Issuu

Pravi dla zdvorilosti Amor Towles

VYÅ EHRAD

Pro Maggie, mou kometu

Rules of Civility Copyright © Cetology, Inc., 2011 All rights reserved Image copyright © 2017 by The Metropolitan Museum of Art/Art Resource/Photo SCALA, Florence Translation © Julie Tesla, 2017 ISBN 978‑80‑7429‑896-7

Kapitola pátá

Mít a nemít Byl večer na konci března. Bydlela jsem teď v garsonce v šestipatrovém domě bez výtahu na Jedenácté ulici mezi První a Druhou avenue. Měla jsem výhled na úzký dvůr, kde byly mezi okenními parapety nata‑ žené prádelní šňůry. Navzdory ročnímu období povlávala pět pater nad zmrzlou zemí jako nudní, suchopární duchové šedivá prostěradla. Za jedním z oken na opačné straně dvorku šlo zahlédnout starého muže ve spodním prádle, jak s pánví v ruce chodí po místnosti sem a tam. Musel to být správce nebo hlídač, pro‑ tože zatímco ráno smažil maso vždy oblečený, večer připravoval vajíčka ve spodním prádle. Nalila jsem si kapku ginu a obrátila pozornost k opotřebovanému balíčku karet. V nějakém rozmaru jsem utratila patnáct centů za učebnici bridže, která začala brzy nést ovoce. Kteroukoliv sobotu jsem dokázala hrát od rána do večera. Na svém malém kuchyňském stolku jsem rozdala karty a střídala židle, abych mohla postupně hrát na všech čtyřech pozicích. Vymyslela jsem si partnera na severu – aristokratického Brita, jehož lehkomyslné licitace se doplňovaly s mou opatrnou nezkušeností. Nic mu neudělalo větší radost než nerozvážně přebít moji nabídku a donutit mě tak hrát kontrovanou hru s levnými barvami. Jakoby v reakci na něj se začali rýsovat soupeři na východě a na západě – po mé levici seděl starý rabín, který si pamatoval 67

každou kartu, a po mé pravici se nacházel chicagský gangster na odpočinku, jenž si toho moc nepamatoval, měl dobrý odhad a občas splnil slem pouhou silou vůle. —Dvě srdce? začala jsem váhavě poté, co jsem si pečlivě spočítala body. —Dvě piky, řekl rabín varovně. —Šest srdcí! vykřikl můj partner, zatímco si pořád ještě rov‑ nal karty. —Pas. —Pas. Když zazvonil telefon, všichni jsme překvapeně zvedli oči. —Vezmu to, řekla jsem. Telefon se kymácel na hromadě Tolstého románů. Předpokládala jsem, že volá mladý účetní, který se mě tak usilovně snažil rozesmát u Fanelliho. Neuváženě jsem mu dala svoje číslo – Gramercy 1-0923, moje úplně první soukromá linka. Když jsem ale zvedla sluchátko, ozval se Tinker Grey. —Ahoj, Katey. —Ahoj, Tinkere. On ani Eve se neozvali skoro dva měsíce. —Copak děláš? zeptal se. Vzhledem k okolnostem to byla poněkud zbabělá otázka. —Chybí mi dvě manše na rabr. Co děláš ty? Neodpověděl. Chvíli nic neříkal. —Myslíš, že by ses dneska mohla zastavit? —Tinkere… —Katey, nevím, co se děje mezi tebou a Eve. Ale posledních pár týdnů bylo těžkých. Doktoři řekli, že se to zhorší, než se to začne zlepšovat. Asi jsem jim ve skutečnosti nevěřil, ale je to tak. Musím dnes večer do kanceláře a myslím, že by neměla být sama. Venku začal padat déšť se sněhem. Viděla jsem, jak se na pro‑ stěradlech začínají dělat šedé skvrny. Někdo je měl zavčas ukli‑ dit. —Jistě, řekla jsem. Přijdu. —Děkuju, Katey. —Nemusíš mi děkovat. 68

—Dobře. Podívala jsem se na hodiny. Broadwayský vlak jezdil touto dobou nepravidelně. —Budu tam za čtyřicet minut. —Nechceš si vzít taxík? Nechám u vrátného peníze. Pustila jsem sluchátko do vidlice. —Kontra, vzdychl rabín. Pas. Pas. Pas.

