0303353

ČÁST I. KOSMONAUTI - PŘÍZRAKY KAPITOLA I.

Honba za přízraky V březnu 1968 odborníci NASA zachytili hlas rusky mluvícího kosmonauta od Měsíce. Vyvo­ lalo to šok. V ždyť Sověti nic neoznámili a ani zpravodajské služby, které zpravidla věděly o každém šustnutí na Bajkonuru, nic nehlásily! Hlas vycházel z paluby kosmické lodi Zond 4, která právě oblétávala Měsíc. Američané byli v šoku - Rusové letí na Měsíc! Že by další uta­ jený pilotovaný kosmický let, o kterých se dlouhá léta šuškalo? Není Šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, říká jedno z českých přísloví. Krátce po his­ torickém kosmickém letu Jurije Gagarina se objevilo mnoho konspiračních teorií o tom, zda byl Gagarin opravdu prvním sovětským kosmonautem ve vesmíru. Zejména se o to zasloužili bratři Achilles a Gian Judica-Cordigliové z Turína se svojí odposlechovou stanicí Torre Bert, jejich bujná fantazie a spřízněná média. Postupně bylo uváděno více než deset jmen mužů, kteří měli být první, ještě před Gagarinem, ale jejich kosmický let údajně skončil buď tragédií a kosmonaut zahynul, nebo se vrátil na Zemi ve stavu, ve kterém nemohl být sovětskou propagandou představen světu. Část z těchto jmen byla posléze identifikována jako muži, kteří se podíleli na testování kosmické a související techniky, na jejím vývoji a zkouškách, případně jako dobrovolníci, na nichž se často drasticky testovala fyzická a psychická odolnost až do zdraví ohrožujících mezí (zkoušelo se mj. přetížení, tlak, teplota aj.), jimž potom mohli být vystaveni skuteční kandidáti kosmických letů. Dnes se jim do­ stalo označení „kosmonauti - přízraky." Kosmický chuligán Zond 4 ovšem nebyl lodí s posádkou. Šlo o zkoušku lodě zvané 7K-L l , vlastně Sojuzu bez or­ bitální kabiny, určené pro eventuální oblet Měsíce s posádkou. Pod krycím názvem Zond 4 uskutečnila jeden oblet Měsíce v automatickém režimu s malou ZOO na palubě a pořídila první snímky Země od našeho souputníka. Jak je tedy možné, že Američani zachytili a iden­ tifikovali hlas přicházející od Měsíce jako hlas sovětského kosmonauta Pavla Romanoviče Popoviče? V roce 1968 totiž vrcholily jak v USA, tak v SSSR přípravy na oblet Měsíce. O vynesení Zondu 4 raketou Proton Američani věděli, dokonce TASS jej oznámil, ale o posádce ani muk. Proto ten šok. Sama NASA totiž teprve začala uvažovat o vyslání lodi Apollo k obletu Luny (viz příběh vánočního letu Apolla 8) právě na základě sovětské „kanonády" loděmi Zond. Popovič případ „lunárního fantoma" po létech s úsměvem vysvětlil takto: ,,Vymysleli jsme tehdy takovou malou zlomyslnost, fórek - nastavili jsme vysílač na retranslaci, a když byl Zond v dosahu sledovací stanice Jevpatoria na Krymu (kde bylo tenkrát Řídicí středisko kosmických letů), řekl jsem pár slov jako Zarja adna, kak slyšíš menja? A ty se od Měsíce odvysílaly zpět. V zásadě nám šlo o měření zpoždění signálů. Za 3 sekundy jsme na Zemi uslyšeli můj hlas. Jak je vidět, nejen my. Bohužel, u Měsíce jsem nebyl. .. 7

