TOTO NENÍ FIKCE Na otázku, zda jsou její nejvýstřednější vzpomínky faktické či fiktivní, Diana Vreeland odpovídala: ,,lťs faction." Toto je kniha čiré fakce. Vše zcela odpovídá realitě - po stavy jsou skutečné, místa existují (nebo existovala), činy jsou autentické a veškerá data ověřitelná v biografiích či učebnicích dějepisu. Zbytek je smyšlený a já prosím děti, vnoučata a pravnoučata svých hrdinů, aby mi tuto svatokrá dež odpustily. Ve Spojených státech užívají pro takový druh románu označení „non-fiction novel", vymyšlené Trumanem Capotem. 16. ledna 1966 v rozhovoru pro New York Times popsal Capote Georgi Plimptonovi své pojetí jako „vypravěčskou formu, jež využívá všech technik umění fikce, stále se však pevně drží faktů". My bychom jeho definici mohli přeložit jako „nesmyšle ný román". Jaká hrůza. Já jsem pro označení „faction", neboť toto slovo existuje i ve francouzštině.* Svým významem přivádí k myšlence v období míru nezáživné - že autor následujícího vyprávění bude jakýsi voják na hlídce nebo vůdce odboje. * Slovo „faction" znamená ve francouzštině odbojová skupina či hlídka. (Poznámka překladatelky)
11
Jelikož postavy této knihy držely své životy v přísné tajnosti, stopa romanopisce je o to výraznější. Já však trvám na násle dujícím slavnostním prohlášení: kdyby se tento příběh neode hrál, nesmírně by mě to mrzelo.
FB
12
Na jaře roku 1980 byli návštěvníci Paley Parku v New Yorku svědky poměrně nevšední scény. Muselo být něco okolo patnácté hodiny, když před městskou zahradou zaparkova la dlouhá černá limuzína. Řidič automobilu otevřel dveře asi šedesátileté pasažérce oblečené v bílém kostýmku a se slunečními brýlemi, která pomalu vystoupila z vozu. Dáma se na okamžik zastavila, nervózně žmoulala perlový náhr delník, jako by se modlila růženec, načež se vydala k levé mu rohu parku. Jakmile se přiblížila ke keřům u vodní stě ny, vytáhla bohatá žena z kabelky několik kusů rozbitého porcelánu. Potom se začala chovat nanejvýš zvláštně. Klek la si na zem a svými pěstěnými nehty začala horlivě hrabat v hlíně. Muž s hot dogem dumal nad tím, proč se ta hadr nice ryje v záhonech, místo aby hledala zbytky jídla v od padkovém koši na druhé straně parčíku. Nevěnoval tomu tehdy příliš pozornost, ale připadalo mu, že šedesátnice na všech čtyřech pohřbívá pod vertikální zahradou roztříštěný porcelán a rukama udusává hromádku hlíny jako dítě na pískovišti. Ti, kteří pod širým nebem dojídali oběd, žasli o to víc, když se panička zvedla a s rukama od hlíny důstojně na sedla do svého cadillacu. I přes černé brýle jí z tváře zářila spokojenost s dobře odvedenou prací. Vypadala poněkud výstředně, což není v ulicích New Yorku nic neobvyklého,
13
zejména od legalizace barbiturátů. Řidič zabouchl dveře, obešel vůz, usadil se za volant a dlouhý sedan neslyšně vy jel k 5. avenue.
14
JERRY, ÚVOD ,, Toužím vyprávět příběh. Budu jednoho dne schopen vyprávět něco jiného nežli svůj příběh?"
PIERRE DRIEU LA ROCHELLE, Občanský stav, 1921
Začátkem roku 2010 jsem si uvědomil, že už se nevídám s ni kým ve svém věku. Obklopovali mě lidé, kteří byli do jednoho o dvacet nebo třicet let mladší než já. Má přítelkyně se narodi la, když jsem se poprvé ženil. Kam se poděli všichni moji vrs tevníci? Pozvolna mizeli - většina z nich byla zaneprázdněna prací a dětmi a jednoho dne své kanceláře a domovy přestali opouštět. Jelikož jsem často měnil adresu i telefon, mým sta rým známým se již nepodařilo mne kontaktovat; občas někdo z nich zemřel; nemohl jsem se zbavit myšlenky, že ty dvě tra gédie spolu možná souvisejí (když jsme se přestali vídat, život se jim zastavil). Nedostatek vrstevníků v mém okolí měl mož ná i jiné vysvětlení: prchal jsem před svým odrazem. Děsily mě čtyřicátnice a jejich neurózy totožné s těmi mými: žárlení na mládež, zatvrzelé srdce, neřešitelné komplexy z vlastního těla, strach z toho, že s vámi nikdo nebude chtít spát nebo že už nechce. Co se mužů mého věku týče, ti žili ze vzpomínek na dávné večírky, pili, jedli, tloustli a plešatěli a nepřetržitě si stěžovali na své ženy nebo na to, že žádné nemají. V poločase života ti lidé nemluvili o ničem jiném než o penězích, zejména spisovatelé. Stal se ze mě naprostý gerontofob. Přišel jsem na nový druh apartheidu - cítil jsem se dobře jen s těmi lidmi, kterým bych mohl dělat otce. Společnost adolescentů mě nutila zamýšlet
17