u
á dob n d o ro h
dr
ství
Pod
už
iv
Jiří Hanibal
ob
Bu
r
a
r ydáše
NAKLADATELSTVÍ BRÁNA
Ilustrace Lucie Vávrová
© Jiří Hanibal, 2018 Illustrations © Lucie Vávrová, 2018 © Nakladatelství BRÁNA, 2018 ISBN 978-80-7584-034-9
OBR BURYDÁŠ Byl krásný jarní den a tetřevi tokali jako šílení. Tomu místu uprostřed skal a neprostupných lesů se neříkalo jen tak pro nic za nic Na Tokáni. Nebe bylo jasné, ale ozývaly se zvuky podobné blížící se bouřce. Lidi si říkali: „Kde jen se ty hromy berou?“ Netušili, že to občas zachrápe obr Burydáš ve své obrovské posteli z čerstvě poražených smrků. Převaloval se sem a tam, pořád ho něco kousalo. „Co tam ta blecha vyvádí?“ říkal si. Nebyla to však blecha, ale malý dinosauří kluk Petlík, který se jednou ztratil v lese, Burydáš ho našel a vychovával ho jako vlastního. „Vstávej! Vstávej!“ křičel Burydášovi do ucha tenkým hláskem. Burydáš se v uchu poškrábal a Petlík z něj vypadl. Burydáš pak vstal a jediným krokem se dostal ke skále
5
naproti, kde si v pískovci vyhloubil vanu tak velkou, aby se do ní vešel. Byla naplněná vlažnou dešťovou vodou. Burydáš do ní vklouzl a začal se ve vaně čachtat. Po koupeli se rozběhl na Vysokou Lípu. Tam byla zřícenina skalního hrádku, kde
byla studánka se zázračnou vodou. Stačilo pošeptat kapičce své přání, rychle ji polknout a přání se hned splnilo. Když Burydáš šplhal po kamenných schodech vzhůru na hradní věž, hekal a funěl. Škvíry mezi skálami byly tak
6
úzké, že se jimi sotva protáhl. Když se konečně ocitl nahoře, zjistil, že otvor, kde byla hluboko na dně studánka, je příliš malý a on se do něj nevejde. Chodil zamyšleně kolem, mnul si zarostlou bradu a pak si řekl: „Za zkoušku nic nedám, pokusím se tam nacpat!“ Burydáš měl stehna silná jako padesátiletý buk, stehna ještě šla, ale jeho tlustý zadek ucpal otvor a Burydáš nemohl nahoru ani dolů. Zoufale volal svého malého dinosaura: „Petlíku, pomoz mi! Petlíku, pomoc!“ Petlík byl u svého ochránce co by dup. Byl malý, ale silný. Popadl Burydáše za vlasy a tahal ho ven. Burydáš řval jako tur, ale nehnul se ani o kousíček. Petlík si ale věděl rady. Vylezl nahoru na věž, naklonil se dolů a natáhl k Burydášovi své přední tlapky. Burydáš se jich chytil, Petlík trhl a obr byl venku z díry natošup. Jen trochu naříkal a třel si zadek, který měl tak odřený, že se ani posadit nemohl. „Proč jsi tam vůbec lezl?“ ptal se ho vyčítavě Petlík. Burydáš mu vysvětlil, že si chtěl dojít dolů pro zázračnou vodu, protože má přání: aby se zmenšil a nebyl tak hromsky veliký, protože se nikam nevejde. Koulely se mu přitom z očí takové slzy, že si lidi pod hrádkem mysleli, že přišla potopa.
7
„Já ti tam pro tu zázračnou vodu skočím,“ smál se Petlík. „To je pro mě maličkost!“ Vlezl do otvoru, kde se na dně leskla hladina studánky. Stěny byly vlhké, najednou to Petlíkovi uklouzlo, zmizel ve studni a dole se jen ozvalo: Žbluňk! Burydáš se naklonil nad otvor a zavolal: „Nestalo se ti nic? Neutopil ses?“ Jeho hlas se s ozvěnou rozléhal a duněl, jako když střílejí kanonýři z děl. Ale pak se zdola ozvalo: „Proč bych se měl topit? Já vyhrál mistrovství světa dinosaurů v plavání na znak!“ Nahoru to Petlíkovi nešlo tak rychle jako dolů a trvalo mu dost dlouho, než se vyškrábal ven. „Kde máš vodu?“ zeptal se Burydáš. „Tady,“ poklepal si Petlík na svůj dlouhý frňák. „Říkal jsi, že stačí jedna kapka.“ Burydáš nastavil skořápku z velikého ořechu, Petlík frkl a skořápka byla plná průzračné namodralé vody. A pak naplnil i druhou polovinu skořápky. „Abych měl taky něco pro sebe,“ vysvětloval Burydášovi. Pak spolu vykročili k Vilemínině stěně. To byla vysoká pískovcová skála a lidi dole na cestě pod ní vypadali jako mravenečci. Ta skála měla své jméno po kněžně Vilemíně, která když došla na její okraj, rozpřáhla ruce a zvolala: „Jak nádherný rozhled! Chtěla bych létat jako pták!“ Ještě krok a le-
8
těla s těma rozpaženýma rukama dolů. Jenže si nevšimla, že nemá křídla, a rozplácla se pod skálou jako knedlík. A teď se zmocnila stejná touha po létání Burydáše. Taky rozpřáhl ruce a zvolal: „Chtěl bych lítat jako pták!“ A opravdu letěl. Nebýt Petlíka, určitě by se zabil. Když mrně vidělo, jak se obr řítí dolů, zašeptalo jen tak pro sebe: „Ať narostou Burydášovi křídla!“ Burydášovi narostla místo rukou křídla a začal se vznášet nad krajinou. Petlík seběhl pěšinou dolů. Sotva se Burydáš dotkl nohama země, křídla zmizela a proměnila se v ruce. Obr pohlédl na prcka s tváří rozjásanou radostí: „Proč jsi taky neletěl?“ „Přece protože jsem tu svou zázračnou kapičku vody spotřeboval na ta tvoje křídla!“ „Musím se pochlubit trpaslíkům, jak jsem letěl!“ K trpaslíkům to nebylo daleko. Stáli ve dvou řadách podél úzké skalní průrvy se schodištěm. Všichni se tvářili dost kysele. Asi je od toho stání bolely nohy. „Viděli jste mě, jak jsem letěl z Vilemínky?“ zeptal se Burydáš pyšně. „Skrz samý stromy není odtud nic vidět,“ ušklíbl se otráveně Rejpal. „Proč se taky trochu neproletíte?“ zeptal se Burydáš.
9
od
Jiří Hanibal
ví
P o di
žst
vu
dobr
ru
h
ná d o
ob
ra
š Bur ydá
e
Ilustrace LucieVávrová
Vydalo Nakladatelství BRÁNA, a. s., Nad Vinným potokem 1148/4, 101 00 Praha 10, jako svou 1145. publikaci Obálku nakreslila a graficky upravila Lucie Vávrová Odpovědná redaktorka Tereza Tomášková Technická redakce Vlasta Machová Sazba Lucie Vávrová Tisk a vazba Graspo CZ, a.s., Zlín Stran 112 Vydání první Praha 2018 info@brana-knihy.cz www.brana-knihy.cz Připojte se k nám na Facebooku
112
Knihy z Nakladatelství BRÁNA si můžete objednat nebo zakoupit také na naší adrese po dohodě s obchodním oddělením