Pavel Popovič, kosmický chuligán, zde ještě ve Vostoku 4

Frank Barman v posledních letech

Celé to dostalo docela legrační nádech. Tehdy byl v USA prezidentem Richard Nixon. A jeho poradcem pro otázky kosmonautiky byl astronaut Frank Borman (Gemini 7, Apollo 8). Když později přiletěl k nám do Moskvy, byl jsem ho na letišti přivítat. Jakmile mne uviděl, s úsmě­ vem mi pohrozil: Ty kosmický chuligáne! Povídám, Franku, o co jde? Borman mi vyprávěl: No, sedím takhle v březnu ve své kanceláři a najednou zvoní prezidentský telefon. A Nixon se ptá: Franku, jak to, že Popovič mluví z Měsíce? Také jsem byl nejdříve šokován a povídám: Vydržte pár minut, já se zorientuji, zjistím to! Ukázalo se, že sledovací stanice NORAD zaslechly tvůj hlas od Měsíce a někdo to hned telefonoval do Bílého domu prezidentovi... Musel jsem to pak uvést na pravou míru. Je fakt," dodává Popovič, ,,že náš kosmický fórek brzy prokoukli. Zjis­ tili, že hlas šel nejprve z Jevpatorie k Měsíci a pak zpátky. A proto mne Frank tituloval kos­ mický chuligáne." Popisovaná událost patří k těm veselejším historkám z ranné kosmické éry. Ale i dnes, více jak padesát pět let po Gagarinově startu, se při životě drží jako přisáté štěnice fámy, že Jurij Gaga­ rin nebyl prvním, kdo vzlétl do vesmíru. Byť je prokázáno i z americké strany, že stejně jako kon­ spirační teorie o tom, že američtí astronauti nebyli na Měsíci a celý program Apollo byla filmová kamufláž, jsou báchorkami, jsou i tzv. Gagarinovi předchůdci ve vesmíru jen fantomy vycuca­ nými z prstu. Potvrzuje to i náměstek někdejšího sovětského hlavního konstruktéra kosmických raket Sergeje Pavloviče Koroljova, Boris Jevsejevič Čertok ve svých pamětech Rakety a lidé, když v reakci na tvrzení o údajných, v kosmu zahynulých předchůdcích Gagarina, píše: ,,Jistě, před startem Gagarina došlo k haváriím kosmických lodí, ale byly to lodě bezpilotní nebo s psí posádkou. Bohužel, ideologická dogmata oné doby dovolovala popisovat pouze úspěchy a skrý­ vat neúspěchy. Politika zbytečného utajování přinesla více škody než užitku." Čertok má samozřejmě pravdu, ale zejména v raném období kosmonautiky byly kosmickými nosiči upravené vojenské rakety a Sovětský svaz hrál v tomto smyslu s USA jakýsi poker tím, že díky svým úspěchům ve vesmíru mohl předstírat mohutnou raketovou palebnou sílu, byt' ve skutečnosti byl mnohem slabší, než si uměli Američani představit. A vrcholný sovětský před­ stavitel, první tajemník ÚV KSSS a premiér Nikita Sergejevič Chruščov prohlašoval i v OSN, že „sekáme rakety jako párky". Pro ilustraci - za tzv. kubánské raketové krize v roce 1962, kdy se svět skutečně ocitl na pokraji třetí světové - a tedy jaderné - války, měli Sověti šanci odpá­ lit v odvetu na USA pouhé 4 (slovy čtyři!) mezikontinentální střely R7 s nukleární hlavicí - dvě 8

z Bajkonuru a dvě z tehdy utajeného polygonu Pleseck u Archangelska. Američani, kteří v té době ve skutečnosti měli drtivou převahu zejména v bombardovacím letectvu, o atomových pu­ mách či hlavicích nemluvě, se domnívali, že SSSR má k dispozici asi 30 mezikontinentálních raket. Ano, Sověti utajování notně přeháněli, ale především proto, aby zakryli vlastní slabost. Nicméně tím dávali prostor novinářským spekulacím a fantaziím nejen kolem kosmického pro­ gramu. Tak se zrodili i kosmonauti - přízraky.

