HORSKÁ ŽELEZNICE LIBEREC- JELENIA GÓRA
8/9
l-lorská ž(eleznice Liberec-Jeleni.a Góra
Horská železnice Liberec - Tanvald - Jelenia Góra, kterou vám prostřednictvím dobových pohlednic přiblí žíme, je spojením hned několika zcela samostatných a dobou vzniku, stavebním charakterem či způsobem financování zcela odlišných tratí, ležících, s výjimkou jediného období, i na území různých státních útvarů. Její osudy nastartoval rozvoj průmyslu jizerskohorských údolí a negativně jej poznamenal několikerý nedobrovolný transfer obyvatel. Dočkal-li se průmyslový Liberec železničního spojení, zejména díky průmyslníkovi Johannu Liebiegovi, už v roce 1859, a to hned ze dvou směrů - od Pardubic Jihoseveroněmecká spojovací dráha (kaiserlich-konigliche privilegierte Siid-Norddeutsche Verbindungsbahn, SNDVB) a od Saska Žitavsko-liberecká dráha (Zittau-Reichenberger Eisenbahn Gesellschaft, ZREG), nedaleký a neméně významný Jablonec si na svou dráhu musel počkat dalších 29 let. To pruský Hirschberg (dnes polská Jelenia Góra), významnější město pod severními svahy Krkonoš (Riesengebirge, Karkonosze) a Jizerských hor (Isergebirge, Góry Izerskie), zaslechl první pískání lokomotivy už 20. srpna válečného roku 1866. Trať Kohlfurt (dnes W~gliniec) - Hirschberg- Waldenburg (Walbrzych) na tzv. Slezské horské železnici (Šlqska Kolei Górska) vedoucí k ložiskům černého uhlí byla zprovozněna postupně v letech 1865-1880. Od roku 1878 byla většina tratí Pruska pod taktovkou Královské pruské železniční společnosti (Koniglich Preufiische Eisenbahn- Verwaltung, KPEV) a v květnu 1888 byla ohlášena stavba odbočky směrem k horám do Petersdorfu (dnešních Piechowic), jejíž náklad měl dosáhnout tehdejších 1,05 mil. marek. Oblast Tanvaldska, kde tehdy působila řada velkých průmyslových podniků, zejména přádelen, volala po železničním připojení a tedy i snazším přísunu uhlí, popř. odvozu výrobků. A ta se také první dočkala. Odbočku ze Železného Brodu přes Jesenný a Velké Hamry nechala podnikatelství Francesco Nicoletti, Daniel Lapp, Emil Trummbi či František Mlejnecký postavit nám již známá SNDVB. První vlak dorazil do Tanvaldu prvního červencového dne roku 1875. Společnost SNDVB byla rovněž držitelkou koncese k dalšímu pokračo vání dráhy přes Smržovku k Liberci. Už dříve průmyslníci regionu neustávali ve snaze dovézt koleje i do dalších míst pod Jizerskými horami. Předběžná povolení k trasování drah od Rádla a Rychnova do Jablonce či z Liberce přes Jablonec a Tanvald
sahají do let 1867-1869. V říjnu 1882 (to již sedm let fungovala odbočka do Tanvaldu) se sešel ový výbor, tvořený zástupci Jablonecka, Tanvaldska a nově i Liberce, v čele se šéfem libereckého okresu E ilem Míílle• rem, usilující o realizaci dráhy od Liberce na východ. Členy byli jablonecký starosta Posselt, za obec Polubný průmyslník Riedel, exportér Dressler, dr. Král či rytíř von Ehrlich. V první řadě samozřejmě výb r musel zajistit příslušné finanční krytí, přičemž rozpočet stavby dráhy od Liberce přes Jablonec k Tanvaldu e odhadoval na 2,5 mil. zlatych (bez joseťodolské odbočky a pokračování k pruské hranici). Výbor nechal zpr covat před běžný projekt a koncem října podal zádost o povolení ke stavbě. Už dne 11. prosince 1882 bylo bloneckým a libereckým měšťanům uděleno předběžné povolení k provádění přípravných prací pro stavbu t ati LiberecJab lonec, takže ještě ve dnech 12.