L
HOŘKÝ CHLÉB
'-.
�
J
,1
!!..)G�$
enivé parno. Kdo mohl, odpočíval na loži v odpoled : ta kovému dni se to všechno vůbec nehodilo. Ani hlučn ,·, až-'p'fm�lebe vědomý hodnostář, který se přihnal s neobyčejnou důležitostí, jako by nesl kdovíjak významnou zprávu, ani ten žárlivostí zachvácený mladý muž, který ho sledoval ze slunečního úpalu až do hlubokého stínu kamen ných zdí. Ani jeden z nich se nesetkal s odporem. Králův komorník měl přístup všude a králův syn tím spíš. Dokonce i do nejhlubšího soukromí královských manželů. A dokonce i když nebyl přítomen král. Šlechtic se dal ohlásit, jak se sluší, ale pokynem ruky okamžitě zahnal úslužného dveřníka. Královna příchozího přivítala rozpačitým úsměvem. Nečekala ho, překvapil ji. Taktak stačila nakvap vstát z lože, u něhož do sud dřímala jedna z jejích společnic. ,,Buď vítán, pane Vojslave." ,,Omlouvám se, má paní. Vyrušil jsem tě při odpočinku," vyhrkl chrap tivě a hltal ji pohledem. Dosud ji nikdy nespatřil oblečenou tak nalehko. Královna byla odjakživa půvab sám a za šestnáct let manželství s čes kým králem ho ještě přibylo. Tři děti, které mu porodila, jako by jen koru novaly nádherný výtvor přírody. ,,Jistě mi přinášíš zprávu, že se můj pán už blíží," řekla. ,,Nebo přijel s tebou?" „To, Milosti, ne. Spíš naopak, jednání se protahuje. Měl jsem tě připravit na delší čekání. A zpříjemnit ti ho, jak jen dokážu." ,,Tak to král přikázal?" ,,Výslovně. A jistě tušíš, jak mě ten příkaz těší." Pohledy se setkaly a bylo v nich víc, než sluší královně a dvořanovi. ,,To, pane Vojslave, ne," řekla pak tiše. ,,Však víš." Vojslav věděl. Jeho vztah s královnou trval už léta a vždycky byl na samé hranici toho, co se ještě smí. Byl o dvacet roků mladší než její choť, přestože i on měl dospělé děti. Po celých deset let nikdy nezašli dál, i když je často od toho dělil jen krůček. Ale neudělali ho. Dnes se Vojslavovi zdálo, že nadešel čas to změnit. Vrhl krátký pohled k loži, které jako by čekalo. Společnice, ovšem. Ale ta dávno tiše zmizela. Královna byla sladce rozespalá, snad by se ani nebránila. Pokročil blíž. „Toužíme po sobě už léta," řekl drsně a přitáhl ji k sobě. ,,Oba. Víš to stejně dobře jako já. Královská choť má manželovi dát královské děti. To jsi splnila a s tím starcem už žádné děti mít nebudeš." Vytrhla se mu. ,,Ani s tebou," řekla ostře. ,,Nevíš, co mluvíš. Chci zapo menout na tu chvíli a zachovat si přítele. Jinak . . ." ,,Co jinak? Nejsem tvůj přítel. Nikdy jsem nebyl. Miluju tě a dobře vím, že nespíš ve společné ložnici, ani když on je doma. Dávno jsi sama. Je škoda krásy i života. Bral jsem jako pokyn osudu, když tentokrát poslal za tebou zrovna mě." Strhl ji do náruče. ,,Ne!" vykřikla divoce. Dotek v něm probudil násilníka. Ke své škodě v rozvášnění nepostřehl, že výkřik neplatil jeho útoku. Její zděšený zrak se upíral přes jeho rameno ke dveřím. Na rozdíl od něj se královský syn u své macechy neohlašoval. Probuzení z ctižádostivého snu bylo nemilosrdné. A krátké. Vojslava opus tily síly dřív, než ucítil zášleh bolesti. Ze setrvačnosti dopadl na lože, kde ješ-