Těch prvních pár dní po nehodě, kdy byla Eve pořád v bez‑ vědomí, u ní bděl Tinker. Střídalo se u ní i pár děvčat z pen zionu, která si četla časopisy v čekárně, ale Tinker se od ní skoro nehnul. Čisté oblečení mu nosil vrátný z budovy, kde bydlel, a sprchoval se v šatně chirurgů. Třetí den přijel z Indiany Evin otec. Bylo vidět, že je u jejího lůžka v rozpacích. Nebyl zvyklý plakat ani se modlit, i když by se mu tím určitě ulevilo. Namísto toho zíral na zmrzačenou tvář svojí malé holčičky a bez ustání vrtěl hlavou. Pátý den se probrala. Osmý den už byla více méně sama sebou – nebo spíš jakousi zatvrzelou verzí sebe samé. Doktory poslouchala s chladnýma očima a neuhýbala pohledem. Osvo‑ jila si všechny jejich odborné termíny jako fraktura, sutura nebo ligatura a pobízela je k používání jejích poněkud popisnějších výrazů jako kulhavá či zohyzděná. Když už byla téměř připra‑ vená opustit nemocnici, její otec oznámil, že ji vezme domů do Indiany. Odmítla s ním jet. Pan Ross se ji nejdřív snažil pře‑ svědčit a pak se začal doprošovat. Říkal, že doma se jí vrátí síla mnohem rychleji, upozorňoval na to, že vzhledem ke zranění její nohy nebude v penzionu schopná zdolávat schody, a krom toho ji očekává její matka. S Eve ovšem nic z toho nepohnulo. Tinker panu Rossovi nejistě navrhl, že pokud se Eve hodlá zotavovat v New Yorku, může zůstat u něho v bytě, kde je k dis‑ pozici výtah, kuchař, vrátný a jedna ložnice navíc. Eve přijala Tinkerovu nabídku bez jediného úsměvu. I kdyby tato dohoda 69

byla pro pana Rosse neakceptovatelná, nedal to najevo. Začínal chápat, že už do záležitostí své dcery nemá co mluvit. Den před Eviným propuštěním odjel pan Ross za svou ženou sám. Políbil svou dceru na rozloučenou a poté mi naznačil, že se mnou chce mluvit. Doprovodila jsem ho k výtahu a on mi strčil do ruky obálku. Řekl mi, že je to na zaplacení Eviny části nájmu za zbytek roku. Tloušťka obálky prozrazovala, že je v ní hodně peněz. Chtěla jsem mu ji vrátit a vysvětlovala jsem mu, že mi v penzionu prostě přidělí jinou spolubydlící. Pan Ross byl však neústupný. A pak zmizel za dveřmi výtahu. Na ručičce nad výtahem jsem sledovala, jak sjíždí do vestibulu, a pak jsem obálku otevřela. Bylo v ní padesát desetidolarových bankovek. Nejspíš to byly ty samé desetidolarovky, které mu před dvěma lety vrátila Eve, a on se tak jednou provždy postaral o to, aby tyto konkrétní bankovky nemusel utratit ani jeden z nich. Považovala jsem to za znamení, že je čas postavit se na vlastní nohy – obzvlášť poté, co mě paní Martingaleová už dvakrát varovala, že mě vyhodí, jestli si ze sklepa neodstěhuji všechny ty krabice. A tak jsem polovinou peněz od pana Rosse zapla‑ tila nájem garsonky o šestačtyřiceti metrech čtverečních na šest měsíců dopředu. Druhou půlku jsem uložila na dno skříňky po strýci Roscoeovi. Eve chtěla jet z nemocnice rovnou k Tinkerovi, a tak jsem dostala za úkol přestěhovat její věci. Zabalila jsem je, jak nejlépe to šlo – košile a svetříky jsem složila do dokonalých čtverců, jak by to udělala ona. Podle Tinkerových pokynů jsem její tašky vybalila v hlavní ložnici, kde jsem našla prázdné skříně a zásuvky. Tinker si už předtím všechno oblečení přestěhoval do pokoje pro služebnou na opačném konci chodby. První týden Evina pobytu v Beresfordu jsem s nimi každý den večeřela. Sedávali jsme v malé jídelně vedle kuchyně a jedli tříchodové menu připravené v suterénu budovy a servírované personálem v uniformách. Polévka z mořských plodů násle‑ dovaná svíčkovou s růžičkovou kapustou a zakončená kávou a čokoládovou pěnou.

Eve byla po večeři většinou unavená, a tak jsem jí pokaždé pomohla do ložnice. Seděla na kraji postele a já jsem ji svlékala. Sundala jsem jí pravou botu a punčochu. Rozepnula jsem šaty a opatrně jí je přetáhla přes hlavu, aby se nezachytily o malé černé stehy, které jí lemovaly tvář. Hleděla poslušně před sebe. Až třetí večer jsem si uvědomila, že zírá do velkého zrcadla nad toaletním stol‑ kem. Takové hloupé opomenutí. Omluvila jsem se a slíbila jí, že řeknu Tinkerovi, aby zrcadlo odstranil, ale nedovolila nám na něj sáhnout. Poté, co jsem ji uložila, políbila a zhasla světlo, jsem potichu zavřela dveře a vrátila se do obýváku, kde nervózně čekal Tin‑ ker. Nedali jsme si spolu nic k pití. Vlastně jsme se ani neposa‑ dili. Během těch pár minut před mým odchodem jsme si jako starostliví rodiče šeptali o jejích pokrocích: Vypadá to, že se jí vrací chuť k jídlu… Má mnohem lepší barvu… Zdá se, že už ji ta noha tolik nebolí… Uklidňující fráze bubnující do ticha jako dešťové kapky dopadající na stěny stanu. Ale sedmý večer mě poté, co jsem ji uložila a políbila, Eve zastavila. —Katey, začala. Víš, že tě budu milovat až do skonání světa. Sedla jsem si na postel vedle ní. —Já tebe taky. —Já vím. Stiskla jsem jí ruku a ona mi stisk oplatila. —Myslím, že by bylo lepší, kdybys sem nějakou dobu necho‑ dila. —Dobře. —Chápeš mě, že ano? —Jistě, řekla jsem. Chápala jsem ji. Nebo jsem toho alespoň chápala dost… Nešlo o to, kdo si koho zamluvil nebo kdo vedle koho seděl v kině. Hra se změnila – nebo spíš už to hra vůbec nebyla. Šlo o to přežít noc, což je často těžší, než se zdá, a vždycky jde o velice individuální záležitost.

