermína a Leo Popperovi, rodiče Oty Pavla. Foto: Jiří Pavel Leo Popper se svými syny
- 5 -
Jiří Pavel
Nečekat, až něco přijde (dopis první)
Otí, od 31. března 1973 mě každé setkání s Te bou bolí a čas rány nehojí, je to horší a horší. Vzpomínám... O židovských svátcích Chanuka četl na obci Petr Haničinec Tvoji povídku Běh Prahou. Ten večer ji četl i pro našeho společného přítele Arnošta Lus tiga, jeho ženu Věru, syna Pepíka, kteří přiletěli do �rahy z WasJingtonu, protože byl 17. listopad 1989. Cetl ji pro Zidy, pro které byla hojivým balzámem. A nejen pro ně. Byla nejčtenější nejen proto, že byla zakazovaná, tisískrát přepisovaná, předávaná jako štafeta naděje. Cetli ji i na Svobodné Evropě 28. října 1988, kdy se policie na Václavském náměstí s demonstranty příliš nemazlila. Vzpomínám na jeden večer v sedmdesátém prvním, kdy jsi ke mně přišel do Opatovické, vyří �ený, s�rtelně vyčerpaný, na pokraji fyzického 1 psych1ekého zhroucení. Přišel jsi ze Spisovatele, kde jsi měl odevzdat rukopis „Smrt krásných srnců". Vrchol knížky, povídku „Běh Prahou" vy hog.ili, uložili udělat další úpravy, hlavně týkající se Zidů. Bylo to jak utnout krásné ženě hlavu, jako řeka bez ryb, les bez stromů. Druhý den jsi okleš těnou knížku odevzdal a opět jsme spolu, jako mnohokrát předtím, jeli do ústavu. Tyhle jedové kapky Tě provázely posledními léty života, zkraco valy ho, nebylo jich málo. - 6 -
Nechci dál ošklivosti života rozvádět. Jsme teď, nebo se snažíme být, po naší sametové revo luci, slušnější, tolerantnější, alespoň někteří z nás. Nebudu už pokračovat ve výčtu jedových kapek. Pro Tebe, Otíku, bylo vlastnější, případnější slovo štěstí. I když jsi ho neměl ve svém krátkém životě tolik jako ostatní lidé, třeba i tací, co si ho ani ne zasloužili. Ale Ty sis těch prchavých chvilek štěstí neobyčejně vážil. Dovedl ses z nich radovat mezi těžkou prací a ještě těžší nemocí. Radoval ses z dopsané povídky, knížky, která vyšla, z návratu k řece po pěti letech v ústavu. Vzal jsi řeku do dlaní a políbil ji. Radoval ses z narození syna, z toho, že Ti bylo dáno napsat své dvě až čtyři stránky denně, žes vyšel bosý k Berounce na Kouřimecké Rybárně... Těch smutnějších a tragických zážitků bylo víc. Táta, který byl nesmírně hrdý na Tvou první knížku Dukla mezi mrakodrapy, se Smrti krás ných srnců nedočkal. Zemřel v únoru 1968, nedo čkal se ani okupantů, což by mu dalo stejnou ránu jako popravy Slánského a jeho druhů v roce 1952. Vím dnes, a Tys také věděl, že není důležité, kolik knížek autor napíše, ale také jaký byl, jak žil. Někdy stačí jen jedna kní�ka a řekne víc než stohy jiných, které v těch uplynulých létech chrlily naše tiskárny. Knížky spisovatelů, kteří si mastili kapsy za díla, která málokdo četl. Spisovatelů, kteří se podepsali i na tom, že mnoho jiných spisovatelů nemohlo u nás i v zahraničí vycházet, že nevyšel ani Tvůj Běh Prahou. 7 -
Nečekat, až něco přijde (dopis první)
Otí, od 31. března 1973 mě každé setkání s Te bou bolí a čas rány nehojí, je to horší a horší. Vzpomínám... O židovských svátcích Chanuka četl na obci Petr Haničinec Tvoji povídku Běh Prahou. Ten večer ji četl i pro našeho společného přítele Arnošta Lus tiga, jeho ženu Věru, syna Pepíka, kteří přiletěli do �rahy z Wasvhingtonu, protože byl 17. listopad 1989. Cetl ji pro Zidy, pro které byla hojivým balzámem. A nejen pro ně. Byla nejčtenější nejen proto, že byla zakazovaná, tisískrát přepisovaná, předávaná jako štafeta naděje. Cetli ji i na Svobodné Evropě 28. řijna 1988, kdy se policie na