Do kosmu na V2 Několik zahynulých hrdinů vesmíru předgagarinovské éry objevili přímo v kosmu právě bratři Achilles a Gian Judica-Cordigliové z Turína, kteří se nejprve proslavili zachycením signálů Sputniku 1. Tisková agentura Continentale či italský deník Corriere della Sera tyto zprávy nad­ šeně publikovaly, zejména když přicházely i z jiných zdrojů- např. od nejmenovaného vysokého komunistického činitele v Praze či moskevského zpravodaje (v letech 1955-196 3 ) britského ko­ munistického listu Daily Worker Dennise Ogdena. Už v roce 1959 zveřejnila agentura Continentale senzační zprávu: V SSSR vysílají lidi do ves­ míru už od roku 1957! A to k balistickým (suborbitálním) letům ve výškových raketách. Pro­ tože ti lidé zahynuli, vše se utajuje. Podle Continentale, která měla „ověřené" informace z Prahy, šlo nejprve o Alexeje Ledovského a Sergeje Šiborina, kteří měli startovat v letech 1957 a 1958 z raketové střelnice Kapustin Jar. Do třetice o rok později měli při balistickém skoku do vesmíru z téhož kosmodromu u Volgogradu zahynout Andrej Mitkov a dokonce i žena - Marina Gro­ movová! Mělo jít o podobné skoky do vesmíru, jako v začátcích programu Mercury absolvovali astronauti Alan Shepard a V irgil Grissom pomocí von Braunovy rakety Redstone, ovšem až v roce 1961! Byly vůbec v SSSR takové raketové lety možné? Odpověď je - ano! Ale ... Už při testech kopií německých raket V-2, zvaných R-1 či R-2, se objevily fámy, že se uvažuje o jejich pi­ lotování, protože naváděcí systémy byly velmi nepřesné. Od toho už byl jen krůček k úvahám na balistický skok do vesmíru. Alexej Železňakov, poradce generálního ředitele RKK Eněr­ gija (výrobce ruských raket), ve filmu Kosmonauti číslo O říká: ,,Naše rakety měly dostateč­ nou nosnost, aby dostaly člověka na balistickou, tj. suborbitální dráhu. První takové projekty se objevily už v roce 1947!" Železňakov nijak nebájí. Možná měl na mysli fakt, že sovětský raketový průkopník Michail Klavdijevič Tichonravov navrhl spolu s kolegou Černyševským už v roce 1946 Stalinovi vyslání člověka na suborbitální dráhu v upravené V2, a to v létě 1948! Sovětský diktátor dal ale přednost vývoji a zvládnutí čistě vojenských raket, z nichž vznikly střely R-1 (kopie V2) a R-2 (vylepšená verze s doletem cca 600 km, v kódu NATO SS-2 Sibling). Myšlenka využít prvních mohutných kapalinových raket Aggregat A4 (V2), tedy odvetných střel německého konstruktéra Wernhera von Brauna, a po válce jejích kopií, k balistickým sko­ kům člověka do kosmického prostoru, se nezrodila jen v Sovětském svazu. Upřímně řečeno, toužil po tom už právě von Braun (ostatně jeho snem byl let na Mars) a uprostřed válečné vřavy, kdy jeho V2 ještě ani newněly pořádně létat, plánoval konstrukci rakety mohutnější, okřídlené a dvoustupňové. A9/AIO se měla stát první mezikontinentální balistickou střelou (ICBM) a po­ tenciálně ohrozit Ameriku. A uvažované varianty A l O-Al l /A l2 už měly být pilotované a vy­ nést člověka na suborbitální dráhu. Tyto experimenty ale hitlerovská generalita v roce 1943 zatrhla s tím, že všechny síly se musí soustředit na uschopnění A4N2 k bojovému nasazení. Nicméně varianta A4b, vlastně zmenšený prototyp A9, se dostal do stadia letových zkoušek. 9

