PŮLNOČNÍ MODŘ
1
PŮLNOČNÍ MODŘ
5
1
De Rijp březen 1645 Týden po pohřbu cítím stále především úlevu. Já vím, takhle bych mluvit neměla. Slušelo by se truchlit, to však nedokážu. S rukama složenýma v podpaží se dívám skrz otevřenou horní část dveří ven na louky a pole obklopující statek, myšlenkami však bloudím jinde. Tak daleko to samozřejmě nemělo nikdy dojít. Zpětně nedokážu pochopit, co mě to toho večera před rokem popadlo. Po dlouhá léta jsem Goverta považovala jen za jednoho z mužů z naší vesnice, rozhodně to nebyl nikdo, komu bych věnovala zvláštní pozornost. Vlastně jsem na něj nikdy nemyslela. Ne že by nebyl pohledný, svým způsobem vlastně i byl. Toho jsem si ale všimla až při posvícení, když mě na parketu přitiskl pevně k sobě. Pila jsem, samozřejmě že jsem pila. Ne však tolik, abych si neuvědomovala blízkost našich těl, necítila jeho těžký dech a svalnaté paže, jež mě tak opatrně držely. Při každé otočce se naše boky dotkly a jeho stisk, kterým mě šikovně provedl mezi ostatními páry, zesílil. Byl to vzrušující pocit. Uvědomila jsem si, že je do mě zamilovaný, že to jeho nepříjemné civění s hluboce svraš-
6
Simone van der Vlugt
tělým čelem pokaždé, když mě potkal, nepředstavovalo nelibost, ale touhu. Těšila mě jeho přízeň? Odmítla jsem snad už příliš chasníků v touze po něčem lepším? Bála jsem se, že bych mohla šlápnout vedle? Nebo jsem v tu chvíli byla taky zamilovaná? Když uchopil mou dlaň pevně do své a odvedl mě ven, na tiché místečko v sadu, neprotestovala jsem. A po nějakém čase, ve chvíli, kdy jsem mu oznámila, že jsem v očekávání, byl šťastný a z celého srdce odhodlaný se se mnou oženit a založit rodinu. Jako vdovec okolo čtyřicítky, dobře zaopatřený, nebyl špatnou partií. Bohužel ani tím, koho jsem si představovala. Ne že bych měla zrovna z čeho vybírat. Chvilka lehkomyslnosti během posvícení, moment totálního pobláznění, i tak by se to dalo nazvat. A všechny moje sny se rázem rozplynuly. Nejhorší na tom však bylo, že jsem nedokázala pochopit, co jsem na něm vlastně viděla. At’ už to bylo cokoliv, druhého dne to bylo pryč. O měsíc později jsme se vzali, šest týdnů nato skončilo mé těhotenství předčasným porodem. Děťátko, chlapeček, přišlo na svět mrtvé. Už tomu bude rok. Teď leží pod studenou, tmavou hlínou i Govert. Jediné zrcadlo v domě visí otočené ke zdi, okenice zůstávají již několik týdnů zavřené. Dnes je konečně znovu otevřu. S velkým potěšením nechám dovnitř proudit ranní světlo. V obytné světnici, dlouhé dny praskající ve švech návštěvami, panuje zvláštní ticho. Celý svůj život bydlím ve vesnici De Rijp a podpora rodiny, sousedů a přátel mě hřeje u srdce. Jen rodina mého muže se omluvila, že nepřijde. Možná je jim proti srsti, že po pouhém roce manželství zdědím celý Govertův majetek. Chápu je, ale nic s tím nenadělám. Pán Bůh ví, že jsem si to dědictví zasloužila. Pohledem bloudím po světnici. Z kulatého stolu
PŮLNOČNÍ MODŘ
7
u okna přeskočím na kamna a nábytek, který jsem sama namalovala. Sluneční paprsky dopadají na podlahu z kamenných dlaždic a přinášejí trochu tepla. Ne moc, je teprve začátek března. Okolo salámů a špeku zavěšených na trámu a dál na půdu z půlky zaplněnou zásobami na zimu stoupá kouř. Je zvláštní mít dům jen pro sebe. Naštěstí nemám moc času o tom přemýšlet. Čeká mě práce, a když už tu Govert není, bude jí víc než jindy. I když mám ve službě děvečku a pacholka, zbude toho na mě dost. Všechny dny v týdnu vypadají stejně. Dojím krávy, krmím prasata a slepice, starám se o záhony se zeleninou, stloukám máslo a vyrábím sýr. Volný čas trávím praním a zašíváním prádla, předením a tkaním a občas také malováním. Někdy, když se zadívám na lesklý povrch některého z měděných kotlíků, zahlédnu v něm odraz své matky: zapletené vlasy schované pod bílým čepcem. Pořád něco dělá, pořád je unavená. Je mi dvacet pět let, ale cítím se stejně stará jako ona. Vydrž ještě, říkám si, když se jdu do chléva postarat o zvířata. Období smutku trvá šest týdnů. To musím zvládnout. Pacholek Jacob už začal s dojením. Pokývne mi na pozdrav. Přitakám mu. „Možná bych mohl do služby k Abramovi Groenovi,“ spustí, sotva jsem se usadila na stoličku. „To je dobře.“ „Ale Jannetge ještě nic nemá.“ „Však něco najde. Když ne tady, tak určitě v Graftu.“ Chvíli pracujeme mlčky. Moje ruce jsou rychlé, mléko stříká do vědra. „Kdy odjíždíte?“ zeptal se Jacob. „Jakmile to tady prodám. Dražba se koná příští týden.“ Jacob přikývl. „Jannetge by ráda odkoupila máselnici. Mohla by tak stloukat máslo pro vlastní potřebu.“