Když taxík zastavil na Central Park West, místo mokrého sněhu už padal mrznoucí déšť. Noční vrátný Pete na mě u obrubníku čekal s deštníkem. Zaplatil řidiči dva dolary za jednodolarovou jízdu a těch pár kroků mezi taxíkem a stříškou mi nad hlavou nesl deštník. Ve výtahu měl zrovna službu Hamilton, nejmladší člen personálu. Z Atlanty v Georgii přivezl do New Yorku nádech plantážní zdvořilosti, s níž buď dojde hodně daleko, nebo se dostane do velkých problémů. —Byla jste na cestách, slečno Katherine? zeptal se, když jsme se rozjeli. —Maximálně tak do obchodu, Hamiltone. Krátce se zasmál, aby dal najevo, že ví svoje. Jeho iluze se mi líbily až moc na to, abych ho o ně připravila. —Pozdravujte ode mě slečnu Evelyn a pana Tinkera, řekl mi, když jsme zastavili. Dveře vedly do soukromé vstupní haly, která byla dokonalou ukázkou neoklasicistní elegance – s parketami, bílými ozdob‑ nými lištami a pre-impresionistickým zátiším visícím na zdi. Tinker seděl na židli s rukama na kolenou a skloněnou hlavou. Vypadal stejně jako tenkrát na pohotovosti. Když jsem vystou‑ pila z výtahu, viditelně se mu ulevilo, jako by se už začínal bát, že se neukážu. Vzal moje ruce do svých. Rysy v obličeji mu změkly, jako kdyby přibral pět kilogramů, které Eve nechala v nemocnici. —Katey! Díky, že jsi přišla. Rád tě vidím. Mluvil šeptem. Zpozorněla jsem. —Tinkere. Ví Eve, že jsem tu? —Ano, ano. Samozřejmě, zašeptal. Nemůže se tě dočkat. Jenom jsem ti to chtěl vysvětlit. Poslední dobou je na tom špatně. Obzvlášť v noci. Takže se snažím být doma, jak jen to jde. Prostě je jí líp, když… má společnost. Sundala jsem si kabát a položila ho na druhou židli. To, že mi ho nevzal, mi mělo prozradit, v jakém je duševním rozpoložení. —Nejsem si jistý, jak dlouho budu pryč. Můžeš tu zůstat do jedenácti? —Jistě. —Do dvanácti? 72

—Můžu zůstat tak dlouho, jak potřebuješ, Tinkere. Znovu mě vzal za ruce a pak je pustil. —Pojď dál. Eve! Katey je tady! Vešli jsme do obýváku. Vstupní hala zařízená v klasickém stylu byla tak trochu pod‑ vod – šlo totiž o jedinou místnost v bytě, jejíž zařízení pochá‑ zelo z doby před potopením Titaniku. Obývák – obrovská míst‑ nost čtvercového půdorysu s francouzskými okny s výhledem na Central Park – působil, jako by ho sem převezli přímo ze Světové výstavy 1929 v Barceloně. V něm se nacházel koktejlový stolek se skleněnou deskou a pečlivě naaranžovanou hromád‑ kou románů, mosazný popelník a miniatura letadla ve stylu art deco. Kolem stolku stály těsně u sebe tři bílé pohovky a dvě černá křesla od Miese van der Roheho. Žádný satén, žádný samet, žádný kašmír – žádné hrubé textury ani oblé hrany. Jen navzájem propletené obdélníky posilující celkový dojem abstrakce. Myslím, že Francouzi to nazývali strojem na bydlení – a upro‑ střed toho všeho si hověla Eve. Na sobě měla nové bílé šaty a odpočívala na pohovce s jednou rukou za hlavou a druhou položenou podél těla. Její póza jako by říkala: Sedím si tu tak celý život. S osvětleným městem za zády a sklenkou martini na koberci vypadala jako reklama na autonehodu. Až když jste přišli blíž, uviděli jste tu spoušť. Na levé tváři měla dvě sbíhající se jizvy, které se táhly od spánku až k bradě. Veškerou zbývající symetrii kazil lehce svěšený koutek, jako by prodělala mrtvici. Její levá noha vypadala v této poloze jenom lehce zkroucená, ale zpod okraje šatů bylo vidět, kde jí po transplantaci zůstala kůže oškubaného kuřete. —Ahoj, Evey. —Ahoj, Kate. Naklonila jsem se, abych ji políbila. Bez zaváhání mi nabídla pravou tvář – její reflexy už se přizpůsobily novému stavu. Sedla jsem si na protější pohovku. —Jak se cítíš? zeptala jsem se. —Líp. Jak se máš? —Pořád stejně. 73