Václavském náměstí s demonstranty příliš nemazlila. Vzpomínám na jeden večer v sedmdesátém prvním, kdy jsi ke mně přišel do Opatovické, vyří zený, smrtelně vyčerpaný, na pokraji fyzického i psychického zhroucení. Přišel jsi ze Spisovatele, kde jsi měl odevzdat rukopis „Smrt krásných srnců". Vrchol knížky, povídku „Běh Prahou" vy hogili, uložili udělat další úpravy, hlavně týkající se Zidů. Bylo to jak utnout krásné ženě hlavu, jako řeka bez ryb, les bez stromů. Druhý den jsi okleš těnou knížku odevzdal a opět jsme spolu, jako mnohokrát předtím, jeli do ústavu. Tyhle jedové kapky Tě provázely posledními léty života, zkraco valy ho, nebylo jich málo. - 6 -
Nechci dál ošklivosti života rozvádět. Jsme teď, nebo se snažíme být, po naší sametové revo luci, slušnější, tolerantnější, alespoň někteří z nás. Nebudu už pokračovat ve výčtu jedových kapek. Pro Tebe, Otíku, bylo vlastnější, případnější slovo štěstí. I když jsi ho neměl ve svém krátkém životě tolik jako ostatní lidé, třeba i tací, co si ho ani ne zasloužili. Ale Ty sis těch prchavých chvilek štěstí neobyčejně vážil. Dovedl ses z nich radovat mezi těžkou prací a ještě těžší nemocí. Radoval ses z dopsané povídky, knížky, která vyšla, z návratu k řece po pěti letech v ústavu. Vzal jsi řeku do dlaní a políbil ji. Radoval ses z narození syna, z toho, že Ti bylo dáno napsat své dvě až čtyři stránky denně, žes vyšel bosý k Berounce na Kouřimecké Rybárně... Těch smutnějších a tragických zážitků bylo víc. Táta, který byl nesmírně hrdý na Tvou první knížku Dukla mezi mrakodrapy, se Smrti krás ných srnců nedočkal. Zemřel v únoru 1968, nedo čkal se ani okupantů, což by mu dalo stejnou ránu jako popravy Slánského a jeho druhů v roce 1952. Vím dnes, a Tys také věděl, že není důležité, kolik knížek autor napíše, ale také jaký byl, jak žil. Někdy stačí jen jedna kní�ka a řekne víc než stohy jiných, které v těch uplynulých létech chrlily naše tiskárny. Knížky spisovatelů, kteří si mastili kapsy za díla, která málokdo četl. Spisovatelů, kteří se podepsali i na tom, že mnoho jiných spisovatelů nemohlo u nás i v zahraničí vycházet, že nevyšel ani Tvůj Běh Prahou. 7 -
Už mnoho let tu nejsi s námi. Cos jen měl plánů, co titulů knih: ,,Fialový poustevník" (o ma líři a řezbáři Václavu Matouškovi z poustevny pod Týřovem), ,,Poslední ráj" (o dobrém člověku Jar dovi Zýkovi z Rybárny na Kouřimci), ,Jak jsem se zbláznil" (kapitoly, jež jsi mně vyprávěl v nemoc nici, a já vůl, v té době ještě novinář, jsem nepo myslel vzít magneťák a ta smutná, fascinující vy právění nahrát), ,,Buštěhradská dráha" (o dětství, když jsi byl s mámou v Buštěhradě sám, táta byl v terezínském ghetu, Bufák stavěl v Německu kryt pro Hitlera a já byl v Mauthausenu), ,,Sexuální po vídky" (krátká vyprávění o dívkách a ženách, kte rých bylo v Tvém životě tak málo)... Mohl bych po kračovat, těch titulů zamýšlených knih bylo šestnáct. Nebudou, tak jako nebylo prase v JZD Vrané, v té povídce o tátovi a mámě. Ale co je a snad i bude, že lidé zase volně vy dechli, novináři a spisovatelé mohou psát, malíři malovat, sochaři sochat, fotografové fotografovat, hudebníci hrát a to všechno bez cenzury. Jsem rád, že i Tvoje psaní bylo malou kapičkou do společen ského přerodu, který, jak doufám, bude pokračo vat. A jak jsi předpověděl, jsou Tvoje knížky skoro ve všech chalupách milovaného kraje kolem hradu Křivoklát, na Buštěhradě, ale nejen tam. Jsou roze brány ještě ten den co vyjdou. A tiskem vyšel ko nečně i Běh Prahou. Měl bych Ti také povědět, jak jsme se setkali s Karlem Kynclem, zpravodajem BBC v Londýně, - 8 -
