HOLKA DRZÁ 1.
kapitola
AMOR MAGOR ,,No jó, mužský, ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle iim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitido. Žádné klimakterium. Ale pak najednou... zdechnou." Věra Chytilová Pro tuto kapitolku je vhodný retro song, který nikdy neomrzí: Bonnie Tyler - I Need o Hero
"
Když je holce - cet let, nemá v sobě pocit, že musí světu natrhnout prdel vlastní existencí, že se z ní každej musí posadit na zadek a rozhodně si, jsouc obyčejnou českou herečkou, nepřipravuje děkovnou oscarovou řeč. Tedy já určitě ne. Mě vždycky šokovaly sny mých spolužaček, zvláště těch, které tou dobou ještě v ničem nehrály, dokonce často ani anglicky neuměly, jak vedou dojatě srdceryvnou řeč při předávání Oscarů jejich maličkosti za mimořádný herecký počin. To mně se zdály úplně jiný sny. V podstatě měly všechny podobnej scénář, jen obsazení bylo proměnlivé . Spočívaly v jediné zdánlivě prosté, všem lidem přístupné věci. Toužila jsem po tom, aby přišel pan On, Miláček Jedinečný, kvůli kterému se mi roztočí SMĚRODATNÍK. Směrodatník je alchymisticky přesnou kombinací běžícího kolovrátku mozku, srdce a tamtoho mezi nohama se silným zásahem do duše. Jak se to stane, to nikdo netuší. Sejme vás to naprosto nepři pravené. Třeba takhle:
TEREZA ŠEFRNOVÁ Jdu do televize, pač mám schůzku se starším, zkušenějš ím a obr slavným scenáristou, kterého ke mně přidělili, neboť mé nápady na zbrusu nový scénář jsou prý vynikající, ale je zapotřebí vnutit mi pro sichr seriozního autora-scenáristu. Jistě, jak by ne. Jsem jen obyčej ná herečka, která má za sebou pouhý tucet scénářů, tak je potřeba přidělit mi mužný dozor. Nejlépe doživotně. Naštvaně čekám v křesílku. Nohy přehozené přes opěrku a dlouhej kouř. Vtom zezadu přichází NĚKDO, kdo mi v příštích minutách zaseje zárodečné semínko, které mi později zlomí srdce. Projela mnou vlna, kterou nešlo přeskočit ani se jí vyhnout. Prostě jsem se v ní zcela iracionálně ve vteřině utopila. V ten okamžik, dala bych za to ruku do ohně, jsem skutečně ucítila třepetání Amorových křídlel. Po nich zbyl jen podivný, až trochu škodolibý chechot. Slavný scenárista v neskutečně seknoucím obleku od Arman iho si sedl naproti mně a já nevycházela z údivu. Proboha, to ne! On je naživo ještě hustější než na fotkách z časáků . Přede mnou seděl hezounkovský nadutec v plné polní a okamžitě spustil: ,,Teda vy jste ale krásná HOLKA. To jsem ani nečekal, že to bude tak příjemná spolupráce." Snažil se vlichotit. Rozechvěla jsem se po celém těle uvědomě ním, že mě ten trouba Amor takhle blbě trefil. Jenže pan scenáristická legenda ví přesně co říct. Je tak vtipnej! Ve chvíli si notujeme jako dvě spřízněné duše. Srdce se ozývá. Buší jak o závod. To jeho filmy, knížky a scénáře formova ly celej můj postpubertální vývoj. Vtom si všimnu, že ten dobře navoněnej náfuka má na prstě i prsten. A ne nějakej moderní, z bílýho zlata nebo ocelovej. Ne! On má zlatou obroučku. Což, milý Watsone, znamená, že je ženatej nejmíň čtvrt století.
