1
„SUBJEKT RAMSAY BYL NAHÝ ... " 23. srpna 1988
e mi pětatřicet a většinu dospělého života jsem strávHv FBI - v agentuře pracuju od třiadvaceti. Můj náborář mi tehdy prozradil, že jsem druhý nejmladší člověk, kterému tahle instituce kdy nabídla místo. Nevím, co na tom je pravdy, ale do hledáčku FBI mě paradoxně dostal sport - alespoň tedy nepřímo, protože po incidentu v obchodě Jsem fotbal už nikdy závodně nehrál Když jsem tehdy ležel v miamské nemocnici a sledoval, jak mi poslední rok na střední protéká mezi prsty, jednatřicet z mých celkem dvaatřiceti nabídek sportovního stipendia se potichu vypařilo. Zůstala jediná, od Brigham Young University. Jednou odpoledne mi zavolal fotbalový kouč BYU LaVell Edwards s tím, že se mu pořád zamlouvám, že jsem velký a rychlý. Tak proč to nezkusit? Přesně to jsem taky udělal - a vydržel celé tři dny, na jejichž konci mi ruka, o kterou jsem před pár měsíci skoro přišel, natekla na trojnásobek normální velikosti a doktoři začali strašit řečmi o krevních sraženinách a hrozícím poškození nervů. To byl definitivní konec mých snů o slávě na sportovních kolbištích, ale na BYU jsem už zůstal. Zuby nehty jsem se držel díky penězům ze
J
21
TŘI MINUTY DO SOUDNÉHO DNE
stipendia, půjčkám a různým brigádám; jednou z nich byla i práce univerzitního policisty v kampusu, kterou jsem vzal na doporučení svého profesora kriminologie. Když pak na BYU přišli hledat nové rekruty lidi z NSA, CIA a FBI (jak už tyhle organizace mívají na školách se silnou mormonskou základnou v oblibě), můj dosavadní životopis je na první pohled zaujal. Univerzitní policajt, absolvent Utažské policejní akademie, zapřisáhlý antikomunista - navíc kubánský imigrant, hlasitý odpůrce Fidela Castra a horlivý příznivec Ameriky k tomu. Kdo ví, možná jsem s tímhle životopisem byl opravdu druhý nejmladší rekrut v řadách FBI. Pravdou je, že člověka s lepšími předpoklady by agentura asi sháněla těžko. No a co se mě týkalo, placenou práci jsem tehdy hledal tak zoufale, že jsem na nabídku okamžitě kývl, aniž bych o celé věci nějak zvlášť přemýšlel.
RYCHLE JSEM ZJISTIL JEDNO:
v FBI se nenosí pojem běžná pracovní
doba. Podle smlouvy bych měl pracovat deset a půl hodiny denně, ale v jednom kuse se k tomu nabalují další věci a času mi zůstává míň a míň. Neukusují mi ho jenom vlastní případy. Vždycky někde něco hoří - pokaždé nějaká „urgentní záležitost zásadního významu". Mám pocit, že tohle spojení mě dožene vždycky, když si plánuju konečně užít volný víkend s rodinou. Domluvené plány tak nakonec zase musím rušit. V době, kdy jsem dělal v Portoriku, SWAT zrovna hledal agenty na protiteroristické operace. Šéf měl zjevně pocit, že se na tu práci hodím, tak mě přihlásil jako dobrovolníka. Jen mi o tom jaksi zapomněl říct a tenhle „dobrovolník" se o všem dozví, až když jednoho dne ke svému překvapení najde jméno Navarro na potvrzeném seznamu účastníků zapsaných do čtyřtýdenního základního kurzu pro nové členy SWATu. Ne že by mi to zas tak vadilo, kurz jako takový je zábava, a popravdě, kdo by nechtěl v kufru auta vozit sai:popal Heckler & Koch s integrovaným tlumičem? Jenomže to taky znamená, že mě kromě běžné práce vždycky jednou za pár týdnů čeká i operace se SWATem - a ty se někdy protáhnou klidně i na několik dní. Může se jednat o cokoliv od pacifikace únosců letadla až po likvidaci teroristů z hnutí macheterů (slovo machetero znamená 22
,,SUBJEKT RAMSAY BYL NAHÝ .. ."
