VOJNA NA ITÁLII 265 (Bitva u Fornova, 6. červenec 1495) Děla v průsmyku Ciso I Ústup od Neapole I Zažít pěknou bitvu .. . I Kopím proti kopí
RYTÍŘ BEZ BÁZNĚ A HANY 291 (Pierre Bayard du Terrail, 1476?-1524) Tři rady do života I Tajemství turnaje v Carignanu I Souboj u Barletty I Bay ard versus Soto-Major I Most přes Garigliano I Italská věštba I Zabit dělovou ranou ... PORÁŽKA ŠVÝCARSKÝCH LANCKNECHTŮ 351 (Bitva u Marignana, 13. a 14. září 1515) Král j e mrtev, ať žije král I Miláno, kámen sváru I Utajený přechod Alp I Zaskočený král /Pochod na Miláno I Zadek stále v sedle a kopí v pěsti ... ! I Vítězství BITVA, KTEROU NIKDO NECHTĚL 391 (Bitva u Pávie, 24. únor 1525) Bourbonova zrada a slasti války I Rytíři a lancknechti I Před hradbami Pávie I Vpád do obory Mirabello I Zajatý král PRAMENY A LITERATURA
435
Somerset červený. Warwick, Suffolk, Gloucester, Beaufort, ti všichni si trhají květinu a řadí se na jednu, či druhou stranu. Jenže ona scéna se příliš nevžila a Válkou růží pojmenoval konflikt dvou rodů v 19. století až romantik Walter Scott. Nikoliv podle Shakespeara, ale podle heraldických symbolů. Byl lepší spisovatel než heraldik. York měl sice ve znaku bílou růží, růži rudou však používali až Tudorovci a ani heraldické symboly krále, královny či vévody Somerseta neměly s růžemi nic společného ...
Válka r~ží V říjnu Léta Páně 1450. se zdálo, že má York navrch, neboť ho parlament potvrdil jako prvního králova rádce a Somerseta označil za zločince, usilujícího o zmar království, leč toto vítězství netrvalo dlouho. Královniným přičiněním byl uvězněný Somerset už v prosinci propuštěn a začal mít v králově okolí znovu hlavní slovo. Zhnusený York opustil Londýn, odebral se na svá panství ve Walesu a začal svolávat své přívržence. V únoru roku 1452 už měl pohromadě vojsko, v jehož čele došel k hlavnímu městu, rozpakoval se je však použít a začal s králem i královnou jednat. Za tuto chybu vzápětí zaplatil, neboť byl v královském stanu zatčen a svobodu získal, až když vkleče odpřísáhl, že už nikdy nepozdvihne proti králi zbraň a podřídí se všem jeho rozkazům. Což de facto znamenalo slib uposlechnout rozkazy královniny a Somersetovy! Je těžké ve stručnosti vylíčit všechny peripetie dramatu, v němž Anglie kráčela k válce téměř občanské. Vše spělo k horšímu mílovými kroky, neboť král upadl po zprávě o anglické porážce u Castillonu do stavu mlčenlivé apatie a tichého šílenství. Nevnímal ani, že mu Markéta z Anjou porodila syna jménem Edvard; zlí jazykové ostatně tvrdili, že to děcko zplodil nejspíše Somerset. Země se zatím dál dělila do dvou táborů, k Somersetovi a královně se přidal mocný rod Percyů, k Yorkovi neméně vlivní Nevillové. A Richard z Yorku znovu začal hlásat na všechny strany nutnost skoncovat s rozvratem Anglie, slabou vládou nemohoucího Jindřicha VI. i se svévolí Markéty z Anjou, královy choti. Na podzim 1453 byl velkou částí vysoké
14
Úlohy se začaly rychle měnit, Yorkovi stoupenci ztráceli úřady, které znovu obsazovali Somersetovi lidé. Richard, vévoda z Yorku, i jeho dva nejmocnější spojenci hrabě Richard Salisbury a Richard Warwick, Salisburyho syn, dostali královským výnosem nařízeno, aby rozpustili svoje ozbrojené družiny, jinak budou považováni za zrádce a rebely. Pochopitelně to neudělali, místo toho začali zbrojit a svolávat své vazaly, přátele i příznivce. Zanedlouho už táhlo na pět tisíc mužů ve zbrani, jízdních i pěších, směrem na Londýn a Somerset jim vyrazil i s králem vstříc. Časně ráno 22. května 1455 stanula dvě vojska na dohled. To královo, v němž převzal velení z titulu constable, konstábla (což byla obdoba francouzského úřadu konétabla), Humphrey Stafford, vévoda z Buckinghamu, se opevnilo za palisádami a valy města Saint Albans. Nějaký čas se jednalo, kolem jedenácté však přišly ke slovu zbraně a někdy kolem poledního rozhodla o výsledku boje rázná zteč hraběte Warwicka; řeč o ní bude podrobněji v životním příběhu tohoto muže. Kdo z královských mohl, ten utekl, jen ubohý král Jindřich VI. zůstal na rynku s lehkým zraněním na krku, otřesený a zjevně nechápající, co se stalo. Největší Yorkův protivník Edmund, druhý vévoda ze Somersetu, v bitvě padl, prapor Lancasterů však vzápětí pozvedl Henry Beaufort, jeho syn, jenž se otcovou smrtí stal třetím vévodou ze Somersetu. Mohlo by se zdát, že drtivým vítězstvím u Saint Albans dosáhla Yorkova strana svých cílů. Vévoda Richard se znovu ujal role místodržitele království, když se ale králi Jindřichovi VI., kterého uctivě odvezl do Londýna, vrátila duševní rovnováha, bez váhání úřad protektora složil. Sotva to udělal, začala Markéta z Anjou připravovat síly k odvetě. Opustila s malým korunním princem Edvardem Londýn, který otevřeně stranil Yorkovi, přemluvila krále, aby ji následoval, uchýlila se do Coventry a vzápětí tam začala svolávat své věrné. Pak, když shromáždila síly, o jejichž velikosti neměli York a Salisbury tušení, ty dva k sobě jménem královým povolala. Oba velmožové uposlechli, na poslední chvíli však dostali varování, že jestli do bran Coventry vjedou, nejspíše živí nevyváznou. Unikli o vlásek a i s družinami hnali koně cvalem do bezpečí svých hradů ...
16