~10
HOLKA DRZÁ 2.
kapitola
'KDO BY TOHLE NIKDY NEMĚL ČÍST ,,Muž je jako koberec. Položte ho dobře hned napoprvé amůžete po něm šlapat celý život." Marilyn Monroe (Milá Marilyn, škoda že jsi k tomuhle citátu také nepřiložila manuál na správné pokládání.} Píseň
vhodná pro tuto kapitolku: Depeche Mode - Persono! Jesus
Jistě. Je to knížka a jako taková je určena ke čtení. Navíc už jste
se začetli, takže nejspíš nechápete, proč nepokračuju a vopruzuju tady s nějakou odbočkou. Klid. Tohle je důležitý. Hned za pár řádek navážu a postupně na sebe všechno vyklopím. Pěkně přehledně. Existuje tedy pár lidí, kteří by tuhle knížku nikdy neměli číst. Jedním z nich je určitě náš milovaný Higgins. Pan profesor Henry Higgins, abych byla přesná. Já mám k němu takovej hodně citovej, až nábožnej vztah. Jsem mu za to jeho tutorování na fakultě moc vděč ná a představa, že se tahle kniha Higginsovi dostane do ruky, mě děsí. Pač on ode mne četl vždycky jenom nějaký eseje a seminárky. V nich se sprostě prostě nemluví. Jo a ještě bakalářku, jenže v ní bylo nejdrsnější sprostý slovo tak akorát „kompromis". A taky jestli si to někdy přečte Brumbál, tedy pan profesor Albus Brumbál, kterej mě vede teď, na doktorandským, nebo mu to někdo řekne, no to se propadnu na místě. A nebudu vědět kam s očima. Panebože, a až si tohle přečte moje Babička, to bude strašnýll! Nejhůř. Prostě není zbytí, no. Musím to nejdřív napsat a pak to před nima snad nějak ututlám.
/'~
11~
TEHEZA ŠEFRNOVÁ Nevím, iestli mě můj Nakladatel pochopí, až ho budu přesvědčo vat, že tahle knížka v žádném případě nesmí mít rek1amu ani PR. A už vůbec by se o ní neměl nikdo dozvědět. Hlavně ne Higgins, Brumból a moie Babičko. A taky Tomáš Halík, prolože to u.z bych nesmělo ani do kostela a to bych byla úplně v háji. Radši vytvořím seznam lidí, kterým by se tahle kniha nikdy nemělo dostal do rukou. ! když naše Babička možná na tom seznamu být nemusí. Občas totiž umí překvapit. Jako tehdy, když jsme měli absolvenstk.ý předsta vení no herecký škole. Pod režiiním vedením Geniálního Vzteklouna jsme inscenovali iednu Witkiewiczovu hru, jó tom hrála hlavní roli a hrozně mě to štvalo. Vůbec isem nechápalo, proč mi režisér tuhle roli dal. Proč mě ioko neobsadil do r.ěioký menší roličky? Pár jich lom je. V maličký roličce bych se vopravdu herecky vyblbla a vyřá dilo. No neobsadil. Holka holt musí mít hlavní roli, no. Nepomohlo ani, že isem za ním furt lezla o prosilo ho, ať mě přeobsadí. Že to bude ku prospěchu věci, poč vůbec nevím, co s tou rolí mám dělat. Jeho odpověď bylo ale pořád stejná: ,,To ie vidět, že vůbec nevíš. Tak la:-.kavě přestoi1 vymej,:';let argumenty proč to nehrát a hraj." Přišlo mi, že si to úplně sadisticky užíval, každý to svý: N e." Moc dobře věděl 1 jak mě tím mučí. Paradoxně jsem mu za lo zpětně moc vděčná. Díky tomu, že nepovolil, nepřeobsadil mě a rajtoval na mně jako Macháček v nejvzteklejších letech, jsem dostala takovou školu, že z toho ~íju dodnes. Těžko by se našel druheí takovej, kterej by se zo mě postavil proti všem, i navzdory mně samotný, a prostě mě trpělivě dokopal tam, kom chtěl. O tomhle reižovi kolujou všelijaký starky a herci ho často drbou, že ie na ně sprostei o řve . Jenže on k tomu má důvod. Zvláště u mě ho teda fakt měl. A to jeho řvaní tehdy půso bilo mocněji než sto milionů dobře míněn ejch rad. V týhle hře je takovej dementní monolog o jó vůbec nevě::lěla co s ním. Říkalo jsem lo furt úplně blbě. Nakonec Geniálního Vzteklouno napadlo elegantní řešení. Instruoval mého kolegu, aby mi při tom 11
'l~. ,;