Kapitola I
Z „ULICE" V BELLEVILLE DO „SALONU" V BERNAY oje sestra Edith ... měly jsme společného otce, Louise Gassiona. Nebyl to špatný chlap. Po ženských býval celý divý a měl se čile k dílu, takže své potomky ani všecky neznal.Je pravda, že ani ty jeho klisničky si nebývaly otcovstvím úplně jisté. Měl děti, které nebyly jeho, a měl zase jiné, o kterých vůbec nevěděl. Těch známých napočítal asi devatenáct, ale kdo by to tak nachlup zjišťoval ... Takto se žilo v prostředí, kde před zplozením dítěte či po něm nikoho ani nenapadlo, aby hned bouřil úředníky na radnici. Měla jsem však dalšího otce, který mi dal aspoň jméno, když už ne život; jmenoval se Jean-Baptiste Berteaut. Matka se vdávala v patnácti, v šestnácti se rozváděla a mě la přede mnou tři dcery blíže neurčeného původu. V té době zrovna žila sama, ve stejném domě jako otec Gassion, ve Falguiere. Byla válka, otec byl na frontě a mě počali během jedné rozkošné dovolené v roce 1917. Nešlo tu o žádnou chvilkovou známost: už dávno se jeden druhému hbili, a když se náhodou setkali, nikdy si to nezapomněli dokázat. To však nemohlo matce zabránit, aby si, jakmile tatíček odjel do pole, nenabalila osmnáctiletého kluka - muži byli
M
10
I
EDITH PIAF
PRVNÍ ČÁST/ KAPITOLA I
vzácní-, a to právě byl ten Jean-Baptiste Berteaut. Pocházel z Autunu a neváhal si pověsit na krk dvacetiletou ženu se třemi dcerami, plus další, na kterou bylo zaděláno, to jest mne. Takže v den svých dvacátých narozenin odpochodoval chudák Jean-Baptiste k pluku s odpovědností za pět dětí. Ještě jsem ani nezačala brát rozum, a už nás dětí bylo doma devět, ne všechny však od tatíka Berteauta, jak jsme mu říkali. Možná vám to bude připadat zvláštní, ale ti dva se měli strašně rádi. Matce to ovšem nevadilo, aby si občas nevyrazila do světa s taštičkou naditou, a nevrátila se s taštičkou prázdnou, zato však s novým aplégrem v břiše. Narodila jsem se v Lyonu, čirou náhodou. Bylo mi právě jedenáct dní, když jsem se vrátila do Paříže. Máma prodávala kytky na chodníku v ulici de la Mare, ve směru k ulici des Pyrénées, zrovna proti bellevillskému kostelu. Do školy jsem skoro nechodila. Našim to nepřipadalo až tak nutné. Sice jsem tam občas zabrousila, ale spíš náhodou ... hlavně na začátku školního roku, když se dávaly příspěvky na elektřinu, a pravidelně 1. ledna, když se rozdávaly boty. K jinému užitku podle matky škola nebyla. Všecko ostatní vyřídila slovy: ,,Se vzděláním je to jako s jměním: člověk ho musí mít moc, aby nevypadal jako chudák." Protože tenkrát nebyla školní docházka tak přísně povinná, mojí školou byla ulice; vybrané způsoby tam člověk zrovna nepochytí, ale velice rychle se naučí, co je život. Dost často jsem běhala za tátou Gassionem do hotelu ve Falguiere. Moc jsem se vždycky těšila, věděla jsem, že mě tam rádi uvidí. Uvědomil si, že se mu podobám, byla jsem drobná, pružná, s velikýma tmavýma očima, prostě jako bych mu z oka vypadla! Učil mě všelijakým kouskům, poroučel mi velké limonády s ledem a občas mi podstrčil nějaký groš.Já tátu měla strašně ráda. Říkal mi prostě a jednoduše Simono, žádným tím šišlavým jménem, co si rodiče povinně vymýšlejí pro své děti. Vídal
Z "ULICE" V BELLEVILLE DO "SALONU" V BERNAY mě
že jsem vyrostla. Patrně to byl pro něho dostatečný důkaz, že mě matka řádně krmí a vychovává. Jednoho dne se ten zdárný růst asi zastavil, protože dodnes neměřím víc jak půldruhého metru. Byl akrobat, artista, ale ne ten na poutích nebo v cirkuse. Jeho jevištěm byl chodník. , Věděl, jak to na ulici chodí, měl cit pro kouty, které nesou. Neusadil se jen tak leckde. Mezi kolegy platil za znalce výhodných míst, by to zkrátka profesionál. Už samotné jeho jméno bylo doporučením. Když člověk řekl jsem Gassionova, vynutil si tím jistý druh úcty. Když tatík rozbil stan na nějaké třídě nebo na bulváru zkrátka na něčem širokém, kde je hodně místa a lidé se mohou bez obtíží zastavit a pohodlně okounět - když tedy tatík rozložil svůj "koberec" - čtvereček koberce vydřený až na osnovu bylo hned jasné, že přestává legrace a nastává vážná podívaná. Přihnul si pořádně z láhve, což je gesto, které se lidem zamlouvá, protože když chlapík předem pije, znamená to, že se řádně . zpotí. A pak dal k lepšímu nějaký vtip. Edith se s ním potloukala šest let - od osmi do čtrnácti - a moc pěkně ho dovedla napodobit. Strašně ráda se opičila po lidech. Odkašlala si, jako to dělával tatínek, hlas jí zdrsněl, a spustila: "Uvidíte, co uvidíte, vážení. Bez reklamy a bez humbuku, umělec pracuje rovnou před vámi, bez sítě,bez pilin, bez serepetiček. Až vybereme sto sou, začínáme." · V té chvt1i hodil nějaký vejr na kobereček desetník, jiný dvacetník. ,,Vidím, že jsou mezi vámi milovníci umění, skuteční znalci. Pro vaše potěšení a pro tu čest vám předvedu jedinečné číslo ekvilibristiky na palcích, jaké neuvidíte na éelém svě tě. Sám velký Barnum, kníže cirkusu, mi za ně nabízel sumy přímo pohádkové. Ale já mu řekl: ,Pařížská krev, ta není na prodej. (No, nemám pravdu, vašnosti?) Svofe zlato si nechte, já si nechám svou svobodu.'" rád a pokaždé
říkal,
I 11