tě před chvílí doufal konečně naplnit dávnou touhu. Místo vítězného výkřiku lásky se z jeho hrdla dralo smrtelné chroptění. Nebojácná žena se vrhla mezi něj a napřaženou zbraň, než útočník stačil zasadit ránu znovu, odstrčil ji, ale byla rychlejší. Na poslední chvíli strhl tesák, který sjel jen po její paži. Děsem a bolestí padla na kolena a bezmocně přihlížela, jak zběsilá rána umlčela krvácející oběť , tentokrát navždycky. Mladý muž pustil zbraň, zavřel oči a ustoupil ke stěně. Nohy se pod ním podlamovaly. Vůbec to nebylo prvně, co zabíjel, ale hnát se v čele útoku hořícím krajem a bít kolem sebe hlava nehlava, to bylo něco jiného. Dnes svou oběť znal. Královna se vzpamatovala první. Pan Vojslav se v jejích citech mýlil. Nikdy se nepřetvařovala, nemilovala ho skutečně. Chvilkové vzplanutí touhy mohlo být zapomenuto v jediné vteřině . A bylo. „Jdi okamžitě pryč , nebudu křičet ," řekla s neskutečným klidem. ,,Ale natrvalo mrtvolu ve svém loži zatajit nemůžu." ,, Poranil jsem tě," vydechl kajícně. ,, Ty krvácíš." „Zmiz!" vykřikla už netrpělivě. ,, A nechoď mi na oči. Na tohle setkání nechci vzpomínat." Ve dveřích zaváhal. ,,Milovala jsi ho?" zeptal se a vrátil se k ní. ,, O nic víc než tebe," odsekla. V té chvíli se jí zdálo , že lichotivé mužské pohledy, jaké bláhově mívala ráda, ji už nikdy těšit nebudou. Jsou všichni stejní. Jako by rozhodující byla jen jejich touha. Když nesmějí milovat, tak vraždí. Stejně jako tihle dva. Můj nevlastní syn! Je mladší jen o šest roků . Copak jsem se i na něj usmívala tak, aby si mohl dělat naděje? Jak neodbytný hmyz kolem hořící svíce. Klidně to mohlo být obráceně . On mrtvý na loži a Vojslav vrah.
~~~ Venku žhnulo nelítostné slunce, ale pod košatým stromem na travnatém parkánu byl vlídný stín. Jako by to byl jiný svět. Houfec mládeže nejrůz nějšího věku spojovalo jediné. Všem v žilách proudila knížecí krev. Nejstarší z nich a osmiletý chlapec polehávali stranou ostatních. Mohli být otec a syn, ale přes velký rozdíl věku byli bratři. A měli se ze všech nejradši. „ Proč ti říkají Fridrich?" Chlapec se neúnavně vyptával a ten starší s ním neztrácel trpělivost , ačkoli to mnohdy bylo únavné. ,, Němci by nedokázali říct Bedřich," usmál se. ,, Proč Němci?"
,,Jsou to sousedé. Oni se česky učit nebudou. Vídáme se často . " ,,Taky si budu muset najít jiné jméno?" „Ty? Pokud nezůstaneš sedět doma, tak určitě. Přemysl! To si neumím p ředstavit. Ani přeložit se to nedá." ,,A proč mi dali takové jméno?" „Nestěžuj si, je slavné. Tak se jmenoval zakladatel našeho knížecího rodu. Vlastně už královského. Ty ses první narodil jako královský syn." ,,Jak tam říkají Svatoplukovi?" ,,Svatopluk. S tím nejsou nesnáze." ,,A Vojtěchovi?" ,,Adalbert." Adalbert! Přemysl potřásl nevěřícně hlavou. Co má Vojtěch společného s Adalbertem? ,,A jak se v říši jmenuje tatínek?" zeptal se nesměle.
~
8