—To je dobře. Dáš si něco k pití? Tinkere, drahoušku, byl bys tak laskav? Tinker se neposadil. Stál za prázdnou pohovkou a opíral se o ni oběma rukama. —Samozřejmě, odpověděl a napřímil se. Co si dáš, Katey? Zrovna jsme si dávali martini. Rád ti udělám čerstvé. —Dám si to, co je v šejkru. —Určitě? —Klidně. Tinker obešel pohovku se sklenicí v ruce a sáhl po letadýlku na koktejlovém stolku. Z křídel vyjel trup – vtipné, moderní art deco. Tinker sundal čumák letadla a nalil mi skleničku. Než šejkr opět položil, na moment zaváhal. —Dáš si ještě, Eve? —Ne, díky. Ale co kdybys zůstal a dal si s Katey? Tinker z toho návrhu neměl radost. —Nevadí mi pít sama, řekla jsem. Tinker položil šejkr zpátky. —Budu se snažit nepřijít moc pozdě. —Výtečně, odvětila Eve. Tinker ji políbil na tvář. Když zamířil ke dveřím, zadívala se na město. Dveře se zavřely. Ani se neohlédla. Usrkla jsem martini. Bylo hodně zředěné roztátým ledem. Skoro v něm nebyl cítit gin. To mi moc nepomůže. —Vypadáš dobře, řekla jsem nakonec. Eve na mě trpělivě hleděla. —Katey. Víš, že ty nesmysly nesnáším. Obzvlášť od tebe. —Jenom říkám, že vypadáš líp, než když jsem tě viděla napo‑ sled. —To ti hoši v suterénu. Každý den k snídani slanina a oběd s polévkou. Ke koktejlům jednohubky a ke kávě dortík. —Závidím. —Jistě. Návrat ztraceného syna a hostina a tak dále. Ale za chvíli si začneš sama připadat jako to vykrmené tele. S obtížemi se napřímila. Natáhla dva prsty a uchopila malou bílou pilulku, která na desce stolu téměř nebyla vidět.

—Jednoho takového dne najdu Ježíše, řekla a spláchla lék vlažným ginem. —Dáš si ještě? zeptala se. —Když si dáš se mnou. Opřela se o stůl a chtěla se zvednout. —Přinesu ho, nabídla jsem se. Ušklíbla se. —Doktor říká, že mám cvičit. Vzala ze stojánku šejkr a přešla k baru. Levou nohu za sebou vlekla jako dítě táhnoucí těžký kufr. Kleštěmi nabírala jednotlivé kostky ledu a házela je do trupu letadla. Od oka nalila gin a pak na kapku přesně odměřila ver‑ mut. Během míchání zkoumala v zrcadle nad barem s jakýmsi ponurým uspokojením svoji tvář. Říká se, že upíři v zrcadle nejsou vidět. Možná že ta nehoda proměnila Eve v nějakého ducha s opačnou vlastností – nevi‑ děla se nikde jinde než právě v zrcadle. Eve zavřela šejkr a líně s ním potřásala, zatímco kulhala zpátky na své místo. Dolila si sklenici a pak mi šejkr přistrčila přes stůl. —Jak vám to klape s Tinkerem? zeptala jsem se, když jsem si nalila. —Nemám náladu na plané tlachání, Katey. —Tohle je plané tlachání? —Dost plané. Rozmáchla jsem se rukou po bytě. —Aspoň to vypadá, že se o tebe dobře stará. —Když něco rozbiješ, tak to zaplatíš, ne? Pořádně si lokla a podívala se na mě víc zpříma. —Klidně můžeš jít domů. Jsem úplně v pohodě. A během čtvrt hodiny budu spát jako dudek. Demonstrativně zamávala sklenicí. —Nemám nic lepšího na práci, řekla jsem. Budu tu tak dlou‑ ho, abych ti pomohla do ložnice. Mávla rukou, jako by chtěla říct: Jestli chceš, tak tu zůstaň, jestli nechceš, tak jdi.

