Issuu

en tak z ﬂeku mě napadají hned čtyři důvody, proč chlastám. Za prvé, jsem kreativní člověk, a všecko, co vyplodím, až znepokojivě nesplňuje mý očekávání. Alkohol pomáhá neutralizovat pocit zklamání. Za druhé je tu můj zjev. Jsem vysokej, plešatej a nosím brejle se sklama tlustýma jako popelníky. Na fotkách vypadám jako sériovej vrah na útěku. Nebo laboratorní asistent doktora Mengeleho. Dřív jsem prohlašoval, že trpím předčasným ústupem vlasů, ale teď, když je mi osmatřicet, nepředstavuje má plešatost žádnou velkou výjimku. Moje holá kebule patří k těm blyštivejm kabošonům, který snad ani nedokážou udržet jedinej vlásek. Protože mám skla brejlí tak tlustý, ani se neobtěžuju s nějakejma fajnovejma rámečkama. Kupuju si takový ty nounejm černý, jaký nosí Clark Kent. Za třetí jméno. Mý prostřední je Daniel. Danny Nixon, takhle mi říkají. Můžete hádat, jak zní mý křestní jméno, dám vám jeden pokus. Fotřík, skalní republikán, vždycky neochvějně zastával názor, že to byl na jeho hrdinu děsnej podraz, když ho donutili abdikovat. Ne, nejsme pokrevně spřízněný. A jo, uvažoval jsem, že si ho dám změnit. Představovalo by to ale až moc námahy. A navíc už jsem si na to jméno vlastně zvykl. Tak nějak se ke mně hodí. A konečně, piju, abych se vyrovnal se stresem, kterýmu jsem neustále vystavovanej. Vemte si třeba ten incident pár týdnů před Vánocema 2016. Ještě s jedním chlápkem ujíždíme pozdě v noci po prázdný silnici na odlehlým předměstí 5

San Franciska. V kufru mýho auťáku leží mrtvola. Aspoň doufám, že je dotyčnej mrtvej. Mám určitý pochybnosti. Ten borec, co řídí, vypadá neuvěřitelně klidně. Nervy z ocele. To já jsem na druhou stranu totálně rozhozenej. Studenej pot, třesavka, srdeční tep někde na úrovni kolibříka. Můj život je jedno ﬁasko za druhým. Je naprosto jasný, že zoufale potřebuju pořádnýho frťana.

První kapitola

Pěkně od začátku Září 2016

ovolená! Šinu si to do Tahoe ve svým novým fáru, Chrysleru Cordobě z osmasedmdesátýho. Možná si ten model pamatujete. Můj má ale na sedadlech látkový potahy, ne tu fajnovou „korintskou kůži“, co v televizních reklamách opěvoval Ricardo Montalban. (Můj předchozí auťák, AMC Rambler z osmasedmdesátýho, nutně potřeboval součástku, která jednou provždy zmizela z týhle planety.) Líbila se mi barva tý cordoby (světle hnědá, místy oprýskaná) a fakt, že vinylová střecha se nahoře odlupovala. Když už je člověk jednou plešatej, říkal jsem si, tak proč to nepojmout důsledně? Cenu jsem usmlouval na dvanáct stovek na dřevo. Jenom samotný ty obrovský chromový spinnery by stály minimálně tolik. Takže je to, jako bych ten auťák dostal zadara nádavkem. Jezdím výhradně v autech z osmasedmdesátýho, roku mýho narození. To samý platí i pro nákup sterea a dalších spotřebičů, ačkoli když mi moje stará trinitronka odešla do věčnejch lovišť, udělal jsem u telky výjimku. Jeden můj známej, co se snaží stát básníkem, napsal o mým novým auťáku následující verše: Dannyho cordoba Šerý přízrak dávnověku Super fáro od Chryslera Parádička za pár šupů Takhle voní disko éra

Pod kapotou motor duní Šlape líp, než by se zdálo Čtyřicet let na výsluní Se však na něm podepsalo Sání rezne, lak se ztrácí Brzdit žádná laskomina Je to celé, přiznejme si Nablýskaná rachotina

