Moje milovaná Řehoř Sýrie! Ill. Laham
Moje milovaná Sýrie! Řehoř III. Laham Předmluva Charlotte d'Ornellas Z francouzského originálu Grégoire III Laham, Ne nous laissez pas disparaftre! Un cri au service de la paix, vydaného nakladatelstvím Artege v Paříži a v Perpignanu roku 2016, přeložila Veronika Matiášková
Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Praze roku 2017 jako svou 2123. publikaci V edici Inspirace svazek 14 Odpovědný redaktor Pavel Mareš Obálka, grafická úprava a sazba Stará škola (www.staraskola.net) Fotografie na obálce fotobanka allphoto Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín
Někdy jsme ovšem úplně bezmocní v těch nejexistenciálnějších otázkách: Jak vrátit našemu utrápenému národu důvěru? Takováhle válka je pro lid to nejhorší. Společnost je skeptická, nedůvěřivá a to je strašné. Tento problém je daleko horší než morál-
Obsah
ní ztráty. Proto chci blahopřát všem, kteří zůstali a dál zů stanou. Naprostá většina našich kněží zůstala a já jsem na to hrdý. S jakou modlitbou se nejčastěji obracíte k Pánu? ,,Pane, tys nám pomohl postavit chrám z kamene, zachovej ve víře tento chrám z lidí." Máme jen jediný cíl a jediné poslání: stát se svatými a osvítit duše všech lidí, s nimiž se setkáme, pravým Světlem. Jestliže nás navzdory bouřím a muslimské většině Bůh postavil sem, je to proto, že si přeje, abychom hlásali jeho Slovo zde. Nechci nikoho soudit: odejít z vlasti je vždy obrovské utrpení a neznám ani všechny často dramatické případy, abych mohl tento fenomén posoudit jako celek. To rychlé zmenšování našich křesťan ských komunit je pro mne velkým zdrojem utrpení a znepokojení a z lásky ke své zemi prosím neustále Boha, aby zachoval ve víře svoji církev. Už jsem to řekl: naše společenství zde plní své poslání a zasluhuje si své postavení jedině ve víře. Když se modlím za lidi na Západě, často prosím Pána, aby o nás jen nemluvili, ale aby nám také naslouchali.
78 I
7
Předmluva
9
Dětství, mládí a povolání Válka v Sýrii Evropa a Sýrie Dialog s islámem Křesťané na Východě
25 44
53 70
Předmluva
Po třech letech studia filozofie jsem se dostala na novinářskou školu. Během jedné stáže jsem navštívila Bejrút, o kterém jsem léta snila a který jsem si ihned zamilovala. V dalších letech jsem se do Libanonu i do Sýrie vracela. Když v roce 2011 vypukla válka, byla jsem na tom tak jako mnoho jiných. Byla jsem šokována tím, co se děje, smutná kvůli této zemi, kterou opravdu miluji, a kvůli všem přátelům, které jsem tam potkala. V roce 2012 jsem se v Libanonu poprvé setkala s patriarchou Řehořem III. Lahamem. Ihned jsem ocenila jeho upřímné vystupování, zejména co se týká této tak komplikované války... Následujícího roku vytvořili Benjamin Blanchard a Charles de Meyer organizací „SOS Chrétiens d'Orienť~ k níž jsem se velmi záhy přidala. Na pozvání patriarchy, s nímž jsme se o několik měsíců dříve setkali v Paříži, js_me se vydali do Sýrie. Během dalších měsíců navázala naše organizace s touto neopomenutelnou 7I
osobností pevné přátelství. Pravidelně se setkáváme a z mnoha našich rozhovorů také vznikla myšlenka napsat tuto knihu.
Dětství, mládí a povolání
Charlotte d'Ornellas
Začněme několika slovy o vás. Narodil jste se v Sý-
rii. Jak vzpomínáte na své dětství? Narodil jsem se roku 1932 v pokojné Sýrii ve vesnici Darája. Ve čtyřech letech jsem přišel o otce. Matka mne i bratra vychovávala v obtížných podmínkách. Měl jsem ale šťastné dětství a moc rád na ně vzpomínám. Matce zemřely dvě dcerky a v šestadvaceti ovdověla. Přesto nás vychovávala k \~ře a s velkou láskou. Vzpomínám si, že jsme chodili na mši k ousedům, protože ve vesnici pro naši melchit kou komunitu ještě nebyl kostel. Stavbu zahájil před svou smrtí právě můj otec - víte, on byl zedmk a byl to také on, kdo postavil hřbitov, na němž byl Jako první pohřben. Poté jsme všichni tři bydleli v Jedné místnosti, kterou nám pronajali ph'buzní. MoJe matka s námi pracovala na poli, abychom se uživili. Léto jsme trávili v Hauranu (vlast Marka Iulia Philippa, známého jako Philippus Arabs) u tryce z m~tčiny strany. Pamatuji se, jak jsme brzy ráno chystali velbloudy, abychom o žních mohb vyrazit 8/
9/
Dětství,
mládí a povolání
Začněme několika slovy o vás. Narodil jste se v Sýrii. Jak vzpomínáte na své dětství?