Znovu se napila a lehla si na pohovku. Podívala jsem se do své sklenice. —Mohla bys mi něco přečíst, navrhla. Tinker by to tak udělal. —Chtěla bys? —Nejdřív jsem z toho šílela. Jako kdyby neměl odvahu se se mnou bavit. Ale zvykla jsem si na to. —Dobře. Co bys chtěla, abych ti přečetla? —To je jedno. Na koktejlovém stolku leželo na sobě osm knih seřazených od největší po nejmenší. S lesklými obálkami v evokativních barvách vypadaly jako úhledně zabalené vánoční dárky. Vzala jsem knihu z vrchu hromádky. Žádná ze stránek neměla ohnutý roh, a tak jsem začala číst od začátku. „Jistě, pokud bude zítra hezky,“ odvětila paní Ramsayová. „Ale budeš muset vstávat se skřivánkem,“ dodala. Pro jejího synka ta slova znamenala nevýslovnou radost, jako by výprava už byla hotová věc a ten zázrak, na který se tak dlouho těšil – připadalo mu, že snad celé roky –, byl už na dosah, jen co pomine noční tma a za dne tam

—Ach, přestaň, přerušila mě Eve. To je hrůza. Co to je? —Virginia Woolfová. —Pff. Tinker přitáhl všechny tyhle romány od ženských, jako kdyby to bylo přesně to, co potřebuju, abych se postavila zpátky na nohy. Obložil mi jimi postel, jako by mě v ní pláno‑ val zazdít. Není tam něco – cokoliv – jiného? —Hemingway? —Díky bohu. Ale přeskoč začátek, ano, Katey? —Jak moc? —Začni kdekoliv kromě začátku. Náhodně jsem nalistovala stranu 104: Ze dveří banky vycházel čtvrtý muž, ten mohutný chlap, a Harry pozoroval, jak vychází pozpátku s automatickou puškou značky Thompson napřaženou před sebe, a vtom již zaječela v bance táh‑ lým, příšerným jekotem siréna a Harry viděl, jak hlaveň pušky ryt‑ micky poskakuje hop-hop-hop-hop a slyšel ta-ta-ta-ta

—To je lepší, řekla Eve. Upravila si polštář za hlavou, lehla si a zavřela oči. Přečetla jsem nahlas dvacet pět stran. Eve usnula po deseti stranách. Mohla jsem klidně přestat, ale bavilo mě to. Díky tomu, že jsem začala číst na straně 104, odsýpal Hemingwayův příběh ještě svižněji než obvykle. Bez úvodních kapitol se ze všech epizod staly náčrtky a ze všech dialogů narážky. Vedlejší postavy měly stejné postavení jako ty hlavní a s přehledem je překonávaly svým nezaujatým selským rozumem. Hlavní hrdi‑ nové se nebránili. Zjevně se jim ulevilo, že je někdo osvobodil od krutovlády jejich příběhu. Zatoužila jsem si stejným způso‑ bem přečíst všechny Hemingwayovy knihy. Dopila jsem svůj drink a opatrně ho položila, abych stopkou skleničky necinkla o sklo stolu. Na okraji Eviny pohovky ležel bílý přehoz. Přikryla jsem ji. Pravidelně oddychovala. Napadlo mě, že už nepotřebuje najít Ježíše – Ježíš našel ji. Nad barem visely čtyři studie čerpacích stanic od Stuarta Davise. Šlo o jediné obrazy v místnosti a byly vyvedené v základ‑ ních barvách, které hezky kontrastovaly s nábytkem. Před láhvemi s alkoholem stál další stříbrný art deco kousek. Měl okénko a číselník, jímž se dalo otáčet a přehazovat tak slono‑ vinové kartičky jako na tabuli odjezdů na nádraží. Na každé kartičce byl recept na koktejl: Manhattan, Martini, Metropo‑ litan – jedna, druhá, třetí. Bacardi, Bennett, Bronx – jedna, druhá, třetí, čtvrtá. Za láhví ginu stály čtyři různé skotské. Se svým platem bych si ani jednu z nich nemohla dovolit. Nalila jsem si sklenku té nejstarší a vydala se na prohlídku bytu. První místností po mé pravici byla malá jídelna, kde jsme dříve večeřeli. Za ní se nacházela dobře vybavená a zřídka používaná kuchyň. Na sporáku stály nedotčené měděné hrnce a kameninové džbány s nápisy MOUKA, CUKR, KÁVA a ČAJ, všechny naplněné až po okraj. Za kuchyní byl pokoj pro služebnou, v němž Tinker podle všeho stále přespával. Na židli ležel nátělník a v koupelně měl ve sklenici svoji břitvu. Nad malou knihovnou visel poněkud naivní sociálně realistický obraz. Šlo o pohled na nákladní 77