Achich ouvej, špatný zprávy. Zapalovač cordoby nefunguje. Tohle je v případě přibližovadla Dannyho Nixona naprosto zásadní nedostatek. Ani se mi nechce věřit, že když jsem auťák obhlížel, zapomněl jsem ho zkontrolovat. Jasně, můžu použít normální zapalovač, jenže takhle celej ten manévr vypadá o moc míň frajersky, než když si připalujete chesterﬁeldku od do ruda rozžhavený cívky. Rozhodně problém, na kterej se musí můj mechanik urgentně vrhnout, jen co se vrátím. Sakra, tohle si skoro říká o okamžitý tísňový volání do AAA. Když jsem dorazil do Tahoe City, chcalo jak z konve. Déšť mi nevadí. Pro auťák je to jako voskování zadara. Kov hnedka přímo září. Světlehnědá cordoba se po dešti leskne tak, že už snad o moc líp ani vypadat nemůže. Zarezervoval jsem si pokoj v motelu Durango. Už jsem se tam kdysi ubytoval a našel jsem v Gideonově bibli zapomenutej stodolarovej pokerovej žeton z kasina Harrah’s. Tenkrát jsem se ocitl náboženskýmu vytržení asi tak nejblíž za celej svůj život. Děsná škoda, že ten bazén ve tvaru ledviny už zasypali. Dalo se tam kecat s holkama a přitom pěkně zblízka obhlížet nabízený zboží. I když momentálně by bazén moc povyražení stejně nenabídl, jelikož je něco kolem deseti stupňů a furt cáká. V rádiu říkali, že v noci nám bude možná i trochu sněžit. Je ještě pořád půlka září, nebo jsem se někam propadl časovou průrvou? 8

Tenhle motel mám rád, protože stojí hned vedle obchodu s chlastem. A nenabízí žádnej výhled na jezero, kterej by vyšrouboval cenu. Zdejší ošuntělý pokoje laděný do kovbojskýho stylu mají za sebou bohatou minulost. Klidně se můžete vsadit, že jenom tahle matrace zažila nějakejch deset tisíc výměn pohlavních informací. Tady se rozhodně ukládáte na posvěcenou půdu. Akorát povlečení trochu smrdí. O tři dny později. Do kasina jsem se ještě nedostal. Zůstávám zalezlej v Durangu, liju do sebe Jacka Danielse, hulím chesterfieldky a celej den čučím na bednu. Je to až neskutečný, o jakou fůru zábavy každej den přicházím, protože jsem v práci. V příštím životě se hodlám vrátit jako znuděná předměstská panička. Jenom já, telka, flaška ginu, poněkud zanedbávanej vysavač a komatózní harant v postýlce. To si pište, že budu mít celej den pracku v gaťkách a budu udržovat pícku pěkně v pohotovosti a doruda rozžhavenou. A až si přijde kluk, co roznáší noviny, pro peníze, svedu toho hošíka někde mezi Riskuj a Milionářem. Konečně jsem se dohrabal do sprchy, oholil se a šel obrazit pár svejch oblíbenejch barů. Vyhýbám se podnikům, před kterýma stojej řady nablejskanejch harleyů. Může se vám stát, že si klidně klábosíte s nějakou slibnou kostí a že je to holka některýho motorkáře, zjistíte pozdě. Naštěstí je dneska spousta těch dam samá kérka, takže se dají snadněji identifikovat. Tohle je běžný dilema všech provozovatelů putyk čtvrtý cenový: lákavý ceny chlastu versus riziko, že budete potřebovat nákladnej dentistickej zákrok, až vás některej z těch svalovců sejme. V barůvce U sierraského balvana postávala na konci pultu osamělá ženská. Dovolila mi, abych jí koupil sherry. „Kde máte klobouk?“ zeptala se, když jsme si štrngli. Já zůstal věrnej bourbonu. „Žádný nenosím. Mně déšť nevadí.“ „Jste cítit jako můj bývalý.“

„Jak to?“ „Taky kouřil chesterﬁeldky.“ „Fíha, takže vy poznáte značku cigaret, co člověk kouří, jenom podle pachu?“ „Akorát u chesterﬁeldek. Překvapuje mě, že nejste spíš v Nevadě, když je to odsud coby kamenem dohodil. Tam můžete hulit přímo v baru.“ „To je pravda. Jenomže to bych musel jet zpátky potmě a po zrádných horských silnicích. Nerad bych si nabořil svýho veterána, Chryslera Cordobu.“ „Nejste náhodou Ricardo Montalban v přestrojení?“ Tím se to potvrdilo. Byla starší, než jsem si myslel. Evidentně čučela na telku už v sedmdesátkách. K čertu s těmahle nuzáckejma barůvkama a jejich mizerným osvětlením. „Kéž by. Jmenuju se Danny.“ „To je zvláštní. Vypadáte spíš na Richarda.“ Poněkud zneklidňující poznámka. „Fakticky? Jak vás to napadlo?“ „Skoro bych na to přísahala. Já se jmenuju Barbara.“ „Těší mě, Barb. Čím se živíš?“ „Učím třetí třídu.“ „Vážně? Takže cpeš od časnýho rána osmiletým capartům do hlavy dělení se zbytkem?“ „V podstatě jo. A taky hláskování složitých nových slov jako excelentní a fascinující.“ „A je to excelentní a fascinující?“ „Co myslíš ty, Ríšo?“ „Jsem Danny.“ „Když to říkáš.“ „Je v tom tvým džobu nějaká šance na kariérní postup? Máš ambice jednoho dne učit čtvrťáky?“ „Ne, pokud do toho budu mít co mluvit. Čím se živíš ty, Ricardo?“

