Elizabeth
27
Tenkrát na podzim, když Charlie opustil ostrov, se Emily začala toulat. Jednu chvíli byla před mýma bdělýma, pozornýma očima, a vzápětí zmizela. Zpočátku její toulky budily v rodičích paniku. Představovali jsme si, jak Emily bezmyšlenkovitě uklouzla na některém z útesů, které rámovaly úseky pobřeží, nebo vyplašila černého medvěda, nebo se utopila v ledovém sevření jezera, které ji tak fascinovalo. Rozbíhali jsme se od majáku, jeden z nás nejprve zkontroloval, jestli nevyplula s Hráškem, který zůstával na pláži poblíž majáku, vytažený vysoko mimo dosah vln. Pátrali jsme podél okrajů pobřeží, vyráželi jsme po pěšinách ke kryté zátoce, kde byla loděnice, anebo přes bažiny, kde jsme koncem léta sbírali brusinky. Volali jsme ji jménem, naše hlasy polykaly tlusté polštáře mechu, jímž byla vystlaná lesní půda, anebo posměšný smích jezera, které se valilo na skalnaté pláže či pleskalo o skaliska. Věděli jsme, že neodpoví. Emily nikdy neodpovídala. Většinou jsme ji našli v nevědomosti o našich obavách, pohrouženou tak, jak se dovedla pohroužit jen Emily, do činnosti mraveniště nebo sledující, jak rezavá veverka stěhuje svá mláďata do nového hnízda. Jednou jsem ji pozorovala, jak 128
Dcery strážce majáku
snad celé hodiny jenom hledí na květ orlíčku. Seděla na slunci na suché hlíně, nohy zkřížené, hlavu opřenou v dlaních, a zírala na květinu, která se pohupovala. Nepohnula se, nedotkla se květu, ani k němu nepřičichla. Jenom se dívala. Zavolala jsem na ni, ale můj hlas se mísil se zvuky lesa a ona si ho nevšímala o nic víc než pokřiku sojky nebo bzučení cikády. Tak jsem si taky sedla, zkřížila nohy, opřela hlavu do dlaní a pozorovala jsem Emily, zatímco slunce pochodovalo po obloze. Po nějaké době vstala, oprášila si ze sukně kousky klacíků a listí a přistoupila ke mně, usmála se a vzala mě za ruku, aby mi pomohla na nohy. Uvědomila jsem si, že celou dobu o mé přítomnosti věděla. Seděla jsem v jejím světě. Patřila jsem do něj. Jenom jsem v tu chvíli nebyla nijak důležitá. Otec si nechával na ostrov posílat noviny. Přicházely vždycky po týdnu nebo i déle a on je hltal do posledního slova; zprávy nám pak tlumočil u večeře nebo večer u krbu. Toho roku, 1936, přinášely noviny zprávy o farmách zkrušených suchem, o obilí uschlém na polích a dobytku, který se dusil, protože se mu plíce plnily suchou hlínou, unášenou větrem. Zima byla naopak studená, pozoruhodně studená, takže jsme všichni spali společně v jedné velké posteli, navlečení do dlouhých spodků a zavalení hromadami vlněných přikrývek a prošívaných dek, plněných peřím. Studené období se vleklo od prosince až do února, drželo celý národ unavených a usoužených lidí ve svém ledovém sevření. Emily a já jsme značnou část té zimy strávily schoulené u kamen a zahřívaly jsme se matčinou polévkou, ochucenou bylinami, které sklidila a sušila zavěšené ve spižírně, a sytou masem z králíka, čerstvě chyceného do oka. Prchala jsem z ostrůvku na stránky Jany Eyrové, Pýchy a před129
Je a n E . P e n d z i wol ová
sudku, Shakespearových her a Toma Sawyera. Hroužila jsem se do dobrodružných a romantických příběhů a odolávala jsem tátovým pokusům zatáhnout mě do novinových článků z Times Herald, které byly v časové posloupnosti hojně navršené na půdě, jimiž se snažil rozšířit mé zájmy a rozšířit mi rozhled. Na druhé straně Emily trávila celé hodiny s tužkami a papírem, někdy pracovala celé dny na jediné kresbě, vyvolávala z paměti můru nebo květ orlíčku a vyplňovala je zářivými pastely nebo barevnou tužkou. Občas seděla, upoutaná poskakujícími plameny v kamnech, úplně nehybná, až jsem se v duchu ptala, jestli ji vítr, vkrádající se dovnitř mezi prkennými obklady, nezmrazil