molo, kde se právě scházeli k protestům přístavní dělníci. U okraje davu stála dvě policejní auta. Na konci nákladiště se dal přečíst modrý neonový nápis OTEVŘENO CELOU NOC. Nebyl to špatný obraz, ale chápala jsem, proč ho v takovém bytě někdo odklidil do pokoje pro služebnou. Knihovna byla plná drsných detektivek, taktéž vyhnaných do exilu. Přes kuchyň a kolem Eviny spící postavy jsem prošla zpátky do protější chodby. První místností nalevo byla dřevem obložená pracovna s krbem, sama o sobě velká jako polovina mého bytu. Na stole ležel další originální předmět ve stylu art deco – pouzdro na cigarety ve tvaru závodního auta. Každá z těchto stříbrných věciček – šejkr, katalog koktejlů i auto – hezky zapa‑ dala do kosmopolitního stylu Tinkerova bytu. Kvalitou zpraco‑ vání připomínaly šperky, přestože byly zcela jasně určeny pro muže. A nic z toho nebyla věc, jakou by si Tinker koupil sám. Očividně šlo o dílo skryté ruky. Mezi dvěma zarážkami stálo několik učebnic a příruček: tezaurus, latinská gramatika, atlas, který bude už brzy zasta‑ ralý. Byl tam ale také útlý svazek, jemuž na hřbetu chyběl název. Ukázalo se, že jde o knihu Washingtonových písemností. Podle věnování na první stránce to byl dárek od Tinkerovy matky k jeho čtrnáctým narozeninám. V chronologickém pořadí tu byly seřazeny všechny jeho slavné projevy a dopisy. Začínala ovšem seznamem zásad, které otec zakladatel sepsal v době svého dospívání: Pravidla zdvořilosti a slušného chování ve společnosti a při konverzaci 1. Ve společnosti bys měl vše činit s jistým znakem úcty vůči přítomným. 2. Ve společnosti se nedotýkej žádné části svého těla, která obvykle není odhalená. 3. Neukazuj svému příteli nic, co by jej mohlo polekat.

A tak dále. Řekla jsem a tak dále? Bylo jich tam 110! A víc než polo‑ vina z nich byla podtržená – jeden adolescent sdílející přes 78

propast 150 let s jiným adolescentem nadšení pro slušné cho‑ vání. Nemohla jsem se rozhodnout, co je roztomilejší – fakt, že ji Tinkerovi dala matka, nebo to, že ji měl pořád po ruce. Za stolem stála otočná židle. Roztočila jsem ji a po jedné otáčce zastavila. Všechny zásuvky sice měly zámek, ale byly odemčené. Spodní byly prázdné a horní plné běžných věcí. V prostřední zásuvce ovšem na hromadě papírů ležel dopis od Evina otce. Vážený pane Grayi [sic!], cením si Vaší upřímnosti v nemocnici a jsem připraven Vám věřit, že s Eve neudržujete romantický vztah. Také proto tedy musím navzdory Vašim dřívějším námitkám trvat na tom, že pokryji náklady na pobyt mé dcery ve Vašem bytě. Přikládám šek v hodnotě 1000 dolarů, po němž budou následovat další. Prosím, prokažte mi tu čest a nechte si jej proplatit. Projevem velkorysosti zodpovědnost člověka vůči druhému zřídkakdy končí, spíše jím začíná. Jen málo lidí to dokáže pochopit, avšak nemám nejmenších pochyb, že patříte mezi ně. Pokud by se situace mezi Vámi a mou dcerou měla nějakým způsobem vyvíjet, mohu jen věřit, že nijak nezneužijete jejího stavu, blízkosti ani vděčnosti – tedy že prokážete zdrženlivost, která je gentlemanům vlastní – až do chvíle, kdy budete připraven učinit, co je správné. S vděčností a důvěrou, Charles Everett Ross

Složila jsem dopis a s ještě větším respektem vůči panu Rossovi ho vrátila zpátky do zásuvky. Myslím, že svou obchodnickou věcností by dokázal odradit i Dona Juana. Není divu, že ho Tinker nechal zrovna tady – na místě, kde ho Eve musela najít. Závěsy v hlavní ložnici byly roztažené a město se třpytilo jako diamantový náhrdelník, který přesně ví, kdo ho má na dosah. Postel měla modrožlutý přehoz, jenž ladil ke dvěma polstro‑ vaným křeslům. Ačkoliv byl jinak celý byt jako stvořený pro bohatého svobodného mládence, zde bylo přesně tolik barev a pohodlí, aby se žena, která bude mít to štěstí a zavítá sem, necítila jako na nepřátelském území. Zase ta skrytá ruka. Ve skříni viselo pár nových přírůstků do Evina šatníku. Musel je nakoupit Tinker, protože nebyly zrovna levné a nebyl 79

to Evin styl. Když jsem prsty klouzala po šatech a probírala se jimi jako koktejlovými recepty, všimla jsem si svého modrého pláště. Chvíli jsem přemýšlela, jak se tam dostal – vždyť Eviny věci jsem přece vybalovala já. Potom jsem si ale vzpomněla – Evey ho měla na sobě ten večer, kdy došlo k nehodě. Díky zázraku Zdvořilosti a slušného chování byl zachráněn a vyčištěn. Pověsila jsem ho zpět a pak skříň zavřela. V koupelně na umyvadle ležely Eviny léky. Bylo to něco proti bolesti. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a přemítala, jak bych to na jejím místě zvládla já. Ne tak dobře, pomyslela jsem si. Když jsem se vrátila do obývacího pokoje, Eve byla pryč. Šla jsem do kuchyně a pokoje pro služebnou. Vrátila jsem se do pracovny. Dostala jsem strach, že utekla z bytu. Pak jsem v obývacím pokoji uviděla vzdouvající se závěs a bílou siluetu jejích šatů na terase. Vyšla jsem za ní ven. —Ahoj, Katey. Pokud mě podezřívala ze slídění, nedala to najevo. Přestal padat zmrzlý déšť a na nebi se rozsvítily hvězdy. Na East Side na druhé straně parku se obytné budovy třpytily jako rodinné domky na opačné straně zátoky. —Je tu trochu chladno, řekla jsem. —Ale stojí to za to, ne? Je to zvláštní. To noční panorama je tak úchvatné, a přitom můžeš na Manhattanu strávit celý život a nikdy ho nezahlédnout. Jako myš v bludišti. Měla úplnou pravdu. Na bulvárech Lower East Side zakrý‑ vala nebe nadzemka, požární schodiště a telefonní dráty, které ještě nepřesunuli pod zem. Většina Newyorčanů trávila život někde mezi pojízdným zelinářským stánkem a pátým patrem. Dívat se na město z výšky několika desítek metrů nad vší tou spodinou byl nadpozemský zážitek. Pohroužily jsme se do krásy toho okamžiku. —Tinker nemá rád, když jsem tady venku, řekla. Je přesvěd‑ čený, že chci skočit. —A chceš? Snažila jsem se tu otázku zabalit do žertovného tónu, ale