„Dělám do počítačů. Od rána do večera nalepenej na monitor. Můj život začíná být rajcovní až po pracovní době.“ „Ale? Takže ve volným čase si přivyděláváš jako polykač ohně? Vystupuješ s jedovatými hady? Jsi jeden z těch pitomců, co skáčou z vysoký skály ve veverčím oblečku?“ Zasmál jsem se. „Bavíš mě. Fakticky.“ „Kéž bych mohla říct to samé o tobě, Mazaný Dicku.“ Škubl jsem sebou, když najednou zazpívala „Jakpak je dnes u nás doma? Jestlipak ti v kládě hučí zas?“ na melodii toho songu z Divotvornýho hrnce. „Sakra! My už se někdy setkali?“ zeptal jsem se. „Co tím myslíš?“ „Vlastně nevím. To mi pověz ty, Barb.“ „Před třemi lety. Stejný bar. Jiný stoličky. Tys pil vodku s tonikem, jako by hrozil celosvětový nedostatek.“ „V tý době jsem byl ve vodkový fázi. Teď už se toho alkoholu ani netknu.“ „Pořád táboříte v Durangu, pane Nixone?“ „Chápu. Nedělali jsme snad náhodou, ehm, však víš co?“ „Tak ty si nevzpomínáš, jo? To není zrovna lichotka. My ženy se rády oddáváme iluzím, že jsme aspoň maličko zapamatovatelné.“ „Promiň, krásko. Celé naše setkání mi muselo nějakým nedopatřením vypadnout z paměti. Jak daleko jsme zašli?“ „To bys ani nechtěl vědět.“ „Rád bych ti to vynahradil, Barb. Jsem teď vcelku střízlivej. Pan Po všech stránkách s mírou. Co kdybychom se vrátili ke mně do motelu a začali psát historii znovu od první stránky?“ „Předpokládám, že máš v úmyslu začít na posteli. Je mi líto, pane prezidente, druhá šance nebude. Pořád máš problém s výkonností?“

„Ježíš, já musel být děsně zkárovanej, že si nepamatuju kočku jako ty. Ujišťuji tě, krasavice, že dneska večer žádný takový problém nenastane.“ „Sakra. Děsná škoda, Ríšo, že se to ani jeden z nás nedozví najisto.“ Načež do sebe na jeden zátah kopla svůj drink a odkráčela pryč. Sakra, zezadu vůbec nevypadala špatně. Nejspíš jí nebude o moc víc než pětačtyřicet. Navrch měla pěkně macatý kozy. A když ji člověk svlíkne, možná pořád voní po křídě a voskovanejch podlahách ve třídě. Prosím, paní učitelko, naučte mě milovat! Kéž by. Druhej den odpoledne jsem posnídal v restauraci U líného lasa naproti přes ulici. Jelikož devadesát procent kalorií čerpám z chlastu a nikotinu, jídlu moc nedávám. Je to vlastně docela hospodárnej životní styl (pokud se teda držíte lacinejch značek) a člověk šetří zuby. Vytasil jsem na servírku svůj nejpodmanivější úsměv, jenže ona pro mě ve svým arzenálu žádnej nenašla. Snubák na prstě neměla, ale v dnešní době stejně všichni žijou na hromádce. Jediný lidi, co se grilujou dřív, než je na cestě první děcko, jsou gayové a příslušníci anglický královský rodiny. Ten můj známej, co se urputně touží stát básníkem, zpracoval toto téma následovně: Moderní manželství Manželství je v dnešní době už totálně out Všude kolem spousta krásek Nečekaných letmých lásek Kdo by se hnal do chomoutu, leda ňákej skaut Panenství už netáhne, to každá holka ví V kostelech je pusto prázdno Mravokárci padli na dno

Proč podléhat výčitkám a nebýt prostě sví Každý touží po rozkoši bez zbytečných gest K čemu prsten, závoj, hosti Chceš-li sexu do sytosti Nemusíš se zrovna vydat po nejdelší z cest