v sochu. Koncem února zmizela Emily znovu. Červený líh v teploměru sahal sotva nad baňku pod stupnicí a vzduch byl ostrý a křišťálově studený. Byl příliš, příliš velký mráz na to, aby se malé děvčátko potulovalo bezcílně po lesích. Já, desetileté škvrně, nebojácné a odhodlané být ochránkyní své sestry, jsem se tehdy za malé děvčátko nepovažovala. Táta štípal dříví a matka loupala brambory, takže jsem to byla já, kdo si oblékl kabát, omotal si hlavu a krk tlustou šálou, vzal si matčiny kožešinou podšité palčáky, abych si udržela ruce v teple, a vydala jsem se na další výpravu, jejímž cílem bylo najít mé dvojče a přivést je domů. Dech se mi srážel ve vzduchu jako obláčky kouře, když jsem si připínala sněžnice a rychle zapínala přezky, než jsem vecpala ruce zpátky do měkké králičí kožešiny. Sníh byl hluboký. Místy tvořil závěje hluboké několik desítek centimetrů a zřetelné stopy jiných sněžnic křižovaly terén kolem domku a hospodářských budov. Emily měla aspoň tolik předvídavosti, aby si 130
Dcery strážce majáku
vzala sněžnice, a její stopu jsem zpozorovala, když se oddělila od vyšlapaných stezek a zamířila k jezeru. Jezero Superior pokrývá rozsáhlou plochu, která jen zřídkakdy úplně zamrzá. Mnoho dní nízkých teplot a klidné vody někdy v únoru či březnu ukují led do pevné plochy, která sahá od ostrova k ostrovu a od ostrova k pevnině. Někdy i tak vítr zvedne vlny a žene je nad led a pod led a skrze led, takže rozlámou zmrzlou hladinou na kry a otevřenou vodní hladinu. Ale toho roku bylo jezero Superior pevné. Uši mě bolely od přidušeného ticha, když jsem se vzdalovala od břehu a na sněžnicích sledovala Emiliiny šlépěje. A vzdalovala jsem se i v myšlenkách. Sněhem zavátá hladina jezera se proměnila v opuštěné anglické vřesoviště a já se ocitla ve světě Jany Eyrové, romanticky a tragicky jsem klopýtala vstříc svému osudu, dokud mě z myšlenek nevytrhlo chvějivé, praskavé zadunění. Zkameněla jsem. Srdce mi bušilo a naskočila mi husí kůže. Romantika vřesoviště rázem zmizela a vystřídala ji opuštěnost zvlněných boulí na zasněženém jezeře a němý les podél břehu. Zaznělo další bouchnutí, jak se pláty ledu pohnuly a usadily. To jenom mluví led na jezeře, říkala jsem si. Jako když se stará žena ukládá do postele. Stála jsem asi tři čtvrtě kilometru od břehu, u vstupu do Walkerova průlivu, zlověstné útesy Hardscrabble Islandu zachycovaly a vypouštěly sténání jezera. Tehdy jsem ji uviděla. Stála nehybně, černá silueta, drobná a bezbranná ve světě, který se rozprostíral široce a bíle a němě od obzoru k obzoru. Nebyla sama. Z místa, kde jsem se nalézala, jsem jich rozeznávala pět. Tři přecházeli podél změti hrbolů rozlámaného ledu, které ohraničovaly břeh; další dva byli na stopě, nosy u země, přebíhali sem a tam, skákali navá131
Je a n E . P e n d z i wol ová
tým sněhem, jejich bohatá šedá srst se leskla ve slunci pozdního odpoledne. Emily byla mezi nimi. Její jméno se mi zadrhlo v hrdle. Vyrazila jsem kupředu, sněžnice byly nemotorné a překážely, klopýtala jsem, jak jsem se pokoušela běžet. Vlci mezi sebou spolupracovali, kroužili, sunuli se blíž a blíž k mlčenlivé postavě mé sestry. Matčiny palčáky, příliš velké pro mé dětské ruce, mi sklouzly a přistály ve sněhu, ale nezastavovala jsem se, až jsem nakonec i já zakopla o dřevěné rámy, připevněné k botám, a upadla na sníh. Když jsem zvedla hlavu, byla jsem dost blízko, abych viděla žluté oči velkého samce, který se podíval mým směrem a pak se znovu zaměřil na mou sestru a dál kroužil v útvaru s ostatními členy smečky. Emily se mírně pootočila a dřepla si, zachytila ty pronikavé žluté oči svýma úchvatnýma šedýma, které nebojácně hleděly z kulatého bledého obličeje. Ležela