,;ozbrojený mačetou'~ ale věřte, že tihle chlapíci si zatraceně dobře rozumí i s pistolemi, puškami a trhavinami). O největší porci volného času mě ale okrádá létání. Když si agentura během přijímacího řízení prověřovala mou dosavadní praxi a kvalifikaci, zjistila mimo jiné, že jsem si na škole udělal pilotní průkaz . Po mém přijetí netrvalo dlouho a začaly chodit první telefonické prosby, abych pomohl se zajišťováním leteckého průzkumu. Jestli mi to vadí? Ani ne. Přesedlat z úplně očesané Cessny 150, ve které jsem se učil, na Cessnu 182 se zatažitelným podvozkem a klimatizací je zatraceně velký skok kupředu. Krom toho mi tentokrát za čas ve vzduchu platí, a ne naopak. Jenomže tyhle hodiny navíc jsou dost vražedné. Často strávím celý den v práci a pak ještě od šesti večer do půlnoci sedím v kokpitu. Pozdní večer je na létání ideální, protože obvykle bývají nejpříznivější povětrnostní podmínky. Jenomže to taky znamená, že až moc často trávím v práci přes šestnáct hodin denně. Když už mě rodina náhodou vidí, bývám obvykle tak unavený, že kolikrát klimbám i ve stoje při čekání ve frontě u pokladny v supermarketu. Nakonec je to stejně tak, že létání i akce SWATu jsou pro mě až na druhém místě. Jednoznačně nejvíc mě baví kontrarozvědná činnost, ve slangu FBI prostě jen „céíčko'~ CI, jako zkratka counterintelligence. Nejlepší na ní je, jak vás spojuje se světem. Člověk musí sledovat, co se děje v kdejakém odlehlém koutu planety. Každý stát teoreticky může přehlížet bankovní loupeže, přepadávání aut, znásilňování, dokonce i pouliční výtržnosti, ale špionáž je jediný zločin, který může potenciálně srazit na kolena celou zemi. Při správném použití rozvědné činnosti můžete paralyzovat fungování celých států nebo změnit chod historie. Právě proto mám CI takrádna téhle práci totiž opravdu záleží. Skoro každé ráno začínám prostudováním denní svodky, kterou nám v kanceláři záhy po rozbřesku po chvilce zuřivého cvakání a klepání vyplivne dálnopis. Dnešek není výjimka. Včera jsem byl na nohou skoro do půlnoci; o pomoc mě požádala jiná jednotka, která se zrovna potýkala s akutním nedostatkem agentů na letecké hlídkování, a tak jsem večer strávil ospalým kroužením nad Tampským zálivem. Druhý den brzy ráno už očima bleskově prolétám ohniska všemožných problémů a v souhrnu 23
TŘI MINUTY DO SOUDNÉHO DNE
událostí uplynulé noci hledám cokoliv, co by mohlo mít dopad i na nás v srdci Floridy. Příklad? Peruánská policie v Limě včera provedla zátah v tiskárně vydávající deníkElDiario, považovaný za hlas teroristů z maoistické organizace Sendero Luminoso, takzvané Světlé stezky. Může to třeba vypadat trochu přitažené za vlasy, jenže když něco naštve maoistickou guerillu v Jižní Americe, musím to vzít na vědomí, protože terorismus v téhle oblasti financuje i kubánský Úřad pro vztahy s americkým kontinentem a podobné komplikace občas pořádně dopálí i marxistického revolucionáře v Havaně. Jiné věci můžu naopak klidně přeskočit. Je mi líto, že zemětřesení v severní Indii a Nepálu má na svědomí stovky mrtvých a tisíce zraněných, ale s deskovou tektonikou v odlehlých koutech Země toho ani při nejlepší vůli moc nenadělám. To celostátní výjimečný stav právě vyhlášený pákistánskou vládou je jiná káva. Před několika dny po explozi letadla zmizel prezident Zia se svým nejvyšším velením a jeho nástupce Išak Chán se před reportéry nechal slyšet, že „našemu nepříteli se podařilo proniknout přes vnitřní obranu země". Má tímhle „nepřítelem" na mysli Indii? Nejspíš ano, ale nepokoje na subkontinentu nebo v jeho blízkosti se snadno můžou přelít dál za hranice - a Tampa je od roku 1983 sídlem velitelství armády USA pro centrální region, kam spadá i Střední Asie. A jedním z mých úkolů je krýt CentComu záda. Konflikt mezi Pákistánem a Indií je taky zástupnou přetahovanou pro podobné rozmíšky mezi Čínou a SSSR a tady už by mohlo začít jít zatraceně rychle do tuhého. Blízkým východem jako obvykle zmítají násilí a intriky. V Haifě zranil ruční granát hozený do pouliční kavárny plné lidí celkem dvacet pět osob, včetně sedmi členů rodiny, která obdivovala výlohu nedalekého hračkářství. Další obehraná písnička: V Severním Irsku znovu udeřila IRA. Tentokrát osm mrtvých a dvacet osm zraněných po výbuchu bomby umístěné v civilním autobusu převážejícím britské vojáky. Bombu IRA podle vlastních slov vyrobila z devadesáti kil semtexu československé provenience a exploze po sobě zanechala skoro dva metry hluboký kráter. I tenhle příběh je nám blíž, než by se mohlo zdát. V Tampě má IRA několik zanícených příznivců, kterým ranní zprávy nejspíš udělaly pořádnou radost. 24