v krčské porodnici a povídali si o Americe a Chi cagu, kde jsi ho potkal při zájezdu s fotb�listy Dukly. Seděli jsme v pracovně primáře Karla Suka a do té pracovny mi kolem deváté hodiny ranní přivezli ukázat právě narozenou dceru Terezu, moji dceru. Promiň, už se zase chvástám, v mém věku a při mém vzdělání, jak Ty bys řekl. Vrchní sestra mi sice blahopřála k vnučce, ale to jsem pro slzy vůbec nepostřehl. Já si Ti někdy připadám jako náš táta. Když byl starší, měl hned slzy v očích, ale máma, o které tak často říkal, že je svě tice, odpovídala, že je starý komediant. Takže po ohlášení zprávy o Terezce jsem se vzpamatovával nad lahví koňaku... Měl bys určitě, jak Tě znám, z Terezky radost, stejnou jako mám já. Když jsi mi nejvíce v těch uplynulých letech chyběl, znovu a znovu jsem si opakoval větu z Tvého dopisu Bufákovi z S. února 1968: ,, Umět se radovat. Ze všeho! Nečeka� že v budouc nosti přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšťho už nepřijde. « JIŘÍ PAVEL, 1990
- 9 -
Už mnoho let tu nejsi s námi. Cos jen měl plánů, co titulů knih: ,,Fialový poustevník" (o ma líři a řezbáři Václavu Matouškovi z poustevny pod Týřovem), ,,Poslední ráj" (o dobrém člověku Jar dovi Zýkovi z Rybárny na Kouřimci), ,Jak jsem se zbláznil" (kapitoly, jež jsi mně vyprávěl v nemoc nici, a já vůl, v té době ještě novinář, jsem nepo myslel vzít magneťák a ta smutná, fascinující vy právění nahrát), ,,Buštěhradská dráha" (o dětství, když jsi byl s mámou v Buštěhradě sám, táta byl v terezínském ghetu, Bufák stavěl v Německu kryt pro Hitlera a já byl v Mauthausenu), ,,Sexuální po vídky" (krátká vyprávění o dívkách a ženách, kte rých bylo v Tvém životě tak málo)... Mohl bych po kračovat, těch titulů zamýšlených knih bylo šestnáct. Nebudou, tak jako nebylo prase v JZD Vrané, v té povídce o tátovi a mámě. Ale co je a snad i bude, že lidé zase volně vy dechli, novináři a spisovatelé mohou psát, malíři malovat, sochaři sochat, fotografové fotografovat, hudebníci hrát a to všechno bez cenzury. Jsem rád, že i Tvoje psaní bylo malou kapičkou do společen ského přerodu, který, jak doufám, bude pokračo vat. A jak jsi předpověděl, jsou Tvoje knížky skoro ve všech chalupách milovaného kraje kolem hradu Křivoklát, na Buštěhradě, ale nejen tam. Jsou roze brány ještě ten den co vyjdou. A tiskem vyšel ko nečně i Běh Prahou. Měl bych Ti také povědět, jak jsme se setkali s Karlem Kynclem, zpravodajem BBC v Londýně,
v krčské porodnici a povídali si o Americe a Chi cagu, kde jsi ho potkal při zájezdu s fotbaj.isty Dukly. Seděli jsme v pracovně primáře Karla Suka a do té pracovny mi kolem deváté hodiny ranní přivezli ukázat právě narozenou dceru Terezu, moji dceru. Promiň, už se zase chvástám, v mém věku a při mém vzdělání, jak Ty bys řekl. Vrchní sestra mi sice blahopřála k vnučce, ale to jsem pro slzy vůbec nepostřehl. Já si Ti někdy připadám jako náš táta. Když byl starší, měl hned slzy v očích, ale máma, o které tak často říkal, že je svě tice, odpovídala, že je starý komediant. Takže po ohlášení zprávy o Terezce jsem se vzpamatovával nad lahví koňaku... Měl bys určitě, jak Tě znám, z Terezky radost, stejnou jako mám já. Když jsi mi nejvíce v těch uplynulých letech chyběl, znovu a znovu jsem si opakoval větu z Tvého dopisu Bufákovi z 5. února 1968: » Umět se radovat. Ze všeho! Nečeka� že v budouc nosti přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď a v budoucnu nic krásnějšího už nepřijde. " JIŘÍ PAVEL, 1990
- 8 -
- 9 -