l
E
N
A
VALENOVÁ
co to do ní vjelo. ,,Já jen," dusila v sobě smích. ,,Já jen jak Jerry zmínil to, co by se tak Michaeloviještě mohlo dalšího stát." Neudržela se a zase se začala hystericky smát. ,,Já vím, je to ode mě jako matky absolutně nepřijatelné. Ale po tom všem, čím jsme si za poslední tři roky prošli," zakroutila hlavou, ,,Jerry měl vlastně docela dobrý postřeh! Všechno to bylo za hranící naší představi vosti!" S rukou přes pusu, aby zakryla smích, se podívala provinile na Freda. ,,Já vím, je to ode mě hrozný, že takhle reaguju." Fred se na ni láskyplně zadíval a chytil ji za ruku. „Ne, není," pohladil ji. ,,Máš vlastně pravdu. Nemůžeme ho hlídat dvacet čtyři hodin denně. Je mu šestnáct let a buď se naučí zodpovědnosti, anebo ... " na chvíli se odmlčel. ,,A vůbec, třeba nás tentokrát pozitivně překvapí?" dodal poté. Penny se podívala na Freda s trochu nevěřícným výrazem. ,,Užje to několik měsíců, co nebyl v žádném průšvihu," snažil se přesvědčit Penny a možná i sám sebe. „Právě to mě děsí," vzdychla Penny. ,,Průšvih v Michaelově podání bohužel skoro vždy hraničí se zákonem." ,,No, šestnáctiny přežil, tak možná ... " řekl Fred a pokrčil rameny. Penny vykulila oči. Nemohla uvěřit tomu, že Fred v tu chvíli narážel na slova její matky o tom, že tímto tempem bude zázrak, když se Michael dožije šestnáctých narozenin! Pronesla je tehdy krátce po Michaelově nehodě. ,,Teď opravdu není moment na černý humor, Frede," napomenula ho pohoršeně. ,,Mluvíš o našem synovi. Adoptovanému, ale synovi. Zavázali jsme se tomu, že se o něj postaráme!" Penny vypadala rozzlobeně. ,,Musíme mu důvěřovat! Třeba nás tentokrát opravdu překvapí!" Fred se podíval zpříma na Penny. ,,Třeba. Rozhodně tvoje matka, jak to vypadá, na něj měla poslední dobou pozitivní vliv. A co víš? Třeba se tam v té Evropě zamiluje a zázrakem se zrnění k lepšímu." Fred mrkl na Penny a ta se smíchem dodala: ,,No, to by nám ještě scházelo." Oba se rozesmáli. Podvědomě se rozhodli ignorovat všechny ty červené vykřičníky, které jim teď tančily kolem hlav a varovně křičely.
8
MOŘE
NÁLEZŮ
A
Z
T
R
Á
T
2.
1.
P
růměr.
Jak jsem to říkala," Elena opětovně zhlédla plné dvojek od shora až dolů. ,,Akorát to chování mi to kazí!" nadzdvihla obočí při pohledu na jedinou jedničku na stránce. Tak a je to oficiální, „ pomyslila si v duchu. Měla to černé na bílém. Byla průměrnou holkou, která v ničem nevynikala. Už se snad nemohla cítit ještě více sklesle. ,,Co ty?" zeptala se Jakuba. Kráčel vedle ní se zrakem zabořeným do svého kusu papíru, který měl úhledně vložený v modrých deskách. Také se nezdál zrovna dvakrát nadšený z výsledků svého ročního snažení. ,,Trojka z matiky," ušklíbl se. ,,Ukaž," Elena se nahnula, aby si jeho vysvědčení lépe prohlédla. ,,Jo, a jednička z těláku, výtvarky a informatiky. Máš o tři jedničky víc, než já!" Vzájemně si zkoumali vysvědčení při cestě domů. „No ale uznej . Mít dvojku i z výtvarky, hudebky a těláku je docela umění! Nezdá se ti?" ,,Když tomu chceš věřit ... " ,,Já spíš hledám morální podporu," zazubila se na něho . „Tak v tom případě máš pravdu. Dvojka z výtvarky je opravdu vysvědčení
umění!"