nepodařilo se mi to. Eve nevypadala nijak zvlášť naštvaně. Jed‑ noduše tu poznámku třemi slovy zadupala do země. —Jsem katolička, Katey. Zhruba tři sta metrů nad zemí se v našem zorném poli obje‑ vila tři zelená světla mířící přes park směrem na jih. —Podívej se na to, ukázala na ně Eve. Vsadím se s tebou, o co chceš, že krouží kolem Empire State Building. To malá letadla dělají pořád. Prostě si nemůžou pomoct. Jakmile byla Eve připravená, odvedla jsem ji stejně jako těch prvních pár večerů po propuštění z nemocnice zpátky do její ložnice a pomohla jí svléknout punčochy a šaty. Uložila jsem ji a políbila na čelo. Natáhla ruce, vzala mi hlavu do dlaní a polibek mi oplatila. —Ráda jsem tě viděla, Katey. —Chceš, abych zhasla? Podívala se na noční stolek. —Podívej se na to, zaúpěla. Woolf-ová. Wharton-ová. Brontë‑ -ová. Tinkerův rehabilitační plán. Nespáchaly náhodou všechny sebevraždu? —Myslím, že Woolfová ano. —No, ten zbytek to klidně mohl udělat taky. Ta poznámka mě tak překvapila, že jsem vybuchla smíchy. Eve se smála se mnou, až jí vlasy spadly do tváře. Byl to náš první pořádný smích od prvního týdne nového roku. Když jsem zhasla, Eve mi řekla, že nemá cenu, abych čekala na Tinkera, a že mám jít domů, což jsem také málem udělala. Ale slíbila jsem mu přece, že počkám. A tak jsem zhasla na chodbě a pozhasínala i většinu světel v obýváku. S bílým přehozem přes ramena jsem se usadila na po‑ hovce. Z hromádky jsem vytáhla knihu a začetla se. Byla to Dobrá země od Pearl Buckové. Když mě to na druhé stránce přestalo bavit, otočila jsem na stranu 104 a začala znovu. Nepomohlo to. Podívala jsem se na pyramidu knih a chvíli přemítala nad jejich výběrem. Potom jsem je odnesla do pokoje pro služebnou

a vyměnila je za deset detektivek. Když jsem je v obýváku poklá‑ dala na stůl, nebylo potřeba je vertikálně seřazovat – všechny totiž byly stejně velké. Pak jsem si šla udělat vajíčka po zaví‑ račce. Do misky jsem vhodila dvě vajíčka a rozšlehala je se strouha‑ ným sýrem a bylinkami. Potom jsem je nalila do pánve s rozpá‑ leným olejem a zakryla pokličkou. Rozpálený olej a poklička nějak způsobí, že se vajíčka v pánvi nadýchají. A zhnědnou, aniž by se připálila. Připravoval mi je tak táta, když jsem byla malá, ale nikdy jsme je nejedli k snídani. Říkával, že nejlíp chutnají, když je kuchyně už zavřená. Zrovna jsem dojídala, když jsem uslyšela Tinkera, jak tlu‑ meně volá moje jméno. —Jsem v kuchyni. Vynořil se s tím svým vděčným výrazem. —Tady jsi, řekl. —Tady jsem. Posadil se do křesla. Měl učesané vlasy a na kravatě doko‑ nalý windsorský uzel, ale ani jeho upravenost nedokázala zakrýt to, jak je utahaný. Vyšťavený a s opuchlýma očima připomínal novopečeného otce, kterého narození dvojčat nečekaně donu‑ tilo pracovat přesčas. —Jak to šlo? zeptal se opatrně. —Dobře, Tinkere. Evey je silnější, než si myslíš. Bude v po‑ řádku. Už jsem chtěla pokračovat a říct, že by měl zvolnit a dát Evey trochu prostoru, nechat věcem volný průběh – jenže já jsem za tím volantem neseděla. —Máme kancelář v Palm Beach, pokračoval po chvíli. Pře‑ mýšlím, že bych ji tam na pár týdnů vzal. Do tepla a nového prostředí. Co myslíš? —Zní to skvěle. —Myslím, že by jí prospěla změna tempa. —Vypadáš, že tobě taky. Jeho odpovědí byl unavený úsměv. Když jsem vstala, abych uklidila nádobí, Tinker sledoval prázdný talíř pohledem dobře vychovaného psa. A tak jsem 82

