i.KAPITOLA Marek seděl za psacím stolem s bradou zabořenou v dlaních. Jeho pohled směřoval do neurčita. Snad pře mýšlel, možná snil. .. Učebnice fyziky před ním ležela v zapomnění. Probralo ho vrznutí parket v předsíni. Pokaždé mámu prozradilo. Rychle vzal propisovačku a s hranou zaujatostí počí tal příklad. Vnímal, že neslyšně otevřela dveře do jeho pokoje, chVI1i ho pozorovala. Potom opět s tichostí zloděje dveře zavřela. Vztekle odhodil tužku, praštil do učebnice, až se svezla na podlahu. Zuřil. Někdy se dovedl ovládnout, jindy se proti mámě nevybíravě ohradil. „Proboha, vždyť je mi skoro sedmnáct! Proč mě pořád kontroluješ jako malé děcko?" Skřípal zuby, v očích měl slzy zlosti. Trpěl prudkou, výbušnou povahou - zdědil ji po otci. Vzplál kvůli malichernosti a neviděl si do pusy. Mnohokrát po roztržce našel mámu v slzách. Najednou mu jí bylo líto. Neměl rád, když byla smutná. Ovšem omluvit se - byl problém. Připadalo mu to ponižující, podlézavé. Rodiče měli s Markem problémy už na základní škole. Učení mu nešlo a on se o úspěch nesnažil. Stačily mu dostatečné, nechápal, proč by si měl honit triko jako někte ří šprti ze třídy. Když vycházel ze základní školy, objevily se těžkosti. Kam s klukem? O učně dnes zaměstnavatelé neměli zájem, a pokud ano, požadovali lepší vysvědčení. 3
S těžkostmi dostala máma Marka do učení za zámeč nfka. Velké fabriky prozatím přijímaly učně dělnických profesí. Marek byl zklamaný. V duchu se viděl lékařem, právníkem, inženýrem počítačové techniky ... Myslel hodně vysoko, avšak nikdy pro lepší start do budoucího života nic neudělal. Školu si protivil. Představoval si, že v uče ní se bude věnovat víceméně řemeslu a to věčné šprtání hodí konečně za hlavu. Představy se ukázaly jako falešné. Ob týden usedal do školní lavice se stejnou nevolí jako na základní škole. A doma denně slyšel odposlouchanou větu: Běž se učit. Mámu považoval za staromódní, protože viděla jeho budoucnost pouze v dobrých známkách. Jak primitivní názor! Copak v sedmnácti má člověk náladu sedět nad učením? Vznáší se v úplně jiných sférách, než si myslí dospělí. Ovšem tohle máma nemůže nikdy pochopit.
2. KAPITOLA Když byl Marek malý, lpěl na tátovi. Později, kdy už chodil do školy, otec onemocněl. Máma povídala, že je to nemoc z cigaret. Hubovala, zlobila se pro manželovo nadměrné kouření. Nedal si říct, nešetřil ani ji, ani syna. Život bez cigarety pro něho nebyl životem. Potom ho odvezli do nemocnice. Marek si pamatuje, že máma chodila bytem ve dne v noci a stále plakala. Neměl rád její slzy a snažil se ji utěšit. Jenomže jeho snaha budí-
4