8
Simone van der Vlugt
„To nepůjde. Slíbila jsem ji už matce.“ „Ach, to je škoda.“ Jacob vytáhl zpod krávy vědro plné mléka a postavil se. Jak tam tak stojí, vypadá, že má něco na jazyku. Tázavě na něj pohlédnu. „Ještě k pánovi…“ „Ano?“ „Jeho bratr roznáší pomluvy.“ Přestala jsem dojit. „Jaké pomluvy?“ Zaváhá. „O co jde, Jacobe?“ Můj hlas zní netrpělivě, příliš přísně. „Myslím, že to moc dobře víte,“ odpoví a odběhne. Včera jsem z podmáslí udělala tvaroh. Dnes, okolo poledne, si zbytek této lehce nakyslé dobroty namažu na kousek žitného chleba. U stolu sedí i Jacob a Jannetge. Moc toho nenamluvíme, všichni tři jsme pohrouženi do vlastních myšlenek. Po jídle nechám práci jen na nich. Obuji si široké dřeváky a vydám se na hráz vedoucí do De Rijpu. Statek leží na kruhovém kanálu u polderu Beemster, uprostřed nížinatých mokřin. Abych se dostala ke svým rodičům, musím na druhou stranu vesnice a nejkratší cesta vede přímo skrz ni. Přes ulici Oosteinde vstoupím na Rechtestraat, kde nuzná zástavba přechází ve velké domy se zelenými nebo červenými štíty. Blízko návsi je i několik cihlových domů se stupňovými štíty vypadajícími, jako by je tam někdo postavil omylem. Napravo i nalevo zdravím známé, dočkám se jen váhavých odpovědí. Snaží se mi všichni vyhnout? Pokukují snad po mně? Když dorazím na most Kleine Dam, kde u vážní budovy panuje velký shon, lidem se už vyhnout nemohu. Střetávám se se zvídavými pohledy, za zády slyším šepot. Jen jeden člověk se mě přichází zeptat, jak se mi daří a zda je skutečně pravda, že odcházím. Obyvatelé De Rijpu jsou na svou vesnici, ve které by-
PŮLNOČNÍ MODŘ
9
dlí jejich rodiny po dlouhé generace, velmi hrdí. Odejít je pro ně něco neslýchaného, považují to téměř za zradu. Vždy si o mně mysleli, že jsem zvláštní, takže moje plány je dozajista nepřekvapily. „Tu komodu, co jsi tak hezky namalovala, budeš taky prodávat?“ Výkupčí Sybrigh se na mě podívá plna zájmu. „Moc ráda bych ji od tebe odkoupila.“ „Dražba proběhne příští týden,“ odpovím a s omluvným úsměvem se vydám dál. Zahnu do úzké ulice Kerkstraat a konečně nechávám vesnici za zády. V dálce už vidím statek svých rodičů. Vstoupím na zablácenou cestičku a přidám do kroku. „Před chvílí tu byl Mart.“ Matka vymývá pod pumpou vědro na mléko. V ostrém zimním světle vypadá její obličej hubeně a ztrhaně, a když se narovná, promne si rukou záda. „Chtěl s tebou mluvit, ale strašně křičel. Poslala jsem ho pryč.“ Vezmu jednu konev a postavím ji pod pumpu. „Doslechl se, že odcházíš. Strašně se rozzlobil, Catrijn.“ „Proč? Vím, co dělám.“ „Ano, ale hned teď, tak krátce po pohřbu? Mnoha lidem to připadá zvláštní. Proč musíš tak nutně do Alkmaaru? Máš statek, dobytek, všechno je jen tvoje. Muži na tebe stojí dlouhou řadu. Třeba Gerrit. Kdybyste spojili své majetky, budete bohatí.“ „Odejdu do města.“ „Abys tam pracovala jako hospodyně. Zatímco tady jsi vlastní paní.“ Povzdechnu si. „Mluvili jsme o tom už tolikrát, mami. Nehodlám dělat hospodyni navždy. Chci si našetřit, znovu se vdát a ve městě začít nový život.“ „Ano, vždycky sis to přála. Jako malá holčička jsi s námi jezdila do města pokaždé, když jsme tam vezli sýry. Nikdy jsem to nechápala, ostatní to tak neměli. Čty-
10
Simone van der Vlugt
ři hodiny na lodi, jen aby ses tam dostala. A pak čtyři hodiny zpátky.“ „S brekotem, protože jsem ještě nechtěla pryč.“ Podívaly jsme se na sebe a zasmály se. „Máš pravdu, musíš udělat to, co sama chceš. Už nejsi malá a já ti nemohu bránit,“ řekne moje matka po chvilce mlčení. „Jenže…“ V tichu, jež se rozhostilo, na ni tázavě pohlédnu. „Co se děje?“ „Kolují pomluvy.“ „Ve vesnici vrabci na střeše štěbetají pořád. Také proto chci pryč. Mám všech těch klevet a všetečnosti už dost.“ Obličej mé matky zaplavil výraz uklidnění. „Budeš mi chybět,“ odvětí. „Ale asi bude přeci jen lepší, když odejdeš.“