udělala ještě jednu porci vajíček po zavíračce. Ušlehala jsem je a osmahla, položila na talíř a naservírovala. V jedné ze skří‑ něk jsem předtím zahlédla neotevřenou láhev sherry na vaření. Vytáhla jsem korek a nalila oběma skleničku. Usrkávali jsme sherry a zbytečně potichu přeskakovali od jednoho tématu k druhému. Díky nápadu s Floridou přišla řeč na Keys, což u Tinkera vyvolalo vzpomínky na Ostrov pokladů a hledání zakopaných dublonů na dvorku s bratrem, díky čemuž jsme si oba vybavili Robinsona Crusoea a sny o ztroskotání, což nás přivedlo k tomu, jaké dvě věci bychom chtěli mít v kapse, kdybychom opravdu ztroskotali – Tinker (rozumně) kapesní nůž a křesací kámen, já (nerozumně) balíček karet a Thoreaův Walden, jedinou knihu, v níž na každé druhé stránce najdete věčnost. A na chvíli jsme si dovolili fantazírovat o tom, že jsme pořád v Maxově bistru – s koleny u sebe, racky kroužícími kolem věže kostela Nejsvětější trojice a všemi těmi zářivě zbarvenými pří‑ ležitostmi, jimiž před námi mával nový rok. Staré časy, jak říkával můj otec: Když si nedáš pozor, vyku‑ chají tě jako rybu. Ve vstupní hale vzal Tinker znovu moje ruce do svých. —Rád jsem tě viděl, Katey. —Taky jsem tě ráda viděla. Udělala jsem krok dozadu, ale on mě držel dál. Vypadal, jako by bojoval s tím, jestli má něco říct. Místo toho, zatímco Eve spala za dveřmi na konci chodby, mě políbil. Nebyl to rozhodný polibek. Byla to otázka. Stačilo se jenom naklonit trochu dopředu a objal by mě. Ale k čemu by to teď bylo dobré? Vyprostila jsem ruce, položila dlaň na jeho hladkou tvář a čerpala útěchu z opatrné trpělivosti, která všechno přestojí, věří, má naději, a hlavně vytrvá, ať se děje cokoliv. —Jsi sladký, Tinkere Greyi. Kolem prosvištěly kabely výtahu a přijela kabina. Sundala jsem mu ruku z obličeje dřív, než Hamilton stihl otevřít dveře. Tinker přikývl a schoval ruce do kapes kabátu. 83

—Díky za vajíčka, řekl. —Za málo. Je to jediné jídlo, které umím uvařit. Usmál se a odhalil tak záblesk svého normálního já. Nastou‑ pila jsem do výtahu. —Nestihli jsme probrat tvůj nový byt, dodal. Můžu se zasta‑ vit a prohlédnout si ho? Třeba příští týden? —To by bylo skvělé. Hamilton zdvořile vyčkal na konec naší konverzace. —Můžeme, Hamiltone, dala jsem pokyn. Zavřel dveře, zatáhl za páku a výtah se rozjel směrem dolů. Potom si začal pískat nějakou melodii a sledoval přitom ubí‑ hající patra. Po občanské válce začala být u jeho rasy oblíbená jména otců zakladatelů jako Washington nebo Jefferson. Hamilton byl ovšem první černoch, s nímž jsem kdy měla tu čest, pojme‑ novaný podle zakladatele centrální banky, jenž zahynul v sou‑ boji. Když jsme dojeli do vestibulu, vystoupila jsem z výtahu, otočila se a chtěla se ho na to zeptat. Zazvonil ale zvonek a on pokrčil rameny. Velké mosazné dveře výtahu se potichu zavřely. Byl na nich štít s drakem a mottem Beresfordu: FRONTI NULLA FIDES. Zdání klame. To tedy ano. Přestože svišť nespatřil svůj stín, zima v New Yorku panovala další tři týdny. V Central Parku zmrzly krokusy, ptáci se vrátili do Brazílie, což bylo jediné rozumné řešení, a co se pana Tin‑ kera týče, tak ten vzal následující pondělí bez jediného slova slečnu Evelyn do Palm Beach.

Pravi dla zdvorilosti Amor Towles

Z anglického originálu Rules of Civility, vydaného nakladatelstvím Viking Penguin, a member of Penguin Group (USA) Inc. 2011, přeložila Julie Tesla Typografie Kateřina Urbanová Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2017 jako svou 1709 Vydání první. AA 14,65. Stran 352 Odpovědný redaktor Jiří Stárek Vytiskla Těšínská tiskárna, a. s. Doporučená cena 350 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz ISBN 978-80-7429-896-7