jsem nehybně ve sněhu, holé ruce mě brněly mrazem, neodvažovala jsem se pohnout. Vlk se zastavil. Hleděli si do očí. Ostatní vlci se také zastavili. Slyšela jsem je kňučet, viděla jsem je přecházet drobnými krůčky téměř na místě, zatímco čekali, co udělá alfa. Uplynulo několik minut, než se Emily zase pohnula, a pak jednoduše vstala, otočila se a prošla kolem šelmy směrem ke mně. A stejně jako toho dne, kdy jsem ji sledovala plně soustředěnou na květ orlíčku, usmála se, vzala mě za ruku, pomohla mi na nohy a pak pokračovala dál, aby sebrala ze sněhu palčáky podšité králičinou. Neohlédla se. Ale já ano. Sledovala jsem, jak se zvířata přeskupují a peláší od nás přes zátoku směrem k Edward Islandu. Tehdy jsem ho uviděla poprvé. Byl sotva vidět, splýval s porostem stromů ve svém jelenicovém kabátě a s hustým čer132
Dcery strážce majáku
ným plnovousem, na hlavě kožešinovou čepici. Držel v rukou pušku a já viděla, jak vyprázdnil komoru a spustil zbraň k boku předtím, než zmizel ve stínu. Následovala jsem Emily zpátky k našemu domku pod spícím majákem. Jak tomu většinou bývá, zpáteční cesta mi připadala mnohem kratší, ale i tak už slunce viselo na zimní obloze hodně nízko, když jsme obešly výběžek a uviděly otce. Emily plahočivě prošla kolem něj, sotva vzala na vědomí jeho přítomnost. „Byla u Walkerova kanálu,“ řekla jsem. „Na led se zatoulala smečka vlků a ona…“ Nikdy jsem nebyla pověrčivá, ale mezi vlkem a mou sestrou určitě něco proběhlo, jakási dohoda uzavřená v zasněženém průchodu mezi ostrovy Edward a Porphyry. „Pozorovala je a oni pozorovali ji.“ Otec se mnou srovnal krok a chvíli jsme pokračovali v cestě mlčky. Emily byla pár kroků před námi, metodicky kladla jednu sněžnici před druhou. „Vyzná se,“ řekl velice tiše. „Nejen to,“ pokračovala jsem. Emily se zastavila. „Připadalo mi, že jsem zahlédla…“ Emily se rychle otočila a zadívala se na mě, oči měla temné a divoké a prosebné. Nehlasně mě žádala, abych to neprozradila, abych nevyřkla slova, která se pracně snažila zformovat. To ne. Teď ne. Mělo to být naše tajemství. „Copak, Lizzie?“ pobídl mě otec. Emily pokračovala v cestě. Věděla, že jsem pochopila a vyhovím její nevyřčené žádosti. „Připadalo mi, že vidím stopy karibu. Vlci šli určitě po nich.“ 133
Je a n E . P e n d z i wol ová
Otec pochvalně zabručel a já věděla, že se příští den vydá hledat stádo. Vlci vyšli na jezero po stopě čehosi; doufala jsem, že to byli karibu. Doufala jsem, že je otec najde. Tu noc, když jsme ležely pěkně zachumlané v posteli a srpek měsíce jasně osvětloval sníh a jezero si mručením a lupáním stěžovalo na ledové vězení, uslyšely jsme Emily a já výt vlky. Rodiče si tiše povídali u krbu a měsíční světlo vytvářelo stříbrnou kaluž ve tvaru okna na přikrývkách, pod nimiž jsme Emily a já vytvářely dva maličké hrbolky. Obrátila se ke mně a gestem, které se jí vůbec nepodobalo, natáhla ruku a přejela obrysy mé tváře štíhlými prstíky, přes čelo a kolem očí, podél nosu a přes rty až k bradě. A pak se převalila. Přitulila jsem se těsně k ní, sdílela její teplo a poslouchala, jak začíná dýchat tiše a pravidelně a jak usíná. Nějakou dobu trvalo, než jsem dokázala usnout. Noční sbor mě uchvacoval a současně děsil, protože jsem pořád musela myslet na toho vlka a jeho žluté oči, upřeně hledící na Emily, zatímco zbytek smečky přecházel a čekal. Taky jsem myslela na toho muže, co jsem viděla. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že šlo jen o hříčku mé představivosti; o přelud vytvořený bílým sněhem a přítomností slídících vlků. Ale Emily ho také viděla. Věděla, že tam byl, stejně jako věděla, že jsem tam já. Emily ho viděla a nechtěla, aby se o tom dozvěděl otec.
134