-14. prosí nce 1882 se mohla uskutečnit pochozí komise. Mi nisters vo obchodu v únoru 1883 předběžně stavbu, resp. její vyměřování, povolilo. Nadále však chyběly finanční pro lředky, a tak se přípravy vlekly do roku 1885 s tím, že řadu úředních kroků bylo nutno opakovat. Např. 7. a 8. dubna 1985 se musela konat znovu pochozí komise. V létě 1885 se jednalo se společnostmi ZREG a SNDVB o atlstění při pravované dráhy do libereckého nádraží. Definitivně vyhráno bylo v létě roku následujícího, kd dne 3. čer vence 1886 pod číslem 130 říšského zákoníku obdržela koncesi na dobu 100 let firma Wilhelm v u. Comp. - táž firma, s níž v lednu 1886 uzavřela městska rada v Jablonci dohodu o převzetí realizace projektu do režie firmy. Stavba tohoto zhruba desetikilometrového úseku, jež byla svě řena známé firmě Stern a Hafferl z Vídně, ovšem pod hlavičkou podnikatelství Union a E. Gross a spol. Vídeň. byla zahájena až počátkem října 1887. Navzdory omezenému rozpočtu a nutným úsporám ale rychle pokračovala. Byla-li politická pochůzka vykonána v březnu 1887 v libereckém Růžodole a v srpnu, od kdy bylo udělováno stavební povolení, Parní lokomotivy rakouské řady 162 b) ly dlo11/iá léta typické nejen ro RGTl:, ůle pak na zbytku trasy, první pra- i pro některé jiné lokálky. Tato 62.29 (později 162.29) s pózujícím pe so,iá/em ještě covní vlaky do Jablonce jezdily už nese jmb10 Tannwald. Pochází z roku 1903 a u ČSD se ~jmenovala'' 3 3.-42R 1
HORSKÁ ZELEZ:--:ICE LIBER l~C JELENI A GÓRA
1O / 11
v červnu roku následujícího. Technicko-policejní zkouška byla provedena 19. a 20. listopadu a 25. listopadu 1888 mohl vyjet první slavnostní vlak z Jablonce a dne následujícího mohla být zahájena pravidelná doprava, i když zatím jen na trati z Liberce do Jablonce. V Liberci vyrostlo v Růžo dole nevelké nádraží s jednopatrovou budovou a topírnou na jižním okraji společného nádraží. V pozdějších letech byly vlaky vedeny až na společné liberecké nádraží. Na oblíbených pohlednicích přibližujících jednotlivé železniční společnosti se objevila i RGTE s náčrtem tratí a několika významnými stavbami
Teprve 29. listopadu 1888 byla ustavena akciová společnost Localbahn Reichenberg-Gablonz, později Reichenberg-Gablonz-Tannwalder Eisenbahn (RGTE). Za ní kapitálově stály banka Union a vídeňská Landerbank. Sídlo společnosti bylo v roce 1890 ve Vídni na Hohenstaufengasse 3. Prezidentem byl vládní rada rytíř von Hahn, viceprezidentem Ignaz Ginzkey, členy Wilhelm von Lindheim, Max Luschka Edler von Sellheim, Emil Muller nebo Adolf Posselt. Dosažení Smržovky a Tanvaldu bylo dalším nejbližším, nikoli však posledním cílem. V roce 1892 byl na základě povolení ze srpna 1890 přepracován projekt. Pro urychlení jeho realizace uzavřela RGTE stavební smlouvu se SNDVB, která měla vybudovat a zřídit stanice, dodat materiál a rozšířit stávající stanice v Tanvaldu a Jablonci. Pochozí komise úseku až do Kořenova proběhla v září a říjnu 1892, v dubnu 1893 se začalo stavět a 12. července 1894 byl zahájen provoz dráhy do Lučan nad Nisou. Nejnáročnější byla prorážka 417 metrů dlouhého Lučanského tunelu, který byl propojen v prosinci 1893. Dalším stavebním „majstrštykem" byl do oblouku situovaný kamenný viadukt ve Smržovce, 123,5 m dlouhý a 26,7 m vysoký. Stavebně ještě náročnější, byť nejkratší, poslední úsek z Lučan do Tanvaldu byl předán k užívání ještě v říjnu 1894. Zároveň byla otevřena odbočka ze Smržovky do Josefova Dolu. Délka tratí RGTE do roku 1900 tímto dosáhla 41 km. Provoz na uvedených tratích prováděla SNDVB, resp. její dceřiná společnost Rakouská severozápadní dráha (Ósterreichische Nordwestbahn, ONWB), na účet RGTE až do června 1902. Pak řídil provoz