Dokonce bylo vyrobeno pět kusů s tím, že okřídlený 2. stupeň prodlouží dolet ná­ lože o nějakou tu stovku kilometrů. V prosinci 1944 při pokusu o první start ale raketa explodovala na rampě. V lednu 1945 pak odstartovala a vystoupala do výšky 80 km, přičemž okřídlený horní stupeň dosáhl v klouzavém letu čtyřná­ sobné rychlosti zvuku. Mimochodem - ještě v devadesátých létech minulého století se objevily spe­ kulace, že se Němcům podařilo odpálit směrem na New York jednu kompletní A9 v pilotované verzi. Údajným pilotem - jakýmsi kamikadze - měl být pilot Luftwaffe Rudolf Magnus Schroeder a při výbuchu rakety nad severním Atlan­ tikem měl zahynout. Ovšem tuto infor­ maci lze směle zařadit k podobným kachnám, jako je přistání Němců na Mě­ síci během II. světové války, a Rudolf Schroeder tak právem patří do pantheonu kosmonautů - přízraků. Wernher von Braun si své sny o ves­ míru samozřejmě přivezl do USA, ty ale byly pro nové opatrovníky z americké ar­ mády hodně daleko za horizontem fanta­ zie a nikdo jim nevěnoval přílišnou A4b na odpalovací rampě, 24. leden 1945 pozornost. Základna Fort Bliss, nový domov 118 německých inženýrů a techniků z projektu V2, sloužila především k tomu, aby zde z přivezených raket sestavili funkční kusy a pokusili se o úspěšné starty. Což byl během prvních let působení von Braunovy skupiny v USA hlavní pracovní plán a nějaké balistické skoky na okraj vesmíru, natož sny o letu na Měsíc či Mars, Američany nijak neinteresovaly. Sám von Braun několikrát americké vládě navrhl vývoj větších a robustnějších raket, ale tyto návrhy byly smeteny ze stolu i proto, že zde existovalo mohutné strategické letectvo. Zřejmě teprve válka v Koreji přinutila generalitu US Army poněkud přehodnotit pohled na rakety. Nicméně ani po vyvinutí vylepšené V2 - rakety Redstone (PGM-11 Redstone, dolet až 320 km) a jejích odvozenin (Juno, Jupiter) v polovině padesátých let německý konstruktér nenacházel pochopení pro vesmír, byť už i hledal dobrovolníky pro svůj plánovaný suborbi­ tální projekt kabiny Adam, odvozené od gondol stratosférických balónů. Měl i přes značně roz­ pracovanou fázi projektu, který předpokládal start člověka do výšky asi 240 km už na přelomu let 1958/59, smůlu, byť byly odhadované náklady pouhých 12 milionů dolarů(!) oproti kon­ kurenčnímu projektu letectva MISS(Man-In-Space-Soonest) v ceně 100 milionů USD(to už se ale rýsoval projekt Mercury). A tak se paradoxně mohlo stát, že zatímco von Braunovy po­ kusy prosadit pilotovaný suborbitální let na modifikované V2 nechávaly Američany chladIO

nými, předběhli je nejen Rusové, ale málem i Angli­ čané. Už v prosinci 1946 jistý konstruktér Ralph Smith, člen známé British lnterplanetary Society, navrhnu! úpravu V2 pro pilotovaný kosmický let. Jeho Megaroc měl vy­ nést zhruba půltunovou kabinu s člověkem na suborbi­ tální dráhu s apogeem asi 300 km. Návratová část měla být okřídlená, s rozpětím 2,18 m. Odvážná myšlenka. A ještě odvážnější by byl ten, kdo by do půltunové ka­ binky vlezl. Počátkem padesátých let dozrály plány British Interplanetary Society do studie projektu víces­ tupňové pilotované orbitální okřídlené rakety (Manned Orbital Winged Rocket), přičemž startovní hmotnost měla dosáhnout 1 000 tun a hlavní motor prvního stupně měl vyvinout tah, převyšující tah motorů F-1, použitých von Braunem o nějakých 15 let později u měsíční ra- Dobová představa kosmické rakety- Manned kety Saturn 5! Tento britský projekt byl ovšem zrušen Orbita/Winged Rocket s odůvodněním, že přednější je vývoj atomové a vodíkové pumy. Tak se stalo, že prvním britským občanem, který se dostal do vesmíru, byla sou­ kromá turistka Helen Sharmanová, pobývající v květnu 1991 sedm dní na ruské orbitální stanici MIR.