Narodil jsem se roku 1932 v pokojné Sýrii ve vesnici Darája. Ve čtyřech letech jsem přišel o otce. Matka mne i bratra vychovávala v obtížných podmínkách. Měl jsem ale šťastné dětství a moc rád na ně vzpomínám. Matce zemřely dvě dcerky a v šestadvaceti ovdověla. Přesto nás vychovávala k víře a s velkou láskou. Vzpomínám si, že jsme chodili na mši k sousedům, protože ve vesnici pro naši melchitskou komunitu ještě nebyl kostel. Stavbu zahájil před svou smrtí právě můj otec - víte, on byl zedník - a byl to také on, kdo postavil hřbitov, na němž byl jako první pohřben. Poté jsme všichni tři bydleli v jedné místnosti, kterou nám pronajali příbuzní. Moje matka s námi pracovala na poli, abychom se uživili. Léto jsme trávili v Hauranu (vlast Marka Julia Philippa, známého jako Philippus Arabs) u strýce z matčiny strany. Pamatuji se, jak jsme brzy ráno chystali velbloudy, abychom o žních mohli vyrazit 9/
na pole, jakmile se objeví rosa, a jak jsem se snažil, abych nasbíral při žních co nejvíc klasů. Když mi bylo osm let, odjel jsem do Libanonu do sirotčince, který založil v Turze patriarcha Cyril Moghabghab. Přijela tam za mnou maminka, aby tu pracovala a byla mi nablízku. Jednou přišel salvatorián otec Butrus Haddad dělat nábor a zeptal se, kdo z dětí by se chtěl stát knězem ... Já jsem ihned odpověděl ano a můj bratr po mně také (po letech se oženil!). Je těžké vysvětlit mé povolání, tehdy se mi to zdálo naprosto jasné. Odjel jsem tedy do kláštera Nejsvětějšího Spasitele v Libanonu (to je mateřský klášter basiliánů salvatoriánů), 1 abych se vydal na tuto cestu. Tam jsem také poprvé v životě jedl banán a uviděl moře! Noviciát jsem zahájil v roce 1948. Obvyklé bylo strávít jej v klášteře k tomu určeném, ten se ale tou dobou věnoval přijímání palestinských dětských uprchlíků. Takže jsem zůstal v Libanonu v mateř ském klášteře řádu Nejsvětějšího Spasitele. Byl jsem poslán na další studia do Říma, takže jsem musel znovu do Sýrie vyřídit si vízum. 31. října 1956 vypukla válka v Suezu. Byl jsem zrovna na cestě do Damašku, když mě zastavila policie, která mě pokládala za špióna: já jsem ale ve své vlasti nebyl už patnáct let a ani bych netrefil do své rodné vsi! Strávil jsem noc ve vazbě, protože armáda zjistila, že jsem nevykonal povinnou vojenskou službu. Než 1
1O/
„Otcové salvatoriáni" nebo také „basiliáni Nejsvětějšího Spasitele" patří ke třem řeholním řádům melchitské řec kokatolické církve. Poznámka redakce.