Elena po Jakubových slovech jen zalapala po dechu. ,,Nemůžu za to, že je na mě profesorka Šedivá zasedlá!" se smíchem ho dloubla loktem do žeber. ,,A Zpěváček z hudebky jak by smetl Já přece falešně nezpívám a dechovku od opery taky rozpoznám!" Jakub se raději zdržel jakéhokoli komentáře. ,,Co máš v plánu na zbytek týdne?" raději změnil téma. ,,Tereza volala. Prý jestli platí zítřejší bazén. Mimochodem, má vyznamenání. Jako vždy," Elena si povzdychla a znovu pohlédla na svůj sloupek dvojek. Následně s lehce zkřiveným výrazem zasunula vysvědčení zpět do pevných desek. Jakub jen zvedl oči v sloup. ,,Už se nemůžu dočkat, až v sobotu odjedeme na Šumavu!" Elena nechala vysvědčení vysvědčením. Zaklonila hlavu. Podívala se do slunce a zhluboka se nadechla. ,,Prázdniny!" 9
LENA
VALENOVÁ
vydechla spokojeně. Oči se jí rozzářily jako dvě právě rozsvícené žárovky. Radostí se až zatetelila. ,,Jo, Šumava," na půl pusy se usmál Jakub. ,,Neslyšela jsi náhodou, kam nás chtějí rodičové vzít letos na dovolenou?" Elena beze slova zakroutila hlavou. Stále si nerušeně vychutnávala sluneční paprsky posledního červnového dne. Na rozdíl od Jakuba ji tohle téma vůbec netrápilo. Byla si jistá, že ať to bude kamkoli, rozhodně to bude lepší, než předešlý rok. O tom nepochybovala. Na loňskou Itálii raději nechtěla ani vzpomínat. Hlavně na to, jak slepě naletěla tomu ... „Co je?" Jakub si všiml Elenina zakaboněného obličeje. Jen mávla rukou. Jakub jí galantně otevřel kovová vrátka v plotu u rodinného domu Novákových. ,,Děkuji," pronesla sladkým hlasem. ,,Co bych pro tebe neudělal, sestro!" Jakub na ni mrknul a chytil ji kolem ramen. Oba pak s úsměvem vyrazili ke vchodovým dveřím.
„Jak je?" ,,Jde to," Michael se slabě usmál na muže, který seděl v protějším křesle. ,,Pokud se mě ptáš, jestli bych teď raději byl někde jinde, tak rozhodně." „Jsem rád, že jsi upřímný," muž ve středním věku se na něj povzbudivě usmál. ,,Samozřejmě, vždycky." Michael se zhluboka nadechl. ,,Ty víš, že tohle musíme dělat, že jo?" „Žádný problém. Pokračuj. Ptej se, na co chceš. Je to tvoje práce." ,,Je to sice moje práce, ale já chci, abys to bral spíš jako popovídání si s otcem než psychologem," tělem se naklonil směrem k Michaelovi. Ten se jen otráveně rozhlédl po místnosti. Pracovna byla jako vždy perfektně uklizená. Žádné papíry po stole. Desky pečlivě uspořádané podle abecedy. Knihy seřazené podle velikosti a žánrů. Pohledem přejel zeď, na které místo obrazů visely různé profesní diplomy. Na všech stálo jméno: Frederick Evans. Michael doufal, že se podobnému sezení ještě nějakou dobu vyhne. Tentokrát si ho však nevlastní otec sám zavolal do pracovny, kterou měl zřízenou v přízemí jejich newyorského domu. 10
LENA
VALENOVÁ
