Po více než čtyřiceti letech manželství teď zůstal sám v domě se třemi ložnicemi a moderním sprchovým koutem, který si z naspořených peněz nechali vestavět na radu svých dospělých dětí, dcery Lucy a syna Dana. Nedávno instalovaná kuchyně byla z pravého buku a sporák měl tolik kontrolek, že se podobal vesmírnému středisku NASA a Artur ho raději nepoužíval, aby se celý dům nevznesl jako raketa. V domě mu strašně scházel smích. Toužil znovu slyšet dusot kroků na schodech, a dokonce i prásknutí dveřmi. Chtěl nacházet zbloudilé hromádky prádla na podestě a zakopávat přes zablácené holínky v předsíni. Hoblinky, tak jim kdysi říkávaly děti. Ticho jeho osamění ho ohlušovalo víc než sebevětší hluk, který vydávala rodina a na který kdysi žehral. Artur zrovna otřel pracovní desku a mířil do obýváku, když zaslechl nepříjemný hluk. Instinktivně se přitiskl zády ke stě ně. Prsty zaryl do plastických tapet. V podpaží mu vyrazil pot. Sklem vchodových dveří se vzorkem sedmikrásek sledoval obrysy objemné růžové postavy. Stal se vězněm ve vlastní předsíni. Zvonek se ozval znovu. Bylo neuvěřitelné, jak hlasitě ho dokázala rozeznít. Jako požární zvon. Vtáhl hlavu mezi ramena, aby si chránil uši, a srdce mu bušilo jako o závod. Už jen něko lik vteřin a jistě ji to přestane bavít a odejde. Jenže se otevřela škvíra na dopisy. ,,Arture Peppere. Otevřete. Vím, že tam jste." Sousedka Bernadeta se tu zastavíla tento týden už potřetí. Několik posledních měsíců se ho snaží krmit svými šátečky plněnými masem a domácími karbanátky s cibulí. Občas to Artur vzdá a otevře jí. Většinou ale ne. Minulý týden našel v předsíni rolku s párkem, vykukující z papírového sáčku jako nějaké vyděšené zvířátko. Celou věč nost pak musel z jutové rohožky s nápisem Vítejte odstraňovat kousky těsta. Musí vydržet, nesmí ztratit nervy. Kdyby se teď pohnul, poznala by, že se schovává. Potom by si musel vymýšlet nějakou výmluvu: že zrovna vytahoval popelnici nebo zaléval v zahradě
10
muškáty. Na vymýšlení nějaké historky se ale cítil příliš unavený, zvlášť dnes. ,,Vím, že tam jste, Arture. Nemusíte si tím procházet sám. Přece to víte. Máte přátele, kterým na vás záleží." Záklopka schránky zarachotila. Na podlahu se snesl drobný šeříkově zbarvený leták s nápisem „Kamarádi pozůstalých". Nahoře byla neuměle nakreslená lilie. I když Artur déle než týden s nikým nepromluvil, i když v ledničce neměl nic než kousíček čedaru a láhev s prošlým mlékem, pořád měl svou hrdost. Nehodlal se stát jedním ze ztracených případů Bernadety Pattersonové. ,,Arture." Pevně sevřel víčka a dělal, že je socha v Národním parku. S Miriam moc rádi chodili po památkách, ale jen přes týden, když tam nebyly davy. Kéž by tam teď byli spolu, pod nohama by jim na cestičkách křupal štěrk a oni by žasli nad bělásky poletujícími mezi růžemi a těšili se na pořádný kus piškotového dortu s džemem v čajovně. Při vzpomínce na manželku Arturovi stoupl do krku knedlík, ale stejně se nepohnul. Kéž by byl opravdu z kamene, aby už to přestalo bolet. Konečně se otvor na dopisy s klapnutím zavřel. Fialový obrys se dal do pohybu. Artur povolil nejdřív prsty, potom lokty. Zakroužil rameny, aby se zbavil napětí. Jelikož si nebyl docela jistý, jestli Bernadeta nečíhá u zahradních vrátek, pootevřel trochu venkovní dveře. Tiskl oko ke škvíře a rozhlížel se kolem. Na protější zahradě Terry, který měl vlasy smotané do dredů a převázané červeným šátkem a v jednom kuse sekal trávník, zrovna vytahoval sekačku z boudy. Dvě zrzavé děti odvedle pobíhaly bosky ulicí. Holubi pokryli čelní sklo jeho nepoužívané micry vrstvou připomínající omítku. Artur se začal uklidňovat. Všechno je zase jako obvykle. Rutina je dobrá věc. Přečetl si leták a opatrně ho odložil k ostatním, které mu Bernadeta doručila - ,,Přátelé v nouzi", ,,Sdružení občanů 11
Thornapple", ,,Jeskynní muži" a "Slavnost Severoyorkshirské železnice" -, a potom s přemáháním zašel do kuchyně, aby si uvařil šálek čaje. Bernadeta mu pokazila ráno, vyvedla ho z rovnováhy. V rozrušení nenechal sáček v konvici dost dlouho. Přičichl si k mléku z ledničky, ucukl před zápachem a vylil ho do dřezu. Bude se muset spokojit s černým čajem bez mléka. Chutnal jako voda do žehličky. Zhluboka si povzdechl. Dneska nevytře podlahu v kuchyni ani nebude vysávat koberec na schodech tak usilovně, že se prošlapané části ještě ztenčí. Nebude leštit kohoutky v koupelně a skládat ručníky do úhledných čtverců. Natáhl paži a dotkl se tlustého balíku černých pytlů na odpad, který předtím odložil na kuchyňský stůl, a váhavě ho zvedl. Pytle byly těžké. To se hodí. Pro jistotu si ještě jednou pročetl leták nadace na ochranu koček: "Kočičí zachránci. Všechny věnované předměty budou prodány a výtěžek použit ve prospěch koček a koťat, s nimiž se špatně zacházelo." Artur sám kočky nijak nemiloval, zvlášť když se mu rozhodly decimovat skalku, ale Miriam je měla ráda, přestože z nich kýchala. Tenhle leták zastrčila pod telefon a Artur to pochopil jako znamení, že právě téhle nadaci by měl její věci věnovat. Záměrně ten úkol oddaloval, pomalu stoupal po schodech a zastavil se na prvním odpočívadle. Bylo to, jako by se s manželkou tříděním obsahu její skříně znovu loučil. Jako by ji tím odklízel ze svého života. Se slzami v očích vyhlédl oknem do zahrady za domem. Kdyby si stoupl na špičky, zahlédl by vrchol yorské katedrály, jejíž kamenné prsty jako by podepíraly oblohu. Víska Thornapple, ve které žil, stála přímo na předměstí Yorku. Třešňové květy už začínaly padat ze stromů, vířily vzduchem jako růžové konfety. Zahrada byla ze tří stran obehnaná vysokým dřevěným plotem zajišťujícím soukromí. Byl příliš vysoký na to, aby přes něj mohli sousedi strkat hlavy, když si chtěli povídat. Byli s Miriam rádi sami, jen ve své vlastní společnosti. Všechno dělali
12