Po stopách přízraků Ovšem v SSSR se počátkem padesátých let sen o balistických skocích na okraj vesmíru blížil realizaci. Dokonce se dále pracovalo na projektu rakety V R-190, která podle konstruktérů Ti­ chonravova a Čemyševa měla dvojici pilotů vynášet nad stratosféru a snad až na suborbitální dráhu. Od realizace se ale upustilo, byť měl projekt podporu ministra leteckého průmyslu M. V. Chruničeva a pracovala na něm konstrukční kancelář Sergeje Koroljova OKB-1. Byl ale pozastaven s tím, že bude využito nové rakety R7, která později vynesla nejen první Sputnik, ale i Gagarina. Na základě V2/R- l byly však postaveny další verze rakety, označené R-IA, R-IB, R-IV, R-ID a R-IE. Například R-ID byly využívány jako sondážní pro výzkum vysokých vrstev atmosféry či k aerodynamickým zkouškám. Jako sondážní raketa byla využívána i R-1 Es tím rozdílem, že kontejner s vědeckou aparaturou o maximální hmotnosti 815 kg se na padáku vracel k zemi. Stejně tak zdokonalená ruská V2, zvaná R-2, byla použita nejen jako geofy­ zikální, ale i biologická laboratoř, od roku 1951 např. i k vypouštění psíků (22. června 1951, Dezik a Cigan). Ve druhé polovině padesátých let převzala většinu jejich úkolů tzv. akade­ mická verze rakety středního doletu R-5 s oddělitelnou civilní hlavicí. Byla ještě po roce 1970 používána i v programu Interkosmos k vynášení geofyzikálních přístrojů do velkých výšek (program Vertikal). Lze ji např. srovnat s onou americkou Redstone, která (viz výše) vynesla na suborbitální dráhu první americké astronauty. Maximální hmotnost kabiny Mer­ eury dosahovala 1300 kg, maximální výška dráhy byla 190 km (hranice kosmického pro­ storu, uznávaná mezinárodní leteckou asociací FAI, tzv. Kármánova hranice, je ve výšce I00 km nad zemským povrchem). Sovětská „geofyzikální raketa" při stejné nosnosti dosa­ hovala výšky kolem 5 00 km. 11

a

..

•

se podíleli i zajatí němečtí konstruktéři - od kabin přistávajících na padácích (viz a + b) po vírník či okřídlenou verzi (d + e) Studie kabin pro suborbitální lety raketou R-5A, na kterých

Studie kabin pro suborbitální lety raketou R-5A, na kterých se podíleli i zajatí němečtí konstruktéři - od kabin přistávajících na padácích (viz a+ b) po vírník či okřídlenou verzi (d+ e). R-5M Poběda (v západním vojenském kódu SS-3 Shyster), která pootevírala Sovětům dveře do vesmíru, byla balistická raketa střed­ ního doletu, schopná jako první nosit atomovou hlavici o hmotnosti 1350 kg do vzdálenosti přes 1200 kilometrů.A její oddělitelná hla­ vice tak lidem v konstrukční kanceláři OKB-1, kterou šéfoval Ser­ gej P. Koroljov, otec sovětské kosmonautiky, nabídla šanci vyvinout návratovou kabinu pro člověka. V rámci Koroljovova plánu „Rychlé řešení pro dobytí kosmu" z roku 1956 byly zpracovány různé varianty včetně kabiny, do které se mohl posadit ne jeden, ale hned dva lidé. Faktem ovšem je, že v Sovětském svazu nosič atomových hlavic R-5 k letům člověka nepoužili, byť se do roz­ pracování projektu Vostok se suborbitálními lety člověka počítalo podobně jako v USA, kde se nakonec realizovaly (Mercury-Red­ stone). Tak kde že se vzala ona agenturou Continentale citovaná jména? Alexeje Ledovského, Sergeje Šiborina, Andreje Mitkova i Marinu Gromovovou vyslali do kosmu - novináři. Ledovský měl startovat z raketové střelnice u Volgogradu Ka­ pustin Jar 1. listopadu 1957, tedy ještě dříve, než vzlétla Lajka ve Sputniku 2! A havaroval ... Tohoto typického fantoma vyrobila agentura Continentale, přičemž se toto jméno v Centrálním archivu ministerstva obrany SSSR/Ruské federace vůbec nevyskytuje, až na výjimku: pilot Ledovský existoval, ale padnu] za války v roce 1942.

12

Civilní hlavice R-5-a pro ni navržené schéma kabiny se dvěma proti sobě sedícími kosmonauty