Issuu

ílj zde leží vesnička má... Předpokládám, že čtenář už nepochybně slyšel o svérázném kraji Haná, známým svou úrodností a bodrým lidem. A vskutku veselý je ten kraj anebo jistě bý val za mých časů. Někde tam na horním okraji této moravské nivy leží naše obec Vilémov, po našem Velímov. Takže pokud se vydáte do naší ves nice, cesta vás po pár kilometrech ha nácké roviny zavede do zvlněné a osvě žující Drahanské pahorkatiny. Okresní silnice z Olomouce stoupá téměř nepozo rovaně, každou chvíli se střídají malebné vesničky se zatáčkami a v dáli před vámi se vynoří zelená opona místních lesů, za kterou se poněkud stranou od ruš ných míst rozprostírá naše obec, po stavena na široké stráni podél cesty od východu na západ. Široké fasá dy selských domů, nad kterými se vypíná bílá barokní věž kos tela svaté Kateřiny, se šplhají nahoru až téměř , __ - - - r,;:; _ , .-...__ . -.. .. • .-· · ,., v na vrchol kop. . ,,,,�"�·-''. :::.< . �,0� . : -:. �.:::· "" ::· : :. . � '��--' 1/;. , •. . t ""',. -:., .. .. �••\71'V" � . .....:.,..··-.-�... _ � ce zvane'ho ...,... -___ .. .,,, _,...._.: _-, ;1 _ . ·-"" . --;-, .... ,,. ... :i __

� -·..-- �. ' . . ..- �- ". -� -._..,. · 1 ;!

-��::--':-:�.:---

)

� ·�

-• ,,.._.

.. -�

Homola, odkud se skýtá pohled na špičatějící se věže hanácké metro pole Olomouce. Jako by to bylo dnes, vidím hostinec a dům, kde jsem se narodil. U šen kovny postává pantáta-hospodský, vedle panímáma s hadrou otírá trato líska rozlitého piva, za dlouhou zčernalou tabulí sedí a popíjejí sousedé. V tom venku zaduní spřežení a dovnitř se s typickým hřmotem dovalí pantáta Juřička-zvaný Chalupa: ,,Dé mně Tázko sklínku piva, je tam dnes jako v peci!" volá hned na pra hu Šalandy, podupávaje botami, jsa přichystaný vyletět hned v té raně z hospody, kdyby se venku strhl šramot a dupot těch jeho hřebců, kteří se nepokojně vzpínali venku před hospodou. A Chalupa jen tak na stojačku u šentyše, vzal pohár do ruky, palcem pohladil hladké sklo, pohlédl na zpě něnou čepici a dlouhým hltem se napil. ,,Eh, brrr, ale mám žízeň," utřel si rukávem pěnu a zamlaskal jazykem, „ešče jednu!" A se sklenkou v ruce dal se do vyprávění o těch kládách, co jich dneska svážel z Krakovecka či od Nových Polí. Ale nikdy nezůstalo je nom při tom jednom pivě, stihl jich vždy nejmíň deset, než opět zeširoka odkráčel, pravda už trochu v ráži, za tou svoji furmankou. Co se těch sousedů k nám jen nachodilo, aby si tu poseděli, popili a do víjak se zabavili. Chvíli podřimovali, chvíli diškurzy vedli, hned plni ro zumu a zkušeností. Pamatuji, jak stařeček Recu chodili vždy si vypít lah vinku piva do kuchyně. Vždy sedávali na té chatrné dřevěné lavičce u ka men, flašku měli pod lavečkou a sklínku postavenou na otevřené tróbě. Málo toho namluvili a jenom kouřili tu svoji fajfku s prokousanou špičkou na dlouhé trysce. Chudák byli hluší jak poleno. Ale pivo to jim, pane, chut nalo. Když přišel nějaký cizí člověk, tož to byli hrozně zvědavy, kdo to je. Když to byl takový typ ji.Jóna tak to už zvědavosti nemohli vydržet. ,,Jeniko, pocem!", nahli se ke mně a šeptali, pravda tak, že to každý mu sel slyšet, ,,Jeniko, copak je to za lónta?" No dnes už nevím, jak se tvářil ten cizí člověk, no myslím, že to nebral moc vážně. Myslel si, a co chudák sta rej, hluchý. Pamatuji si také, co my jsme se nakupovali těch cylindrů do hospody. Na naších lampách byl vždy cylindr často rozbitý, či už praskl sám anebo ho chlapi rozbili na lampě u šentyšů. Ti mívali vždy spadeno na ty lampy.

Vždy když se strhla nějaká ta šumpelice, tož první, co chlapi udělali, bylo, že porozbíjeli lampy. Potom se mlátili hlava nehlava. Vzpomínám si, jak kdysi Stavitel s Chalupou zmlátili „chlapce Kovářičkovy". Tenkrát ten ve čer nebylo jedné lampy celé, stoly hrbócely, legáty se převracely a chlapi v jednom chumli. Potom, když už bylo po všeckem, tož jenom Kopanina s krátkozrakýma očima mrkal za brýlemi s pokřivenými drátkami, jak vy lézal z pod stola, kde se byl před bitkou ukryl. Jenom Stavitel ještě jednou šmácl nohou od legáta Janka Kovářičkovyho po zádech, aby si to zapama toval. Hospodský Johan Matoušek ráno hrozně lamentoval. Škoda na za řízení byla velká a mimo to ještě zůstalo nezaplacených útrat od těch, kte ří to využili, hlavně té tmy a utekli domů bez placení. V každé dědině bý vali vždy takoví miglanci. Vždy jak se v hospodě něco šustlo takového, tož vzali roha a bez placení utekli. Ještě po cestě se smáli pod fousy, jak jim to dneska dobře vyšlo, že se napili a najedli, ale nezaplatili. Posud vím, kte ří ti sousedi to dělávali. Dnes, pravda, jsou už všichni „Za Juřičkovým kr chovem", ale ta pověst už po nich zůstala.