„Ne," odpověděl tiše a sklopil zrak. Zhluboka se nadechl a nervózně si začal prohlížet nehty na pravé ruce. ,, Víš, že musíme pokračovat v sezeních zase jednou měsíčně." ,,Jo, žádný problém." ,,Co takhle každé první úterý v měsíci?" ,,Úterý jsou fajn." ,,Jak bylo v Praze?" ,,Fajn." ,,Jak jsi tam vycházel s Jerrym?" ,,Fajn." Michael neměl v úmyslu zmiňovat jejich vzájemné výměny názorů a potyčky během tříměsíčního pobytu v domě Novákových. Fred se však nesnažil získat další detaily a jen pokračoval v rychlých otázkách. ,,Co holky?" ,,Nestěžuju si." ,,Co holky v Praze?" ,,Co s nimi?" ,,Byla tam nějaká mimořádná?" ,,Mimořádná?" Michael se zadíval ke stropu a zamyslil se. Vzpomněl si na holky, které potkal ve Spektru, na Bereniku, Antonellu ... Editu ... Při vzpomínce na poslední obličej sklopil zrak. „Ne!" zakroutil rozhodně hlavou. Fred lehce povytáhl obočí nad levým okem. „Proč se tak koukáš," Michaela lehce znervóznil jeho zkoumavý pohled zkušeného psychologa. ,,Jerry ti snad něco navykládal?" ,,Ne," Fred zakroutil lehce hlavou, ,jen ... " „Ptal ses, jestli tam byla nějaká mimořádná, ne jestli tam byla nějaká," Michael se ušklíbl. ,,A proč ne?" ,,Co je to za blbou otázku?" Teď pro změnu pokrčil rameny Fred. ,,Jo, máš vlastně pravdu," Michael jako by si náhle vzpomněl. „Jedna opravdu mimořádná tam byla. Celou dobu mi mimořádně lezla na nervy a jsem opravdu rád, že už ji nemusím mít každý den na očích!" ,,Vážně? Co ti udělala tak hrozného?" 12
MOŘE
NÁLEZ
Michael se zhluboka nadechl.
Ů
Okamžitě
A
Z
T
R
Á
T
2.
zalitoval, že se o tom
vůbec zmínil. Že se o ní vůbec zmínil. ..
,,Jak tedy bylo v Praze, kromě toho, že fajn?" ,,Fajn. Trochu ztráta času, ale jinak fajn." ,,Proč říkáš ztráta času?" ,,Nevím ... " „Ty jsi měl nějaká očekávání, když jsi tam jel?" ,,Ani ne." ,,Tak proč jsi tam vlastně chtěl?" ,,David tam chtěl jet. Zapomněl jsi už?" ,,Pravda. Promiň. Vypadlo mi to." ,,To je v pořádku." Fred se jako vždy chytal každého Michaelova slova. Michael byl ostatně tvrdý oříšek i pro něj. Po celou dobu sezení se snažil z jeho slov a řeči těla zjistit, co z řečeného myslel vážně a co z toho byly jen pózy. Michael mu to přitom svými odpověďmi a chováním rozhodně neusnadňoval. Proti němu sice seděl sedmnáctiletý teenager, ale za jeho pohledem jako by se schovával dospělý muž. Někdo, kdo toho za krátkou dobu prožil víc, než průměrný člověk za celý život. ,,Michaele, ty víš, že se tě musím ptát na všechny tyhle otázky, protože to chce kurátor. Rád bych, abys odpovídal po pravdě." ,,Samozřejmě, nedělám to snad?" Michael si však hned vzápě tí uvědomil, že by měl trochu přibrzdit. ,,Vidíš snad, že mi můžete důvěřovat. Tři měsíce v Evropě a nic se nestalo," dodal raději. Byl si naprosto jistý, že ani Jerry na něj níc nevyžvaní!. Maximálně tak pozdní příchody, když trávil večery s Antonellou. O jeho neoprávněném řízení a pokutě za rychlou jízdu by Jerry rozhodně nic neřekl. To by byl i sám proti sobě. ,,Jak jsi vycházel s Novákovými?" ,,Fajn." Fred měl pocit, že Michael snad ani jinou odpověď neznal. ,,Prý sis moc nerozuměl s jejich dcerou?" ,,Nerozuměl?" zopakoval posměšně. Tohle slovo rozhodně nevystihovalo jeho vztah s Elenou. ,,Byla trochu iritující, ale to je všechno," utrousil na půl pusy. Raději uhnul pohledem a zadíval se na hodiny, které visely na protější zdi. ,,To byla ona, o kom jsi předtím mluvil?" 13