se má situace vyřešila, uběhlo čtyřicet dnů. I když byli kněží a seminaristé zproštěni povinnosti vykonat vojenskou službu, papírování s tím spojene bylo otravné: museli jste každoročně odevzdávat potvrzení o církevní sužbě, a to až do svých čtyřiceti let. Nakonec jsem tedy dojel do Říma a tam Jsem pokračoval ve studiu až do svého kněžské~o. svě cení dne 15. února 1959. O dva roky pozdě11 Jsem obhájil práci na téma „Galikánství, katolicismus a pravoslaví u Germana Adama". Moje dílo se stalo dokonce předmětem sporu dvou členů komise. Vté době jsem také navázal krásná přátelství s Něma a s organizací Pax Christi, která značně ovlivnila můj život. Jak vzpomínáte na vztahy s muslimy ve své roclm Sýrii v době svého mládí? Mám jen pár vzpomínek, protože jsem byl malý když jsem odjel, ale ty, co mám, jsou velmi dob žili jsme jedni vedle druhých a takové otázky m si popravdě ani nepokládali. Pak vím něco z vyprávění svých rodičů a svých návratů do vlasti. Když můj otec zemtei sela matka pracovat na poli našeho muslim souseda, aby nás uživila. Vzájemné vztahy byly borné. Žili jsme s matkou a bratrem velmi chud né místnosti ve vsi Darája, která je převážně m limská. Nikdy nenastal sebemenší problém s lllll!lm1mi ani s přespolními. Když jsem později odjel, vracel jsem se Jen 1 mi zřídka. Tři roky po svém svěcení jsem m pn mični mši u matky: přišlo na ni mnoho m limů 11 /
se má situace vyřešila, uběhlo čtyřicet dnů. I když byli kněží a seminaristé zproštěni povinnosti vyko nat vojenskou službu, papírování s tím spojené bylo otravné: museli jste každoročně odevzdávat potvr zení o církevní sužbě, a to až do svých čtyřiceti let. Nakonec jsem tedy dojel do Říma a tam jsem pokračoval ve studiu až do svého kněžského svě cení dne 15. února 1959. O dva roky později jsem obhájil práci na téma "Galikánství, katolicismus a pravoslaví u Germana Adama". Moje dílo se stalo dokonce předmětem sporu dvou členů komise. V té době jsem také navázal krásná přátelství s Němci a s organizací Pax Christi, která značně ovlivnila můj život. Jak vzpomínáte na vztahy s muslimy ve své rodné Sýrii v době svého mládí? Mám jen pár vzpomínek, protože jsem byl malý, když jsem odjel, ale ty, co mám, jsou velmi dobré. Žili jsme jedni vedle druhých a takové otázky jsme si popravdě ani nepokládali. Pak vím něco z vyprávění svých rodičů a ze svých návratů do vlasti. Když můj otec zemřel, mu sela matka pracovat na poli našeho muslimského souseda, aby nás uživila. Vzájemné vztahy byly vý borné. Žili jsme s matkou a bratrem velmi chudě v jed né místnosti ve vsi Darája, která je převážně mus limská. Nikdy nenastal sebemenší problém s místní mi ani s přespolními. Když jsem později odjel, vracel jsem se jen vel mi zřídka. Tři roky po svém svěcení jsem měl pri miční mši u matky: přišlo na ni mnoho muslimů 11 /
i pravoslavných. V té době mladí muslimové na ulici vstávali, když jsem šel kolem, měli totiž ke knězi velkou úctu. Když jsem se vrátil ze Svaté země, moc jsem o tom nemluvil, protože její vztahy se Sýrií jsou velmi konfliktní. Všichni to ale věděli a všichni přišli „kněze ze Svaté země" pozdravit. Nevzpomí nám si na žádné napětí mezi námi: byli jsme přátelé, sousedi, a toho jsme se drželi. Dlouhodobou zkušenost se Sýrií jsem do doby, než jsem se stal patriarchou, neměl, protože jsem odsud odešel v osmi letech. Teď to docela jde, vzta hy jsou dobré, také protože vím, že je to moje po slání: Bůh mne postavil sem, doprostřed muslimů. Má pozice vůči muslimům je pevná. Nedávno jsem psal v jejich prospěch dopis a vyjmenovával jsem v něm všechny oficiální dokumenty církve, pa pežské i nepapežské, které definují vztahy k islámu (stejně jako k dalším náboženstvím). O tyto texty se opírám, když vysvětluji, proč k nim nechovám zášť a proč rozvíjím učení, které lidi volá k lásce. A pak se jich ptám: .,A co vy? Kde jsou vaše oficiální do kumenty na toto téma? Kde jsou texty, jež by vám ukládaly povinnost jednat dobře s druhými, která by byla v souladu s učením vašeho náboženství?" Řekl jste, že máte zvláštní vztah k Německu... Jak k tomu došlo? 15. února 1959 jsem byl vysvěcen na kněze. V čer
venci jsem odjel do Německa, kde jsem měl ně kolik přátel z dřívější doby. Chtěl jsem se připojit k hnutí Pax Christi, které založili za války dva bis kupové, francouzský a německý - Mons. Théas a Mons. Schrofer -, kteří se setkali ve vězení. Je12 /
ISIN 971 路 10 路 7566 路 0 1 S 路 l
li li li Ill 11111 1111111111
9 788075 660152